Marina Abramovic

Marina Abramovic je celosvětově uznávaná srbská umělkyně známá především pro své kontroverzní živé performace, kde se zaměřuje na body art a ne jedenkrát si během nich sáhla na vlastní život. Její tvorba je provázena nevyřčenou otázkou: Jaké jsou limity našeho těla a naší samotné mysli?

Marina se narodila 30. listopadu 1946 v Bělohradu. Měla velmi přísné rodiče a nelehké dětství. Do svých 6ti let vyrůstala s babičkou, která ji byla opravdu blízká. Oba její rodiče byli partyzáni během druhé světové války.

Marina studovala na Akademii výtvarného umění v Bělohradu a poté v Záhřebu. Často experimentovala s různými instalacemi, ale poté si uvědomila, že je pro ni proces samotné tvorby umění o mnoho důležitější než konečný výsledek a tak se pro ni právě performance stala ideální cestou.

V letech 1973–1975 vyučovala na Akademii výtvarných umění v Novém Sadu a zároveň zahájila své první sólové performance. Její první zahraniční performance – Warm cold se uskutečnila v roce 1975 v Edinburgu. Rok na to odjela do Amsterdamu, aby zde vystoupila a poté se tam rozhodla přestěhovat natrvalo.

Jedno z jejích nejznámějších děl, je právě performance nesoucí název Rytmus 0 z roku 1974. Marina během ní nabídla publiku 72 různých předmětů, od hroznů, růže nebo bochníku chleba přes hřebíky, nůžky, špendlíky a nože až po pistoli s kulkou. V místnosti stála sama umělkyně a kolem ní bylo na stole rozmístěných všech, již zmíněných 72 předmětů. Příchozí diváci se stávali hlavními aktéry této performance, byli vyzváni, aby jednotlivé předměty vůči umělkyni, zcela bez pravidel a jakýchkoliv následků, libovolně použili. Výběr některých předmětů už ze začátku mohl vzbuzovat oprávněné pochyby, a však nebylo tajemstvím, že Marina při svých živých performancích velmi riskuje. Zahájení této šestihodinové performance nejdřív probíhalo poklidně. I když v rámci představení nebyl úmyslně rozdělen prostor mezi jevištěm a publikem, aby došlo k těsnějšímu propojení mezi umělkyní a veřejností, diváci ze začátku neměli odvahu zapojit se do jakékoliv přímé akce. Jakmile ale překonal svůj ostych první z nich a nadzvedl Marině ruku, postupně se přidávali další. Nejdřív třeba jen tím, že jí podali růži nebo ji políbili. Velmi rychle se však situace začala zvrtávat, přešlo to až k nekontrolované agresi, sexuálnímu obtěžování nebo přímo fyzickému ubližování. Účastníci performance Marině rozstříhali a strhali oblečení, pomalovali ji, sahali jí po těle na intimní místa nebo jí popíchali kůži trny z růže. Někdo ji také říznul na krku a sál její krev. Vrcholem pak bylo, že jí byla vložena do ruky nabitá pistole, prsty byli přiložené ke spoušti a hlaveň namířená přímo proti jejímu spánku. Sama Marina zpětně dodala, že během performance byla připravená zemřít. Uvědomila si totiž, že když publiku svěříte absolutní moc, může to zajít až na pokraj jejího života. To vše jen potvrzují záznamy z performance, které ukazují bezcitnost většiny účastníků. Jakoby ve své agresi, kterou uznali za vhodnou si vybít právě na umělkyni, zapomněli na to, že před nimi leží žena se slzami v očích. Někteří diváci nezůstali tak chladnokrevní a vyjadřovali vůči Marině soucit, snažili se ji setřít slzy z tváře, nebo se dokonce postavili proti surové brutalitě ostatních. Tato performance jakožto sociální experiment dokazuje, že pokud nabydou lidé pocitu moci, nebo se octnou pod vlivem davu, velmi rychle ztrácejí své morální zábrany i veškerou empatii, která v nich ještě zbývá. Lidé vždy dokážou být neúprosní a suroví, pokud jim dáte prostor a možnost…

Zlomovým v Mariinině tvorbě se stal právě rok 1976. Tou dobou se seznámila s německým vizuálním umělcem a performerem Ulayem, který se stal jejím osudovým partnerem, ale i uměleckým společníkem. Jedna z jejich performance – Relation in time z roku 1977, spočívala v tom, že si zády k sobě provázali vlasy a v tomhle spojení nehybně seděli po většinu dne, během kterého byl každý z nich závislý na pohybech a postoji toho druhého.

Vztah Mariny Abramović a Ulaye dlouhou dobu působil nerozlučně. Časem si také naplánovali svatbu, kterou chtěli uskutečnit ve velkolepém uměleckém pojetí. Tématem jejich svatby měla být hranice, stejně tak, jako v mnoha jejich performancích, tentokrát ve smyslu protnutí dvou životních cest. Metaforou tohoto setkání pro ně měl být pěší pochod z opačných konců Velké čínské zdi. Místo setkání se pak mělo stát i místem jejich svatby. Přes veškeré přípravy jim ale nepřála byrokracie. Pro čínské úřady byla umělecká performance na Velké čínské zdi něčím těžko pochopitelným, co dlouhou dobu odmítali povolit. Než se tak stalo, uběhlo několik let. Mezitím u Ulaye stále rostla frustrace z projektu. Zároveň se začal vztah obou umělců, kvůli stále větším vzájemným rozdílům, rozpadat. Když tedy nakonec došlo k vyřízení veškerých dokumentů pro svatební performanci nesoucí název Lovers, proměnila se tato cesta ze svatby na symbolický rozchod.

Dalších 22 let se Marina s Ulayem neviděla. Znovu se setkali tváří v tvář až v roce 2010 během její velké retrospektivní výstavy The Artist is Present v Muzeu moderního umění v New Yorku. Součástí výstavy byla i živá performance, při které Marina seděla u stolu a upřeně beze slova hleděla do očí komukoliv, kdo si přisednul naproti ní. Veškerý fyzický kontakt byl zakázaný, vzájemná komunikace musela probíhat pouze pohledem. Tohle zpočátku velmi prosté a krátké navázání spojení s návštěvníky výstavy se brzy projevilo jako cosi až magického, co v příchozích nečekaně vzbuzovalo mnoho emocí. Lidé jako by si v hlubokém a upřímném pohledu Mariny zrcadlili své bolesti, potlačené emoce nebo nenaplněné sny. I přesto, že se spoustu diváků po setkání s umělkyní rozplakalo, Marina Abramović zůstávala stále netknutá. Dokud nepřišel právě Ulay. Byl nečekaným hostem výstavy. Když na něj přišla řada, sedl si jako kdokoliv jiný na židli a čekal. Marina Abramović pomalu otevřela oči a hned jak Ulaye spatřila, poprvé a naposled během této performance vypadla ze své role. Během chvíle se jí do očí vehnaly slzy, stejně tak i Ulayovi. Po chvíli také porušila nastavené pravidlo o tom, že není možné se umělkyně fyzicky dotknout, a podala Ulayovi na chvíli své ruce. Atmosféra ze setkání byla tak silná, že vzbudila spontánní potlesk ostatních návštěvníků výstavy. Pro mě osobně je toto jeden z nejromantičtějších momentů ve světě umění. A věřím, že pokud stále existuje pravá láska, tento okamžik byl toho důkazem.