Pohádka

Název: Srdce zimy

Ta zima přišla potichu, ale přišla bez dárku. Kalendář ukazoval prosinec, za okny však byla jen nekonečná šeď a mokro, které se vpíjelo do kostí. Vzduch postrádal tu svěží, čistou vůni přicházejícího sněhu, a obloha vypadala, jako by na ni někdo hodil šedou deku. Byl to podivný čas čekání, kdy i příroda zřejmě zapomněla, co má dělat.

V srdci starého, opuštěného zimního zámečku, kam lidská noha už léta nešlápla, bydlela Paní Zima. Nebyla to přísná královna, spíš taková laskavá správkyně celého toho chladného království. Její největší poklad, Srdce zimy – křišťálovou kouli, která visela v nejvyšší síni a svým teplem udržovala rovnováhu mezi chladem a krásou – však postihla podivná slabost. Světlo uvnitř bledlo a chvělo se jako plamínek svíčky v průvanu. A bez jeho síly nemohla Paní Zima utkat ani jedinou sněhovou vločku.

„Bez jeho tepla a síly je zima jen prázdný, studený čas,“ řekla si tiše, zabalila se do pláště z mlhy a vydala se hledat radu. Její kroky vedly do staré, tiché zahrady, kde u zamrzlého jezírka stál Velký Dub. Byl to stařec, jehož kůra nesla letokruhy všech předchozích zim.
„Paní Zimo,“ zašeptal dub hlasem, který zněl jako šumění větví. „Lidé na tebe zapomněli. Vidí jen náledí na chodníku a starosti s topením. Zapomněli na to kouzlo, které jsi jim vždy přinášela – na ticho, které padá s prvním sněhem, na tu obrovskou čistotu, která přes noc překreslí celý svět, na radost z prvních stop v panenské pláni. Bez jejich víry a vděčnosti srdce zimy chřadne.“

Paní Zima pochopila. Nesměla jim přinést sníh. Musela jim přinést vzpomínku. Vydala se do malého městečka. Neviditelná jako odlesk v okně, vstoupila do útulného domku, kde bydlel pan Josef. Seděl v křesle u okna, hleděl do šedi a v rukou svíral vyluhovaný čaj. V očích měl ten pohled, který zná každý, komu život utkal do duše několik těžších vzpomínek – pohled mírného smutku z věcí, které už nevrátí.

Paní Zima se jemně přiblížila. Ani slovo neřekla, jen jemně, jako když padá pírko, položila na okenní parapet před něj jedinou, dokonalou sněhovou vločku. Byla větší a krásnější než ostatní, které kdy vytvořila, a nerozpouštěla se.

„Podívej se, Josefe,“ zašeptala tak tiše, že to znělo jako jeho vlastní myšlenka.

A pan Josef se podíval. Opravdu se podíval. A v té křehké kráse uviděl víc než led. Uviděl celý svůj život propletený se zimou. Vzpomněl si na červené sáně z dětství, na které byl tak hrdý. Na vůni pečených jablek po návratu z koulovačky. Na ten jedinečný, zahalující klid, který přicházel s večerem, když sníh pohltil všechny zvuky a svět se scvrkl na teplý kruh světla pod lampou. Ucítil tu obrovskou, tichou něhu, s jakou zima někdy halí i ty nejhlubší bolesti do jemné, bílé deky, a dává nám tak čas je pozvolna zahojit.

Nadechl se. A s tím dechem, který byl jako povzdech úlevy, se vločka z okna zvedla a rozplynula se v tisíce drobných, třpytivých jiskřiček. Jiskřičky vyletěly oknem ven, do toho šedého odpoledne.

Každá, která dopadla na tvář člověka spěchajícího z práce, mu na vteřinu vykouzlila úsměv a vzpomínku na dětství. Každá, která vlétla do otevřeného okna autobusu, přinesla unaveným cestujícím pocit klidu. A každá, která zamířila k nebi, se stala zárodkem, semínkem pro novou, krásnou vločku.

