Indiáni žili vždy v souladu s přírodou. S jejím počasím, změnami v ní, s větrem ve vlasech, sluncem i deštěm. Ale i se zvířaty. Uznávali je jako sobě rovné, protože všichni společně obývali jednu planetu Zemi a její divočinu. Jedli sice zvířecí maso a zpracovávali jejich kůže, ale stejně tak si mysleli, že zvířata mají právo lovit je. Vyhrál ten silnější, což nebyli vždy nutně indiáni. Některá zvířata pro ně ale byla váženější než jiná. Dokonce tak uctívaná, že je považovali i za vyšší než sebe samé. Byla to takzvaná totemová zvířata. Totemová zvířata si vysloužila takovou úctu, že je indiáni tesali do svých totemů a poskytli jim tak nejvyšší čest jakou mohli. Byli to vlk, mravenec, veverka, had, sova a divoké prase.
Legendy o nich, na jejichž základě vešla tato zvířata v úctu, byly podle pravdy. Udály se před mnoha a mnoha lety, ale indiáni na ně nezapomněli. Uchovávali je ve svých myslích a předávali si je z generace na generaci.
Jedna z nich, legenda o vlkovi, vyprávěla o statečném indiánském válečníkovi jménem Ostrá čepel. Ostrá čepel vyrostl v kmeni jako syn bylinkáře, ale sám pro sebe si zvolil jinou cestu. Tvrdě na sobě pracoval, vybudoval si spoustu svalů a zdokonaloval se v boji. Pro indiánský kmen vyhrál udatnou bitvu s bělochy, kteří nectili stejné zásady jako indiáni a pokusili se je vybít. I takový silák jako Ostrá čepel byl ale zranitelný. Jednou vyrazil na lov, ale vzdálil se od své skupiny. Stačila vteřina nepozornosti a za ním se objevil obrovský medvěd Grizzly. Stačilo mu dvakrát máchnout tlapou s drápy a Ostrá čepel ležel krvácející s potrhaným břichem na zemi. Nemohl se bránit, každý jeho pohyb provázela taková bolest, že ani někdo jako Ostrá čepel ji téměř nevydržel. Přesto nepřestal bojovat. Medvěd s ním ale neskončil. Znovu a znovu na něj útočil a Ostrá čepel pomalu ztrácel vědomí, když v tom medvěd spadl na záda a začal se tam svíjet. Ostrá čepel z posledních sil spatřil, jak mohutný šedý vlk trhá medvědův krk na ta nejjemnější vlákna. Když vlk skončil s medvědem, obrátil se k Ostré čepeli. To je můj konec, pomyslel si Ostrá čepel. Nyní mě dorazí vlk. Vlk k němu přišel a sklonil k němu svou dobře stavěnou hlavu, ale k překvapení Ostré čepele se mu nezakousl do slabin ani roztrhaného břicha. Místo toho ho uchopil za košili a začal táhnout. Vlk táhl Ostrou čepel kilometry do jeho tábora, kam se mezitím vrátila lovecká výprava a začala se po něm shánět. Ostrou čepel ošetřil jeho otec a zachránil mu tak život. Nebylo pochyb, že i kdyby se Ostré čepeli pomohlo přemoci medvěda i vlka, sám by se ke svému kmeni nedostal a na místě by vykrvácel.
Když se Ostrá čepel uzdravil, vydal se hledat svého zachránce. Trvalo mu dva dny než vlka našel poblíž tábora. Vlk pečlivě sledoval jeho uzdravování a dohlížel na něj. Ostrá čepel se mu poklonil a z celého srdce mu poděkoval. Nabídnul vlkovi, že se může přidat k jeho kmeni. Nenabízel mu ale připravení o jeho svobodu, nabízel mu čestné místo u kmene, kam se mohl kdykoliv když chtěl vrátit. Vlk se s ním vydal ke kmeni, kde proběhl oslavný rituál na jeho počest, indiáni jej pohostili a slavnostně se mu dostalo té nejvyšší pocty: sám náčelník kmene mu udělil čestné jméno.
