Autor: Christián

Byl jednou potok, který se bál, že vyschne.

Přestal téct, aby si schoval vodu, ale zem kolem něj začala vadnout.

Jedné noci mu vítr pošeptal:

„Tvoje síla je v tom, že tečeš.“

A tak potok pustil první kapku.

Voda se rozběhla, tráva zezelenala  a on pocítil klid.

_________________

Autor: Eva

Kdysi žila dívka, která byla tak tichá, ale všímavá. Jednou si všimla, že přestala dýchat.
Ne že by zemřela, jenom se jí dech ztratil někde cestou. Možná v šumu cizích hlasů, možná v šumu svých myšlenek nebo na místech, kde musela být silná, i když jí docházela síla.
Ale žila dál, bez dechu, jen na setrvačnost srdce.

Jednoho dne ji cesta zanesla do lesa, kde jí příroda bude naslouchat.

Sedla si pod strom, kůra stromu byla popraskaná jako kůže a řekla mu:
„Všechno bolí. A přitom se nic nestalo.“

Strom jí neodpověděl. Jen se jeho listy lehce zachvěly a spadly jí do klína.
„To jsou slova, která jsi neřekla,“ zašeptal vítr. „Až je znovu vyslovíš, najdeš dech.“

Dívka tedy posbírala listy. Každý měl jiný tvar, jeden připomínal lásku, kterou ztratila, jiný sen, který vzdala, a další strach, který ji svazoval.
Celou noc seděla a list po listu šeptem oslovovala:
„Promiň.“
„Děkuju.“
„Bojím se.“
„Chybíš mi.“

 „Bolí to.”
„Miluji tě.“

A když vyšlo slunce, zjistila, že její hruď se zvedá.
Pomalu. Křehce. Ale zvedá se. Tlak ustupuje.

Vítr jí jen odpověděl:
„Vidíš? Dýchat neznamená jen brát vzduch. Znamená to přijímat život, i to, co bolí.

Od té doby, kdykoli se cítila ztracená, přiložila ruku na hruď, naslouchala svému dechu, tělu a duší a řekla sii:
„Jsem tady.O tom to je a to stačí.

Někdy se neztratíme jen světu, ale spíše sami sobě a cesta zpátky nezačíná v křiku, ale v tichu, kde si dovolíme znovu dýchat.

____________________________________________________________________________

Autor: Tadeáš

Kdysi dávno, v lese pod kopcem, žila malá studánka. Každé ráno se třpytila v paprscích slunce a šuměla tak hlasitě, že přehlušila i ptačí zpěv. „Musím být slyšet“ říkávala si, „jinak na mě lidé zapomenou.“

A tak klokotala, zurčela a bublala od svítání do soumraku, až ji to jednou celé unavilo. Voda jí došla, hlas ztichl a studánka se poprvé ocitla v úplném tichu.

Nejdřív ji zachvátil strach. Ale pak, v tom tichu, slyšela něco nového šustění trávy, dech lesa, tiché kroky srnky, která přišla pít. A tehdy si studánka uvědomila, že být slyšet není všechno. Že někdy je léčivé prostě jen být.

Od té doby bublala tišeji, klidněji a lidé, kteří k ní chodili, říkali, že její voda léčí srdce, které mluvilo příliš dlouho a zapomnělo naslouchat.

______________________________________________________________________________

Autor: Katka

Lesní světlo

Bylo nebylo, hluboko v srdci lesa, kde se mezi kapradím schovávaly kapičky rosy jako drobné perly, žila malá srnka jménem Lada. Byla jiná než ostatní. Zatímco ostatní srnky běhaly po loukách a radovaly se ze slunce, Lada měla nejradši chvíle ticha, kdy mohla poslouchat šumění stromů a povídání větru.

Jednoho dne, když se nad lesem přehnala bouře a zanechala za sebou rozlámané větve, uslyšela Lada tichý pláč. Pod velkým dubem leželo malé ptačí mládě,které spadlo z hnízda. Bylo promoklé a třáslo se zimou.