Nebe, které celé dny mlčelo, se začalo těmito semínky plnit. A pak to začalo. První vločky. Padaly tiše a důstojně, v pomalém, uklidňujícím rytmu, jako by samotný čas zpomalil, aby si každý mohl ten okamžik pořádně vychutnat.

V opuštěném zámečku Srdce zimy zazářilo novou silou. Ne zářivou a oslňující, ale teplou a hlubokou, jako plamínek v krbu, pod kterým se schází rodina. Odráželo poklid v Josefových očích, uvolněné rozhovory lidí, kteří se zastavili, aby se na tu krásu podívali, a ten hluboký, tichý mír, který se s prvními vločkami snášel na zem.

Od té doby, kdykoli má přijít ta pravá zima, Paní Zima pošle jednu zvláštní, pomaleji padající vločku. Je nenápadná, ale kdo si jí všimne a na okamžik se na ni soustředí, neuvidí v ní jen krásný krystalek ledu. Uvidí v ní pozvánku. Pozvánku ke klidu, k vzpomínkám, k tomu zastavit se a nechat se obejmout tichým kouzlem času.

A možná, jen možná, v tom tichu zaslechne tichý hlas, který říká:

„Zima nepřináší konec. Přináší pokojnou tečku, za kterou může přijít nová, čistá stránka.“

A to je to pravé, věčné kouzlo zimy, které přichází znovu a znovu, pro ty, kdo mají srdce otevřené jako stránky dobře přečtené a milované knihy.

Věda

ZPRÁVA: ANALÝZA ANOMÁLIE V SEZÓNNÍM CYKLU [REF: ZIMA-Δ-7]

1. Abstrakt
Tento dokument popisuje pozorovanou anomálii v nástupu fáze ZIMA, charakterizovanou absencí primární krystalické srážky (kód „SNÍH“). Namísto systémové poruchy se identifikuje selhání v percepčním rozhraní mezi lidským kolektivem a klimatickým regulátorem (entita „COR“). Následující případová studie detailně popisuje mechanismus korekce založený na rezonančním podnětu, který obnovil funkci klíčového regulátoru („SRDCE-Z“).

2. Pozorovaná Anomálie a Vyhodnocení
V období 12.-25. prosince došlo k výrazné odchylce od predikovaných parametrů. Teplotní gradient a vlhkostní indexy byly v normě, přesto fáze přechodu do režimu krystalizace nebyla inicializována. Monitorovací stanice COR hlásily pokles výstupního signálu z jádrového modulu SRDCE-Z o 73 %. Prvotní hypotéza mechanické závady byla vyvrácena. Analýza percepčních datových toků z přidružené sítě (lidská populace) odhalila kritický pokles v kategoriích [„očekávání-krása“], [„vnímání-ticha“] a [„emoční-investice“]. Místo toho převládaly metriky [„vnímání-obtíž“] a [„pasivní-čekání“].

3. Diagnóza: Percepční Dekoupling
Byla stanovena diagnóza: Percepční dekoupling. Subjekty v síti přestaly generovat nezbytné kognitivně-emoční vstupy (a.k.a. „víra“, „zázrak“), které slouží jako katalytické impulzy pro plnou aktivaci systému COR. SRDCE-Z, jehož funkce je symbioticky vázána na tyto vstupy, přešlo do stavu úsporného režimu. Zima jako termodynamický proces fungovala, avšak bez svého emergentního atributu – fenomenologické kvality, která transformuje fyzický stav („nízká teplota, srážky“) na komplexní zážitek („kouzlo zimy“).

4. Mechanismus Korekce: Iniciativa Entity COR-1
Dne 26. prosince provedla entita označená COR-1 (lokální manifestace systému COR) přímou intervenci. Jejím cílem nebylo mechanicky aktivovat srážky, ale obnovit percepční spojení.

