„Chlapi a ženský, podle mě teda kanci pomáhaj lásce. Já dones toho svýho a holčina urozená mi hned skočila kolem krku. Taže, vážení, přijďte všichni!“ zvolal Bivoj a oprášil si ruce od popela, když právě otočil obrovského pečeného kance na rožni. „Takový kus masa se jen tak nevidí. “
První se před jeho srubem objevil Héraklés. Přes rameno měl pověšenou svou lví kůži a tvářil se hodně vytíženě, jako by se chystal na další z úkolů. „Slyšel jsem, že hostíš takové zvíře, že by se ani Erymanthský kanec nestyděl,“ prohodil a přivoněl k vůni masa linoucí se ze dvora. (O Héraklovi je totiž známo, že vždycky musí frajeřit tím svým kancem).
„Sedni si, hrdino,“ usmál se Bivoj. „Můj kanec není žádná mytická příšera, ale dal mi zabrat tak, že bych se tobě mohl rovnat.“ (Bivoj je totiž celkem skromný chlapík a navíc, jemu šlo víc o holku než o zvíře.)
„O tom silně pochybuju,“ odtušil Héraklés pobaveně, ale už si naléval medovinu. (Vidíte? Výdyť jsem říkal, že je sebestředný.)
Sotva si stačili přiťuknout, z lesa se ozval zvuk zlatých šťětin a na mýtinu vběhl Gullinbursti, Freyrův slavný kanec. Záře z jeho hřbetu osvítila celý dvůr. Za ním kráčel sám Freyr, vysoký a klidný.
„Doufám, že tu nepečeš mého bratra,“ zavrčel Gullinbursti a podezíravě očichal rožeň. (Přitom mohl vidět, že kanec není zlatý ani trošku.)
„Neboj, tohle je čistě český kus,“ ujistil ho Bivoj. „Ale když už jsi tu, vezmi si. Kanec ke kanci sedne.“ (To bylo trochu necitlivé a zavánělo to kanibalismem, ale co už).
Freyr se zasmál: „Říká se, že kdo jí s bohy, získá jejich sílu. Možná dnes obohatíme i tebe.“
Když se situace uklidnila, ozval se zvuk kroků a zpoza smrků vykročila bohyně Atalanta, lehká jako srnka. Luk měla opřený o záda a oči jí ve tmě svítily. „Zvali mě na lov, ale tuším, že jsem přišla pozdě,“ řekla s úsměvem. (…to ještě nevěděla, že se Bivoj zasnoubil).
„Přišla jsi právě včas,“ odpověděl Bivoj a podal jí talíř. „A jestli chceš, můžeme si později zaběhat závod. Jen mě prosím nenech úplně v prachu.“
Atalanta se usmála: „Zkus se mnou držet krok, Čechu.“
O chvíli později se ozval těžký krok a na dvůr vstoupil Varaha, božský kance hlavo-muž, majestátní a tichý. Oheň v ohništi se při jeho příchodu roztančil.
„Přicházím v míru, Bivoji,“ pronesl hlubokým hlasem. „Ale cítím pach kanců, kteří kdysi patřili k mým. Nechci soudit, jen ochutnat.“
Bivoj se uklonil: „Vy jste tu všichni vítáni. U nás se věří, že host je posvátný.“
„Musím uznat, Bivoji, že tvůj lov byl hrdinský,“ pronesl Héraklés a pozvedl číši. „Skoro jako moje vlastní úkoly.“ (Ten večer se o vlastní slávě zmínil už popáté).
„A já musím uznat, že takovou hostinu by každý lovec měl zažít,“ dodala Atalanta.
Freyr zdvihl mísu s masem: „Ať mezi námi panuje mír, síla a dobré jídlo!“
Bivoj se spokojeně usmál. Pod hvězdami, u ohně a mezi přáteli, kteří by se jinak nikdy nesešli, cítil, že jeho obyčejná česká hostina je dnes stejně slavná jako příběhy bohů.
„No, přátelé,“ řekl nakonec, „dokud je kanec, je i zábava. Tak dobrou chuť!“
Jonáš
___________________________________________________________________________________________
Ódin, Hermés a Odysseus se ztratili v Českých zemích, když nebyli ve svých luxusních vilách, nevěděli jak sehnat jídlo a tak kromě Odyssea který měl zkušenosti s přežitím – ostatní hladověli. Jednoho dne je uviděl Bivoj jak hladoví a ze soucitu je pozval opékat kance. Když přišli tak viděli jak Bivoj nese kance na zádech, všichni tři byli velice překvapeni jeho silou. Bivoj položil kance na oheň a nabídl jim víno. Mezitím se všichni představili. Odysseus: „Jsem velkým králem Ithaky, dobyl jsem Troju a plul sedmnáct let po vodách Středozemního moře ať mi bohové dávali jakékoliv překážky či zkoušky, vždy jsem je překonal“. Hermés: „Já jsem Hermés bůh rychlosti, ačkoliv jsi chytrý můj vnuku, furt jsi vynechal malinký detail kdy jsem mnohokrát zachránil život, tvoje pýcha a arogance budou tvým pádem vnuku vždy jsem ti to říkal“. Ódin: „Já jsem jen starý dědek mě si nevšímejte“. Bivoj: „Já mám otázku, Ódine – jak si ztratil své oko?“ Ódin: „To už bylo dávno když jsem byl ještě mladý muž jsem bojoval s vlkem a ztratil mé oko“. Bivoj: „O co jsi bojoval s vlkem?“ Ódin: „O moudrost samozřejmě říkal jsem si když mám přijít o oko, tak by můj soupeř měl být alespoň hloupější než já“. když byl kanec hotový, hladový Hermés ho ale ukradl a snědl předtím než měli ostatní čas reagovat. Všichni zuřili protože kanec měl být pro každého, Bivoj, Odysseus a dokonce ten stařík Ódin chtěli Hermése vyhodit do lesa. Hermés prosil o milost „prosím nechte mě u vás slibuji že chytím dalšího kance jen mě nechte u vás“ a tak přijmul Bivoje a Ódina ho nechat v jejich skupině, Odysseus mu ale nevěřil a tak šel lovit kance sám, když kance ulovil, Hermés mu ho ukradl. Protože byl Hermés několikrát rychlejší než Odysseus, dostal se k ohništi mnohem dříve a tak si mohl vymyslet že kance ulovil on, Bivoj a Ódin byly zapůsobeni protože to byl největší kanec kterého kdy viděli. Když Odysseus vrátil tak okamžitě obvinoval Hermése „Hermési ty zrádce ty si mi ukradl mého kance!“ , Hermés si vymyslel „Odysseovi stoupla pýcha do hlavy, nevěřte mu je jen podrážděný protože jsem lepší než on“. Oba se už chtěli prát ale Bivoj bitku okamžitě přetrhl a řekl „Jestli se tu budete brát, tak vás opustím v lese bez dalšího váhaní“. Hermés to přijmul s radostí ,Odysseus i když mu to ranilo pýchu to musel přijmout ale slíbil Hermésovi „Když se vrátíme do Řecka, tak přísahám že tě budou čekat následky“. Bivoj položil kance na oheň a opékal druhého kance, Odysseus a Hermés seděli na opačných koncích ohniště, Bivoj nevěděl komu věřit ale Odin věděl od začátku co se stalo a rozhodl se toho využít ,přišel k Odysseovi a řekl „Synku to se nestydíš se takhle nechat ostudit, nemohu uvěřit že jsi král podle mě nejsi ani muž“. Odysseus byl naštvaný ale Ódin ho hned uklidnil „Neboj se synku promluvím s Bivojem a přiměju ho aby když bude kanec hotový vyhodil Hermése“ Odysseus byl rád, myslel si že našel spojence. Potom šel Ódin k Bivoji a mluvil o Odysseovi a Hermésovi „Bivoji můj drahý příteli, mluvil jsem s Odysseem a chce ukrást kance potom co bude opečený, jako pomstu za to co udělal Hermés předtím“. Bivoj byl zaskočen a zeptal se „Odkud to víš Ódine?“ Ódin: „Mluvil jsem s Odysseem, je plný zášti a nenávisti, mluvil sám se sebou a přeslechl jsem jeho plány, ale neboj já ti pomůžu s Odysseem“. Když probíhal hovor si Odysseus myslel že mluvili o Hermésovi a Ódinova iluze zůstala zahalena. Poté šel k Hermésovi a jemu řekl „Synku Odysseus a Bivoj se proti tobě spikly, když bude kanec hotový ti ne dají ani kost, ale nemusíš se obávat já budu stát při tobě“ Hermés se zeptal „Jak to víš staříku?“ Ódin odpověděl „Zeptal jsem se jich hrál jsem na jejich přítele, a oni mi to prozradili“ Hermés se zeptal „A jak vím že totéž neděláš se mnou?“ Ódin odpověděl „Synku já jsem chudý starý pán já tobě žádnou hrozbou nejsem“. Hermés uvěřil, Odysseus a Bivoj si mysleli že mu Ódin vyhrožuje a tak Ódin dokončil svojí past. Když viděl že kanec bude za pár minut tak ještě přišel k Odysseovi a řekl mu že Hermés pomlouvával Bivoje, šel k Bivoji a řekl mu že Odysseus pomlouvával Hermése, přišel k Hermésovi a jemu řekl že Bivoj pomlouvával Odyssea. Ani jeden už to nemohl vydržet a začala obrovská hádka, nadávali si, házeli šutry kolem sebe, byl to totální cirkus, Ódin jen tak tak dokázal udržet svůj smích. Co ale Odysseus, Bivoj a ani Hermés nevěděli je že Ódin využil hádky a celého kance vzal pro sebe, dodnes se říká že když člověk půjde do lesa v okolí Prahy, tak stále slyší jak na sebe nadávají a řvou. Ponaučení příběhu je že když člověk vypadá nevinně nebo slabě, neznamená to že mu člověk musí věřit.