„Neboj se,“ řekla mu Lada a přikryla ho hebkým mechem. „Les se o tebe postará.“

A opravdu přišla veverka, donesla mu oříšek, ježek přinesl pár listů na teplo a sova, moudrá jako měsíc, hlídala, aby se k nim nepřiblížila liška. Každé zvíře v lese přidalo kousek dobra.

Když se po pár dnech obloha vyjasnila, ptáček znovu roztáhl křídla a vzlétl. Ale než odletěl, zazpíval píseň, kterou si prý zapamatuje každý, kdo někdy udělal něco ze srdce.

Lada se usmála. Tehdy pochopila, že i maličkost, jeden dobrý čin může být světlem, které nezhasne, ani když přijde bouře.

Od té doby, kdykoli v lese zaprší, lesní zvířata se nebojí. Vědí, že po dešti vždycky vyjde slunce. A když se někdo ztratí, les mu zazpívá písničku o malé srnce, která se nebála být laskavá.

___________________________________________________________________________________________________

Autor: Nicolaus

Byla jednou malá vesnice, v ní žil chlapec kterého opustili jeho rodiče nikomu nedůvěřoval, každého se bál že když jim uvěří tak že ho zradí. Jednoho dne přišel do vesnice pes který štěkal a vrčel na každého člověka který se mu přiblížil, ale neštěkal na chlapce, chlapec cítil soucit se psem, a tak si ho vzal domů. Nejprve mu pes nedůvěřoval, ale dni po dni mu začínal důvěřovat, jednoho dne se pes nechal i pohladit. Chlapec viděl v psovi sám sebe, a uvědomil si že když nebude důvěřovat ostatním tak že bude vždy sám jako byl ten pes předtím než potkal chlapce, když chlapec důvěřoval lidem tak zjistil že nejsou tak špatný a že ne každý člověk je takový jako byly jeho rodiče.

___________________________________________________________________________________________________

Autor: Jakub

V jedné zapadlé vesnici rostl starý strom. Nebyl největší, ani nejkrásnější, ale byl něčím zvláštní.
Když si k němu člověk sedl, začal potichu šeptat. Vždy šeptal klidným hlasem, který říkal: „Jsem tady s tebou a všechno bude v pořádku.“
Jednoho chladného dne k němu přišla malá holčička jménem Eliška. Byla strašně smutná, protože byla její maminka velice nemocná a tatínek byl pořád unavený.
Sedla si pod něho a začala k němu smutným hlasem mluvit. Strom jí ze začátku nic neodpovídal, protože jí nevěřil. Když ho ale objala, strom k ní začal potichu šeptat.
 Utišil ji slovy: „Jsem tady s tebou a všechno bude v pořádku.“ a začal jí připomínat, že smutek není věčný, ale po čase odejde jako šedý mrak.
Tak ke stromu začala chodit každý den. Někdy si tam jen sedla, jindy tam s ním šeptala. Strom ji vždy vyslechl a odpověděl léčivým šepotem.

_________________________________________________________________________________________________

Autor: Eliška

Kdysi dávno, tam, kde slunce nikdy nezasvítí, žili lidé jako my, ale i přesto trochu odlišní. Oči měli velké jako talíře, bledé tváře a nikdy se neradovali. Ale proč tam slunce nesvítilo? Já ti na to ráda odpovím. Kdysi prý před mnoha lety si lidé slunce pohněvali a to se od nich odvrátilo. Stalo se to však tak dávno, že si na to pamatoval jen jeden starý muž, a i toho lidé odbývali s tím, že je to starý blázen.