• Cílová jednotka: Byl vybrán subjekt LEO, vykazující vysokou senzitivitu, ale nízkou aktivaci (stav „sezonní afektivní predispozice“).
• Intervence: COR-1 doručila jednotce LEO vysoce komplexní, samoudržující se krystal typu A (vločka). Tento krystal fungoval jako percepční čočka.
• Rezonanční účinek: Při pozorování jednotkou LEO došlo k kaskádové kognitivní rekonstrukci. Subjekt nezaznamenal pouze H₂O v hexagonální fázi, ale přistoupil k sémantické dekonstrukci objektu:
  • Dekódování historických dat asociovaných s podnětem (vzpomínky).
  • Rekognice estetických a fenomenologických parametrů (ticho, čistota, klid).
  • Generování kvalifikovaného afektivního výstupu („pokoj“).
• Emise a Amplifikace: Afektivní výstup jednotky LEO byl transformován na nízkointenzivní biofotonickou emisi. Tato emise, nesoucí korekční informační vzorec, působila jako katalyzátor v širší síti. Došlo k řetězové reakci podobné rezonanci, která obnovila kolektivní generování potřebných percepčních vstupů.

5. Návrat do Homeostáze
Nárůst percepčních vstupů měl přímý dopad na SRDCE-Z. Modul opustil úsporný režim a obnovil plný výkon. Do 48 hodin od intervence systém COR inicioval standardní proces krystalizace. Srážky odpovídaly předpovědním modelům. Klíčový rozdíl spočíval v obnoveném kvalitativním parametru zaznamenaném monitorovací sítí: metriky [„očekávání-krása“] a [„emoční-investice“] se vrátily na sezónní normu.

6. Závěr a Implikace
Anomálie ZIMA-Δ-7 nepotvrdila selhání klimatického systému, ale demonstrovala kritickou závislost komplexních systémů na vědomé percepci jejich pozorovatelů. SRDCE-Z se nechová jako nezávislý generátor, ale jako transformátor, který konvertuje fyzikální podmínky *a* kolektivní vědomí do fenomenologické reality.

• Doporučení 1: Při modelování sezónních cyklů zahrnout proměnné měřící kvalitativní, nikoli pouze kvantitativní, lidskou odezvu.
• Doporučení 2: Uznat, že udržení homeostáze systému ZIMA vyžaduje aktivní, nikoli pasivní, participaci přidružené sítě (lidstva). Jejím primárním úkolem je generovat specifické kvality pozorování.

7. Poznámka na závěr
Data naznačují, že první srážky každé sezóny mohou obsahovat stopová množství krystalů typu A, které fungují jako percepční „ping“ – testovací signál od systému COR k síti, ověřující integritu spojení a připravenost na přijetí komplexní fenomenologické matrice.

// Zpráva ukončena //

Moudrost

O Snížku, který poznal svou Podstatu

Vypráví se, že jeden rok Zima zapomněla na svůj Tanec. Nebe bylo jako neposkvrněné, ale prázdné zrcadlo, země jako tělo bez dechu. Všichni čekali na Padající Květiny Mrazu, ale ty nepřicházely. Lidé hleděli vzhůru prázdnýma očima a viděli jen chlad, ne Krásu. Věděli, že je Zima, ale necítili její Srdce.

V oné říši, jež není říší, přebývala Strážkyně Proměn, bytost z Mlhy a Námrazy. Její Síla, Drahokam Čirého Klidu, jenž visí mezi Nebem a Zemí, pohasínal. „Svět vidí jen led na cestě,“ povzdechla si. „Nevidí Nesmírnost jediné vločky, Neslyšitelnou Hudbu tisíců. Zapomněli, že se dívají, a tak to, na co hledí, mizí.“

Vydala se tedy za Stařešinou Větrů, košatým Dubem, jehož kořeny pijí z Pramene Času.
„Moudrý příteli,“ oslovila ho, „můj Drahokam slábne. Co jej může opět rozžít?“
Strom zašelestil listím suchým jako stará pergamenová křídla: „Lidé hledí, ale nevidí. Mluví o ‚sněhu‘, ale neznají jeho Podstatu. Oddělili Název od Věci. Dokud neprohlédnou tuto Ilnuzi, tvůj Drahokam bude jen kusem chladného kamene.“

Strážkyně Proměn pochopila. Jejím úkolem nebylo stvořit sníh, ale odstranit zákal, který bránil jeho spatření.

