Já chci už jen spát
Tma kolem a v srdci by mělo být světlo,
ale to tam není, jakoby se něčeho leklo.
Den a noc v jedno se slily
a zmizel barevný svět, vždy tak milý.
Srdce těžkne čím dál víc,
ono sotva bít může —
kolem něho jako klec omotané řetězy jsou,
řetězy s bodci ostrými jako nože.
Srdce tíží řetězy, ale i kámen na jejich konci.
Kéž by v mém srdci mohl hořet plamen,
on by studenou tmu rozehnal
a světlo by mi nazpět dal.
Tma kolem a v srdci by mělo být světlo,
ale to tam není, jakoby se něčeho leklo.
Pořád dokola to samé — chlad, temno, prázdnota,
a kamkoli se ukryju, pořád na mě civí ta samá samota.
Na černou hladinu zrak upírám,
možná je to zbabělost, možná to zní i hloupě,
ale to mi vadit nebude v mém mokrém hrobě —
já chci už jen spát.
Eliška
_______________________________________________________
Strach
Tichý společník, který mě vyhledá vždy, když zůstanu sám.
Tvůj pohled blízký, neodvratný mě sleduje, i když předstírám, že ho necítím
Za světla mizíš jako sen, ale se soumrakem se vracíš a roztahuješ křídla temných stínů.
Neopouštíš mě, a přitom se nikdy nezjevíš celým svým tělem.
Slastně vyčkáváš na chvíle, kdy se mi hrudník stáhne úzkostí.
Tvůj dech studí na zádech, tvůj stín se sklání nad mou tváří.
Kdo jsi, že dokážeš být tak chladný a nelidský?
Každý tvůj neviditelný dotyk mě poutá, svazuje,
a s jistotou mi bere dech.
Reslová
_________________________________________________________
Dům, který šeptal
Večer se snášel na vesnici a ticho rušilo jen šustění suché trávy. Laura se zastavila před starým statkem, o němž se říkalo, že v něm kdysi zmizela celá rodina. Nikdo se tam od té doby neodvážil jít — až na ni. Chtěla dokázat, že pověsti jsou jen strašení.
Když otevřela vrzající dveře, uvnitř ji přivítal zatuchlý chlad. Zdi byly popraskané a na podlaze ležely kusy omítky. Přesto měla zvláštní pocit, že není sama.
„Jen klid,“ uklidňovala se a posvítila si telefonem. V kuželu světla se objevil starý rám. Na fotografii stála dívka… a Laře se až nepříjemně podobala. Tvář měla rozmazanou, jako by se někdo snažil vymazat její úsměv.
„Lauro…“
Zpomalila dech. Ten hlas byl tichý jako vítr, přesto jasný. Otočila se. Nikdo tam nebyl.
„Lauro,“ zopakoval hlas, tentokrát blíž. Zvuk přicházel přímo ze stěny. Přistoupila k ní — a omítka pod prsty podivně změkla. Jako by pod povrchem něco pulzovalo.
Fotografie na zdi spadla a roztříštila se. V ten moment se zdi začaly nadechovat. Dům doslova dýchal.
Laura ustoupila, ale dveře, kterými přišla, se tiše zavřely. Zhaslo světlo telefonu. V úplné tmě slyšela jen rytmické, těžké dýchání — a náhle další hlas, dětský, prosebný:
„Neodcházej. Zůstaň s námi.“
Nad hlavou se rozlehlo vrzání prken. Někdo tam chodil. A potom se kroky zastavily těsně nad ní.
Dům šeptal čím dál naléhavěji. Omítka praskala a otevírala se jako ústa. Snažila se vykřiknout, ale ticho ji pohltilo dřív, než zvuk vůbec vyšel.
Ráno místní našli dveře statku dokořán. Uvnitř však nebyla ani stopa po Lauře — jen nová fotografie zavěšená na zdi. Dívka na ní vypadala jako Laura, ale oči měla prázdné, vymazané, stejně jako všichni ti, co byli před ní.
A dům čekal, až někdo další vejde dovnitř.
Kateřina Nováková
_______________________________________________________
V malé vesničce ztracené v Krušných horách, kde vítr řve bolestí a strachem, kde v noci temnota pohlcuje život se lidé učí dýchat tiše, jako by i jejich vlastní dech mohl přivolat něco nebo někoho hrozného.