Nicolas Berky
_____________________________________________________
Byl krásný, teplý, letní večer a Bivoj začal u lesa opékat kance, kterého ten den ulovil. „To je tak krásné počasí.“ říkal si Bivoj. V tu chvíli se začaly na obloze objevovat mraky a ozvala se obrovská rána blesku. „Tak jsem tady, Bivoji!“ řekl Zeus, ze kterého probíjely blesky. „Zdravím tě, Die, mohl bys prosím z oblohy odehnat ta mračna?“ řekl Bivoj a Zeus odpověděl: „Ano.“ K ohni přiběhl Aeskulap, který říkal: „Co to bylo za ránu? Nezranil se tu nikdo?“ Zeus odpověděl s úsměvem: „Zdravím tě, Aeskulape, všichni jsme živí a zdraví.“ Aeskulap si oddechl a všichni se smáli a povídali si, když v tom z lesa vyběhl Achilles v brnění. Zeus se lekl, vypadl mu blesk z ruky a z kance byl nakonec popel.
S pozdravem
Terka Náhlovská
____________________________________________________________
Opékání s řeckými bohy.
Bivoj pozval řecké božstvo na opékání kance. Bohové přijali pozvání a každý z nich donesl něco k opékání a posezení. Zeus přinesl džbánek vína, Poseidon přinesl na opékání mořské plody a Hádes donesl čerstvý křupavý chléb. Sešli se tedy jednoho hezkého večera, aby spolu sdíleli všechny příběhy, co se jim za poslední dobu udály.
Bivoj seděl u ohně a s pečlivostí obracel kance, zatímco kolem něj se usazovali tři řečtí bohové. Víno, chléb i mořské plody voněly do večerního vzduchu a zdálo se, že božská společnost dnes opravdu přišla odpočívat.
Zeus se napil vína jako první – a hned začal vyprávět.
„Víš, Bivoji,“ povzdechl si, „lidé po mně chtěli jemný dešt na úrodu. Tak jsem jim ho poslal. Jenže se jim nelíbilo, že jim prší na usychající prádlo, tak chtěli slunce. Když jsem jim ho poslal, chtěli, aby se trochu zatáhlo, protože jim slunce pálilo na záhonky. A když jsem jim poslal mraky… no, hádej.“
Bivoj se uchechtl. „Neříkej, že bylo zataženo moc?“
„Přesně tak!“ rozhodil rukama Zeus.
Poseidon si nad tím jen odfrkl a přisunul si košík mušlí.
„A já mám dovolenkáře.“ Každý rok někdo přijde s prosbou, aby bylo moře úplně klidné. A když moře uklidním, ozve se jiný, že chce velké vlny na surfování. Tak moře rozvlním, a ten první se vrátí a křičí, že jsem mu zkazil pobyt.“
Pokrčil rameny. „Zlaté staré doby, kdy lidé maximálně nadávali na mořské příšery a Sirény.“
Hádes mezitím krájel svůj chléb a s mírným úsměvem doplnil:
„U mě je to jednodušší. Lidé si přejí nesmrtelnost. Každý rok jich je hned několik. A když jim vysvětlím, co nesmrtelnost obnáší, všichni odpoví: ‚To ne, to tedy raději zemřu.”
Bivoj se zasmál tak, až oheň poskočil.
Když byl kanec konečně upečený, Bivoj jej sundal z ohně a rozdělil mezi hosty.
A mezi jídlem a smíchem začali bohové vyprávět další historky: o tom, jak si lidé stěžovali na příliš hlasitý hrom, příliš slané moře a příliš temné starosti o vlastní životy.
A čím víc popíjeli a jedli, tím více vyprávěli o vtipných situacích s lidmi a jejich nároky.
A Bivoj si jen pomyslel, že být bohem je vskutku zábavné.
Reslová Lucie
_____________________________________________________________________________________
Byl to jeden z těch večerů, kdy má člověk chuť si odpočinout, dobře se
najíst a popovídat si s přáteli. Bivoj seděl u ohně, pozoroval
praskající dřevo a říkal si, že by nebylo špatné mít po ruce pár
společníků na kus řeči. Samota mu sice nevadila, ale ticho bylo toho
večera až příliš hluboké.
Zvedl svůj starý roh s medovinou, pozvedl ho k nebi a pronesl:
„Na přátele, kteří by se nebáli pořádného ohně ani kance na rožni!“
Jakmile dopověděl, obloha ztmavla, i když ještě nebyla noc. Z dálky se
ozval hrom, pak další – a najednou se z blesků a kouře začaly
objevovat dvě postavy.
První dorazil Thor, statný severský bůh s rudými vlasy a kladivem,
které zářilo jako blesk. „Kde je pivo?“ hromově se zeptal.
Druhý přišel Perun, slovanský vládce bouří, který se jen klidně
pousmál.