Sestoupila do Světa Forem, do malé světnice, kde mladý učenec Li seděl se svitky, ale jeho mysl byla zkamenělá tíhou světa. Viděl jen obtíž, ne Prázdnotu, jež dává prostor novému. Strážkyně se zhmotnila jako závan, jenž nehýbe plamínkem, a před jeho zrak položila Jedinou Vločku. Byla dokonalá, a přesto pomíjivá. Nestala se vodou.

„Li,“ zašeptal vítr v okně. „Pohleď, ale bez jména.“

A Li pohlédl. Přestal vnímat „sníh“ nebo „zima“. Přestal myslet na chlad. Jeho mysl, oproštěná od slov, se stala zrcadlem. A v tom zrcadle se odrazila celá Bytost Vločky: její tanec z Ničeho, její prchavá dokonalost, její naprostá odevzdanost Osudu Tání. Spatřil v ní celý Vesmír — klidný, uspořádaný a krásně zranitelný. Pocítil hluboké Spříznění s touto pomíjivou nádherou. Poznal, že on a vločka jsou z téže Podstaty: dočasné, jedinečné formy Velkého Tao.

V okamžiku tohoto poznání se Vločka proměnila. Nerozpustila se. Rozplynula se v tisíce světelných teček — ne hmotných, ale myšlenkových, jako první ideje nového snu. Vyletěly oknem a jako opylující vítr se rozlétly po zemi.

Kamkoli dopadly, stalo se malé zázračné probuzení. Člověk zvedl hlavu od dláždění a poprvé uviděl oblohu. Matka přestala hubovat dítě a s údivem sledovala, jak se chvěje větvička. Všichni na okamžik zapomněli na sebe a stali se čirým Vnímáním.

A v říši, jež není říší, Drahokam Čirého Pokoje a Míru zazářil novým světlem. Neoslňoval. Zářil tím jasným, klidným světlem, které vychází z dokonalého Porozumění. Nebylo to světlo, které stvořilo sníh. Bylo to světlo, které dovolilo Sněhu, aby se zjevil ve své pravé přirozenosti.

A tak se sníh začal snášet. Tiše, jako myšlenka, která nenapadne nikoho konkrétního. Padal, protože podmínky byly připraveny. A lidé jej nyní viděli — ne jako překážku, ale jako Okamžik věčné Proměny z ničeho v krásu a z krásy zpět v nic.

Od té doby říkávali mudrci: „Neptej se, jestli sníh je reálný. Ptej se, jestli je tvé srdce dostatečně klidné, aby v něm mohla tančit i sněhová vločka?“

A první vločka každé zimy není poslem chladu. Je pozváním k meditaci. Pozváním stát se průzračným jako led, klidným jako závěje sněhu a otevřeným nekonečným proměnám, jež jsou jedinou jistotou tohoto světa. Neboť ten, kdo pochopí Podstatu Sněhu, pochopí Podstatu Všeho, co povstává a zaniká v nekonečném Tanci Tao.

  Bajka  V lese se jednou sešli ptáci, aby rozhodli, kdo z nich vyletí nejvýš.
Sokol trénoval celé týdny, měřil si křídla a počítal každý poryv větru.
Páv se zdobil, aby u letu vypadal vznešeně.
Jen vrabec seděl stranou a zpíval si, jak byl zvyklý.

Když přišel den soutěže, sokol vystoupal do výšky, až ho skoro nebylo vidět.
Páv vzlétl pomalu, ale všichni obdivovali jeho peří.
Vrabec se vznesl jen k nejbližší větvi a zpíval dál.

Když se ptáci vrátili na zem, les byl tichý.
Jen vrabcova píseň zůstala znít mezi stromy ještě dlouho poté,
co se na výšky i krásu zapomnělo.

Píseň

Sloka 1:
Všichni běží stejným směrem,
krok za krokem, bez otázek,
měří čas a váží slova,
jako by byl život závodní pásek.

Refrén:
A ty jdeš pomalu,
nepočítáš body ani viny,
jen posloucháš, co v tobě zní,
a zpíváš, i když nejsi první.

Sloka 2:
Světla míří jinam,
na ty, co jsou slyšet víc,
ty si ale neseš ticho,
které ví, kým chceš být.