Stíny tam nerostou podle světla ale podle strachu. Čím víc se lidé bojí tím temnější je noc v této temnotě číhá nemrtvá bytost která hladový po krvi, říká se že to byl malý kluk kterému netopýři vysáli všechnu krev když byl opuštěn rodiči v temném lese plných hrůz, v noci psi ani vlci nevyjí na měsíc bílý jako sníh. V bílém prostředí se objevil s černým oblekem za ním vlající červený plášť, dnes ale nikdo nezmizí všichni si před dveře daly česnek a bytost nemůže stopit do baráku ta bytost se jen hrozně šklebí, Nikdy nespí a Tancuje, tancuje; říká, že nikdy nezemře.
Nicolaus
_______________________________________________________
Byla už tma, když jsem se vracel domů přes starý park. Nikdy jsem tudy nechodil rád, protože stromy tam stály tak blízko sebe, že to vypadalo, jako by si mezi sebou šeptaly. Ten večer foukal studený vítr a pod nohama mi praskalo mokré listí. Chtěl jsem být doma co nejdřív, takže jsem zrychlil. Když jsem míjel rozpadající se altánek uprostřed parku, všiml jsem si slabého světla uvnitř. Vypadalo to jako baterka. Chvíli jsem stál a přemýšlel, jestli tam někdo je. Nakonec zvítězila zvědavost. Pomalu jsem se přiblížil, ale světlo najednou zhaslo. Zůstal jsem stát a poslouchal. Ticho. Jenže pak se ozval krok. Jeden. Další. A pak škrábavý zvuk, jako když někdo táhne nehty po dřevě. Otočil jsem se a chtěl utéct, ale nohy se mi jakoby přilepily k zemi. Z altánku vyšla postava. Nebyla úplně vidět, jako by se její tělo ztrácelo ve tmě. Jen oči svítily bílým, nepřirozeným světlem. Dívala se přímo na mě. „Proč jsi mě probudil?“ zašeptal hlas, který nezněl ani mužsky, ani ženský. V tu chvíli se mi konečně podařilo pohnout. Rozběhl jsem se pryč, srdce mi bušilo a každý nádech mě pálil v krku. Běžel jsem, dokud jsem neviděl světla ulice.
Tadeáš Markovec
__________________________________________________-
Ve starobylém hvozdu, kde stromy zpívají smrti,
kráčel poutník, co ztratil cestu i naději.
Mech pod nohama šelestil jako šepot duší,
a každý jeho krok vyvolával ozvěny dávných hříchů.
Mlhou se plazily stíny, zkroucené a temné,
a v jejich tichu zaznívaly hlasy, co nikdy nespatřily světlo.
„Kdo vstoupí, ten zůstane…“ šeptaly mezi větvemi,
a větve se skláněly, jako by chtěly polknout tělo jeho.
Uprostřed hvozdu stála zchátralá kaple,
kamenné zdi popraskané časem a kouzly zapomenutými.
Dveře skřípěly, když je poutník otevřel,
a stín uvnitř se pohyboval, sám bez těla, s očima bez duše.
Na oltáři ležela kniha s písmeny, jež planula tmou,
písmo se měnilo, jako by si přálo pohlcovat jeho mysl.
Každé slovo vyvolávalo obrazy:
duše ztracené, které se topí v mlhách,
hlasy pláčící pod zemí, podél cest, které nikdy nevedly domů.
Poutník cítil, že jeho tělo není jeho,
že stíny požírají jeho vzpomínky a sny.
V rohu kaple ležela maska, z ledu a tmy utkaná,
a když ji nasadil, spatřil svět očima těch, co byli před ním.
Každý pohled odhaloval tajemství:
rytíři, co nikdy nezemřeli, králové, co byli pohřbeni zaživa,
a děti, jejichž smích se proměnil v šepot šílenství.
Věděl, že kdo tuto masku sundá,
nikdy se už nenavrátí do světla.
Za kaplí se otevřela brána, vedoucí hlouběji do hvozdu,
a poutník kráčel, protože jeho kroky už patřily stínům.
Zvuky jeho duše se spojily s ozvěnami,
a hvozd se smál – tichým, nekonečným smíchem.
A zatímco měsíc stál nad korunami stromů,
nikdo neví, zda poutník někdy vyšel…
nebo zda se stal součástí šepotu,
který teď čeká na další, kdo ztratí cestu v hvozdu.
Děkuji za pozornost
Honza