„Nabízím ti jméno Poslední naděje,“ řekl mu. Vlk jej přijal a šaman mu požehnal.
Poslední naděje a Ostrá čepel se stali nerozlučnou dvojicí, která svému kmenu zajišťovala bezpečí a život v blahobytu. Komunikovali spolu beze slov a potulovali se po lesích. A když se Ostré čepeli a jeho ženě narodil syn, přivedl i Poslední naděje svou vlčí družku s jejich novorozeným vlčetem. Ostrá čepel jej přijal za svého a ještě dlouho po přirozené a pokojné smrti Poslední naděje jej choval v úctě a staral se o něj. Nikdy totiž nezapomněl, co pro něj vykonal jeho otec a jak krásné spojení s ním zažil.
Jolanka Perničková
Totemová zvířata provázejí lidstvo odjakživa. V dávných kulturách představovala spojení mezi člověkem, přírodou a duchovním světem. Každé zvíře v sobě představuje určitou energii, symboliku a poselství, které může člověku pomoct lépe porozumět sobě samému i světu kolem něj.
Zvířata znázorňují lidské vlastnosti, jako je síla, odvaha, intuice, loajalita nebo svoboda. Například vlk bývá symbolem odvahy, vedení a sounáležitosti s rodinou, zatímco sova představuje moudrost a schopnost vidět i to, co je skryté. Jelen může představovat jemnost a citlivost, orel svobodu a duchovní náhled. Každé zvíře má svůj jedinečný význam a poselství, které může člověka inspirovat v jeho osobní cestě.
Lucie Reslová
Totemové zvíře bylo pro dávné lidi hodně důležité. Brali ho jako svého ochránce nebo symbol. Nejvíc se o totemech mluví u indiánů ze Severní Ameriky, ale něco podobného měli i v Africe nebo v Austrálii. Slovo totem pochází z jazyka kmene Ojibwe a znamená něco jako „jeho znamení“ nebo „jeho rod“.
Každý rod nebo kmen měl svoje zvíře, které ho mělo chránit a představovalo určité vlastnosti. Například medvěd byl symbolem síly a odvahy, zatímco orel znamenal svobodu a spojení s nebem. Lidé věřili, že jejich totemové zvíře s nimi zůstává celý život a pomáhá jim, když mají problémy.
Totemová zvířata se často zobrazovala na totemových sloupech, které vyprávěly různé příběhy o rodu nebo o důležitých událostech. Tyto sloupy bývaly barevné a každý znak měl svůj význam.
I dnes si lidé někdy vybírají zvíře, které je vystihuje nebo se s ním cítí být spojeni. Třeba někdo má rád vlky, jiný koně nebo sovy. Ukazuje to, že i když žijeme v moderní době, pořád máme blízko k přírodě, stejně jako naši předkové.
Tadeáš Markovec
Zvířata jsou součástí našich životů již od pradávného pravěku. Postupně se z nich stávali naši společníci a dnes jsou nedílnou součástí téměř každého z nás.
Například u psů se tvrdí, že jsou svým páníčkům podobní, ne jen povahově, ale jakýmsi záhadným způsobem také vizuálně. U někoho je to očividné na první pohled, u jiného se musíme zadívat o něco víc. Ale nakonec jistou podobnost uvidíme do nějaké míry u každého.
Konkrétně psi bývají naši nejvěrnější společníci. Zároveň se povahově opravdu dokáží přizpůsobit svému páníčkovi a naladit se s ním na stejný způsob života. Zejména v poslední době čím dál tím častěji lidé volí raději místo dětí právě třeba psy. Nakonec oni jsou si v mnoha ohledech také velmi podobní. Například kavalíři bývají povahově opravdová miminka a vyžadují si téměř stejné množství péče i pozornosti. A tak i jako pomyslná příprava na roli budoucích rodičů bývají pejsci skvělá volba. Starší psi mají poté tendenci své malé lidské svěřence velmi pečlivě opatrovat a dokáží tak být dětem skvělými společníky.