Eliška

___________________________________________________________

1. Sci-fi – Krokodýl budoucnosti

V roce 2180 byl krokodýl považován za nejstarší, ale zároveň nejmodernější bytost planety. Vědci mu implantovali čip, který sledoval změny klimatu v řekách. Krokodýl tak dokázal předvídat záplavy dřív než jakýkoliv satelit. Lidé mu začali říkat Strážce vody. Když se hladina oceánů začala nebezpečně zvedat, právě krokodýli vysílali varovné signály. Jeden z nich se dokonce naučil komunikovat s lidmi prostřednictvím hologramů. Nebyl agresivní, ale důstojný a klidný. Lidé si uvědomili, že technika jen napodobuje to, co příroda umí po miliony let. Krokodýl se stal symbolem rovnováhy mezi minulostí a budoucností. Bez něj by lidstvo ztratilo kontakt s přírodou.

2. Cestopis – Setkání s krokodýlem

Na břehu pomalu tekoucí řeky jsem poprvé spatřil krokodýla ve volné přírodě. Ležel nehybně ve stínu, jako by byl součástí krajiny. Průvodce nás upozornil, že klid krokodýla je klamný. Jeho oči nás neustále sledovaly, i když se zdálo, že spí. Voda kolem něj byla tichá a kalná. Uvědomila jsem si, že se dívám na tvora, který přežil dinosaury. Krokodýl se náhle pohnul a pomalu sklouzl do řeky. V tu chvíli mi došlo, jak malý a bezmocný člověk v přírodě je. Setkání netrvalo dlouho, ale zůstalo mi v paměti navždy. Byl to okamžik respektu, ne strachu.

3. Komedie – Krokodýl na návštěvě

Krokodýl se jednoho dne rozhodl, že se půjde podívat do města. Nastoupil do tramvaje a slušně si sedl, i když mu ocas překážel ve dveřích. Lidé si nejdřív mysleli, že jde o reklamu. Když však začal hledat rybárnu, nastala panika. Prodavačka mu nabídla tresku, ale krokodýl se uraženě zamračil. Chtěl čerstvou rybu, ne mraženou. Policista ho požádal o doklady, na což krokodýl otevřel tlamu. Nakonec skončil u řeky, kde si spokojeně lehl do vody. Město si oddychlo a krokodýl usoudil, že příroda je přece jen pohodlnější. Od té doby už jezdí do města jen na výlety.

Kateřina Nováková

___________________________________________

Legenda o zrcadle pravdy

Bylo nebylo, za dávných časů stál v temném lese kostel, a v něm viselo zrcadlo. Říkalo se mu Zrcadlo pravdy.

Kdo do něj pohlédl a mluvil pravdu, viděl svou tvář jasnou jako slunce. Kdo lhal, spatřil své rysy černé jako uhlí.

Jednoho dne přišel k zrcadlu mladý kupec. „Nikdy jsem nikoho nepodvedl,“ řekl směle. V zrcadle  tvář zčernala jako noc.

Přišla stará žena. „Jsem dobrá k lidem,“ zašeptala. Zrcadlo zčernalo.

Přišlo dítě. Mlčelo, jen se do zrcadla podívalo. A jeho tvář zářila.

„Proč já?“ zeptalo se.

„Protože,“ odpovědělo zrcadlo, „ty ještě nevíš, že existuje rozdíl mezi tím, co cítíš, a tím, co říkáš.“

Od té doby lidé do kostela nechodili. Zrcadlo tam visí dodnes, zaprášené a opuštěné, protože nikdo nechce vidět, jak vypadá pravda.

Báseň: Lež

Lež je lehká jako pírko,
snadno vzlétne do vzduchu,
křídla má jak malý ptáček,
mihotavá, šedá v duchu.

Pravda je těžká jako kámen,
těžká, ostrá na jazyku,
lež už dávno překročila
všechny meze a mizí v mžiku.

Ale kámen zůstane ležet,
pevný, tichý v dlani tvé,
pírko, vítr odnese někam –
a ty zůstaneš tam se mnou ve tmě.

