Tadeáš Markovec
Jednoho rána se probudil na lavičce v parku. Chlad mu zalézal pod kabát, ale horší byl ten prázdný pocit v hlavě. Nevěděl, kdo je. Ani odkud přišel.
V kapse našel jen klíč a pomačkaný lístek s adresou. Vydal se tam, jako by ho vedla poslední nitka instinktu. Dům byl tichý. Klíč zapadl do zámku až příliš snadno.
Uvnitř na něj ze stěn hleděly fotografie. Na všech byl on usmívající se, obklopený lidmi, které nepoznával. Na stole ležel deník. Otevřel ho.
První věta zněla:
„Pokud tohle čteš, znamená to, že jsi zase zapomněl.“
Ztuhl. Otočil stránku.
„Ale neboj se. Já ti pomůžu začít znovu. Vždycky začínáš tady.“
______________________________________________
Jaroslav
Kolektivní paměť národa
Kolektivní paměť národa je způsob, jakým si společnost společně uchovává vzpomínky na svou minulost. Nejde o paměť jednoho člověka, ale o sdílený soubor příběhů, událostí, symbolů a zkušeností, které si předává generace po generaci. Tato paměť ovlivňuje, jak národ chápe sám sebe a jak vnímá svou současnost i budoucnost.
Na druhé straně může být kolektivní paměť i zdrojem konfliktů. Různé skupiny v rámci jednoho národa mohou mít odlišný pohled na stejnou historickou událost. Proto je důležité kriticky přemýšlet o tom, jak je historie vykládána.
Závěrem lze říci, že kolektivní paměť národa je klíčová pro utváření identity společnosti. Pomáhá lidem chápat, odkud pocházejí, a zároveň ovlivňuje jejich pohled na současnost i budoucnost.
_______________________________________________
Vážená paní učitelko,
spíše než na něco kreativního nebo něco mého vlastního bych ráda s Vámi sdělila jedno z mých oblíbených sérií ambientních skladeb na téma demence a paměti: Everywhere at the End of Time. Tato série je zaměřena na dokumentaci demence ve šesti albech. Skladby nemají žádná slova, a mají místo rytmu a struktury sdělit pocity a atmosféru.
Byly vytvořeny anglickým skladatelem Jamesem Leylandem Kirbym pod pseudonymem the Caretaker, který vzorkoval hudbu z tanečních sálů a ostatní starou hudbu pro tu správnou starou atmosféru. Jeho hudba je charakterizována zkoumáním paměti a jeho úpadek, nostalgie a melancholie. Od prvního do posledního alba se postupně zvuk jakoby zhorší a sdílí plynutí času a úpadek paměti a vědomí v pacientech s demencí. Jména těchto písní toto zoufalství a úpadek také reflektují: A2 – We don’t have many days, C1 – A losing battle is raging, D3 – Last moments of pure recall.
Série se mi líbí nejen protože mám ráda hudební žánr dark ambient, ale také protože the Caretaker má velmi jedinečný a zajímavý styl který je znát například i v jeho dalších albech An empty bliss beyond this World nebo Everywhere, an empty bliss.
Jestli by Vás to zajímalo, hodně doporučuji si ho poslechnout.
Youtube link na všechny alba v pořadí:
https://www.youtube.com/watch?v=wJWksPWDKOchttps://www.youtube.com/embed/wJWksPWDKOc
Vůbec si nedokážu představit jaké to je mít demenci. Nikdo z nás to nedokáže. Svět, který celý tvůj život ti byl tak blízký, je najednou úplně neznámý. Samí cizinci všude. Nic. Žádná naděje. Moje mysl mi nepřijde vlastní, ale cizí. Kdo je tento člověk u mé postele? Znám ho? Mám ho znát? Říká mi, že to je můj kamarád. Kamarád… toto slovo ztratilo všechen smysl.
Můj mozek jako zapálené dřevo, ještě je, ale pomalu mizí a za chvíli už zbyde jen popel. Ať se tento popel rozprostře po krajině, moje zoufalství mizí. A potom ticho.
Bartejsová Alena
___________________________________________________________
Srdečně vás zdravím posílám úkol
Paměť uchovává vzpomínky, zkušenosti a informace. Díky ní víme, kdo jsme a co jsme prožili. Pomáhá nám orientovat se v každodenním životě.
Amnézie znamená ztrátu paměti. Může vzniknout po úrazu nebo nemoci. Člověk si pak nepamatuje minulost, někdy ani své jméno nebo blízké.
Ztráta paměti je pro zastižené strašlivá . Člověk se může probudit a neví, kde je. Neví, co se stalo ani komu může věřit. Lidé kolem něj jsou cizí.
Nejhorší je, že nezná sám sebe. Nemá žádné vzpomínky, o které by se mohl opřít.
Paměť je důležitá pro naši identitu. Když ji ztratíme, ztratíme část toho, kým jsme.
Nicolas děkuji
____________________________________________–
Dobrý den,
Posílám text k dnešní hodině.
