Jméno: Jolana Perničková, 3. ročník

Zadání: D. Napište soubor českých, moravských a slezských pohádek. 

Jméno: Jan Jírovec, 1. ročník

Zadání: D. Napište soubor českých, moravských a slezských pohádek. 

Emil Holub, Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka a Jiří Kolbaba – Cestovatelé a jejich přínos pro svět

Jméno: Marek Mendl, 1. ročník

Zadání: G. Shromážděte významné české cestopisy. Objevujte přínos Čechů – cestovatelů pro svět.

Obsah

1.        Úvod

2.        Významní čeští cestovatelé

3.        Emil Holub, Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka, Jiří Kolbaba

4.        Nejlepší cestopisy a jejich přínos

5.        Dobové filmy a původní záznamy

6.        Závěr

1. Úvod

   Jako téma své ročníkové práce jsem si zvolil „Významné české cestopisy a přínos českých cestovatelů světu“. Toto téma pro mě má hluboký osobní význam, neboť mě cestování provází již od útlého dětství. Přestože si své první cesty z kojeneckého věku nepamatuji, díky vyprávění rodičů a prohlížení fotografií se staly součástí mé identity. Klíčovou zkušeností pro mě byl i delší pobyt v zahraničí, kde jsem měl možnost poznávat odlišné kultury a potkávat lidi s jiným pohledem na svět. Tento zájem, doplněný o mou vášeň pro studium map, mě přirozeně dovedl k otázce, jakým způsobem objevovali a popisovali svět moji krajané v minulosti.

   Cestování je odjakživa nedílnou součástí lidské přirozenosti. Touha překračovat hranice a poznávat neznámé kultury formovala naši civilizaci po celá tisíciletí. Díky svým zkušenostem vnímám svět jako pestrou sbírku příběhů, kterou stojí za to zkoumat nejen z pohledu turisty, ale i badatele.

   Cílem této práce není pouze výčet literárních děl, ale snaha pohlédnout na cestopis jako na vědecký a kulturní přínos. Čeští cestovatelé, ať už šlo o středověké šlechtice, renesanční měšťany nebo moderní dobrodruhy, přinášeli unikátní svědectví o místech, která byla pro tehdejší Evropu velkou neznámou. Ve své práci se zaměřím na to, jak tito autoři přispěli k celosvětovému poznání v oblastech geografie, etnografie či přírodních věd.

   Budu se zabývat klíčovými postavami české cestopisné literatury, počínaje Emilem Holubem, legendární dvojicí Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, konče Jiřím Kolbabou. Položím si otázku, v čem spočívá specifický „český pohled“ na svět a jakým způsobem naši cestovatelé reprezentovali svou zemi v zahraničí. Věřím, že analýza těchto děl nám může pomoci lépe pochopit nejen historii, ale i naši vlastní identitu v kontextu globálního společenství.

2. Významní čeští cestovatelé

   Česká stopa ve světě je vzhledem k velikosti našeho národa a jeho vnitrozemské poloze překvapivě hluboká. Historie českého cestovatelství není jen dobrodružství, ale především vědecké poznání a zprostředkování kultury navštívených zemí. Na rozdíl od velkých koloniálních mocností, které měly často za cíl politickou či ekonomickou nadvládu, se čeští cestovatelé charakterizovali spíše jako pozorovatelé, přírodovědci a dokumentaristé.

   Tento specifický přístup byl dán především tím, že české země neměly přímý přístup k moři ani oceánu. Každá výprava tak vyžadovala značné úsilí, diplomatické schopnosti a precizní přípravu. Právě tato specifika se promítla do vysoké kvality českých cestopisů, které vynikají smyslem pro detail a snahou o objektivní popis cizích kultur.

Mezi klíčové přínosy českých cestovatelů světu patří:

• Kartografie a geografie: Mapování doposud neprozkoumaných území (např. v Africe či Jižní Americe).
• Etnografie: Detailní záznamy o zvycích, jazycích a životě domorodých kmenů, které jsou dnes neocenitelným zdrojem pro historiky.
• Přírodní vědy: Rozsáhlé sbírky flóry a fauny, které dodnes tvoří základ mnoha evropských muzeí.
• Kulturní mosty: Čeští cestovatelé často působili jako prostředníci, kteří domů přinášeli pochopení pro „jinakost“ a v zahraničí šířili dobré jméno české vědy.

   Každá historická etapa přinesla jiný typ cestovatele – od středověkých šlechtických poutníků přes osvícenské učence až po moderní reportéry 20. století – jedno však zůstává společné: touha po poznání. Detailněji tyto souvislosti rozeberu v následujících kapitolách na příkladech nejvýznamnějších osobností naší cestopisné historie:

• Emil Holub byl lékař a vědec, který jako první zmapoval Viktoriiny vodopády. Do Afriky nejezdil jako dobyvatel, ale jako pozorovatel, přičemž jeho obrovské etnografické sbírky dodnes tvoří základ evropské afrikanistiky.
• Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund jsou legendární dvojice, která s vozy Tatra projela celý svět a propojila dobrodružství s moderní reportáží. Jejich knihy a filmy zdokumentovaly mizející kultury a technickou vyspělost tehdejšího Československa.
• Jiří Kolbaba je současný cestovatel a fotograf, který skrze digitální média a rozhlas přibližuje exotické kouty planety široké veřejnosti. Jeho práce klade důraz na estetiku světa a nutnost ochrany jeho kulturního dědictví.
•  

3. Emil Holub, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, Jiří Kolbaba

3.1 Emil Holub – Lékař s duší badatele a humanisty

   Emil Holub, rodák z Holic a vystudovaný lékař, dal českému cestovatelství moderní rozměr. Inspirován Davidem Livingstonem zasvětil život Africe, kterou prozkoumal během dvou expedic (1872–1879 and 1883–1887). Čelil přitom divoké přírodě i nedostatku financí – na první cestu si musel vydělat lékařskou praxí v diamantových dolech.

   Jako první badatel detailně zmapoval Viktoriiny vodopády. Výjimečný byl však především svým humanistickým přístupem. Zatímco tehdejší Evropa Afriku kolonizovala, Holub k tamním kmenům (zejména k lidu Mašukulumbů) přistupoval s respektem and jejich kulturu studoval jako rovnocennou té evropské.

   Z cest přivezl desítky tisíc sbírkových předmětů. Poté, co je Národní muzeum v Praze z kapacitních důvodů odmítlo, rozdal je stovkám škol a muzeí po celé Evropě. Tím paradoxně přispěl k popularizaci afrikanistiky na celém kontinentu.

3.2 Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka – Fenomén s vozy Tatra

   Zatímco Emil Holub představoval éru osamělých badatelů, legendární dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund posunula české cestovatelství do éry moderní reportáže. Tito inženýři ekonomie geniálně propojili dobrodružství, vědecké pozorování a propagaci československého průmyslu.

• První expedice (1947–1950): S proudnicovým vozem Tatra 87 projeli Afriku a Jižní Ameriku. Jako první na světě zdolali automobilem Núbijskou poušť a dokázali, že tehdejší československé inženýrství patří mezi nejlepší na světě.
• Druhá výprava (1959–1964): S vozy Tatra 805 zamířili do Asie, Oceánie a Sovětského svazu, přičemž se zaměřili na detailní vědeckou dokumentaci měnícího se světa.

   V době politické izolace Československa byli H+Z pro miliony lidí jediným oknem do světa. Jejich rozhlasové reportáže pravidelně poslouchal celý národ. Ve svých knihách, které vyšly v milionových nákladech, nepopisovali svět zjednodušeně, ale přinášeli hluboké socioekonomické úvahy o zemích osvobozujících se z kolonialismu. Stali se tak nejvýznamnějšími propagátory české cestopisné literatury.

3.3 Jiří Kolbaba – Moderní kontinuita a estetika světa

   Abychom pochopili celkovou souvislost českého cestovatelství a jeho přínos, je nutné se podívat, jak na tuto bohatou tradici navazuje současnost. Tuto roli dnes reprezentuje například Jiří Kolbaba. V éře satelitních map, internetu a masového turismu již moderní cestovatel nemůže objevovat neznámá místa. Jeho role se proto proměnila z objevitele na interpreta a ochránce.

   Kolbaba skrze své precizní fotografie, rozhlasové pořady a přednášky přibližuje exotické kouty planety široké veřejnosti digitálního věku. Navazuje na humanismus svých předchůdců a klade velký důraz na toleranci, bourání kulturních předsudků a nutnost ochrany mizejícího dědictví. Ukazuje, že odkaz Emila Holuba či Hanzelky a Zikmunda je stále živý, jen se přizpůsobil možnostem a výzvám jednadvacátého století.

4. Nejlepší cestopisy a jejich přínos

   Analýza české cestopisné literatury ukazuje, že tato díla nebyla jen popisem geografických tras či deníkem zážitků. Nejvýznamnější české cestopisy v sobě vždy pojily vysokou literární úroveň s hlubokou dokumentární a vědeckou hodnotou.

4.1 Emil Holub: Sedm let v jižní Africe

   Mezi základní pilíře naší cestopisné literatury patří dvoudílné dílo Emila Holuba Sedm let v jižní Africe (1880). Tato kniha přinesla revoluci ve vnímání afrického kontinentu evropskou veřejností. Holub mistrně kombinuje napínavé dobrodružné vyprávění s precizními fakty z oblasti meteorologie, geologie a zoologie.