Samuel

____________________________

Jak Franta chtěl všechno zadarmo

Franta byl mistr světa v obcházení práce. V práci si vždycky sedl nejblíž ke kávovaru, aby vypadal zaneprázdněně, a doma si objednával pizzu „na dluh“, protože „příští výplata to spraví“.

Jednoho dne se dozvěděl o „zázračné aplikaci“, která prý vydělává peníze sama. Stačilo kliknout. Franta klikal. Hodně klikal. Dokonce klikání svěřil i babičce.

Za týden aplikace zmizela, Franta přišel o úspory, babička o důvěru a Franta navíc zjistil, že mezitím ho v práci vyhodili, protože si někdo všiml, že tam vlastně nikdy nic nedělal.

Franta si nakonec našel normální práci. Kupodivu zjistil, že když něco dělá poctivě, peníze skutečně přijdou. Ne samy. Ale přijdou.

O líném Honzovi a kouzelném měšci

Byl jednou jeden Honza, který nejraději ležel za pecí. Jednoho dne potkal skřítka, který mu daroval kouzelný měšec:
„Budeš-li chtít zlato bez práce, měšec se vyprázdní.“

Honza se smál a přál si zlato každý den. Nejprve měšec cinkal, pak chrastil a nakonec byl prázdný. Když Honza přišel za skřítkem, ten mu řekl:
„Kdo chce vše bez práce, nezůstane mu nic.“

Honza se tedy pustil do práce na poli. A světe div se  i bez kouzel měl najednou.

_________________________________________________

Báseň o Vesmíru 

Dva roky života 

Zbývaly mi dva roky života

A já měl pocit, že mě neobklopuje nic než jen samota

Dal jsem si za úkol do vesmíru zaletět 

Navštívit ten vetší svět 

Jak hvězdy se míhají kolem 

Jak mléčná dráha svítí, to jest bylo vyprávěni mi mým doktorem 

Do rakety jsem strachy bez sebe nastoupil 

Ale uvolnění přišlo když jsem jak v obchodě celý Vesmír pro sebe koupil

A čas zde plyne jinak

Takže dva roky se staly celým desetiletím, má duše byla osamocena však 

Já nebyl spokojen po dlouhém klidu 

Chtěl jsem dále být ve velkém lidu 

A tak jsem se vrátil jako král

A umřel tak hrdý, že jsem štěstím vzplál 

Vesmír jest jiné místo

Ale bez druhých není mi jisto, jak žít 

Epos o Helze nezlomné 

O múzo, zpívej tu píseň o Helze nezlomné, 

Jenž po boku krále bojovala, 

Byla silná, to jest známo nám, 

Však bohy urazila. 

Ten den jakoby byl včera, když do války nastoupila, 

A jak Helga provedla špatný tah, ptáš se? 

To jest svízel všech svízelů. 

Křičela a bojovala, jak býk, který červenou vlajku v rukou toreadora vidí,

V té době bůh Ánon nad ní bděl, 

Ona však plná pýchy byla a zlosti, a tak jeho pomoc odmítla, 

Hloupé to rozhodnutí bylo, ona však ve vůli bohů nikdy nevěřila,

Válku mezi Severem a Jihem vyhrála, to ano, jen o vše poté přišla

Král Nejmón byl chamtivý a všechnu slávu si připisoval jen sobě, 

Helga jen pro smích celému království byla

Přišla prosit boha Ánona o možnost pomsty, 

Ten však nechtěl o ničem takovém slyšet, 

Helga rozhodnuta pomstít se sama, odešla s velkým pobouřením, její býčí mysl a nerozvážnost, ji do pekel málem přivedla, 

Však manželka Ánona, Helké, ta větší soucit měla, 

Pozorovala Helgu na její cestě za pomstou a potichu jako zloděj se plížila nocí a život Helgy ochraňovala, 

Helga však jednu noc v rukou spánku nebyla a bohyni Helké spatřila 

Helké dala najevo svůj nesouhlas s nerozvážností naší hrdinky, ale ocenila její dychtivost,

Helga už nemohla boha odmítnout, ne v tomto nešvaru. 

Po dlouhých rozhovorech se ženy dohodly a jak nitě svou pomstu na krále spřádaly. 