Bivoj se obdivně podíval na Thorovo kladivo. ,,Ulovil bys s tím kance? ́ ́Zeptal se
zvědavě. ,,Co? ́ ́Nechápal Thor. ,,Co to meleš? Proč bych to dělal? ́ ́Bivojovi to ale
nedalo. ,,No a co s tím teda děláš? ,,Vážně to chceš vidět? ́ ́ pousmál se Thor. Bivoj
zaváhal, zas tak moc to asi vědět nechtěl. Thor vypadal hrozivě, kdo ví, co by mu s
tím kladivem mohl udělat. A tak navrhnul jinou věc. ,,Ty, Thore, my když se a klukama
nudíme, tak házíme kyjem do dálky, kam ho zahodíš ty? ́ ́
Thor se rozchechtal:,,Tak tohle ti ukázat můžu. ́ ́Perun obrátil oči v sloup, znal Thora a
jeho ješitnost. Děsil se toho, co všechno by ještě mohlo přijít, pokud by Bivoj v
popichování pokračoval. Thor se rozpřáhl, zatočil kladivem nad hlavou a hodil. Bivoj
zůstal stát s otevřenou pusou. Tak daleko nikdo z nich nikdy nehodil. ,,A kde teď je? ́ ́
zeptal se Bivoj. ,,Daleko, fakt daleko. ́ ́Naparoval se Thor. Najednou se setmělo,
zahřměl hrom, až se otřásla zem, nebe křížovaly blesky, zvedl se vítr a plameny v
ohni začaly pohasínat. Uprostřed toho všeho se zhmotnil Zeus. V ruce držel Thorovo
kladivo, druhou si tiskl bouli na hlavě a z očí mu sršely blesky. ,,Thore, ́ ́zahromoval
Zeus, ,,to jsem si mohl myslet, žes to byl ty. Takový hloupý nápad můžeš mát jen ty!
́ ́Bivoj i Perun se přikrčili, Thor sklopil oči k zemi a začal šoupat nohou:,, No, chtěl
jsem tady kámošovi ukázat, jak daleko dohodím. On mě vyhecoval! ́ ́ Dušoval se
Thor.,,Jasně, to bylo jistě obrovsky těžké, tebe vyhecovat. ́ ́ Durdil se Zeus a mračil se
jak bouřkový mrak. Znova se zahřmělo a vítr, který přišel spolu s hromem nadobro
uhasil skomírající oheň.
„Tak a mám po večeří. ́ ́ Vypadlo z Bivoje. Pak se bojácně ohlédl na Dia.
Ten se přestal soustředit na Thora a upřel svůj zrak na Bivoje. ,,To mě mrzí, můj hněv
nebyl namířen na tebe člověče. ́ ́
Zeus luskl prsty a oheň se vesele rozhořel. Thror, Perun i Bivoj si oddechli, Zeus už
nevypadal tak hrozivě, Bivoj se proto osmělil:,,Hoši, co takhle trochu medoviny?
́ ́Perun s Thorem ožili a vrhli se po pohárcích, Bivoj jim nalil a oba svůj pohár na
jeden hlt vyprázdnili. Zeus jen zdvořile usrkával.
Nálada se uvolnila, Perun začal vyprávět příběhy ze života Bohů, Thor se přidal, s
přibývajícími vyprázdněními pohárky byly historky zábavnější i Zeus se sem tam
pousmál. Mezitím se dopeklo maso a všichni si pochutnali na do křupava opečené
pečínce. ,,To lidské jídlo nechutná tak špatně. ́ ́ Pochvaloval si Thor již mírně
společensky unavený. Chytl Peruna kolem ramen a k úžasu všech přítomných začal
zpívat. Na Dia už to bylo moc, zvedl se, poděkoval za pohoštění a zmizel.
,,To je společník na prd, teď může teprve začít pořádná zábava. ́ ́ Rozchechtal se
Thor. Ale ani Perun už neměl na další zábavu s podnapilím Thorem náladu a také se
rozloučil. Bivoj sThorem osaměli. ,,Člověče, nechceš se mnou do Asgardu? Bude
prča. ́ ́Bivoj se zamyslel, nebyl si úplně jistý, jesli by chtěl každý den trávit s tímto
podivným chlapíkem, tak s díky odmítl. ,,No, nevadí, přijdu tě zase někdy navštívit
kamaráde. ́ ́Škytl, vrávoravě se postavil a zmizel.
Bivoj hleděl do skomírající ohně a přemýšlel, jestli se mu to všechno jenom nezdálo.
Pak zívnul, protáhl se a aby se probral, šel na kance.
Jan Jírovovec
_____________________________________________________________________________
Jednoho podvečera si Bivoj řekl, že když dnes ulovil pořádného kance, nebyla by špatná malá hostina. Rozdělal oheň, práskl rukama a zavolal:
„Kdo má chuť na pečený prase, ať přijde ke mně k ohni!“
Vtom se mezi stromy objevily tři postavy.
První dorazil Héraklés, celý uřícený.
„Doufám, že tenhle kanec není jako ten z Erymanthu,“ zavrčel.
Bivoj se zasmál: „Neboj, tenhle je už úplně v klidu.“
Zlaté světlo ozářilo mýtinu a z něj vystoupila Amaterasu, japonská bohyně slunce.
„Přišla jsem přinést trochu světla… a zjistit, co to tu tak nádherně voní,“ pousmála se.
Nakonec se mezi keři mihla kočka a za ní kráčela Freya, krásná a trochu nebezpečná.
„Slyšela jsem slova ‚kanec‘ a ‚hostina‘. A to bych nebyla já, kdybych nepřišla.“
Kanec se pekl, tuk prskal a hrdinové se snažili tvářit kultivovaně.
„Tak řekněte,“ zeptal se Bivoj, „jaký je váš největší úlovek?“
Héraklés se napřímil: „Já jednou vyčistil Augiášovy chlévy. Pořádný zápřah.“
Amaterasu pokrčila rameny: „Já… zachránila světlo. Řekla bych, že se to také počítá.“
Freya se usmála: „Já jednou ulovila srdce muže, který tvrdil, že je nezlomný. Musím říct, že to byl taky výkon.“
Bivoj se rozesmál: „Tak to máme dohromady pěknou bandu.“
A tak společně jedli, smáli se a vyprávěli si všelijaké historky až dlouho do noci.
Bivoj pak spokojeně prohlásil:
„Taková hostina se nepovede každý den. Příště ulovím rovnou dva!“
Přeji hezký zbytek týdne,
Magdaléna Kokaislová
_____________________________________________________________________________________
Bylo nebylo — ale takhle začíná každá druhá pohádka, a tohle ani pohádka není. To se skutečně stalo. Vlastně jsem se zapomněl představit. Mé jméno je Hermés — ano, ten Hermés, posel bohů a ochránce cest, obchodu, zlodějů, sportovců, překladatelů a cestovatelů. Člověk by si řekl, že být bohem je úžasné — nemusíte nic dělat, nikdo vám nemůže nic nařizovat. Jo, bejvávalo. Dnes už je to jiné. Dnes už nikdo nepřipravuje obětiny a nikdo na nás ani nevěří. No a tak se i bůh jako já musí pořádně ohánět, aby zvládl zaplatit například nájem.
Proč „nájem“, se možná ptáte? Copak nemám domov na Olympu? Ne, už dávno ne. Na Olympu dnes není ani jeden z nás. A to hlavně proto, že se tam každý rok odváží vyšplhat alespoň jeden ten blázen, který si říká horolezec. A vy byste snad chtěli, abyste se probudili, vyklonili se z okna a zjistili, že na vás kouká chlap s fotoaparátem? Ne? To jsem si myslel. Takže jsme se my, bohové, museli adaptovat.
Tak například Apollón začal učit v ZUŠce kreslení a hudbu. Athéna se zase stala na půl úvazku knihovnicí a ve volném čase dělá průvodkyni v muzeu. Zeus se pokoušel dostat do politiky. Ale po jednom drobném incidentu, kdy málem usmažil oponenta, toho raději nechal a založil si malou elektrárnu. Áres zase mydlí v ringu soupeře. Artemis je lesníkem — i když nevím, co to je. Ale Artemis tvrdí, že je to fajn povolání, tak jí budu věřit. No a Héra se stala psycholožkou a poradkyní ohledně partnerských vztahů — ona se v těchhle věcech vyzná, a kdo by se jí mohl divit. A Hádes — nikoho to asi nepřekvapí — ten vlastní pohřební službu a náramně si libuje, že mu duše konečně pořádně platí za vstup do jeho říše.