Největší přínos díla však spočívá v jeho etnografické přesnosti. Holub detailně popsal život domorodých kmenů v povodí řeky Zambezi, jejich rituály, řemesla a sociální strukturu.

   4.2 Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka: Afrika kolem Tatry

   Zatímco Holub položil základy vědeckého cestopisu, dvojice Zikmund a Hanzelka dovedla tento žánr na vrchol popularity. Klíčová kniha Afrika kolem Tatry (2000) reflektuje jejich první expedici a nabízí fascinující studii kontinentu, který se v polovině 20. století probouzel z koloniální nadvlády a směřoval k nezávislosti.

   Autoři v textu prokazují mimořádnou sociální empatii. Nesoustředí se pouze na technické detaily jízdy s vozem Tatra 87, ale přinášejí hluboké reportážní vhledy do každodenního života obyčejných lidí. Jejich popisy rasismu v Jižní Africe či chudoby v rovníkových oblastech propojily literaturu faktu s politickou a ekonomickou geografií.

   4.3 Jiří Kolbaba: Cestopis v digitálním věku

   Jiří Kolbaba transformoval klasický literární žánr do moderní multimediální podoby, kde text funguje v souladu s autorskou fotografií. Konkrétním příkladem tohoto přístupu je jeho kniha Dopisy z cest, která kombinuje osobní, až intimní zamyšlení z cest s velkoformátovými snímky lidských tváří a přírodních detailů. Kolbaba zde záměrně potlačuje faktografický místopis a soustředí se na zachycení nálady a emocí daného okamžiku.

   Jeho klíčový přínos spočívá v popularizaci geografie skrze masová média. Příkladem je jeho dlouholetý rozhlasový projekt Sedm kontinentů (vysílaný na rozhlasových stanicích), kde formou živých reportáží a rozhovorů přibližuje specifika vzdálených regionů. Vizuální stránku jeho práce pak reprezentují autorské výstavy (např. Africká mozaika či Planeta Země).

5. Dobové filmy a původní záznamy

   Významný přínos českých cestovatelů se neodehrával pouze na stránkách knih, ale také skrze objektivy kamer. Ve dvacátém století se film stal klíčovým médiem, které veřejnosti přiblížilo vzdálené kultury v pohybu a s autentickým zvukem. Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund patřili k naprostým průkopníkům této formy dokumentaristiky, přičemž jejich filmové záznamy měly obrovský etnografický význam pro zachycení mizejícího světa. Na jejich odkaz dnes navazují moderní tvůrci multimediálního obsahu.

Klíčová filmová a audiovizuální díla:

• Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro: Úspěšný celovečerní snímek z první expedice H+Z mapující severní a východní část kontinentu.
• Afrika II. – Od rovníku ke Stolové hoře: Druhý celovečerní film dokumentující finální etapu jejich africké cesty s vozem Tatra 87.
• Je-li kde na světě ráj a Země lidí: Celovečerní dokumenty z druhé výpravy H+Z zaměřené na Asii a Oceánii.
• Rozhlasové reportáže Jiřího Kolbaby: Dynamické audiozáznamy a projekt Sedm kontinentů, které moderní formou navazují na tradici živého cestovatelského vysílání.
• Století Miroslava Zikmunda (2014): Životopisný dokument Petra Horkého, který analyzuje kinematografický odkaz dvojice H+Z a ukazuje jejich osobní odvahu i morální integritu v dobách nesvobody.

6. Závěr

   Cílem mé ročníkové práce bylo shromáždit významné české cestopisy a prozkoumat, jakým způsobem naši cestovatelé přispěli k celosvětovému poznání. Zkoumání děl Emila Holuba, Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda i moderních autorů přineslo jasný závěr. Česká stopa ve světové geografii, etnografii a kultuře je vzhledem k velikosti našeho národa mimořádně hluboká.

   Potvrdila se má původní domněnka, že pro českou cestopisnou školu je charakteristický specifický, hluboce humanistický pohled na svět. Naši badatelé neodcházeli do cizích krajů s úmyslem dobývat území nebo ekonomicky vykořisťovat tamní obyvatelstvo. Naopak, zprostředkovávali světu objektivní vědecká fakta a k navštíveným kulturám přistupovali s maximálním respektem. Holubovy precizní etnografické sbírky představují neocenitelný historický pramen. Totéž platí pro unikátní filmové a literární záznamy dvojice Hanzelka a Zikmund, které dodnes pomáhají chránit globální kulturní dědictví.

  Zpracování tohoto tématu pro mě mělo hluboký osobní význam. Sám totiž velmi rád cestuji, poznávám svět a fascinuje mě jak poslech rozhlasových reportáží, tak prohlížení fotografií z dalekých krajů. Příběhy našich slavných cestovatelů mi ukázaly, že cestování není jen o překonávání geografických vzdáleností. Odkaz těchto osobností pro mě zůstává nesmírně živý a inspirativní, neboť mě učí vnímat svět v celé jeho pestrosti a kráse.

ZDROJE

Tvé původní použité zdroje:

• HANZELKA, Jiří a Miroslav ZIKMUND. Afrika kolem Tatry. Praha: Knižní klub, 2000. ISBN 80-86362-17-5.
•  Klub H+Z: občanské sdružení pro využití odkazu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda [online]. Dostupné z: http://klubhz.blogspot.com/
•  Století Miroslava Zikmunda [film]. Režie Petr HORKÝ. Česko, Piranha Film, 2014. Stopáž: 97 min.

• HOLUB, Emil. Sedm let v jižní Africe: příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od Kapského Města až k řece Zambesi (1872-1879). Praha: J. Otto, 1880.
• KOLBABA, Jiří. Dopisy z cest. Brno: Muzeum města Brna, 2007. ISBN 978-80-86549-31-6.
• Rozhlasový pořad Sedm kontinentů s Jiřím Kolbabou (Rádio Impuls / Český rozhlas).
• Filmová dokumentární tvorba H+Z: Afrika I. – Z Maroka na Kilimandžáro (1952), Afrika II. – Od rovníku ke Stolové hoře (1953), Je-li kde na světě ráj (1961).
• Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. Hesla: Emil Holub, Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund, Jiří Kolbaba. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org

Heřmánek Praha, základní škola, gymnázium a pedagogická školaŠkolní podcast najdete na těchto odkazech  https://herohero.co/marvelouslgljaficceur nebo       https://open.spotify.com/show/3SMtGcciWtQxsBD1zB3tcu?si=2e03bccee0294f71 školní blog….   https://www.mirka-adamcova.blog/ nebo 

Jméno: Kateřina Nováková, 3. ročník

Zadání: A. Vytvořte kroniku českých, moravský, nebo slezských legend míst, zajímavých příběhů postav, nebo bájných bytostí.

Jméno: Matěj Sklenařík, 2. ročník

Zadání: B. Zjistěte nejdůležitější, kritické okamžiky naší národní historie. 

Jméno: Sabina Bížová, 3. ročník

Zadání: E. Shromážděte scénáře původní české, moravské, slezské divadelní tvorby.

Jméno: Filip Dolejš, 3. ročník

Zadání: A. Vytvořte kroniku českých, moravský, nebo slezských legend míst, zajímavých příběhů postav, nebo bájných bytostí. 

Jméno: Eliška Verešová, 2. ročník

Zadání: B. Zjistěte nejdůležitější, kritické okamžiky naší národní historie. 

Jméno: Magda Kokaislová, 2. ročník

Zadání: F. Vytvořte soubor nejlepších českých, československých filmů (dle vybraného tématu, žánru).

Jméno: Jakub Masničák, 2. ročník

Zadání: B. Zjistěte nejdůležitější, kritické okamžiky naší národní historie. 

GYMNÁZIUM HEŘMÁNEK

Český jazyk

ROČNÍKOVÁ PRÁCE

Claudie JÍROVCOVÁ, 2. ročník

Zmapujte význam a vývoj české gramatiky, syntaxe, písma

Praha 2026

Prohlašuji, že jsem svou práci vypracovala samostatně a že jsem použila pouze těch zdrojů, které uvádím v bibliografii. U všech formulací, které nejsou mé vlastní, ale použité od jiných autorů, vyznačuji (např. uvozovkami) jejich rozsah a uvádím podle citačních zvyklostí daného jazyka jejich zdroj. U převzatých myšlenek též uvádím jejich zdroj, i když se jedná o mé vlastní formulace.

V Praze dne 

………………………………………….

OBSAH

1. ÚVOD 3

2. Kosmas a latina jako literární jazyk 3

2.1. Kontext latinské vzdělanosti 4

2.2. Zápis českých slov v latinském textu (bohemika) 4

3. Zrod psané češtiny (13.–14. století) 5

3.1. Od bohemik ke glosám 5

3.2. První souvislý zápis 6

3.3. Evoluce v zápisu: spřežky 6

4. Cesta k českému pravopisu a moderní syntaxi (15. století) 8

4.1. Vliv latinské syntaxe na staročeštinou 8

4.2. Reforma Jana Husa 9

Prameny: 11

Literatura: 12

SEZNAM PŘÍLOH 14

1. ÚVOD

   Český jazyk dnes vnímáme jako samozřejmý a plně rozvinutý nástroj komunikace a součást naší identity. Cesta k jeho současné podobě však byla dlouhá a plná proměn. Předkládaná ročníková práce se zaměřuje na období 12. až 15. století, kdy se čeština vymanila z vlivu latiny a hledala svou vlastní písemnou podobu.