Král Nejmón byl krutý od chvíle, co prohrál. 

Zabil tři sta dětí, tři sta žen a tři sta mužů, 

Slíbil, že to se bude opakovat každým rokem, aby nikdo nezpochybnil jeho podíl na vyhrání bitvy. 

Helga nemohla žít život, kde jest zneuctěna a její krajané umírají, 

Vydala se pod rouškou noci do velkého paláce Nejmóna a při prvním úsvitu ranním, vyzvala krále na souboj o čest, 

Ten se jí vysmál z plných plic, že sama je jen ženou a nesvede nic proti mocnému králi, že je jen červem mrskajícím se ve shnilém mase. 

Helga nyní uposlechla rad bohyně Helké a nenechala se vyprovokovat, jen se zazubila a vykřikla: ,,Kdo jaktěživ viděl, aby se král ženy bál?”

Všichni se rozesmáli a Nejmón tuto potupu nemohl snést. 

Bojovali celý den, bili se do poslední kapky krve, 

Však ten, kdo jest miláčkem bohů a neprolívá krev na boží bůdě zbytečně, jen ten může vyhrát. 

Helga zabodla poslední ránu do srdce a zabila krutého krále Nejmóna. 

Ánon, bůh války a smrti, Helké, bohyně přírody a života, sestoupili z nebes z velkého mraku jež se Ednas nazývá, a promluvili: ,,Toť jest vaše královna, vaše spása, vaše moudrost, hrdě ji neste v srdcích a uctívejte její neohroženost a pokání.” 

A tak se Helga nezlomná stala královnou a navrátila do země mír a klid, a sobě opět čest. 

Báseň o Helze nezlomné 

Múzo čistá, slyš moji píseň,

Jež o hrdince velké zpívá, 

Však jednoduché to neměla, 

Tak to v těžkých krajích bývá, 

Král Nejmón ji po jejím boku zradil, 

Anón bůh válek a smrti, jí však nevěřit mu, radil,

Ona pomoct nechtěla 

A tak svou čest ztratila 

Však manželka Ánona, Helké jí v tom nechati nemohla 

A tak v noci ji promlouváním pomohla 

Helga díky její síle a pokoře porazila krutého krále

A jak jen to bylo dále? 

Helga se královnou stala 

A dobrotu jen všem dala 

Jessica

___________________________________________________

Co je to ten sníh? Napadá vždycky na zimu a akorát nám při cestě zvyšuje riziko naražené kostrče o 65% a nachlazení o 80%. Taky ale díky němu vidíme kdo kudy procházel a překvapilo mě když jsem zahlédl tolik stop ze psích tlapek, ale u žlutého sněhu byli pouze šlápoty z lidských bot. Nevěděl jsem že mají takovou potřebu si značkovat svoje sněhuláky, ale asi prostě chtějí mít jistotu že mají vždy svůj originál. 

No a kromě nárůstu těch naražených kostrčí a rýmiček až přes 200% vzrůstá počet autonehod. Člověk by myslel že potřebuje mít v sobě aspoň dvě a půl promile aby se takhle šíleně vyboural a ona při tom stačí jedna ledovka a jedno kýchnutí. To potom zní ty vánoční písničky z auto rádia mnohem morbidněji než lidem pracujících v obchoďáků kteří je musejí poslouchat 24/7 už od konce října. 

Sníh má mnoho zajímavých a komicky krutých vlastností ale většinou se nezlobím když ho ráno vidím pomalu napadávat, protože pak mám perfektní výmluvu na to, proč jsem dostal chřipku už po třetí v tom samém měsíci.

Jakub Janeček

Bílý a chladný,

Na zem v zimě padá,

Všechno přikryje.

_____________________________________________________________

Zvolím pointu: láska, blízkost je to nejcennější, ale často si ji uvědomíme až ve chvíli, kdy o ni přijdeme.

Pohádka:

Za sedmi horami a sedmi lesy žila dívka jménem Elina. Měla vše, co si mohla přát, krásný dům, plné truhly a obdiv lidí z okolí. Přesto se často cítila sama. Každý den za ní přicházel chlapec z vesnice a vyprávěl jí příběhy, aby ji rozesmál. Elina ho ale brala jako samozřejmost a málokdy mu věnovala pozornost.