Ten starý muž měl vnuka, malého chlapce. Ten jediný naslouchal jeho vyprávění o slunečných a teplých dnech a v srdci si přál, aby také mohl spatřit slunce. Vyptával se svého dědečka tak dlouho, až se od něj dozvěděl směr, kterým slunce tehdy odešlo. A ač malý, vydal se na cestu. Putoval dlouho, až došel do krajů, které nikdy předtím neviděl — tolik barev a světla! Musel přimhouřit své velké oči, aby ho z té krásy nezačaly bolet.

Zaklonil se a tam, na modrém nebi, uviděl zářící zlatý kotouč. Poznal podle dědových vyprávění, že je to slunce. Poklekl před ním na kolena a začal ho prosit, aby se vrátilo. A slunce, i když rozlobené na zbytek jeho lidí, nemohlo mu jeho přání odepřít a odpustilo i ostatním.

A tak se slunce vrátilo na jejich oblohu a lidé si ho velmi vážili za to, že přináší světlo a teplo, a malého chlapce oslavovali jako toho, kdo jim navrátil radost do života.

__________________________________________________________________________________________________________

Autorka: Terezka

Byla nebyla v jedné noře u kouzelného lesa liščí rodina. Máma, táta a dva bratři. Byli šťastní a měli se moc rádi. Jednoho dne jeden ze dvou sourozenců onemocněl. Rodina byla smutná a přála si, aby se stal zázrak. Jeho liščí bráška, i když se s ním často neshodl, věděl, že se mají moc rádi. Chodil do lesa a volal o pomoc. Jednoho večera se u zdravého brášky objevila víla. Usmála se a řekla: „Když mi pomůžeš, řeknu ti, jak můžeš svého brášku vyléčit.“ Bráška hned přikývl a šel s vílou do lesa. Šli dlouho mezi stromy. Víla chtěla po bráškovi, aby jí pomohl opravit její zlomené křídlo a to taky i udělal. Víla dodržela svůj slib a řekla: „Teď už stačí, když budeš svého brášku opravdu milovat a věřit, že se uzdraví.“ Bráška se rychle vrátil domů a přitulil se ke svému bráškovi. Ráno byl bráška zase zdravý. Od té doby se už nikdy nehádali a každý den si připomínali, že největší kouzlo na světě je mít někoho rád.

________________________________________________________________________________________________________________

Autor: Jan

Slova jsou jako kapky vody — mohou zchladit popálené srdce, ale také jej zranit. Každé vyslovené slovo nese energii, která se dotýká duše posluchače i toho, kdo je říká. Když mluvíme s laskavostí, tvoříme prostor, v němž se druhý může uzdravit.

Autor: Samuel

Pohádka o Kamenném srdci

Daleko za horami stál starý hrad, v němž žil princ Dorian. Když mu bylo deset let, zemřela mu matka. Bolest byla tak strašná, že už nikdy nic necítil. A jak to bývá v pohádkách, jeho přání se stalo skutečným – jeho srdce se proměnilo v kámen.

Od té doby princ necítil ani radost, ani smutek, ani strach. Stal se moudrým vládcem, který rozhodoval spravedlivě, ale bez soucitu. Jeho lid ho respektoval, ale nikdo ho nemiloval.

Jednoho dne přišla do hradu mladá dáma jménem Eleanor. Každá květina, které se dotkla, rozkvetla rychleji než kdy předtím. Jednoho dne to uviděl princ a Eleanor mu řekla: „To není magie, „jsou to jen moje city. Když miluji květiny, cítí to.“ Princ se jí vysmál. „Emoce jsou slabost,“ prohlásil. Ale ona si toho nevšímala. Každý den zpívala na hradním nádvoří, smála se a princ ji pozoroval.

Jednoho večera hrad ohrozil drak. Všichni prchali, jen Eleanor běžela nahoru, kde princ stál nehnutě – jeho kamenné srdce neznalo strach, ale ani pud sebezáchovy. Když ho uviděla bez jediné reakce, slzy jí tekly z očí. „Prosím tě, utíkej!“ volala. „Nechci, abys zemřel!“

A tehdy se stalo něco nečekaného.Láska, strach a zoufalství v jejích očích byly tak silné, že prolomily i to nejtvrdší srdce. V tom okamžiku princ věděl, co má dělat. S nově nalezenou odvahou šel ihned proti drakovi s odhodláním chránit ty, na kterých mu záleží.