   Jako výchozí bod jsem pojala Kosmovu kroniku českou, která představuje fascinující paradox: ačkoliv je psána latinsky, je prvním dílem, které se pokouší zachytit ‚český příběh‘ a včlenit do latinského textu první česká slova. Cílem práce je zmapovat vývoj od těchto izolovaných bohemik přes první souvislé věty a složitý spřežkový pravopis až k revoluční diakritické reformě Jana Husa. Práce se snaží ukázat vývoj jazyka jako celek a zohlednit nutnost přizpůsobovat se v průběhu času novým potřebám – od lidového vyprávění až po složitou úřední a právní mluvu doby Karlovy.

2. Kosmas a latina jako literární jazyk

2.1. Kontext latinské vzdělanosti

   Ve 12. století, kdy Kosmas tvořil své dílo, byla latina primárním jazykem v oblasti písemnictví. Jakožto univerzální jazyk církve a středověké vzdělanosti umožňovala komunikaci napříč křesťanskou Evropou. Čeština v této době existovala v podobě živé, mluvené řeči, postrádala však status literárního jazyka. Kosmova volba latiny tedy nebyla projevem nedostatku vlastenectví, ale nezbytností pro autora, který chtěl včlenit dějiny svého národa do širšího evropského kontextu.

   V tomto období se v českých zemích psalo karolinskou minuskulou (karolinou), která postupně na přelomu 12. a 13. století přecházela v písmo gotické. Karolinská minuskula byla velmi elegantní, zaoblená a dobře čitelná, s jasně oddělenými písmeny, což odpovídalo potřebám tehdejší latinské vzdělanosti (viz Příloha 1). 

2.2. Zápis českých slov v latinském textu (bohemika)

   Ačkoliv Kosmas psal svou kroniku v latině, narážel na limity latinské abecedy, když během vyprávění potřeboval zmínit česká vlastní jména (tzv. bohemika). Jelikož v 12. století neexistoval ustálený pravopis, přepisoval Kosmas českou fonetiku do latinky intuitivně. Příkladem je jméno Tethka (Tetka) či název hradu Thethin (Tetín), kde vložené ‚h‘ sloužilo k naznačení měkčení. Podobně u jména Lubossa (Libuše) chybí znak pro hlásku ‚š‘. Tato slova autor poněkud násilně včleňuje do latinské syntaxe pomocí latinských koncovek (např. ex suo nomine Boemiam), jak uvádí např. Václav Blažek.

   Tento problém s přepisem hlásek, které daný alfabetický systém nezná, je aktuální i dnes. Lze jej demonstrovat na mezinárodním zápisu příjmení, kde absence diakritiky vede k podobným kompromisům, jaké musel volit Kosmas při psaní své kroniky. Kosmas tak stál před výzvou, jak uchovat podstatu českého jména v systému, který pro něj nebyl uzpůsobený. Jeho snaha však nebyla jen lingvistická; uváděním bohemik posiloval národní sebevědomí a dokazoval historické právo Čechů na jejich zemi.

3. Zrod psané češtiny (13.–14. století)

3.1. Od bohemik ke glosám

   Mezi érou bohemik a vznikem souvisle psané češtiny nacházíme specifický mezistupeň – glosy. Jedná se o drobné české přípisky v latinských rukopisech, které sloužily jako překladové vysvětlivky. Čtenáři si jimi usnadňovali porozumění náročným latinským textům. Ačkoliv jde o útržkovité záznamy, glosy jsou nesmírně cenným dokladem toho, jak se česká slovní zásoba začala postupně písemně fixovat a jak čeština pomalu pronikala na stránky pergamenů jako pomocný, ale nezbytný nástroj vzdělanosti.

   Ve 13. století se písmo začíná lámat a zužovat – plně se prosazuje raná gotická minuskula (gotika). Písmena se k sobě tisknou, obloučky se lámou do ostrých úhlů. Je to písmo náročné na prostor, ale velmi reprezentativní. Primitivní pravopis (chybějící háčky a čárky) tak kontrastuje s vizuálně velmi zdobným a přísným typem písma (viz Příloha 2). 

3.2. První souvislý zápis

       Skutečný milník ve vývoji české gramatiky a syntaxe však nastává až v průběhu 13. století. Zatímco u Kosmy jsme sledovali pouze izolovaná česká jména včleněná do latinských vět, přípisek (viz Příloha 3 a Příloha 4) na zakládací listině kapituly litoměřické již tvoří první ucelenou českou větu ‘Pavel dal gest ploscoucih zemu Wlah dalgest dolas zemu bogu isuiatemu scepanu seduema dusnicoma boguceu a sedlatu…‘ a je dokladem tehdejší syntaxe, ač je psána primitivním pravopisem. Vidíme zde již plně rozvinutý systém slovesných časů (perfektum ‚dal gest‘) a snahu o zachycení místních názvů, která však stále bojuje s nedokonalostí latinského písma, které tehdy nabízelo pouze 22 znaků. 

3.3. Evoluce v zápisu: spřežky

   Přejděme od první věty k první knize. Jsme ve 14. století. Jak uvádí Dušan Šlosar v knize Tisíciletá čeština, v této době dochází k upevňování spřežkového pravopisu, který sice byl složitý, ale umožnil vznik rozsáhlých literárních děl v mateřském jazyce, z nichž nejznámější je Kronika tak řečeného Dalimila. Zatímco Kosmas ve 12. století bojuje s latinkou, Dalimilova kronika ze 14. století již plně využívá český jazyk. Dalimil vlastně přeložil a beletrizoval Kosmovu kroniku pro tehdejšího českého posluchače. Kosmas byl učenec, psal odborně – Dalimil byl pravděpodobně šlechtic a psal přístupně prostým lidem. Používá češtinu, která nepodléhá tolik latinské syntaxi, a využívá bezrozměrný verš, který sloužil k lepšímu zapamatování (lidé byli převážně negramotní a texty byly předčítány a předávány ústně), je ukázkou toho, že čeština v té době si začínala upevňovat své místo. Vždyť jazyk, který unese báseň, už za něco stojí. Cituji přímo z Dalimilovy kroniky (přepis), kapitola O počátcě jazyka českého (viz Příloha 5):

,,V srbském jazyku jest země,

jiež Charvátci jest jmě.

v tej zemi bieše lech.

jemuž jmě bieše Čech.

Ten mužobojstva sě dočini,

pro něž svú zemi provini.”

   Jak píše Jaroslav Porák ve své knize Chrestomatie k vývoji českého jazyka, primitivní systém byl velmi nepropracovaný – užívání spřežek nebo rozlišování velkých a malých písmen v názvech, vlastních jménech a na začátku věty bylo nedůsledné a nárazové. V úvodu samotné Dalimilovy kroniky je zmíněno, že dílo nemá historickou hodnotu v popisu dějin, ale je nesmírně cenným, jelikož jde o jedno z prvních literárních děl psaných ryze česky. Navrch je Dalimilova kronika veršovaná, i proto se jedná o důležité dílo, kterého je třeba si všimnout. Rovněž je zajímavé povšimnout si některých slov, např. lech, či bieše – imperfektum, v moderní češtině zaniklý čas “byl”. Čeština měla víc mluvnických časů, než používáme dnes my, ty se ale začínaly vytrácet právě ve 14. a 15. století. 

   S rozvojem česky psané literatury bylo potřeba psát rychleji. Vedle slavnostního písma vzniká gotická kurzíva (běžné textové písmo) a bastarda (kříženec mezi slavnostním písmem a kurzívou). Písmena se začínají spojovat, písmo je nakloněné a písaři používají množství zkratek (ligatur), aby ušetřili drahý pergamen (viz Příloha 5). 

4. Cesta k českému pravopisu a moderní syntaxi (15. století)

4.1. Vliv latinské syntaxe na staročeštinou

   Zatímco Dalimilova kronika využívala češtinu k emotivnímu vyprávění, druhá polovina 14. století přinesla zásadní obrat. V době vlády Karla IV. se čeština stala jazykem úředním a právním, což radikálně proměnilo její syntax (větnou stavbu). Jak je patrné například v Rožmberské knize, nejstarším českém právním spisu, věty se stávají delšími a logicky provázanějšími. Oproti Dalimilově kronice mohou působit těžkopádně. Cituji z Rožmberské knihy pana Vincence Brandla: ,,Sloh v K.R. jest náramně neohebný, tvrdý a neohrabaný (…), vyrážení celé myšlenky a větami a uspořádání vět jest tak primitivní, že nabýváme přesvědčení, že spisovateli bylo namáhavě zápasit s řečí…” Autor knihy se domnívá, že mluvená řeč nebyla ještě vytříbena, a proto spisovatelé při psaní složitějších textů, jako je K.R., stavěli české věty na způsob latiny. 

   Opět tedy pozorujeme návrat latiny jako důležitého výchozího bodu, o který se psaná čeština opírala. Česká syntax začala přebírat latinské konstrukce, zejména časté užívání přechodníků a vztažných vět (např. tvary jako ‚ktož‘ či ‚kdež‘). Jazyk tak ztratil svou původní živelnost, ale získal schopnost vyjadřovat přesné a abstraktní právní myšlenky. Lze říci, že čeština v tomto období prošla procesem ‚intelektualizace‘, kdy se z jazyka lidového vyprávění stal nástroj státní správy. 