Já zatím zůstal u toho, co umím nejlépe, a to doručování zpráv. Ale musel jsem se snížit i na doručování věcí pro smrtelníky. To byste nevěřili, kolik každý z nich dostává účtů a upomínek. A když jednou za čas doručím skutečný dopis, tak to většinou píše jejich tchyně — a oni se mnou div nevyrazí dveře. Ještě horší je doručovat dopisy a vzkazy mezi dimenzemi. Tak například se král Artuš rozhodne, že potřebuje pozvat Hérakla na turnaj do své dimenze — a kdo má ten vzkaz doručit? No přece já! A řeknu vám, že po každém takovém výletě mám vážnou pásmovou nemoc. To přece znáte, když někam letíte letadlem a překračujete více časových pásem. Tak si představte takový pocit, ale asi tak o dvě stě procent silnější.
A dnes mě čeká ne jeden, ale hned tři výlety. Totiž, abyste rozuměli — zavolal si mě Bivoj a chce po mně, abych doručil pozvánky na opékání kance. Podle toho, co jsem vyrozuměl z jeho řečí, jeho ženu Kazi donutila ta bláznivá Libuše spolu s Tetou, aby se kodrcaly až někam do Théb, kde prý budou s ostatními podivíny a okultisty čučet do budoucnosti. Navíc Libuše přesvědčila i chudáka Přemysla (ani radši nechci vědět jak), aby jel s nimi a nesl jim zavazadla. Tak doma zůstal Bivoj sám jako kůl v plotě a strašně se nudil.
Opravdu jsem už toho srazu věštců měl dost. Apollón si kvůli tomu dokonce vzal v ZUŠce volno, aby tam mohl jet. Tvrdil, že to letos bude stát za to, protože aby se neupoutala zbytečná pozornost, je to celé zamaskováno jako rockový festival. To je sice moc hezké, ale jak k tomu přijdu já, který musí doručit ty pozvánky na opékání?
První doručení bylo to nejjednodušší. Prostě jsem přešel ulici, kde bydlím, a zaklepal na dveře domku proti mému apartmánu. Z hlubin útrob domu se ozývala hádka. Zaslechl jsem kroky, které se blížily, a radši ustoupil na stranu. A právě včas. Dveře se rozlétly a z nich vyrazil Zeus, celý rudý. Okno nad ním se otevřelo a začaly z něj padat různé kusy mužského oblečení — od košil a kalhot až po růžově proužkované spodní prádlo. Pak z okna vylétla ještě jedna věc — velká a chlupatá. Než jsem se vzpamatoval, přistála mi na hlavě bílá, chundelatá Héřina kočka. Asi ji vyhodila omylem z okna spolu s Diovým oblečením.
Dveře se znovu otevřely a z nich vykoukla vyděšená Héra. Beze slova jsem jí podal kočku a ona si ji také beze slova vzala a zabouchla dveře. Teď se na mě otočil Zeus a povídá:
„Co ty tady, Herme? Přátelská návštěva? Jak vidíš, nejsem zrovna v situaci, kdy bych tě mohl pozvat dovnitř.“
„Ne, nejsem tu na návštěvu, ale pracovně. Nesu ti pozvánku. A kolikrát mám opakovat, že se jmenuji Hermés, ne Herm?“ odpověděl jsem mu a podával mu obálku s pozvánkou.
Zeus si ji vzal a zakřenil se: „To se mi zrovna hodí, rád přijdu. Jo, a nebude ti vadit, když si svoje věci na chvíli uložím k tobě do bytu, že ne?“ Než jsem stačil něco namítnout, už byl pryč.
Zanedlouho se Zeus vrátil a já se chtěl vydat na další cestu, když řekl něco, co mě přimrazilo na místě:
„Doufám, že taky přijdeš, abys mohl překládat. Ale co to povídám, ty jistě přijdeš, že?“
Řekl to tónem, který nepřipouštěl námitky, tak jsem jen suše kývl hlavou a vydal se za dalším adresátem.
Další, kdo má dostat pozvánku, je aztécký bůh Xolotl. Takže jsem se za ním hned vydal. Na rohu ulice jsem se otočil kolem vlastní osy. Svět se kolem mě začal točit a točil se čím dál tím rychleji. Všechny barvy se slily do jednoho neurčitého celku. Svět se pomalu začal zastavovat a teprve teď jsem měl čas, abych zaznamenal, že jsem přistál v jámě asi metr hluboké. I když to nebylo tak moc, dalo mi pořádnou námahu se z ní dostat ven (asi bych měl začít chodit do fitka. Jen kdybych se nebál, že tam narazím na Árese). Když jsem byl venku, rozhlédl jsem se, abych zjistil, kde to vůbec jsem. Než jsem na to přišel, zaslechl jsem za svými zády duté zavrčení: „Co tady děláš? To nemáš trochu úcty k mrtvým?“ Otočil jsem se a přede mnou stál velký černý pes s žhnoucíma očima. „Á, Xolotle, rád tě zase vidím.“
„Tak to jsi jediný. A teď mi vyklop, co tu chceš,“ pronesl a přitom se ke mně s výhrůžně vyceněnými zuby pomalu blížil. „Tak snad nebude tak zle. Opravdu mě mrzí, že jsem skončil v hrobě. A mám oprávnění tu být. Přinesl jsem ti totiž vzkaz.“ Myslel jsem, že se na mě Xolotl vrhne. Nemá mě rád od té doby, co jsem mu doručil nabídku od Hádese. Nevím, co v ní bylo, ale asi se to dotklo jeho ega. Tihle aztéčtí bohové jsou v tomhle ještě horší než my. Ale jak Xolotl zaslechl slovo „vzkaz“, okamžitě našpicoval uši a posadil se na zem. „Vzkaz? Od bratránka Kerbera?“ zavrtěl ocasem.
„Ne, od Kerbera ne. Je to pozvánka.“
Xolotl znovu zavrčel: „Tak to si strč za klobouk a neotravuj, ty jedna poletucho.“ Zvedl se a chtěl odejít. Běžel jsem za ním a vysvětlil, že si tu pozvánku alespoň musí vzít, že to prostě nejde jinak. „Tak mi ji teda přečti. Ale pospěš si.“ Když jsem mu ji přečetl, rozhodl se Xolotl, že tedy přijde. Potom zvedl hlavu a začichal ve vzduchu: „Co to? Tady je někde kočka.“ Podíval se na mě a já si s hrůzou uvědomil, že ze mě cítí Héřinu kočku. No, jak to říct, aby to nevypadalo, že jsem zbabělec… prostě jsem utekl. On totiž Xolotl nemá rád kočky – nevím sice proč, ale radši se ptát nebudu. Když se se mnou svět přestal točit, už jsem stál uprostřed hustého lesa.
To místo nebylo tak zlé, jen kdyby tu nebylo tolik stromů. Jak teď mám najít tu zatracenou střelenou devítiocasou lišku Kitsune, která má dostat poslední pozvánku? Kitsune je tajemná a někdy i nebezpečná. Popravdě řečeno, jsem si s tímhle liščím duchem dost podobní. Asi proto ji nemám moc v lásce (a rozhodně ne kvůli tomu, že se mi při posledním setkání nepodařilo vyluštit její hádanku a ona mě za to nechala dvě hodiny bloudit v mlze). Musím uznat, že na tom přísloví o kohoutech a smetišti něco bude. Čekal jsem, že objevit ji mi zabere při dobré vůli téhle zrzky alespoň tři hodiny. Ale bylo to mnohem jednodušší. Zem byla totiž poseta spoustou zrzavých liščích chlupů, které tvořily úzkou cestičku vinoucí se mezi stromy. Šel jsem po ní. Tolik chlupů na jednom místě jsem nikdy neviděl (jako by Kitsune potkala toho střihorukého chlápka s nůžkami místo rukou, co jsem ho viděl ve filmu, na který mě dotáhl Apollón).
Po stopě z chlupů jsem došel až k malé jeskyni ve skále, ze které trčel liščí ocas.