Drak, překvapený takovou silou citu, ustoupil. A princ poprvé po mnoha letech plakal slzami štěstí. Od té doby cítil princ všechny emoce jako každý jiný a kromě vděku lidu si vysloužil také srdce Eleanor.

_________________________________________________________________________________________

Autor: Jessica

Moje svědectví o této události je nanejvýš podstatná. Byl jsem to přímo já, kdo ji zažil a nikdy nepřestanu nad tou hrůzou a mou chybou uvažovati.

Já, Jean Bernardo Delacroix, jsem a budu navždy zamilován do své Anity, mé manželky a nejohavnější žené této planety. 

Začalo to vše jednoduše, potkal jsem ji, když jsem popíjel se svými přáteli, pracovala v oné krčmě, kam jsem snad chodil celý svůj život, už když jsem se odtrhl od mámina prsu. Byla sama a jen ohyzdně hleděla těma svýma smutnýma očkama. Musel jsem ji mít. Pane můj, já ji chtěl vlastnit, a to tady před vámi všemi přiznávám s čistým vědomím. 

Vzali jsme se a byli spolu snad  jo šťastni, jenže s chutí přijde hlad. Chtěl jsem víc, než mi byla ochotna dát, chtěl jsem jen bráti a sám nic nevracet. Milovala mne, ó jak ta mne milovala. Vždy mě líbala a šeptala, jak krásný jsem a já se jen zmohl jen na úšklebek, nezazlívejte mi, že jsem ji to nemohl oplatit, její hnusota byla nevymazatelná, i když jsem zavřel oči, viděl jsem její ošklivou tvář.

Proto jsem se rozhodl, co si myslím, že by udělal každý muž na mém zoufalém místě, jit za bábou kořenářkou. Slibovala, přemlouvala a nutila mne, abych si vzal ten její otřesný lektvar, ani nevím z čeho byl, ale už jen když na to vzpomínám a píši vám to, padám do mdlob. 

Zaplatil jsem, poděkoval a věřil v lepší zítřky, jak nádherná má Anita jen bude. 

Dal jsem jí ho do čaje a ona z horlivostí a radostí jen řekla: ,,Ráda si dám, od tebe vše.” A to mě nyní dohání k slzám. 

Ze začátku se nic nezměnilo a pak… pak se z ní stala opravdová kráska. Má Anita byla tou nejhezčí ženou na světě, snad i mladší byla. 

Však kdyby to skončilo takhle, nemusel bych nic psát, Nemusel bych teď ve svém srdci nosit takovou zášť vůči sobě samému.

Začalo to pomalu, jen se mi odcizovala, tolik se neusmívala a poté mne už ani nepolíbila. Jak zničnen jsem byl, když jsem viděl, že já sám ji nestačím, že jsem se pro ni stal tím hnusným a ohavným červem za kterého jsem ji měl nejdříve já. Jak jen bolelo, když mi s úšklebkem sdělovala, že se jí nikdy nevyrovnám jak mnou pohrdá. 

Musel jsem se za tou babou vrátit, ošálila mne, aspoň to jsem si říkal. Vyhrožoval jsem, že ji nechám upálit na hranici za čarodějnictví, že ji stáhnu z kůže pokud mi mou ženu nevrátí. 