   Aby se urychlil proces psaní a písmo bylo čitelné a důstojné pro úřady i vysokou literaturu, začalo se v tomto období na území Čech používat písmo bastarda. Typickou ukázkou tohoto knižního a úředního písma Karlovy doby je například rukopis Zbraslavská kronika (Chronicon aulae regiae) , na němž je jasně patrná snaha o řád, ostrost tahů a kompaktnost textu (viz Příloha 7). 

   Zbraslavská kronika je důležitým dokumentem v dějinách středověkého českého písemnictví. Mezi prozaickými částmi nalezneme okolo čtyř tisíc veršů, mezi nimi i leoninské hexametry. Jde tedy i o největší básnickou sbírku předhusitského období. Kronika popisuje události z let 1253 až 1338 a je podobně jako Kosmova kronika rozdělena na tři části. Začátek kroniky oslavuje svatého Václava. Za zmínku i ukázku stojí nádherné iluminace (viz Příloha 7).  

4.2. Reforma Jana Husa

   Ve 14. století nebyl žádný řád v psaní hlásek, které latina neměla, a čeština ano. Každý písař používal jiné spřežky, v kterých se čtenář nějak musel vyznat. Konec spřežkového pravopisu v Čechách přišel počátkem 15. století se zásadní reformou, která je tradičně spojována s Janem Husem a jeho latinsky psaným spisem De orthographia bohemica. Autor zde reaguje na nepřehlednost dosavadního zápisu, kdy se jedna hláska zapisovala různými kombinacemi písmen.

   Revolučním krokem bylo zavedení diakritického pravopisu. Hus nahradil složité spřežky (např. cz, sz, rz) pomocí tzv. nabodeníček. ‚Nabodeníčko krátké‘ (původně tečka) sloužilo k označení měkkosti hlásek a stalo se předchůdcem dnešního háčku, zatímco ‚nabodeníčko dlouhé‘ (čárka) zavedlo řád do zápisu délky samohlásek. Tato reforma nebyla pouze grafickou změnou, ale hlubokým zásahem do české gramatiky a písma, který učinil češtinu jedním z nejmodernějších a nejsrozumitelnějších psaných jazyků v tehdejší Evropě. Když si povšimneme například našich sousedů Poláků, kteří stále používají spřežkový systém (,š’ se zapisuje jako ,sz’), vidíme, že Husova reforma byla skutečně odvážná a převratná. 

   V 15. století dochází k naprosté proměně písařské praxe. Nastupuje humanistické písmo a rychlá humanistická kurzíva. Písmo se opět zakulacuje a zjednodušuje (vychází z dřívější karolíny). Právě tato lehkost a rychlost psaní umožnila písařům snadno doplňovat Husova diakritická znaménka (nabodeníčka) nad písmena, aniž by to zdržovalo plynulý tah ruky (viz Příloha 8). 

         
5. ZÁVĚR

   Cesta české gramatiky, syntaxe a písma mezi 12. a 15. stoletím odráží fascinující vzestup celého národa. Jak jsme v práci viděli, na počátku stál Kosmas, který bojoval s omezeními latinské abecedy, aby mohl vůbec zapsat jména jako Tetka nebo Libuše. O tři století později již čeština díky intelektualizaci za vlády Karla IV. a reformě Jana Husa disponovala jedním z nejmodernějších pravopisných systémů v Evropě.

   Analýza textů od Kosmy přes Dalimilovu kroniku až po Zbraslavskou kroniku ukázala, že vývoj jazyka nebyl náhodný. Byl poháněn potřebou srozumitelnosti, přesnosti a národní hrdosti. Přechod od spřežek k diakritice nebyl jen technickou změnou, ale symbolem dospělosti jazyka, který se dokázal vymanit z latinského područí. Studium těchto starých textů nám připomíná, že naše dnešní čeština je výsledkem tisíciletého úsilí o nalezení vlastního hlasu, a že i zdánlivě drobné detaily, jako jsou háčky a čárky, mají své hluboké historické opodstatnění.

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY 

Prameny:

Manuscriptorium – manuscriptorium.com

• Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky, Chronica boemorum

Vokabulář vebový – vokabular.ujc.cas.cz 

• Kronika tak řečeného Dalimila, 14. století
• De orthographia bohemica, 15. století, dostupné také online z  https://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/mluvnice/digitalni-kopie-info/Orth
• BLAŽEK, Václav, Migrační dopisy ve slovanských a germánských tradicích. 2024, dostupné také z https://vokabular.ujc.cas.cz/soubory/Kozojedy2023/V%C3%A1clav%20Bla%C5%BEek%20%E2%80%93%20Migra%C4%8Dn%C3%AD%20motivy%20ve%20slovansk%C3%BDch%20a%20germ%C3%A1nsk%C3%BDch%20tradic%C3%ADch.pdf

Databáze knih –https://www.databazeknih.cz/

• Pavel Kosek (2017): SLOVESNÝ ČAS VE STARŠÍ ČEŠTINĚ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny. URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVESNÝ ČAS VE STARŠÍ ČEŠTINĚ (poslední přístup: 24. 3. 2026)

• BRANDL, Vincenc. Kniha Rožmberská. V Praze: Nákladem Jednoty právnické, 1872, s. [b]. (ČSN ISO 690) Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/uuid/uuid:8447d4d0-e142-11e6-9e7e-001018b5eb5c

Digitální Národní knihovna ČR

• Ptejte se knihovny, První česká věta. 1-4-2026: Národní knihovna ČR dostupné z https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/blizsi-informace-k-prvni-ceske-vete, Ptejteseknihovny.cz

Wikipedie.org

• Zbraslavská kronika: 2025. Poslední edit 1. 11. 2025. Dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Zbraslavsk%C3%A1_kronika# 

Další zdroje

• FIDLEROVÁ, Alena a kolektiv, Dějiny češtiny: 2013, dostupné z chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://ucjtk.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/57/2015/11/D%C4%9Bjiny-%C4%8De%C5%A1tiny.pdf
• KOSEK, Pavel, FIDLEROVÁ ANDRLOVÁ, Alena (2017): Dějiny českého písma. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny. URL: https://www.czechency.org/slovnik/DĚJINY ČESKÉHO PÍSMA (poslední přístup: 27. 5. 2026) 
• ANONYM, ukázky písem chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://g14pool.wordpress.com/wp-content/uploads/2013/12/pokrac48dovc3a1nc3ad-klasicismus.pdf. Poslední přístup 14. 5. 2026

Literatura:

Městská knihovna Písek

• TŘEŠTÍK, Dušan. Kosmova kronika. 7. vyd. Praha: Academia, 1968. ISBN 80-7185-515-4
• PORÁK, Jaroslav. Chrestomatie k vývoji českého jazyka, 13.-18. století. 1. vyd. Praha: SPN, 1979.
• ŠLOSAR, Dušan. Tisíciletá. 1. vyd. Praha: Horizont, 1990. ISBN 80-7012-036-3
• KLIMEŠ, Lumír, Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1983. ISBN 807352725

SEZNAM PŘÍLOH

Práce používá data Vokabuláře webového, které poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz) podporovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (projekt č. LM2018101). 

• Příloha 1 – Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky (nejstarší dochovaný opis z přelomu 12. a 13. století), ukázka karolínské minuskuly Manuscriptorium.cz. Národní knihovna ČR, sign. VIII F 69
• Příloha 2 – Gotická majuskula, Ústav dějin umění Akademie věd ČR: poslední přístup 27. 5. 2026, dostupné také z https://www.udu.cas.cz/en/centrum-epigrafickych-a-sepulkralnich-studii/glosar. Poslední přístup 26. 5. 2026
• Příloha 3 – Revers pergamenu s českým přípiskem na zakládací listině kapituly litoměřické, Wikipedie.org, dostupné on-line z http://ff.ujep.cz/kapitula/dejiny.php, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=49754995
• Příloha 4 – Avers pergamenu s českým přípiskem na zakládací listině kapiutily litoměřické, Wikipedie.org: 2015. Dostupné on-line z https://cs.wikipedia.org/wiki/Zakl%C3%A1dac%C3%AD_listina_litom%C4%9B%C5%99ick%C3%A9_kapituly, poslední edit 26. 5. 2026
• Příloha 5 – DALIMIL, Kronika tak řečeného Dalimila, Pinvičkův sborník, II F 8; Knihovna Národního muzea v Praze; Praha. Dostupné také online z https://skolam.manuscriptorium.com/mnsproskoly/view/Tematick%C3%A9%20okruhy/Histografick%C3%A9%20prameny/Dalimilova%20kronika/Pinvi%C4%8Dk%C5%AFv%20sborn%C3%ADk%20%28Dalimilova%20kronika%29/index.html. Poslední přístup 26. 5. 2026
• Příloha 6 – Zbraslavská kronika, dostupné online z https://www.stavitele-katedral.cz/znama-a-neznama-vyobrazeni-ceskych-panovniku-ve-stredoveku-panovnik-v-reprezentativni-iniciale-r-z-uvodu-jihlavskeho-exemplare-zbraslavske-kroniky/
• Příloha 7 – Zbraslavská kronika, detail iluminace, dostupné online z https://www.stavitele-katedral.cz/znama-a-neznama-vyobrazeni-ceskych-panovniku-ve-stredoveku-panovnik-v-reprezentativni-iniciale-r-z-uvodu-jihlavskeho-exemplare-zbraslavske-kroniky/. Poslední přístup 27. 5. 2026
•  Příloha 8 – De orthographia bohemica, dostupné online z https://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/mluvnice/digitalni-kopie-detail/Orth. Poslední přístup 27. 5. 2026

Příloha 1

Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky, písmo karolínská minuskula

Příloha 2

Ukázka písma gotická majuskula (13.st.)