„Kitsune, jsi tu? Nesu ti poštu.“
Z hlubin se ozvalo: „Ano, jsem tu, ale poštu nechci.“
Povzdechl jsem si — tohle je už jako na truc. „Převzít si ji musíš, to jinak nejde.“
„Tak to hoď sem.“
Hodil jsem jí pozvánku dovnitř. Po chvíli se znovu ozvalo: „Já nejdu. Pelichám.“
Pokrčil jsem rameny a chystal se odejít, když… „Počkej, možná mě něco napadlo.“
Kolem mě se mihlo něco zrzavého a přede mnou stála liška s devíti ocasy. To by bylo samo o sobě dost divné, ale korunu tomu nasadilo to, že Kitsune měla na sobě můj tyrkysově zbarvený rolák, který nosím sebou pro všechny případy.
„Ty potvoro jedna, co si to dovoluješ!“ obořil jsem se na ní. I když se mi chtělo smát — ta barva roláku se strašlivě tloukla s její srstí.
Kitsune se jen zazubila: „Ochránce zlodějů se sám nechá okrást. Takhle mi aspoň nebude chladno při tom opékání. Takže vyřiď, že přijdu.“
Povzdechl jsem si, co jiného jsem mohl dělat. A zmizel jsem dřív, než si ten vypelichaný smeták vzpomene, že by mě mohl nechat znovu bloudit. Domů jsem se vracel unavený, ale spokojený. Nejen že jsem doručil všechny pozvánky, také jsem se zbavil toho příšerného tyrkysového roláku, co jsem dostal od Afrodity. A ta teda nemá žádný vkus. Otevřel jsem dveře od svého bytu a na mém gauči se rozvaloval Zeus.
„Co tady děláš?“ vyjel jsem na něj.
„Říkal jsem si, že tu na tebe počkám, abych se ujistil, že přijdeš na tu opékačku.“
No, to mi ještě chybělo. Skoro už jsem vypustil, že mi Zeus řekl, že mám přijít taky. Popravdě jsem doufal, že na to zapomněl a šel sám.
„Tak jo, jen mě nech se převléknout a něco sníst. Pokud budou všichni ukecaní alespoň z poloviny jako ty, počítám, že se nestihnu ani najíst.“
„Jo, ohledně toho jídla…“ začal opatrně. To už jsem otevřel dveře do kuchyně a uviděl hromadu špinavého nádobí na lince a vyrabovanou ledničku. Měl jsem to čekat. Vždy, když Dia Héra vyhodí z domu, jde ke mně. A já většinou stihnu schovat všechny svoje zásoby, ale dnes ne. A podle toho to taky dopadlo. Neřekl jsem nic a šel se převléct. Alespoň, že nenosím žádné oblečení s potiskem jídla, protože mám vážné podezření, že bych ho tu už taky nenašel.
Poté, co jsem se převlékl, jsme se vydali na cestu za Bivojem a ostatními. Když jsme tam dorazili, byla na louce za vesnicí už připravená hromada dřeva na toho chudáka kance. Ten byl mimochode již zavřený v ohradě poblíž (vypadá to, že Bivoj takhle tyranizuje zvěř pravidelně. Ještě, že ho nevidí Artemis — to by Kazi měla z manžela cedník).
„Pozdrav vás, Svarog!“ zavolal na nás Bivoj, urostlý chlapík s dlouhými hnědými vlasy a mohutným knírem.
Zeus se na mě nechápavě podíval: „Já myslel, že má být kanec, ne tvaroh.“
„On nás jenom zdraví. Něco jako u nás‚ Zdrávi, ať jsou bohové.‘“
Poté se dostavil i Xolotl a Kitsune. Po podobném nedorozumění s tvarohem jsme se konečně usadili u ohně. Řeč příjemně ubíhala. I když s občasnými pauzami, když jsem chvíli neposlouchal. Měl jsem už totiž příšerný hlad. Jak by vám bylo, kdyby se vám váš otec naboural do ledničky a nenechal tam vůbec nic? Asi moc dobře ne.
Po nějaké době se Bivoj zvedl a oznámil: „Tak a teď je čas na kance. Od mé švagrové, Tety, jsme si vypůjčili pár jejich bylinek na marinádu.“
Najednou jsem byl rád, že nebudu jíst. Jsem docela zvědavý, co to s nimi udělá. Třeba bude Zeus konečně snesitelnější.
„Co se to tady děje, miláčku?“ ozval se nečekaně přísný hlas a Bivojovi splihly špičky knírů. Otočil se a podíval se na krásnou baculatou ženu s dlouhými, tlustými copy. Nervózně zašoupal nohama.
„Á, Kazi, kvítečku, copak ty tady? Já myslel, že jsi na tom výletě spolu se sestrami. Nemělo to být do zítřka?“
„Ano, mělo. Ale jistý moc milý pán jménem Apollo vyvěštil, že se tady děje něco nekalého, tak jsme se rychle vrátili zpět. A jak vidím, nemýlil se. Nemáš být náhodou na dietě?“
Pomalu mi začalo docházet, co se tady děje. Bivoj nás zřejmě pozval za zády své drahé choti a doufal, že mu to projde. Asi by se měl více zajímat, kam jeho žena jede. To bylo přece jasné, že to nemůže vyjít — zvlášť když je tam i Apollón, ten se nikdy neplete.
Bivoj se pokoušel něco namítnout, ale dostal svazkem Tetiných bylin přes hlavu samotnou Tetou, která se vynořila odněkud ze tmy. Ještě by tu někde měla být ta třetí. Jak jen že se to jmenuje?
Najednou se temnotou rozlehl Bivojův srdceryvný výkřik: „Libuše, nééééé!“
Podíval jsem se směrem, kam tak zoufale zíral, a uviděl jsem jen prasečí ocásek mizící do tmy. U ohrady stála Libuše a vypadala náramně spokojeně. Vedle ní stál její manžel Přemysl, omluvně hleděl na Bivoje a rty neslyšně naznačoval slova: „Já za to vážně nemůžu.“
Teď se k nám otočila Kazi: „Omlouvám se, vážení, ale tato akce je bohužel zrušena. Žádám vás tedy, abyste se odebrali domů. Já si ještě musím v soukromí promluvit se svým milovaným chotěm.“
Tak jsme odešli. Sice jsme všichni měli hlad (i když nechápu, jak to Zeus dělá), ale alespoň jsme neměli takový průšvih jako Bivoj. K půlnoci jsme se konečně dokodrcali domů. Já už se těšil do postele, když jsem si uvědomil, že u mě bude pravděpodobně přespávat Dius. Tak jsem udělal jedinou rozumnou věc, pokud jsem se chtěl v klidu vyspat. Vzal jsem si deku a polštář a šel se zeptat Héry, jestli u ní můžu pro dnešek přespat. Radostí sice neskákala, ale vidina postele mi za to stála. Jediné, co mě dělilo od sladkého spánku, byla myšlenka, abych nedostal výpověď z bytu za opakované rušení nočního klidu. On ten Zeus totiž neskutečně chrápe, a tento měsíc to je už počtvrté — a to máme teprve dvanáctého.
Přeji hezký večer,
Eliška
______________________________________________________________________________________
Jednoho večera si Bivoj řekl, že si po dlouhém lovu zaslouží odměnu. Ulovil kance, rozdělal oheň a pustil se do přípravy pořádné večeře.
„To bude hostina!“ zasmál se a poslal do světa pozvání pro pár zajímavých hostů.
Prvním, kdo přišel, byl Thor, bůh hromu, s kladivem přes rameno. „Slyšel jsem, že tady někdo griluje!“ zahřměl.
„Správně!“ řekl Bivoj. „Ale blesky nech doma, tady se vaří po česku.“
Za chvíli se z lesa vynořila Athéna, moudrá bohyně z Řecka. „Přináším trochu olivového oleje, ať je maso lepší,“ usmála se.