Jenže pak? Pak se mi ta baba jen vysmála a sdělila: ,,Tvá žena je, milý pane, stále stejně ostudně ohavná jako dřív, však nikdo se na ni ani nepodívá, jen vy ji vidíte jinak. To, co jsem vám dala byl lektvar. který jí promění v krásku pro toho, kdo ji první uvidí. A vy, milý pane, jste byl první.” Můj dech se zatajil a mé srdce málem taky. Pak jen ta hrůzná čarodějnice pokračovala: ,,Vaše žena procitla, viděla, jak jiný jste, jak pro vás je jen dalším drahokamem. Nejdřív jen věcí, kterou pohrdáte, ale dále pak už jen drahokam, kterým se chcete pyšnit. A z tohoto důvodu vás tak moc nenávidí a nenávidět nepřestane.” Její ďábelský smích se rozléhal celou chatrčí, chtěl jsem ji uškrtit holýma rukama, tak moc jsem ji nenáviděl, ale až když jsem si její slova uvědomil, ona nebyla ten, koho jsem nenáviděl, jak já nenáviděl sebe a svoji pýchu, svoji hloupost a zabedněnost. 

Už nikdy se na mě Anita nedívala stejně, ať už jsem donesl dárek, či ji jen řekl, že ji opravdu miluji, i když ona mnou pohrdá. 

 Já, Jean Bernardo Delacroix, jsem byl ztracen. Byl jsem skoro na pokraji smrti, neb moje srdce praskalo. Trpěl jsem různými neduhy a museli mi pouštět žilou. Byl jsem na smrtelné posteli. A ani v tu chvíli se na mne má životní láska nepodívala. 

Ztratil jsem ji a říkal jsem si, že nyní ztratit život nebude tak hrozné. Anita za mnou však jednou přišla v noci, když si myslela, že spím. Plakala, tak moc plakala a modlila se k Pánu, abych neumřel, že prý život za mě dá, i když jsem sobec. Že mne milovati nepřestala a do konce života  bude. Pak mě políbila na líce a odešla. Její rty byly balzámem na mé neštěstí. Uzdravil jsem se a nejen na těle ale i na duši. Jako bych procitl, jakoby lektvar byl pryč a já opět viděl její ohyzdnou tvář, ale nyní mi přišla tou nejhezčí a nejmilejší tváří na světě. Milovali jsem se a vždy se milovati budeme. 

Ztracený vánoční dopis

V zasněžené vesničce kousek za městem, kde lampy zdobila světýlka, pod kterými se třpytil nadýchaný sníh. Z komínů okolních domků stoupal kouř a z krbů zdobených vánočními punčochami, které do každé domácnosti přivedly útulnou atmosféru, byl slyšet zvuk praskajícího dřeva.  

Jednoho předvánočního večera, za křupání sněhu pod nohama a vůní perníčků linoucí se z nejbližší kuchyně, vybíral mladičký pošťák poslední vánoční přáníčka pro příbuzné a krásně zdobené dopisy, od dětí, Santovi. V jedné poštovní schránce však nalezl dopis bez jakékoli adresy, či jména. Debatoval, zda dopis otevřít a podívat se, komu by mohl patřit nebo jej zahodit. V tu chvíli se z poza rohu přiblížilo malé děvčátko. Když malá plavovláska v růžovém kabátku uviděla, jak se pošťák chystá neoznačený dopis vyhodit, rychle ho utíkala zastavit. 

Pošťák si nejprve myslel, že jde o dopis pro Santu, který holčička zapomněla nadepsat, předal ji ho a chtěl jít dál dělat svou práci. Ona ho však odhodlaná najít majitele dopisu pronásledovala až do vedlejšího bloku. Potom, co mu vyčetla, že se cizí dopis chystal otevřít a nakonec jej zahodit, už se jejich konverzace linula v hřejivém duchu Vánoc. Když společně obešli všechny poštovní schránky, doprovodil pošťák malou společnici, zklamanou z nenalezeného majitele onoho tajemného dopisu, zpět domů. 