Příloha 3

Revers pergamenu s první českou větou – přípisem na Zakládací listině kapituly litoměřické

Příloha 4

Avers pergamenu s první českou větou – přípisem na Zakládací listině kapituly litoměřické

Příloha 5

Příloha 6

Zbraslavská kronika, písmo česká bastarda

Příloha 7

Zbraslavská kronika, detail iluminace

Příloha 8

De orthographia bohemica, humanistické písmo

Tadeáš Markovec, 1. ročník

Ročníková práce

900 let Kosmovy kroniky
Vědecká část – zadání B
Nejdůležitější, kritické okamžiky české národní historie

Autor: Tomáš Novotný
Ročník: 2. ročník
Datum: 9. června 2026

Úvod
V této práci se budu zabývat nejdůležitějšími okamžiky české národní historie a jejich
významem pro vznik českého národa. České dějiny jsou velmi bohaté a obsahují
mnoho událostí, které měly velký vliv na naši kulturu, jazyk i tradice.
Toto téma také souvisí s Kronikou Čechů od Kosmas, která patří mezi nejstarší a
nejvýznamnější historické prameny o počátcích českých dějin. Autor, vzdělaný
duchovní Kosmas, zde popisuje historické události ale i pověsti, které mají vysvětlit
původ české identity.
Zaměřuji se na období dějin popsaných v Kronice, jak byly události vnímány očima
někoho, kdo žil v těch dobách, nebo dobách blízkých.

Analýza
V této kapitole se zaměřím na analýzu Kosmovy Kroniky Čechů. Na základě četby
různých zdrojů, využitím diskusí a dostupných videí se pokusím hledat odpovědi na
stanovené výzkumné otázky.
Pozornost budu věnovat především tomu, jak autor pracuje s mytickými příběhy,
historickými událostmi a jaký význam jim přisuzuje. Zároveň se pokusím posoudit, do
jaké míry je jeho vyprávění ovlivněno osobním názorem a dobovým myšlením, a kdy
se jedná spíše o interpretaci než o přesný historický popis.

Výzkumné otázky
Co Kosmas považuje za kritické okamžiky české národní historie?
Co praotec Čech dle Kosma? Je vnímán jako nositel a zakladatel českého národa?
Jak popisuje Kosma vznik vládnoucí dynastie? Jde o pozitivní, nebo spíše negativní
jev?
Dopad vraždy svatého Václava na vývoj českého národa
Dopad konfliktů mezi panovníky na politický vývoj
Jakou roli dle Kosmas hrálo křesťanství.
Jak Kosmas ve své kronice popisuje počátky českého státu? Měla Velká Morava dle
Kosma vliv na vznik české státnosti?
Do jaké míry jsou Kosmovy popisy a příběhy objektivní?

Příchod Praotce Čecha – symbol počátku národa
Kosmova kronika začíná popsáním polohy naší země a také vysvětlením, odkud
dostala jméno. Proto hned v kapitole II popisuje příchod lidí do neobydlené krajiny v
okolí řeky Labe u hory Říp. Vyprávění má počátky v bibli, kdy po potopě světa a po
stavbě babylonské věže se lidé rozutekli do různých částí světa. Skupina lidí vedená
stařešinou Čechem doputovala do míst kolem Labe pod horu Říp. Po příchodu
stařešina promlouvá k lidem a představuje jim zemi, kde se mají usadit. Ptá se, jak
tuto zemi chtějí pojmenovat. Lidé ji jako projev úcty pojmenují po něm: „Poněvadž ty,
otče, se jmenuješ Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země
slula Čechy?“ (KOSMAS, 1972).
Z této kapitoly lze také vyčíst „Tehdy stařešina, jehož ostatní jako pána provázeli…“
(KOSMAS, 1972), což ukazuje, že praotec Čech je vnímán jako vůdce celé skupiny.
Je označen jako „stařešina“ a „pán“, což naznačuje počátky organizované
společnosti a vznik autority. Jeho projev připomíná biblické příběhy o příchodu do
zaslíbené země, čímž Kosmas propojuje české dějiny s křesťanskou tradicí.
Tímto způsobem Kosmas symbolicky popisuje vznik národa a jeho identity. Tady
nehraje roli ani to, jestli je událost skutečná. Jde o příběh, který má vysvětlit, odkud
český národ pochází a proč žije právě na tomto území. Podle Marie Bláhové Kosmas
využívá známé motivy a přizpůsobuje je tak, aby dávaly smysl lidem jeho doby.
Příběh o praotci Čechovi má tedy hlavně vysvětlovací a symbolickou funkci
(BLÁHOVÁ, 2012).
Z hlediska objektivity je důležité si uvědomit, že Kosmas sám upozorňuje, že jde o
„bájné podání starců“, a nechává na čtenáři, aby posoudil, zda jde o skutečnost,
nebo vymyšlený příběh. Moderní historici (např. Dušan Třeštík nebo Marie Bláhová)
vysvětlují, že takové příběhy byly ve středověku běžné a patřily k tzv. modelu origo
gentis, tedy příběhům o vzniku národa (BLÁHOVÁ, 2012; TŘEŠTÍK, 2001). Tyto
příběhy neměly být přesným popisem reality, ale spíše měly dát lidem odpovědi na
otázky o původu a vzniku národa.
Marie Bláhová také upozorňuje, že Kosmas nepíše kroniku jen jako historik, ale i jako
vzdělaný duchovní, který chce svým dílem čtenáře poučit. Proto zdůrazňuje důležité
hodnoty, jako je víra, řád a poslušnost autoritě. Postava praotce Čecha tak podle ní
neznamená jen zakladatele národa, ale i ideálního vůdce, který vede svůj lid do nové
země a zajišťuje mu budoucnost (BLÁHOVÁ, 2012).
Myslím si, že lze tedy konstatovat, že praotec Čech není historickou postavou, ale
především symbolem zakladatele národa. Jeho příběh ukazuje, že český národ má
jasný původ i vlastní území, což bylo pro lidi v době Kosmy velmi důležité. Zároveň
tento příběh pomáhá pochopit, jak lidé ve středověku přemýšleli o své minulosti a
identitě.

Pověst o Libuši a Přemyslovi
V kapitolách o Libuši a Přemyslovi Kosmas popisuje dobu, kdy lidé žijí svobodně bez
panovníků. Žijí v harmonii a zpočátku mezi nimi nejsou žádné větší spory. Postupně
ale začínají vznikat různé hádky a konflikty, které si lidé řeší sami mezi sebou. Mají
moudrého rádce a soudce Kroka, který má tři dcery. Jedna z nich, Libuše, je velmi
moudrá a má i prorocké schopnosti. Po smrti Kroka k ní lidé chodí pro rady a
spravedlivé soudy.
Jednou ale dojde ke sporu mezi dvěma muži a jednomu z nich se nelíbí, že ho soudí
žena. To vede k tomu, že si lidé chtějí zvolit mužského vládce. Libuše jim proto ve
svém vidění ukáže oráče Přemysla, kterého si lidé vyberou jako nového knížete.
Ještě předtím je ale varuje, že toto rozhodnutí může mít i nevýhody, například to, že
ztratí část své svobody a budou se muset podřizovat vládci (KOSMAS, 1972).
Pověst má velký význam, protože vysvětluje vznik přemyslovské dynastie a začátek
skutečné státní moci. Ukazuje také, že lidé se sami rozhodli vzdát části své svobody
výměnou za pořádek a stabilitu. Podle Marie Bláhové tím Kosmas ukazuje, že vznik
státu není jen pozitivní věc, ale že s sebou nese i určité oběti. Lidé sice získají řád,
ale zároveň přijdou o část své nezávislosti (BLÁHOVÁ, 2012).
Výběr oráče Přemysla má také symbolický význam. Znamená, že panovník pochází
z obyčejného lidu a že má blízko k běžným lidí. Podle Bláhové tím chce Kosmas
ukázat, že moc panovníka má své kořeny ve společnosti a není úplně odtržená od
obyčejných lidí (BLÁHOVÁ, 2012).
Bláhová také vysvětluje, že tento příběh není skutečný historický záznam, ale spíše
symbolické vyprávění. Kosmas tím chtěl hlavně vysvětlit, jak vznikla česká vládnoucí
dynastie a proč mají Přemyslovci právo vládnout. Zároveň ukazuje, jak si lidé ve
středověku představovali vznik státu a společnosti (BLÁHOVÁ, 2012).
Na základě analýzy textu lze říci, že Kosmovy popisy pověsti o Libuši a Přemyslovi
nejsou úplně objektivní. Jde spíše o jeho vlastní pohled a názory na vládu a
společnost. Kosmas zde nepopisuje jen dějiny, ale snaží se také ukázat, co je podle
něj správné a jak by měla společnost fungovat. I proto je potřeba jeho kroniku číst
kriticky a uvědomit si, že obsahuje i autorovy názory (BLÁHOVÁ, 2012).