Neříká se přece jen nadarmo, že pes je nejlepší přítel člověka.
Bížová Sabina
Od dětství jsem měla k zvířatům zvláštní vztah. Nikdy jsem je nevnímala jen jako tvory, o které se člověk stará, ale jako bytosti, které rozumí víc, než si myslíme. Když se dívám zvířeti do očí, mám pocit, že vidím něco čistého a opravdového – něco, co se mezi lidmi občas ztrácí.
Poprvé jsem pocítila silné spojení se slonem, když jsem ho viděla ve volné přírodě. Stál v klidu, obklopený prachem a světlem, a přesto působil, jako by nesl moudrost celého světa. Jeho pohyby byly pomalé, ale jisté, a v jeho očích byla dobrota, síla i smutek. Od té chvíle jsem věděla, že slon je mé totemové zvíře.
Slon mě učí věcem, které se nedají číst z knih – trpělivosti, soucitu a odvaze jít dál, i když cesta není snadná. Je tichý, ale zároveň odvážný. Chrání své blízké a nikdy nezapomíná. Cítím, že v něčem jsem podobná – mám silný vztah k přírodě, ke zvířatům a lidem, které mám ráda, a neumím být lhostejná k jejich bolesti.
Když se cítím unavená nebo ztracená, vzpomenu si na ten klidný pohled slona. Představím si jeho pevné kroky, které se nebojí ani bouře, ani ticha. V takových chvílích se ve mně rozhostí mír. Uvědomím si, že síla není v hluku ani spěchu, ale v trpělivosti, laskavosti a odvaze zůstat věrná tomu, kým jsem.
A možná právě proto cítím, že slon je součástí mé duše – mým průvodcem, ochráncem a připomínkou, že i v největším tichu může být slyšet srdce.
Kateřina Nováková
Na této písni je znázorněno spoustu věcí:
Je tady vidět jaké mají Indové pouto se všemi zvířaty jejich krásného a pestrého státu.
Také je vidět, jak jsou Indové propojeni se zvířaty, a ještě více s jejich posvátnými zvířaty, například s krávou, neboli symbolem čistoty a hojnosti. Nebo taky se slonem, jako se ztělesněním boha.
Z písně můžeme vycítit velkou sílu a hlubokou mocnost, ale také mír, klid a někdy i dokonce strach.
Indové také dokážou navázat velice silné pouto a vztah se svou posvátnou a důležitou zemí. Berou ji jako zdroj klidu a míru, ale taky jako člověka, u kterého musíte mít respekt. Zem je pro ně mocným pánem, ale zároveň i dobrým kamarádem.
Jakub Hložka
Jednoho dne se tajemně narodil kluk v džungli. Nikdo nevěděl, odkud přišel. Našla ho velká
tygří maminka a uchovala ho. Kluk se naučil tygří způsob života. Lovil, začal vidět v noci a i
ostré zuby mu vyrostly. Vlastně kdyby nestál na dvou nohách, nebylo by poznat, že je to
člověk.
Ale kluk věděl, nebo cítil, že něco je špatně, nebo alespoň divně.
Ptal se: Kdo jsem? Co je to domov? Kam mířím?
Uvědomil si, že být člověkem žijícím v přírodě má mnoho smyslu, a přesto není jasné, co je
správné.
Marek Mendl
Po pláních běží, tiše jako stín,
divoký jako řeka sama.
Stále sám, jen se svým jediným přítelem,
jen ten ho může zkrotit.
V nocích hlídají jeden druhého,
ve dne spolu loví.
Stal se z nich jeden jen,
jejich přátelství je jako země se sluncem.
Člověk a král, jak křehké a krásné je to přátelství,
jako voda a oheň a přece se nikdy nezradili.
Nikdo jiný jejich pouto nechápe,
jen oni ho cítí.
Nic je za celý život nerozdělilo,
byli spolu až do konce.
A když konec nastal, ani jeden neplakal,
král zvířat nezná pláč,
a jeho přítel oči sice vlhké má,
ale krůpěj nespadne.
Eliška Kameníčková