„To se hodí,“ kývl Bivoj. „Já jsem myslel, že bohové takové věci ani nejí.“
Nakonec se objevil Perun, slovanský bůh hromu – Thorův vzdálený bratranec.
„Ty jsi ten, co krade moje bouřky?“ zavrčel Thor.
„Ne, já jen dělám lepší hromy,“ odsekl Perun.
Bivoj proto radši rychle otočil kance a zavelel: „Klid, pánové! Kdo se pere, nedostane maso!“
Všichni ztichli, jen oheň praskal.
Když se maso dělalo, Thor uznale pokývl. „Bivoji, tohle by neudělali ani v Asgardu.“
„A já,“ dodala Athéna, „uznávám, že české grilování je mocná magie.“
Bivoj se spokojeně opřel a pronesl:
„Vidíte? Stačí trochu kouře, masa a přátel, a i bohové zapomenou bouřit.“
Pod horou Říp praskal oheň a Bivoj otáčel na rožni kance, kterého prý ulovil „jen tak po cestě z hospody“.
„To bude večeře!“ zasmál se, když se vzduchem nesla vůně pečínky.
Najednou se zatřásla zem — dorazil Herkules.
„Slyšel jsem o tvém kanci, Bivoji. Chci ochutnat!“
„Jen nezkoušej ho zabít podruhé,“ bručel Bivoj, „už je hotový.“
Z oblohy sjel Thor, z kladiva mu sršely jiskry.
„Doufám, že máte pivo!“
„Mám sud, ale žádný blesky mi do něj neházej,“ varoval ho Bivoj.
Nakonec se z paprsku světla objevila Amaterasu, bohyně slunce.
„Tohle světlo ohně… jak poetické!“
„Jo,“ kývl Bivoj. „Jen doufám, že mi ho tvé slunce nespálí.“
Všichni se smáli, maso se otáčelo, a Herkules si brblal:
„Příště griluju já — mám recept na hydrí guláš.“
„A já přinesu pivo z Asgardu!“ dodal Thor.
„To jo,“ uchechtl se Bivoj, „jen ať to po tobě nezmizí v mlze.“
Verešová Eliška
________________________________________________________________________________
Bivoj jednou ulovil obrovského kance a rozhodl se udělat grilovačku. Pozval Thora, Herakla a Anansiho. Thor přiletěl s rachotem, Herakles donesl sud vína a Anansi se jen usadil k ohni a čekal na jídlo.
Když byl kanec hotový, všichni se pustili do hostiny. Thor jedl nejvíc, Herakles se chlubil svaly a Anansi tajně kradl kousky masa ostatním. Nakonec byli všichni nacpaní a les se otřásal smíchem i hromy.
Christian Mário Tyle.
________________________________________________________________-
Jednoho dne se Bivoj rozhodl, že půjde do lesa ulovit si něco k večeři. Jak si tak kráčel lesem, narazil na cestě uprostřed lesa na kance. Neváhal a ulovil ho. Bivoj si spokojeně přehodil přes rameno uloveného kance. „Tak, to bude večeře!“ zabručel si a když přišel na mýtinu položil kance na zem a začal rozdělávat oheň. Jenže než se mu podařilo zapálit první větvičku, ozval se z nebe hrom tak silný, že mu skoro vypadla pochodně z ruky. Z oblaků se snesl statný muž s kladivem. „Zdravím tě, smrtelníku! Já jsem Thór! Přináším trochu ohně z nebes!“
Bivoj se zamračil. A řekl: „No, klidně, ale žádný blesky, slyšíš? Tady hoří i bez tebe!“
Thór se rozesmál tak, až se otřásly borovice. Odpověděl: „Jen malý plamínek!“ práskl kladivem a ohniště se okamžitě změnilo v malou sopku. „Ach ty bohové…“ povzdychl si Bivoj a začal v kyblíku hasit oheň. Vtom se ozval tichý ženský hlas: „Když se dva hádají o oheň, měla by zasáhnout moudrost.“
Na mýtinu vstoupila žena s přilbou a kopím. „Athéna, bohyně moudrosti a války,“ představila se.
Thór se na ni ušklíbl. „Války? Ty bys meč neunesla!“
Athéna zvedla obočí a řekla: „Aspoň s ním neumím zapálit vlastní tábor.“
Bivoj jen kroutil hlavou. „To snad ne. Chtěl jsem si v klidu opéct kance a místo toho mám olympijskou hádku.“
„To bude ještě lepší,“ ozval se jemný hlas od lesa. Z houští vyšla žena v bílém rouchu, s věnečkem na hlavě. „Jsem kněžna Libuše. Slyšela jsem vaše hlasy až do Vyšehradu.“
Thór si ji změřil. „A ty jsi kdo, další bohyně?“
„Ne, jen ta, která ví, jak to celé dopadne,“ odpověděla s úsměvem.
Libuše se posadila k ohni a klidně mávla rukou. Plamen se ztišil, kouř se rozplynul a maso se začalo pomalu opékat, jakoby samo. „Vidíš?“ řekla Athéna Thórovi. „Takhle se to dělá.“ „Bez blesků? To není žádná zábava,“ zamumlal Thór. Za chvíli se všichni cpali kousky pečeného masa. „Musím uznat,“ řekl Thór s plnou pusou, „že tenhle český kanec má sílu!“ Athéna přikývla. „A chuť rozumu. Zřejmě jsi se od Libuše mohl něco přiučit, Bivoji.“ „Já?“ zasmál se Bivoj. „Já jsem se jen snažil, aby to nikdo neodpálil do nebe.“
Když oheň dohořel, Libuše se zadívala do jisker a pak se zvedla. A řekla: „ No bylo mi tu s vámi hezky, ale už musím jít, mám ještě jiné povinnosti.“ I Thór s Athénou už museli jít a tak se všichni rozloučili. A zmizeli tak, jak se objevili.
V Peru poblíž jedné malé vesničky se sešli tři bohové Viracocha, Inti a Supay. Oheň praskal a vůně opečeného masa se linula kolem a najednou se přiblížil Viracocha, který uviděl Intiho. Inti už dávno seděl u ohně a čekal na ostatní. Inti zaslechl Viracocha, který právě šlápl na suchou větev.
Větev a listí pod ní udělali takoví rámus, že to přivolalo i Supaye, který úplně ztratil pojem o čase při práci v podsvětí. Inti je přivítal poznámkou: “Dnes jdete jenom o dvě hodinky později. Zlepšujete se.” a usmál se. Supay to nemohl nechat jen tak být a pravil: “No, no. Někdo z nás musí taky pracovat a kvůli té válce, která brzy vypukne, je v podsvětí úplný chaos.” “Mluvíš jako by u vás byl někdy pořádek.” pravil Viracocha. Supay se naštval, ale Inti promluvil dříve než stihl něco udělat nebo říct. “Tak se posaďte. Nebo chcete celý večer stát? Jestli toho máte k práci málo můžu vám dám něco z mé.” “No, tak přivítáni už stačilo. Nechme si nějaké poznámky taky na později.” pravil Supay a pokračoval:
“Kde je ten Bivoj, když nás sem táhne z našich světů?” “Už tu byl, vidíš? Kanec už je skoro hotoví.” “Přesně Inti, s vaším zpožděním jsem počítal a jak vidíte jdete právě včas. Dáte si?” “No, že se ptáš, Bivoji. Na to se těším už od tvého pozvání. Dole takovou baštu nemáme. No, vlastně máme.” odpověděl Supay a zasmál se. “Jéé, tady se někdo naučil smát.” “Já říkal, že ho to naučíme.” dodal Viracocha, který doteď moc nepromluvil. “Nechcete se navážet a opravovat někoho jiného?” “Ale Supayi, my tě nechceme opravovat. V podsvětí jde život jinak a tak si musíš zvyknout, když chceš jídlo.” řekl Viracocha. “Nemluv o mně jako o nějakém nenasytovi.”