Osobně jsem se s amnézii setkal v mnoha případech. Vždy se jednalo o staré lidi, kteří postupem času ani nevěděli sami o sobě, což mě vždycky přišlo hrozně děsivé, ale i smutné zároveň, protože je to hrozná bezmoc a upřímně doufám, že mě to nikdy nepotká. Nevím jak často se ten nejhorší typ amnézie objevuje u nás, ale malé číslo to nebude. Samozřejmě to nepřeji nikomu, ale ze zkušenosti vím, že lidé co tím trpí jsou schopni odejít sami z domu a zatoulat se někam, kde vlastně potom vůbec neví kde jsou a rodina je celá strachy bez sebe, protože v tomhle případě se může stát cokoliv. Před mnoha lety, kdy se moje prababička o tyto lidi sama starala a brala si je k sobě domů, se jí stalo, že pán, kterého měla na starosti, odešel z nemocnice ve které byl a došel v nemocničním pyžamu až k ní domů. Samozřejmě ho prababička okamžitě odvezla zpět do nemocnice, ale neřekla že sám odešel, aby neskončil zamčený někde sám na pokoji. Později se zjistilo, že u něj dochází k odumírání mozkových buněk, protože později ani nevěděl kolik je mu let.
Samuel Sedláček
________________________________________________
Život se mi celý převrátil,
radost, smích – ty zmizely,
ach, jak si přeji,
aby se mi zas navrátil.
Vše je ode mě vzdálené,
kolem mne lidé, které neznám,
i když bych měla —
jakoby v hlavě mojí byly dveře
ke vzpomínkám
na tři západy zavřené.
Ano, dveře ty kamenné
nechtějí se otevřít,
jen se smějí:
„My tě nepustíme, ne že ne.“
Všichni mi říkají:
„Neboj, zase spolu šťastně budeme,
jen co se ti paměť navrátí.“
Ale zřejmě to pro všechny neplatí.
Já nevěřím,
že se karta obrátí,
že se probudím
a vím vše, co vědět mám.
Pořád vzpomínám —
ale nic.
Jen z mysli se na mně šklebí
ty dveře kamenné
a zase volají:
„My tě nepustíme, ne že ne.“
Jak je možné něco najít
v paměti mé černé?
Vždyť potopit se tam,
do toho chladu,
je vážně smrtelné.
Je to už nesnesitelné.
Za nocí, co jsem sama,
se často ptám:
„Jak to bude dál?“
Nikdo neví,
jak šťastný je,
když ví, co zde dělá.
Ten pocit prázdnoty
se snést nedá.
Moje srdce pořád hledá —
ale najde?
Dívám se na vás,
na ty, co mají být mou rodinou,
a kladu vám otázku nevinnou:
„Kdo jsem?“
Eliška
__________________________________________________-
Dobrý den
Paměť je schopnost mozku pamatovat si věci, které jsme zažili nebo se naučili. Díky ní si pamatujeme lidi, místa, informace i dovednosti. Paměť nám pomáhá učit se a fungovat v každodenním životě.
Amnézie je porucha paměti, při které člověk zapomíná nebo si nedokáže vytvářet nové vzpomínky. Může vzniknout po úrazu hlavy, nemoci nebo silném psychickém zážitku.Existují dva hlavní typy amnézie. Při retrográdní amnézii člověk zapomíná věci z minulosti. Při anterográdní amnézii si nedokáže ukládat nové vzpomínky.
Paměť je pro život velmi důležitá, protože bez ní bychom si nepamatovali téměř nic.
Ať se vám líbí
Christian Tyle.
__________________________________________________________
Dobrý den,
zasílám báseň
Paměť jako kvítí, nic netrvá navždy
Okénko do duše nám udává pravdy
O člověku, o minulosti
A jeho tajnosti
Co se skrývá zevnitř, dostane se ven
Pak se to už nevrátí, možná ano, za den
Je to jako vlny, chodí a odchází
Když je to potřeba, člověk se tím otálí
Jestli ano nebo ne
Jestli pravda nebo lež
Jako padající věž
Eva Večeřová,
Ať se líbí
_______________________________________
Bürgerová.
Jsem, který jsem.
Znám jména ulic napříč celou Prahou,
Všechny příběhy, které tam jsou vyprávěny,
I to, jak se na mě dívají mé ženy,
Má matka, sestra a dcera,
Však kdo jsem já? To je to, kde mi pamět zmizela,
Jsem, který jsem,
Ale kdo jsem?
To si nepamatuji, když se do zrcadla dívám
I když své múze zpívám,
nevím, kdo jsem,
Však mým snem,
je znát své jméno,
Ale jisté je jedno,
Nejsem nikdo,
Jsem paměť která se ztratila,
Jsem jak dcera, co se ti domů nevrátila,
A ty čekáš…
Znám jména ulic napříč celou Prahou
Ale kdo je mou drahou?
To už jsem taky zapomněl.
Viki:
Kdybych si mohla vybrat, co si budu pamatovat, nevím, jestli bych byla upřímná. Asi bych si nechala ty hezké chvíle. Smích, pocit bezpečí, momenty, kdy všechno dávalo smysl. Takové ty malé okamžiky, které se ani nedají pořádně vysvětlit, ale víš, že byly důležité. Ty bych si chtěla uchovat navždy.
Ale co ty ostatní?
Ty chvíle, kdy jsem si nebyla jistá sama sebou. Nebo když jsem něco pokazila. Když něco bolelo víc, než jsem čekala. Ty bych nejradši nechala zmizet. Vymazat je, jako by se nikdy nestaly. Jenže pak si říkám, jestli by to ještě bylo fér, protože i ty nepříjemné vzpomínky mě nějak vytvořily. Naučily mě věci, které bych jinak nepochopila. Možná právě díky nim si těch hezkých momentů vážím víc. Paměť není jen sbírka toho, co chceme. Je to všechno dohromady. Hezké i těžké momenty, jasné i rozmazané. A dohromady to dává smysl, i když tomu někdy nerozumím. Takže kdybych si opravdu měla vybrat…..možná bych si nakonec nechala všechno. Jen bych si přála, aby některé momenty tolik nebolely.