Jednoho dne chlapec nepřišel. Nepřišel ani další den, ani další týden. Elina najednou zjistila, jak prázdné jsou její dny bez jeho hlasu a smíchu. Vydala se ho hledat a našla ho nemocného a opuštěného. S lítostí ho objala a pochopila, že skutečné bohatství není v truhlách, ale v lidské blízkosti.

Když se chlapec uzdravil, Elina už nikdy nedovolila, aby si lásky nevážila. A od té doby žili šťastně, protože věděli, že nic není cennější než mít vedle sebe někoho, kdo tu je pro nás.

Tragédie:

Pavlínka a Míra spolu vyrůstali od dětství. Byli si blízcí, rozuměli si beze slov, ale nikdy si neřekli, co k sobě cítí. Pája se bála, že by ztratila přátelství, Míra zase mlčel ze strachu z odmítnutí. Čas plynul a jejich ticho mezi nimi rostlo.

Jednoho dne Míra odjel. Ne proto, že by chtěl, ale protože musel. Pája stála na nádraží a dívala se, jak vlak mizí v dálce. Teprve tehdy si uvědomila, že ho milovala. Její slova ale přišla pozdě.

Zůstala sama s myšlenkou, že některé city nemají druhou šanci. Tragédie jejich příběhu nespočívala v rozchodu, ale v tom, že láska zůstala nevyřčená a tím navždy ztracená.

Viki

__________________________________________________

Znám křišťálovou studánku kde nejhlubší je les, tam roste zlate kapradi a okolo rudý vřes 

Tam kde nejhlubší je les, jediny prokletý  misto kde se dobre zapomíná. 

Proto si máčím nohy v mlze bez konce v křišťálový studánce 

Všechno totiž jednou končí a taky nám přišel konec

Všichni víme, že konec dobrý, všechno dobré je hloupost a tvářit se moudře je hloupost ještě větší, protože je hloupost milovat a být moudrý. 

Ale dobrej konec může konkurovat díře – a to nám vždycky šlo. 

A když je teda hloupost milovat  a být moudrý – tak  my jsme blázni, ale svět je přece jeviště bláznů – a to hraní nám vždycky šlo. 

Tak tu sedím, koukám do studánky a třídim, který vzpomínky si zanechám a který do ní vhodím a smažu. Jako složky v počítači, archivy a antikvariátu. Složka “zanechat”, složka “smazat” – je to jako bodnutí do zad. 

Tak studánko třiď. Třiď vzpomínky a pečlivě poslouchej – 

To jak jsme byly spolu když ses v noci bála? Smazat.

Jakou přezdívkou mi říkala tvoje máma? Smazat. 

Všechny slova naší oblíbený písničky, jak zněl tvůj pláč, ale hlavně tvůj výsměch – smazat. 

Kolik dopisů jsi poslala a kolik já jich nepřečetla? Smazat. 

Jak se ti klepaly ruce, jak jsi mě nechala mluvit za tebe když jsi neměla slov? Smazat. 

Jak jsi se poprvý opila, jak jsi zbožňovala loučení, ale nestihla tolika lidem říct, že je máš ráda, co jsi mi udělala, ale jaká byla moje největší zreada – Smazat. 

Jak vypadaly tvé vlasy na slunci – nevratně.. smazat, kruci. Všechno, všechno, všechno smazat. 

Tvoje poslední slova, tvý jméno, ten jeden pátek před čtyřmi lety, tvůj pohled zklamání a zeleno.modrý oči – zanechat. 

To mi toho moc nezbylo, co? – Jak se, ale říká: Kdo měl rád tak nikdy nemůže zapomenout, kdo zapomněl, tak nikdy neměl rád. 

A i když je vzpomínka moc krásná a zapomnění nejvzrušující představa posledních dnů, tak ani křiš!tálová studánka tě nespolkne. Už tam stejně ani není místo

Protože když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, tu nebesa i studánka jsou plné zlatých hvězd. 

Eva Večeřová

Ať se líbí!