Inti si přestal všímat Viracochy a Supaye a obrátil se k Bivojovi: “Proč jsi nás vlastně pozval?” Bivoj mu odpověděl: “Potřeboval jsem pomoc se snědením kance.” “Myslíš, že tomu uvěřím? Válka je za dveřmi a my máme plné ruce práce, ale ty nás přesto svoláš v tu nejvíc nevhodnou chvíli. Tak řekni oč jde a proč sis pozval právě nás.” Tato otázka vzbudila pozornost i ostatních. “Vím, že víte, co se chystá, ale nesmíte to brát tak vážně. Zase se objeví někdo jako já, kdo se nebude bát a nebezpečí zabrání. Jestli budete pracovat jako do teď tak ztratíte vaši božskou energii a to by byla teprve katastrofa. Každý si musí najít i ten odpočinek, aby nepřišel sám o sebe.” “Konečně říkáš věci na rovinu, Bivoji. Za to ti děkuji a teď se můžeme vrátit k jídlu.” a hned jak to Inti dořekl Supay si myslel, že to mluví o něm a tázal se: “Zase říkáš, že jsem nenasyta?” “Pojď a dej si i za mě Supayi. Vždyť ty si to zasloužíš.” řekl Viracocha. Myslím, že by jsme tyto setkání mohli podstoupit častěji.
Krásný zbytek dne
Barbora Tabulková
_____________________________________________________________________________
Oheň u Bivoje
Bivoj si vždycky myslel, že největší hrdinové jeho doby jsou jen ti z českých pověstí. Ale jednoho dne dostal bláznivý nápad, a to udělat pořádnou opékací sešlost u lesa a pozvat hrdiny a bohy z celého světa.
Nejdřív dorazil Héraklés a zíral na ohniště. „Tohle je pořádný oheň! U Olympu bychom museli stát frontu, abychom si opekli aspoň buřta,“ smál se.
„U mě se peče pořádně,“ odvětil Bivoj, „a maso voní po celém lese!“
Pak se objevila Amaterasu, japonská bohyně slunce. Celý les se rozzářil jejím příchodem. „To je kouzelné,“ řekla, ale při pohledu na rošt se jí kousek masa spálil.
„To nic,“ ušklíbl se Bivoj, „hlavní je, že máme dobrou náladu.“
Nakonec dorazil Thor, hromovládce s kladivem v ruce a větrem v zádech. „Bivoji, tohle je ohniště jak hrom!“
Všichni se smáli. Thor se snažil opéct buřt, aniž by si spálil vousy. Héraklés vyprávěl historky o svých dvanácti úkolech a při každém dramatičtějším okamžiku mával rukama, až se jiskry od ohně třpytily všude kolem. Amaterasu se smála každé drobnosti, od spáleného masa až po Thorův nešikovný pokus držet kladivo jako opékací vidličku.
„Nikdy bych nevěřil, že hrdinové z různých koutů světa mohou jen tak sedět u ohně a smát se,“ řekl Thor.
„Hlavní je maso a dobrá společnost,“ pokýval Bivoj.
Všichni byli spokojeni. Slíbili si, že příště přijedou znovu s ještě větší dávkou hromu, slunce a smíchu. Les kolem voněl a kouř z ohně se mísil s jejich smíchem, který zněl tak, jako by se celý svět rozhodl sedět u jednoho ohně.
Jakub Masničák
____________________________________________________________________________________
Bivoj a mýtický táborák
Jednou večer, když se lesy kolem Vltavy začaly barvit do oranžova, seděl Bivoj u ohně a obracel nad plameny pořádný kus kance. Vůně se nesla až k řece a lákala všechna zvířata v okolí — lišku, výra i starého jezevce. Ale to nebyli jediní hosté, kteří se toho večera chystali přijít.
„No tohle,“ zamručel Bivoj, když se mezi stromy zablesklo. „To zas někdo z těch bohů zabloudil.“
Z lesa vyšel řecký bůh lovu Artemis, tedy vlastně bohyně Artemis, s lukem v ruce a jelenem po boku. „Slyšela jsem, že tu pečeš mého příbuzného,“ řekla s úsměvem.
„Neboj, tohohle jsem už neulovil,“ odpověděl Bivoj rychle. „Tenhle přišel sám. Řekl, že chce být u ohně.“
Z křoví se ozvalo bučení — a objevil se egyptský bůh Apis, posvátný býk.
„Já jen doufám,“ zamručel, „že se tady nebude jíst hovězí.“
„Jen vepřové,“ ujistil ho Bivoj. „Máš štěstí, příteli.“
Než se stačili dohodnout, ozvalo se hromové zařvání. Do tábora vpadl indický bůh Hanumán, opičí bojovník. „Slyšel jsem o hostině!“ zaječel a hned se pověsil na větev nad ohněm. „Kde je ovoce?“
„Nemáme ovoce, máme maso,“ řekl Bivoj.
„Pak si vezmu banán z vlastní zásoby,“ ušklíbl se Hanumán a vytáhl ho z váčku. „Jsem přece opice, ne vlk.“
U ohně se rozhostilo zvláštní ticho, které přerušilo zakvičení. Na okraj mýtiny přiběhl malý kanec.
„Tati!“ pískl.
Bivoj se zarazil.
„To není, co si myslíš,“ vysvětloval rychle. „Tohle je jiný kanec!“
„Já vím,“ hlesl malý kanec. „Jen jsem chtěl říct, že tenhle —“ ukázal na maso — „byl hrozně otravný strýc. Klidně pokračujte.“
Všichni propukli v smích. Artemis si odložila luk, Apis začal žvýkat pampelišky, Hanumán vyprávěl historky o tygrech a Bivoj do ohně přihodil další polínko.
„Vidíte,“ zasmál se, „u mě se sejdou bohové, zvířata i lidé. A nikdo se nehádá.“
„To je pravda,“ uznala Artemis. „Možná bys měl založit novou mytologii – lesní. Každé zvíře by mělo svého ducha a svého příběhu.“
„To už dávno mají,“ odpověděl Bivoj tiše a pohladil malého kance po hřbetě.
Oheň zapraskal a jiskry se zvedly k nebi jako stádo svítících ptáků.
Hanumán zívl, Apis zabručel, Artemis tiše zpívala jelenovi ukolébavku.
A Bivoj si pomyslel, že svět je krásný, když se u jednoho ohně potkají všechny bytosti — i ty, které by spolu jinak nikdy neseděly.
Kateřina Nováková
Bylo krásné jitro, které slibovalo slunečný den. Kazi odjela s
přítelkyněmi na sraz věštkyň a jinak nadaných žen a Bivoj zůstal sám
doma.
,,Co budu dělat, když je tak pěkně?” ptal se Bivoj sám sebe a mžoural
do sluníčka. I rozhodl se, že zkusí navštívit dům své švagrové Libuše;
doufal, že její muž Přemysl bude doma, protože s tím oráčem je vždy
veselo.
Přemysl však doma nebyl a Bivoj tam nezastal ani Libuši, s kterou by v
krajním případě také mohla být zábava, jenže i ona odjela na sraz.
Bivoj se z nudy začal rozhlížet po jejich příbytku. Prošmejdil kdejaký
kout, když tu náhle objevil cosi zajímavého. Na málo udusané podlaze
ležel prazvláštní předmět. Bivoj si hned vzpomněl, kterak Kazi
vyprávěla o spojovači časoprostoru. Dávala mu o tom sáhodlouhou
přednášku, ale on si z toho samozřejmě nic nepamatoval.
