Na severu či na jihu, na východě či na západě, kde abnormalní je normalní, kde i ze záporného se může stát kladné, ve dne i v noci, líní i pracovití, živí i mrtví, dělají všelijaké obyčejné a neobyčejné věci. Je to místo veselé i smutné, kde každá šikmá cesta se stane rovnou, každý zdravý onemocní a zase se uzdraví. V této zemi je nijak chaos, nijak řád, všechny dveře jsou i otevřené i zavřené, vysoké věže se musí jednou zbourat k nízké zemi , a zas vybudovat do vysokých nebes. Každá široká ulička se rozšíří, a žádný bohatý a chudý nemohou být zároveň opak. Je to festival krásný i ošklivý, přirozený i nadpřirozený. Pojď se mnou oslavit tento hloupý i chytrý den i noc, s barevnými i bezbarvými rybami, letavými i neletavými ptáky. Pojďme se koupat v moři mělkém i hlubokém, suchém i vlhkém. Mohli bychom si pouštět draky skutečné i falešné na rychlých i pomalých, chladných i teplých větrech. Dlouhé aleje se zkrátí, a krátké aleje se prodlouží. Jestli budeš chtít někdy ze říše smyslu do říše smyslu i nesmyslu, počkám tu na tebe. Toto je naše první setkání, a zároveň naše poslední rozloučení.
Alena
Hlava až pata, jak meč od kata
dlouhý a stříbrný jako záhada
hladina a naděje – to snad se mi povede
básník a básnička, na památníku anděla
nebo druhá báseň
Káva jako dávka energie
jen tak lehce se mi pije
klidná váza rozbitá jest
spadla na zem dřív než bys sek
tráva na té krásné zemi
jak se mi tak krásně sedí
Eva
Báseň: Ranní zahrada
Na zahradě, kde je brána,
křičí černá, stará vrána.
Táta trávu kosí, nadává,
vonná je jak ranní káva.
Máma mává, volá: „Sláva!
Na stole je horká šťáva.“
Krátká byla ranní vada,
teď nám hřeje slunce, záda.
Všechno sálá, všechno pálí,
tuhle krásu každý chválí.
Žádná zrada, žádný mráz,
láska spojí všechny nás.
Samuel
Jak se v lese konala Velká hostina
V jednom lese žil malý, ale chytrý ježek Hugo. Nebyl sice velký jako medvěd Bruno, zato mu to pálilo víc než všem ostatním dohromady. Medvěd byl totiž velký a trochu hloupý – hlavně když měl hlad. A to měl skoro pořád.
Jednoho dne svolala jemná a laskavá srnka Anička lesní hostinu. Pozvala zvířata i lidi z blízké vesnice. „Ať se poznáme!“ řekla. To nadchlo hlavně upovídanou extrovertní veverku Rozárku, která dokázala mluvit i se stromem. Naopak introvertní sova Ema si jen tiše povzdechla a schovala se do dutiny. „Snad tam nebude moc hluku,“ zamumlala.
Hostina začala poněkud zmateně.
Medvěd Bruno dorazil hladový, až mu kručelo v břiše. Vedle něj seděl pan Novák z vesnice, který přišel už najedený, protože „nikdy nevíš, jestli bude dost“. Bruno mu tiše záviděl.
U stolu seděl také malý kluk Matěj, který byl celý mokrý, protože cestou spadl do potoka. Vedle něj seděla kočka Berta, která chtěla zůstat suchá, protože se vody štítila a syčela na každou kapku, která spadla z Matěje.
Matějovi začala být zima a byl celý studený. Ježek Hugo mu podal hrnek s čajem. „Tady máš něco teplého.“ Matěj se usmál a poděkoval.
Pak přišlo na řadu jídlo.Na jedné straně stolu byly sladké koláče a buchty od paní Novákové, na druhé straně bylo slané jídlo. Malý Matěj si vzal omylem šiškovou polévku od veverky Rozárky : „To je hnusné!“ vykřikl. Veverka Rozárka mu hned podala koláč. „Tohle je dobré, uvidíš!“ A opravdu – svět byl hned lepší.