Vražda svatého Václava – morální příběh
Vražda svatého Václava je v Kosmově kronice popsána jako bratrovražda, kdy
Boleslav, bratr knížete Václava, pozve Václava na oslavu. Boleslav už ale dopředu
plánuje, že svého bratra zabije, aby se dostal k moci (KOSMAS, 1972). Tento čin
patří k nejdůležitějším momentům kroniky a má velký význam pro další vývoj
českého státu.
Kosmas popisuje knížete Václava jako ideálního křesťanského vládce a hodně ho
vyzdvihuje. Václav je vykreslen jako spravedlivý, věřící a morálně správný panovník,
který se řídí křesťanskými hodnotami. Naopak Boleslava ukazuje jako zrádce, který
je lstivý, krutý a dopustí se těžkého hříchu, když zabije vlastního bratra. Tento rozdíl mezi nimi připomíná biblický příběh o Kainovi a Ábelovi a ukazuje, že Kosmas svůj
výklad spojuje s křesťanstvím (KOSMAS, 1972; BLÁHOVÁ, 2012).
Tento příběh má více významů. Na jedné straně jde o politický čin, protože Boleslav
chce převzít vládu a upevnit svou moc. Boje o vládu byly v té době běžné a často
vedly k násilí. Na druhé straně však Kosmas zdůrazňuje hlavně morální stránku celé
události. Vražda bratra je podle něj vážné porušení křesťanských pravidel a ukázka
lidského selhání (BLÁHOVÁ, 2012).
Důležitý je také dopad této události na český národ. Po své smrti byl Václav uctíván
jako světec a stal se patronem české země. Nejde tedy jen o historickou postavu, ale
i o symbol ideálního vládce a ochránce národa. Tento příběh pomohl posílit význam
křesťanství v českém státě a ukazuje, jak důležitou roli mělo náboženství při utváření
identity národa (KOSMAS, 1972; BLÁHOVÁ, 2012).
Kosmas také pracuje s myšlenkou viny a pokání. Boleslav si podle příběhu
uvědomuje svůj čin a snaží se ho nějak napravit. To ukazuje, že i špatný skutek může
vést k poučení a snaze o nápravu, což je důležitá myšlenka křesťanství. Bláhová
vysvětluje, že takové prvky nejsou náhodné, ale že jimi Kosmas chce čtenáře poučit
a ovlivnit jeho pohled na morálku a víru (KOSMAS, 1972).
Z dnešního pohledu můžeme říct, že se tato událost opravdu stala, ale její popis je
hodně ovlivněn názorem autora. Kosmas nepíše úplně neutrálně, ale hodnotí
postavy podle morálky a víry. Je vidět, že Boleslava líčí spíš negativně, zatímco
Václava dává jako vzor dokonalého vládce. Kronika tak není jen historický text, ale
také ukazuje určité názory a hodnoty autora (BLÁHOVÁ, 2012).

Konflikty mezi panovníky – politický vývoj
Spory, boje a různé konflikty mezi panovníky jsou součástí dějin napříč celou historií.
Kosmas je popisuje v celé kronice jako běžnou součást tehdejší doby. Opakovaně
ukazuje, že mezi panovníky vznikaly časté konflikty, kdy „vznikaly mezi nimi veliké
sváry a nesvornosti“ (KOSMAS, 1972). Příkladem je spor mezi Otou a Soběslavem,
kde byl problém v nejasných pravidlech nástupu na trůn – „… každý se domníval, že
jemu náleží vláda…“ (KOSMAS, 1972).
Tyto spory často vedly k násilí a zabíjení. Kosmas popisuje, že nepřátelé byli někdy
„zahubeni bez milosti“, což ukazuje, jak tvrdé a nebezpečné bylo tehdejší boji o moc.
Z toho je vidět, že panovník neměl vždy úplnou kontrolu. Moc byla nestabilní a často
závisela na podpoře velmožů nebo vojenské síle. To potvrzuje i tvrzení, že panovník
byl dosazen „… podle vůle velmožů…“ (KOSMAS, 1972).
Konflikty mezi panovníky měly přímý dopad na fungování státu. Často způsobovaly
nestabilitu, změny vládců a nejistotu v zemi. Na druhou stranu ale některé konflikty
mohly mít i pozitivní vliv, protože vedly k tomu, že se postupně vytvářela nová
pravidla o tom, kdo a jak má vládnout. Lidé si díky těmto zkušenostem začali více
uvědomovat potřebu jasných pravidel a stabilní vlády.
Marie Bláhové vysvětluje, že Kosmas tyto konflikty nepopisuje jen proto, aby
zaznamenal historii, ale také proto, aby ukázal, jak by se panovníci měli chovat.
Zdůrazňuje, že správný vládce má být spravedlivý, věřit v Boha a jednat podle
křesťanských zásad. Když panovníci tyto hodnoty nedodržují, vede to podle něj ke
sporům a problémům ve státě (BLÁHOVÁ, 2012).
Bláhová také vysvětluje, že Kosmas často hodnotí panovníky podle jejich morálky, a
nejen podle jejich činů. Proto jeho popisy nejsou úplně objektivní. Některé vládce
ukazuje velmi pozitivně, jiné naopak negativně, podle toho, jak odpovídají jeho
představě ideálního křesťanského vládce. To znamená, že kronika není jen popisem
dějin, ale také ukazuje autorův názor na správné fungování společnosti (BLÁHOVÁ,
2012).
Z toho tedy vyplývá, že konflikty mezi panovníky nebyly jen náhodné události, ale
měly velký význam pro vývoj českého státu. Ukazují, jak složité bylo vládnutí v raném
středověku a jak důležitá byla otázka moci a jejího předávání. Zároveň je ale potřeba
si uvědomit, že Kosmas tyto události popisuje svým vlastním způsobem a snaží se
jimi čtenáře poučit, nejen informovat.

Role křesťanství
Napříč celou knihou je vidět, jak Kosmas silně vnímá roli křesťanství ve fungování
státu a českého národa. V každém příběhu hodnotí osoby i události podle toho, jestli
odpovídají křesťanským hodnotám. Dobré činy jsou spojeny s vírou a poslušností
Bohu, zatímco špatné činy jsou chápány jako hřích a vedou k problémům ve
společnosti (KOSMAS, 1972).
Křesťanství má v jeho výkladu také důležitou politickou funkci. Kosmas zdůrazňuje,
že panovník by měl být spravedlivý, mít dobré chování a jednat podle víry. Vládce,
který se řídí křesťanskými hodnotami, je podle něj správný a oprávněný. Naopak
když panovník tyto zásady porušuje, vede to ke konfliktům a nestabilitě státu. To je
dobře vidět na příkladu knížete Václava, kterého Kosmas vykresluje jako ideálního
křesťanského vládce, jenž po smrti „ve věčný nebeský dvůr … vešel“. Václav je
spravedlivý, zbožný a jedná podle víry. Naopak Boleslav je ukázán jako opak, je
označen jako „druhý Kain“, tedy někdo, kdo spáchal těžký hřích (KOSMAS, 1972).
Podle Marie Bláhové tím Kosmas nechtěl jen popsat historii, ale hlavně ukázat, jak
by měl správný vládce vypadat. Křesťanství podle ní funguje v kronice jako jakési
měřítko, podle kterého Kosmas hodnotí lidi i jejich činy. Pomocí těchto příběhů se
snaží čtenáře poučit o tom, co je správné a co špatné (BLÁHOVÁ, 2012).
Náboženství tak ovlivňuje nejen osobní jednání jednotlivců, ale i chod celého státu.
Ukazuje se to i na motivu pokání, kdy si Boleslav „vědom spáchaného zločinu…
přemýšlel, jak by mohl Boha usmířit“. To znamená, že i panovník je zodpovědný za
své činy a musí nést jejich následky (KOSMAS, 1972).
Bláhová vysvětluje, že takové příběhy měly lidi naučit, že špatné činy mají následky a
že je důležité řídit se vírou. Podle ní Kosmas používá tyto příklady záměrně, aby
posílil křesťanské hodnoty ve společnosti a ukázal, jak by měl fungovat stát
(BLÁHOVÁ, 2012).
V popisech, kde zdůrazňuje křesťanství, Kosmas často přidává i svůj vlastní názor.
Události, které se možná opravdu staly, doplňuje o motivy z bible a různá přirovnání.
Tím pádem jeho kronika není úplně objektivní, ale spíše ukazuje jeho pohled na svět
a na to, co považuje za správné. I proto je důležité jeho text chápat nejen jako
historii, ale i jako snahu ovlivnit čtenáře a ukázat mu určité hodnoty (BLÁHOVÁ,
2012).