Zdálo se mu jako bezvadný nápad pohrát si s časem a podívat se na
někoho dávno mrtvého, nebo naopak ještě nenarozeného. Zkusil tedy do
onoho předmětu pohlédnout, ale nic v něm nespatřil. Zavadil u toho o
jakýsi výčnělek a upřel na něj pozornost. ,,Dá se s tím točit,”
uvažoval nahlas, ,,určitě tím se to ovládá!” Ihned nastavil několik
otočných vyčnívajících suků do jiné polohy. Nic se nestalo. ,,Proč se
nic neděje?” zlobil se a kroutil věcičkou velkýma rukama. Naposledy
naštvaně praštil do zázračného předmětu a odpochodoval, brblaje přitom
o pitomých hračkách, které se hodí akorát na podpal. Ani mu nepřišlo
na mysl, že netuší, jak se spojovačem zacházet…
Pro zlepšení nálady si zašel do lesa na kance. Ulovil holýma rukama
velkého, masitého kňoura a dovlekl jej k ohništi na kraji osady, kde
ho svázal a odložil do ohrádky.
Jakoby odnikud se vynořil mladík. Bivoj se překvapeně otočil a div
nezakopl o jakési stvoření, které se mu připletlo pod nohy. Stvoření
zaprskalo a odtáhlo se. Ti tři na sebe koukali.
,,Aha!” svitlo Bivojovi, ,,že oni to jsou návštěvníci z toho Libušina krámu?”
Přívětivě se proto na oba podivné hosty usmál. Mávl směrem k posezení
u ohně a mladík i malý člověk se nedůvěřivě posunuli směrem k ohništi.
Bivoj se rozcapil na kládu a jeho návštěvníci se opatrně usadili
naproti němu. Malá bytůstka měla rozčepýřené tuhé ostny vlasů, ohnutá
záda, dlouhé paže a špičatý nos, bradu i uši. Druhá osoba vypadala
jako válečník. Statný mládenec ve zbroji podezřívavě hleděl zpod
přivřených víček.
,,Nedáte si něco k pití?” mile nabízel Bivoj občerstvení před tím, než
opeče kance.
,,Kdo jsi a kdo je ten maličký?” vyzvídal válečník.
,,Kde je Gullinburst?” vykvikl naléhavě skřet.
Bivoj zamrkal a zůstal civět na malého člověka: ,,Co jsi říkal?”
Malý člověk, skřet, zavrtěl udiveně hlavou: ,,Cože?”
Mladý bojovník vše se zájmem sledoval: ,,Může mi někdo říct, o čem se bavíte?”
,,Rozumíš tomu, co říká?” obrátil se Bivoj na skřeta.
,,Prosím tě, mohl bys mi říct, co říkal?” požádal ho skřet.
,,Já vám nerozumím ani slovo, nemůžete mluvit normálně?” rozmrzele se
dožadoval válečník.
Skřet poděšeně nadskočil: ,,Cos mu provedl, že se tak mračí?”
,,Uklidni laskavě toho pidižvíka, ať přestane tak vyvádět,” zamručel válečník.
,,Já raději k jídlu vodu, co je na tom?” ohradil se Bivoj, stále
nerozhodný, jestli přinést pití, nebo ne.
,,Já vůbec nerozumím,” zahučel otráveně válečník.
Skřet vyskočil a urputně rozhazoval rukama a stále mlel dokola jedno
slovo: ,,Gullinburst.”
Zbylí dva pochytili po chvíli toto opakující se zaklínadlo a snažili
se dovtípit, co s tím.
,,Sakra, to bude strašný průšvih, jestli ho nepřivedu zpátky!” křičel
hystericky skřet a máchal rukama čím dál intenzivněji.
Teď vyskočil na nohy i válečník: ,,Vyzýváš mě na souboj?” upřel zrak
dolů na křepčícího skřeta obří válečník, protože považoval skřetovo
šílení za bojový tanec.
,,Ó, jsme součástí nějakého rituálu, kdy se snažíš vzletět?” nadchl se
Bivoj, ,,tak mám radši přinést posvátné byliny?” a vstal, aby pro ně
hned došel.
,,Vy jste se proti mě spolčili? Nevadí, porazím vás oba,” připravil se
válečník do střehu.
Skřet začal nadskakovat.
Bivoj ho s úžasem pozoroval, načež začal předvádět, jako že čichá k
vonným bylinám a současně se ptal, jaké byliny má přinést.
,,Tak chcete se bít, nebo ne?!” katil se válečník a i on už rozhazoval
rukama do všech směrů.
Skřet se chudák od samého křiku začal dusit.
,,Já jsem říkal, že jsem měl přinést tu vodu!” poskakoval Bivoj a
praštil skřeta do zad. Ten hekl a přestal kašlat. Válečník se vrhl na
Bivoje, na kterého se pověsil skřet, domáhající se toho svého
Gullinbursta.
Do toho se za nimi objevil muž ve středních letech s bílým hadrem
kolem těla a decentně si odkašlal: ,,Pánové, promiňte?”
Všichni ztuhli a pomalu se otočili. Bivoj provinile schoval ruce,
kterými držel za krk válečníka, a odkopl skřeta zakouslého do té doby
do svého lýtka.
Nově příchozí protočil panenky a obřadně pronesl: ,,Byl jsem povolán
stanicí Libuš-985, abych se dostavil osobně na místo,” šlehl pohledem
po přítomných a čelo se mu zkrabatilo nevolí, ,,ale nevím, v jaké
věci. Dovolte mi nejprve se zeptat, čeho jsem svědkem?”
,,Ehm,” přešlápl Bivoj, ,,obávám se, že nedorozumění, za které mě
Libuše přerazí vejpůl.”
,,Proč jsi doteď mluvil nějakou hatmatilkou, ty podvodníku?!” obořil
se na něj skřet.
,,Ty jsi taky kvičel jak sele, než jsi se konečně uvolil mluvit s námi
srozumitelně,” usadil ho válečník.
Muž v tóze si dramaticky povzdechl a zarazil při, než se stihla
rozběhnout: ,,Pánové, rozumíte si díky mé přítomnosti a mé nemalé
snaze cenzurovat nevhodné výrazy. Samozřejmě jste se tady prali jako
kluci a neobtěžovali jste se ani představit se, že? Naštěstí přicházím
já a napravím celou vzniklou situaci. Jsem Hermes, božský posel. Toto
je člen slavného rodu, nart – osetínský hrdina,“ pokynul rukou k
válečníkovi, který se mírně uklonil: ,,Mé jméno je Achsar.” ,,Ten, co
to všechno spískal,” střelil očima k Bivojovi, který se rozpačitě
zavrtěl, ,,je Bivoj. Poslední, kterého sem, předpokládám, také
přivolal spojovač, je Brokk.”
,,Tak když se to tak pěkně vysvětlilo, tak bychom si mohli dát toho
kance, ne?” nadnesl Bivoj a vytáhl kance z ohrádky.
,,Gullinburst! Okamžitě ho sem dej!” vykřikl skřet Brokk a rozběhl se
k Bivojovi.
,,Ty jsi chtěl upéct zlaté štětiny, dar pro Freya, předmět, na kterém
závisí Brokkův život kvůli sázce s Lokim?” nevěřícně se zeptal Hermes.
,,No jo, a co jako?” Bivoj nechápal, oč jde.
,,Vezmi si svého kance Gullinbursta, Brokku, a běž, ať tvůj bratr a
bohové nečekají. A já také půjdu, když dovolíte,” přešel Hermes
Bivojův zmatek.
,,Také se vrátím, kam patřím,” usmál se Achsar, ,,rád jsem vás poznal.
Bylo to příjemné rozptýlení.”
Achsar zmizel, stejně jako před chvílí Brokk i s prasetem.
,,Buď zdráv,” rozloučil se jako poslední Hermes, než zmizel.
Bivoj zůstal naprosto zmatený a od té doby už nejedl nejen divočáky,
ale ani nic, co má obličej.
Claudi