Jen co se otevřely dveře vběhla do náruče mamince, která akorát odběhla od pečení vanilkových rohlíčků. Osamělého pošťáka, který se nedávno přistěhoval poblíž, za to, že se ochotně postaral o její dcerku, pozvala dál, aby se k nim připojil u rodinné večeře. Znavený a vymrzlý mladík nabídku s potěchou přijal. A tak společně k jednomu stolu, plného nejrůznějších dobrot, usedl s celou pětičlenou rodinou upovídané blondýnky. 

Po večeři se konverzace obrátila opět na tajemný dopis a tatínek se starší sestrou holčičce poradili, ať si jej uloží pod polštář a otevře na Štědrý večer. Nejprve se na to moc netvářila a už už chtěla žadonit pošťáka, ať s ní jde dál hledat tajemného majitele, ale nakonec to přece jen považovala za dobrý nápad. 

Dny plynuly a o Štědrém večeru, kdy se ve velkém rodinném domku sjeli všichni příbuzní, dorazil na pozvání k večeři i, jinak osamělý, pošťák. Po vydatné večeři, když oheň v krbu pomalu slábl a vánoční koledy utichávaly, utíkala malá holčička nahoru pro svůj tajemný dopis a poprosila pošťáka, který už se chystal domů, aby jí ho ještě přečetl. Když pomalu rozevřel zlatě zdobený kus papíru, cítila, jak ji srdíčko neposedně poskakuje. 

Tajemný dopis v sobě ukrýval vánoční přání, určené všem, kdo dopis najdou. Stálo tam, že jeho nálezce obdrží v životě ten největší dar – opravdové přátelství. Dívenka s mladým pošťákem se na sebe s jiskrou v očích upřeně zadívali, a celá rodina jen s dojetím rozjímala, jaké kouzelné Vánoce se jim to letos přihodily. 

Autor: Lucie

Příběh o Jasmínce a léčivé síle slov
V malé chaloupce u prostřed malebné vesničky žila holčička jménem Jasmínka se svojí maminkou. Měla kudrnaté vlásky, modrá očka a srdíčko plné snů. Jenže poslední dobou se Jasmínka málo usmívala.
„Mami,“ povzdychla si jednou večer „já nejsem šikovná. Nikdy mi nic nejde. Ani kreslit, ani číst nahlas, ani běhat, tak rychle jako ostatním.“
Maminka se usmála a pohladila ji po vlasech. „Víš, Jasmínko“ řekla tiše, „slova jsou jako semínka. Když řekneš něco hezkého, vyroste z toho květinka. Ale když říkáš o sobě něco ošklivého, zasadíš trn.“
Jasmínka se zamračila. „To přece takhle není. Slova jsou jen slova.“
Maminka se pousmála. „Pojď, něco ti ukážu.“
Vzala ji k malému květináči na parapetu. „Tady dáme dvě semínka,“ řekla. „Jedno budu zalévat slovy lásky a druhé slovy, která ubližují.“
A tak každý den šeptala maminka s Jasmínkou nad prvním semínkem:
„Ty jsi krásné, silné, rosteš do světla.“
A nad druhým jen mávla rukou:
„Stejně nevyrosteš, k čemu se snažit.“
Za pár dní první semínko vyrostlo. Druhé zůstalo v hlíně, nevyrostlé.
Jasmínka na to koukala s údivem. „To je kouzlo!“ pronesla.
„Ano,“ přikývla maminka. „Kouzlo slova. Stejné kouzlo máš i ty, Jasmínko. Když o sobě říkáš, že něco nezvládneš, tvoříš mrak. Ale když si řekneš ‚Já to zkusím, já to zvládnu‘ rozsvítíš slunce.
Od té doby si Jasmínka dávala pozor na své slova a myšlenky. Když se jí něco nepovedlo, nadechla se a řekla si:
„Nevadí, příště to zvládnu.“
A víte co? Svět kolem ní se začal měnit. Tráva byla zelenější, lidé se na ni častěji usmívali a v jejím srdíčku rostl květ víry, který nikdy neuvadal.