Velká Morava
Proč je zařazena tato kapitola do analýzy? Dnešní dějepis vnímá Velkou Moravu jako
důležitý základ pro vznik pozdějších států na našem území. Velký význam má také
příchod Cyrila a Metoděje, kteří přišli na Velkou Moravu šířit křesťanství mezi
Slovany. Proto mě překvapilo, že Kosmas Velké Moravě ve své kronice nevěnuje
moc pozornosti. Snažil jsem se tedy zjistit, proč tomu tak je a jakým způsobem
Kosmas vliv Velké Moravy vlastně popisuje.
Kosmas ale Velkou Moravu ve své Kronice Čechů nijak zvlášť nezdůrazňuje. Nevidí ji
jako hlavní začátek českého státu ani národa, zmiňuje ji jen okrajově. Například píše
o knížeti Bořivojovi, který „byl na Moravě od krále Svatopluka přijat a tam také přijal
křest“ (KOSMAS, 1972). Tím ukazuje, že křesťanství se do Čech dostalo právě přes
Velkou Moravu. Velká Morava zde tedy vystupuje spíše jako prostředník víry než jako
přímý základ českého státu (BLÁHOVÁ, 2012).
Podle Marie Bláhové je důvodem to, že Kosmas měl jiný pohled na vznik české
státnosti než dnešní historici. Neviděl Velkou Moravu jako klíčový základ, ale spíše
zdůrazňoval roli přemyslovské dynastie a Prahy. Podle něj se stát vytvářel postupně
– nejdříve vznikl národ (například příběhem o praotci Čechovi), potom vládnoucí
dynastie (Přemyslovci) a nakonec se vše upevnilo přijetím křesťanství (BLÁHOVÁ,
2012).
Z jeho pohledu tedy nebyla Velká Morava tak důležitá jako samotní čeští panovníci.
Stát se podle něj formoval hlavně díky jejich vládě, ale také skrze různé konflikty a
postupné zapojení do křesťanské Evropy. Kosmas tím ukazuje, že důležitá je
především domácí vládnoucí dynastie, která dává státu stabilitu.
Bláhová také vysvětluje, že Kosmas píše kroniku z takzvaného „pražského pohledu“.
To znamená, že zdůrazňuje význam Prahy a českých panovníků a méně si všímá
událostí, které se odehrály jinde. Zároveň upřednostňuje latinské, tedy západní
křesťanství. Proto se v jeho kronice téměř neobjevuje působení Cyrila a Metoděje,
kteří byli spojeni spíše s východní, byzantskou tradicí (BLÁHOVÁ, 2012).
Tím Kosmas nepřímo podporuje orientaci českého státu na západní Evropu a
římskou církev. Nejde tedy o náhodu, ale o jeho vlastní pohled na to, kam by měl
český stát patřit. Podle Bláhové tak kronika neukazuje jen historii, ale také názor
autora na to, jaký má být správný směr vývoje společnosti (BLÁHOVÁ, 2012).
Z toho vyplývá, že Velká Morava sice hrála důležitou roli v reálných dějinách, ale v
Kosmově kronice není tak výrazná, protože autor měl jiný záměr. Chtěl především
zdůraznit význam českého státu, Přemyslovců a křesťanství v západním pojetí. I
proto je potřeba kroniku číst kriticky a uvědomit si, že neukazuje všechny události
stejně důležitě.

Význam Kosmovy kroniky
Kronika Čechů od Kosmy je pro poznání našich dějin velmi důležitá. Patří mezi
nejstarší historické prameny a snaží se vysvětlit, odkud český národ pochází a jak
vznikl český stát. Příběhy z kroniky jsou známé dodnes a staly se součástí české
kultury.
Kosmas ve svém díle popisuje nejen skutečné historické události, ale také různé
pověsti, například o praotci Čechovi nebo Přemyslu Oráčovi. Tyto příběhy nejsou
úplně historicky přesné, ale pomáhají pochopit, jak si lidé ve středověku
představovali svůj původ a minulost.
Kronika neslouží jen jako popis dějin, ale obsahuje také autorův názor. Kosmas
zdůrazňuje význam křesťanství, morálky a správného vládce. Postavy hodnotí podle
jejich chování a ukazuje, co je podle něj správné.
Podle mého názoru je důležité, že kronika pomáhá vytvářet představu o vzniku
českého národa a státnosti. Ukazuje důležité okamžiky, jako je vznik národa, vlády a
přijetí křesťanství, které měly velký vliv na další vývoj českých dějin.

Závěr
Na základě analýzy Kosmovy Kroniky Čechů lze dojít k závěru, že autor nevnímá
dějiny pouze jako sled faktických událostí, ale především jako příběh, který má
vysvětlit vznik českého národa a jeho státu. Jednotlivé „kritické okamžiky“, jako je
příchod praotce Čecha, vznik přemyslovské dynastie nebo vražda svatého Václava,
mají často symbolický význam a slouží k posílení identity národa.
Kosmas zdůrazňuje roli panovníků a přemyslovské dynastie jako základ české
státnosti, zatímco jiné vlivy, například Velkou Moravu, zmiňuje spíše okrajově. Velký
význam přikládá křesťanství, které vnímá jako hlavní vodítko pro rozlišení dobra a
zla, pro hodnocení lidí i událostí a jako důležitý prvek pro stabilitu státu.
Zároveň je zřejmé, že jeho kronika není zcela objektivní. Kosmas často události
interpretuje, používá symboliku a morální hodnocení a některé příběhy přebírá z
pověstí. Události vybírá selektivně a přizpůsobuje jejich interpretaci svému ideovému
záměru.
Kronika Čechů představuje klíčový pramen českých dějin, který je však nutné číst
kriticky. Kosmas vytváří obraz minulosti, který je ovlivněn jeho dobou a postavením.
Přesto má jeho dílo zásadní význam, protože ovlivnilo způsob, jakým jsou počátky
českých dějin chápány dodnes.
Pracovní seznam zdrojů
KOSMAS. Kronika Čechů. Překlad: Karel Hrdina. Praha: Svoboda, 1972.
TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Praha: NLN, 2001.
BLÁHOVÁ, Marie. Kosmas – Kronika Čechů. Praha: Paseka, 2012.
Wikipedie: Kosmova kronika. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kosmova_kronika

S pozdravem

Tomáš Novotný

Samuel Sedláček, 3. ročník

Viki Lukášová, 3. ročník

Ročníková práce 2025/2026 Alena Bartejsová, 1. ročník

Zadání: F. Vytvořte soubor nejlepších českých, československých filmů (dle vybráného téma, žánru)

Historie kinematografie v Česku a Československu

Česká a československá kinematografie má bohatou historii a je známá po celém světě. Její

počátky sahají až do konce 19. století. Dva československé a jeden český film získaly ceny

americké filmové akademie za nejlepší cizojazyčný film (Oscar): Obchod na korze (1965),

Ostře sledované vlaky (1967) a Kolja (1996). Pokud mezi československé filmy zahrneme i

tvorbu režisérů, kteří emigrovali z ČSSR, rozšíří se oscarová sbírka o další dva filmy: Přelet

nad kukaččím hnízdem (1975) a Amadeus (1984), režiséra Miloše Formana.

Československou kinematografii lze rozdělit na několik etap:

1. Éra němého filmu (1898-1930)

Česko bylo 6. zemí, kde začaly vznikat původní filmy.

2. 30. léta 20. století (1930-1939)

Jedná se o jedno z vrcholných období československého filmu, zvukový film se k nám dostal

již v roce 1930. Mezi nejznámější herce této doby patří Vlasta Burian, Hugo Haas, Lída

Bárová, Oldřich Nový, Nataša Gollová a Adina Mandlová. K nejvýznamnějším režisérům této

doby patří Martin Frič, Karel Lamač, Gustav Machatý a Otakar Vávra. Filmy: C. a k. polní

maršálek (1930), U pokladny stál (1939), Kristián (1939), Dáma v modrém, Hotel modrá

hvězda, Extase, Škola základ života, Cesta do hloubi Študákovy duše, Hej rup!, Svět patří

nám, Noční motýl, Muži nestárnou.

V roce 1933 byly otevřeny Filmové ateliéry Barandov, kde vznikala většina československých

filmů. Po vzniku protektorátu, 16. března 1939, byla původní československá filmová tvorba

omezována, nacisté se snažili o arizaci a germanizaci filmové tvorby, zavedli přísnou cenzuru

a zakazovali hrát židovským hercům. Někteří herci emigrovali (např. Hugo Haas), někteří se

snažili točit filmy kritické k nacistům (filmy Osvobozeného divadla Jana Voskovce, Jana

Wericha a Jaroslava Ježka, kteří poté také emigrovali do USA), někteří herci začali hrát

v Německu (nejznámější je příběh Lídy Baarové, která se stala milenkou německého šéfa

propagandy, Josefa Goebbelse). Vladislav Vačura a Anna Letenská za svou protinacistickou

činnost zaplatili životem.

3. Poválečný film (1945 – cca 1959)

Už v průběhu války se diskutovalo o možnosti zestátnění filmového průmyslu jako cesty

k nezávislosti tvorby na komerčních zájmech producentů. Došlo k tomu Benešovým

dekretem ze dne 11. srpna 1945. V roce 1946 byl založen filmový festival v Mariánských

Lázní, který se v roce 1949 přesunul do Karlových Varů a postupně se stal Mezinárodním

filmovým festivalem Karlovy Vary (MFFKV). Festival probíhá vždy první týden v červenci a má

celosvětové renomé (je zařazený do kategorie A, stejně jako festivaly v Cannes, Berlíně,

Benátkách nebo Tokyu). V roce 1947 byl natočen první český barevný film, Jan Roháč z Dubé.