Mezitím se objevil divočák Karel, který byl známý tím, že je trochu hrubý. Strčil do stolu tak silně, až se převrhla mísa. Jemná srnka Anička k němu ale tiše přišla a řekla: „Karle, stačí být trochu opatrný.“ Divočák zrudl pod štětinami. „Promiňte“ zamručel.Nakonec si všichni společný večer moc užili.
Reslová Lucie
Byl jednou jeden velký král, který vládl docela malému království. Myslel si, jak není chytrý, jenže jeho nápady často vyzněly pěkně hloupě. Přes den vydával rozkazy a v noci přemýšlel, jak je potají změnit.
Jednou do země dorazil chudý poutník. Oblečení měl prosté, ale hlavu plnou bohatých myšlenek. Král byl zrovna velmi smutný, protože se mu všechno kazilo. Poutník mu řekl: „Když chceš zahnat tmu, udělej víc světla. Když je všem zima, rozděl se o teplo. A když jsi dole, zkus jít nahoru.“
Král se zamyslel – pomalu, protože byl spíš pomalý než rychlý – a rozhodl se to zkusit. Začal lidem pomáhat, méně poroučet a více naslouchat. Najednou bylo v království víc smíchu než ticha a víc radosti než trápení.
A tak měl příběh sice obyčejný začátek, ale překvapivě krásný konec.
Jan
Hnedka brzy z rána,
přiletěla vrána.
Může za to táta,
on nezavřel vrata!
V tom ze stromu spadla hruška,
a mně zlomila se tužka.
Dala mi ji babička,
byla modrá celičká.
Ta tužka, ne babička!
Sabina
Byl jednou jeden velký král a jeho malý sluha.
Král byl bohatý, sluha chudý, král byl často smutný, zatímco sluha pořád veselý.
Jednoho světlého dne se rozhodli vyrazit do tmavé noci (protože proč dělat věci normálně?). Král jel rychle, sluha šel pomalu, takže byli zároveň blízko i daleko.
Cestou potkali draka. Drak vypadal zlý, ale měl dobré srdce. Byl strašně hlasitý, jenže mluvil tak tiše, že mu nikdo nerozuměl.
„To je pravda, nebo lež?“ zeptal se král.
„To je prostě pohádka,“ řekl sluha chytrý, i když si o něm všichni mysleli, že je hloupý.
A tak měl příběh začátek i konec, byl trochu smutný i veselý, a král nakonec pochopil, že někdy je lepší být malý a veselý než velký a smutný.
Byl jednou jeden malý drak, který chtěl být strašně velký. Byl hrozně pomalý, ale snil o tom, že bude nejvíc rychlý drak na světě. Přes den spal a v noci budil celou vesnici, protože se bál tmy, i když měl chrlit oheň a dělat světlo.
Jednou potkal velkého, ale trochu hloupého rytíře. Rytíř byl sice silný, ale strašně líný. Drak byl naopak slabý, ale velmi pilný – pořád trénoval létání (i když většinou padal dolů místo nahoru).
Nakonec zjistili, že je lepší být trochu malý i trochu velký, někdy rychlý a jindy pomalý. A tak se z nich stali nejlepší kamarádi – drak hlídal rytířův hrad a rytíř učil draka, jak nebát se tmy.
A žili spolu dlouho a ne krátce – hlavně velmi vesele.
Kateřina Nováková
Byl jednou jeden velký král a ten měl malý problém.
Byl totiž strašně chytrý, ale jeho kůň byl podle něj úplně hloupý.
Každý den chtěl král jet rychle do lesa,
ale kůň šel tak pomalý krokem, že se vrátili až v noci.
Král byl z toho smutný, kůň veselý.
Král křičel:
„Proč jsi tak pomalý?!“
Kůň odpověděl:
„Protože ty jsi tak rychlý! Někdo to musí vyrovnat.“
Král se zarazil.
To dávalo smysl.
A tak spolu žili –
král nahoře na hradě,
kůň dole ve stáji,
jeden vážený, druhý bláznivý.
Ale byli šťastní…
i když trochu naopak.
Eliška