Po Únoru 1948 odešlo mnoho tvůrců do zahraničí. V 50. letech sloužil československý film

jako nástroj komunistické propagandy. Vznikaly filmy nevalné kvality, ale s jasným politickým

poselstvím, tzv. budovatelské filmy. Všechny filmy procházely cenzurou a filmy kritické ke

komunismu byly zakázány a jejich autoři omezováni ve své tvorbě a případně

pronásledováni. Mnozí z nich emigrovali.

4. Československá nová vlna (1963-1969)

Jedná se o společensky kritické a formálně originální filmy studentů a absolventů FAMU

(Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze) vznikajících v 60. letech a

inspirovaných francouzskou novou vlnou a dalšími uměleckými filmy. Vznik těchto filmů byl

umožněn díky uvolnění cenzury v rámci tzv. Pražského jara. Jak bylo již zmíněno výše, jedná

se o vrchol československé kinematografie a její nejplodnější a nejvýznamnější období.

Charakteristickým znakem filmů této doby byly dialogy (často improvizované), černý až

absurdní humor a obsazování neherců nebo málo zkušených herců. Tematicky se filmy

zabývaly zejména mezilidskými vztahy a vznikaly filmy různých žánrů: Tragikomedie (Hoří, má

panenko), komedie (Limonádový Joe), symbolismus (Spalovač mrtvol), podobenství kritizující

negativní společenské jevy (O slavnosti a hostech), muzikál (Starci na chmelu). I přes

uvolňování poměrů čelily některé filmy kritice komunistické strany a omezování distribuce.

5. Normalizace (1969 – 1989)

Československá nová vlna byla násilně ukončena invazí vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna

1968 a následnou normalizací. Mnoho tvůrců emigrovalo (Miloš Forman, Ivan Passer, Jan

Kadár), ti, co zůstali, byli vystaveni zákazu činnosti (Evald Schorm, Pavel Juráček),

permanentní cenzuře (Věra Chytilová), nebo po zákazu začali upravovat filmy tak, aby je

cenzura schválila (Jiří Menzel) anebo rovnou začalo tvořit filmy tak, aby prošly cenzurou

(Juraj Jakubisko, Hynek Bočan). Mnoho filmů 60. let bylo zakázáno a putovalo do trezoru a

premiéry se dočkaly až po pádu režimu v roce 1989 (Skřivánci na niti, Ucho, Žert, Případ pro

začínajícího kata). Některé filmy byly zakázány kvůli hercům, kteří v nich hráli a kteří

emigrovali (Jan Tříska, seriál Záhada hlavolamu). Někteří tvůrci se realizovali ve tvorbě pro

děti a v tomto období tak díky tomu vznikly pohádky, které jsou oblíbené po celém světě a

které patří mezi naše národní klenoty (Tři oříšky pro popelku, Dívka na koštěti, Princ a

večernice, seriál Arabela, Ať žijí duchové, Třetí princ, Hrátky s čertem). Kromě toho vznikaly

velmi kvalitní animované večerníčky pro děti, kde se občas podařilo propašovat věty, které

ušly cenzuře (např. Mach a Šebestová, Žofka).

I v tomto období vzniklo mnoho kvalitních filmů, např. spojených s Divadlem Járy Cimrmana

(Rozpuštěný a vypuštěný, Jára Cimrman, ležící spící), komedie (Čtyři vraždy stačí, drahoušku,

Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Pane, Vy jste vdova, Vesničko má,

středisková, Trhák, Srdečné pozdravy ze Zeměkoule, Adéla ještě nevečeřela, Tajemný hrad v

Karpatech), pohádkové seriály (Návštěvníci), historické firmy (Babička, Smrt krásných srnců,

Zlatí úhoři) nebo knižní adaptace (Petrolejové lampy). Významným tvůrcem byl také Jan

Švankmajer se svým neopakovatelným vizuálním stylem (Něco z Alenky, Lekce Faust).

Jak již bylo zmíněno výše, českoslovenští tvůrci tvořili i v emigraci, nejvýznamnějším z nich je

Miloš Forman, který se usadil v USA a natočil mnoho úspěšných filmů (Vlasy, Valmont, Lid

versus Larry Flint, Muž na měsíci) a získal 2 Oscary. Film Amadeus Forman natáčel v Praze a

zaměstnal i některé české tvůrce, např. kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka.

Ke konci 80. let se objevuje nová generace tvůrců a točí opět hlavně komedie nebo

detektivky, případně vztahová dramata. Některé z těchto filmů nemá větší ambici než bavit

diváky, nicméně jsou natočeny podle kvalitních scénářů s výbornými herci a dobrými

režiséry, takže se právem těší nejen trvající oblibě diváků, ale dle mého názoru obstály i

zkouškou času (Marečku, podejte mi pero, Noc na Karlštejně). Výběr filmů do této kategorie

bude velmi subjektivní, pro někoho to může být třeba i trilogie Slunce, seno…, filmy jako

Jáchyme, hoď ho do stroje, Zítra vstanu a opařím se čajem, Vrchní, prchni! a další. Mnoho

filmů natočených v této době šlo rovnou do trezoru (Všichni dobří rodáci, Slavnosti

sněženek). Z této doby pochází také mnoho kvalitních filmů pro mládež (Jak svět přichází o

básníky (a 2 z pokračování), Discopříběh, Láska z pasáže, Kamarád do deště) a na konci 80.

let se objevují i společensky kritické filmy (kritické nikoliv ke komunistické straně, ale

kritizující negativní společenské jevy (Proč?, Bony a klid).

6. Porevoluční filmy (1989 – 1992)

Po Sametové revoluci se jednak konaly premiéry trezorových filmů, jednak začaly vznikat

filmy nové – ať už od tvůrců, kteří za komunismu tvořit nemohli nebo i nových tvůrců. Vzniká

mnohem víc filmů a více tvůrců se filmům věnuje. Kvalita nově vznikajících filmů je velmi

kolísavá, častým problémem jsou nedotažené scénáře nebo product placement. I v této době

vznikají filmy, které se právem řadí mezi národní poklady (Kolja, Pelíšky, Je třeba zabít Sekala,

Příběhy neobyčejného šílenství, Samotáři, Knoflíkáři) nebo pohádky (O princezně Jasněnce a

létajícím ševci, O princezně ze mlýna, Nesmrtelná teta). Nejoblíbenějšími žánry jsou opět

komedie, detektivky, vztahové filmy, ale vzniká i mnoho filmů o komunismu.

7. České filmy (1993 – současnost)

Nová generace tvůrců, kteří začali tvořit nebo i vystudovali FAMU až po revoluci, přináší

nová témata i nové pohledy. Od roku 1993 uděluje Česká filmová akademie cenu Český lev,

která dále přispívá ke kultivaci a zvýšení kvality českých filmů. Někteří tvůrci i nadále tvoří

tzv. nenáročné filmy, určené pro zábavu a neaspirující na filmové ceny. Některé s těchto filmů

jsou i přesto natočeny se znalostí řemesla a divácky oblíbené. Mezi nejvýznamnější současné

tvůrce patří Alice Nellis, David Ondráček, Jan Svěrák, Jan Hřebejk). Vzniká i mnoho

koprodukčních filmů nebo filmů pro děti (animované i loutkové a hrané pohádky). Z nich je

možno zmínit např. Fimfárum Jana Wericha nebo Kuky se vrací. České filmy prověřené

časem: Jízda, Deník alkoholičky, seriál Dukla, ….

Můj oblíbený film

Můj oblíbený film z České historie je Ať žijí duchové, pohádková komedie z roku 1977.

Režíroval ho Oldřich Lipský. Film je o partě dětí, které si chtějí udělat klubovnu na opuštěném

hradě Brtník, na kterém ale straší rytíř Vilém z Brtníku a jeho dcera Leontýnka. O využití

hradu má rozhodnout Družstvo Pro Hrad Brtník. Druhou variantou využití je pěstírna

žampionů, kterou prosazuje především radní a vedoucí místní samoobsluhy. Nejdříve se

místní radní nemohou dohodnout, avšak děti je nakonec přesvědčí, že dokáží hrad opravit.

Pomáhá jim rytíř Vilém z Brtníku svými kouzly a další nadpřirozené bytosti. Jeho dcera

Leontýnka je v závěru příběhu vysvobozena a stane se smrtelným člověkem.

Film se mi nelíbí proto, že má skvělý příběh nebo jedinečnou kinematografii, ale proto, že

mám pro tento film hodně nostalgie a mám ho osobně moc ráda. Je to vtipný, hezký příběh

s ikonickými písničkami (je to také muzikál). Je to film, na který se vždycky ráda podívám.

Závěr

Česká a československá kinematografie je jedinečná a díky ní jsem moc hrdá na tuto zemi. V

Česku a Československu se moc změnilo, ale to nepřestalo tyto úžasné lidi, aby dělali, co je

bavilo: být kreativní a sdílet tuto kreativitu se světem. Nejen s naší malou zemí, ale s celým

světem. Toto je umění.

Jakub Janeček, 3. ročník

Charlotte Bajková, 3. ročník

Jessica Burgerová, 3. ročník

Terezka Náhlovská, 2. ročník

Terezka Náhlovská

Terezka Náhlovská

Eliška Kameníčková, 2. ročník