Cestopis vody

Cestopis malé kapky

Zrodila jsem se v měkkém mraku,

vítr mě pohladil po obláčku.

Slunce se smálo, vítr mě zval,

a já se vydala na dlouhý pád.

Po skle jsem sklouzla jak perla z rosy,

v řece mě unesly vlnky bosé.

Plula jsem dál, kam voda mě vedla,

až k moři, kde modř mě něžně svedla.

A když mě vítr z moře vzal zpět,

v mraku jsem znovu začala kvést.

Cesta kapky nikdy nekončí —

jen se proměňuje v ticho deště.

Christian Mário Tyle.

_____________________________________________________

Kapka jedna malá do země se vsákla,
pod zem poté stekla —
kolem kamení, kolem kostry dávné —
a pak se spolu s přáteli svými
pramínkem stala a klidně šla dále.

A tu náhle objevil se denní svit,
a v ranním světle se nad potůčkem začalo mžít.
Ten potůček teď spěchá, bystří se cestou z hor,
a potůček se velkým pánem stal,
když se vlil do řeky zvané Vltava.

Ta se v dálce modravé spojí s jiným velikánem,
a tak se i ta malá kapička
nakonec dostane do moře.

Tam ji houpá vlnka za vlnou,
ale kapička malá se ukolébat nedala —
má ještě dlouhou cestu,
a tak se na ni vydala.

Z moře se vypařila
a teď je mezi mraky.
Ale co to? Mrak bručoun ji hned spolkl,
a ona už zase padá k zemi,
dere se do jejího nitra —
a příběh začíná zase znova.

Eliška Kameníčková

_________________________________________

Cesta vody 
Voda je všude, a přesto jakoby nikde.
Po celou dobu své existence putuje pod zemí, rostlinami, nebem, v dešti, mlze, ledu i sněhu.
Každá sněhová vločka je jedinečná. Nikdy nenajdete dvě stejné.
Dokážete si představit tu krásu a jedinečnost každé z nich?
Ta krása je ukrytá v každé kapce vody, která putuje tímto velikým světem.
Někdy má podobu páry, která se promění v dešťový mrak. Z něj se pak vrací zpět na zem, aby pokračovala ve své nekonečné cestě.
Na zemi se může vsáknout do podzemní říčky, nebo zůstat na povrchu, tiše vklouznout do mohutné řeky, do tichého jezera, či do rozbouřeného moře.
Je nádherné, jak její cesta nikdy nekončí.
Vždy se mění, vždy má jinou podobu a cestu.

Reslová Lucie

_________________________________________________________

Zrodil jsem se v jeskyni v Brazilském pralese v jeskyni jsem viděl zvláštní pavouky a brouky. Když jsem vyšel z jeskyně jsem si všiml že tam je tolik stromů že ani není vidět na oblohu. Když jsem se dostal do Amazonky jsem viděl přenádherné tvory, viděl jsem jak puma číhá na kořist, jak Anakonda pluje vodou, papoušky kteří vypadávají jako duha v lese když mávají křídly je celý les hypnotizován jeho barvami. Když mě vsákl strom jsem viděl opice co skáčou ze stromu na strom. Když mě vypařilo Slunce, jsem poprvé v životě viděl oblohu, nic nádhernějšího jsem nikdy neviděl, byla modrá jako voda, Slunce které mě příjemně hřálo bylo žluté jako oheň. Čím výš jsem stoupal tím menší byl zelený prales. Když začalo pršet, byl jsem v Sao Paulu a viděl jsem lidi, lidé vypadali tak jedinečně oproti živočichům pralesa jejich nádherná řeč mě zaujala žádný jiný tvor nevydává tak nádherné zvuky. Poté jsem spadl to Atlantiku. Tam jsem viděl zázraky vody viděl jsem příšerného žraloka bílého, Okouzlující delfíny a obrovskou velrybu modrou. poté jsem se ocitl v Golfským proudě který mě zavezl do středozemního moře tam mě horké Slunce zase vypařilo a viděl jsem zázraky lidské civilizace přenesl jsem se přes Tunis, Madrid a Řím. Potom jsem se dostal do české země. dostal jsem pod zem, já jsem chtěl co nejdříve ven, když jsem se dostal viděl jsem lesy, hory, lučiny a skály a věděl jsem že země česká je domov můj.

Nikolaus

______________________________________________________________________________________________

Můj život začal, když jsem jako malá kapička spadla z oblohy do pramene řeky. Kolem mě jsou kapičky, jako jsem já, takže se necítím sama. Se svými kamarády proplouváme po kamíncích, tančíme na trávě pod hvězdami a zpíváme písničku, kterou lidé slyší jako šumění vody, ale pro nás je to ta nejkrásnější písnička. Dostáváme se mezi více kapek a je nás opravdu víc a víc. Dokonce jsou tu kapičky, které se narodily úplně na jiném místě a i tak znají naši milovanou písničku, kterou si zpíváme. Mé oblíbené místo je les, kde jsou zvířata, kterým můžeme pomoci, aby žila díky tomu, že nás pijí a kde jsou rostliny, kterým můžeme pomoci kvést, aby na světě mohlo být všechno živé. Plujeme a tančíme mezi zeměmi a naším cílem je, dostat se do moře. Mě opravdu zajímá, jak to tam vypadá. Někteří moji kamarádi se i vznášejí do oblak a pak znovu padají a pomáhají naší krásné planetě žít. Dostávám se do moře a je neuvěřitelné, jak to tu vypadá. Je nás tu opravdu hodně. Můj příběh nekončí, ale dosáhla jsem svého cíle a díky němu  jsem poznala, jak vypadá nekonečno.

S pozdravem

Terka Náhlovská

_______________________________________________________________________________________

Jsem Petr, malá kapka vody. Narodil jsem se už před několika miliony let, jsem nesmrtelný, ale dokážu se časem přeměnit na cokoliv společného s vodou. Právě začínám svou cestu světem jako malá dešťová kapka. Vítr mě pohladil po mém malém ocásku a já se rychle snáším dolů na zem.

Spadl jsem do řeky Vltavy. Bylo tam minimálně milión dalších kapek, na které jsem dohlédl. Cítil jsem se trochu stísněně, ale není to nic, co by mi vadilo.
Jak jsem tam tak plul, říkám si, co se ze mě teď stane. Jak jsem o tom přemýšlel, z ničeho nic jsem se ocitl v plastové lahvi. Lekl jsem se, ale nebylo to poprvé, co se tohle stalo. Se mnou tam byl taky můj bývalý kámoš Pavel. Poznal jsem ho před 100 tisíci lety, když jsem byl spolknut krávou, která se šla napít. Pavel tohle zažil poprvé, tak z toho byl celý nesvůj.
Já ho ale uklidnil a řekl mu, že nás čeká dlouhá dobrodružná cesta. Když se lahev přestala hýbat, tak už byla tma. Všichni už spali, jen já přemýšlel, co za další dobrodružný příběh tato cesta napíše. Nečekaně se ale lahev jen tak rozlila a všichni se probudili. Naštěstí se lahev rozlila kousek od kanálu, do kterého jsme po chvilce vpluli. V kanálu byla tma a zima. Taky tam byly kapky, ale nebyly to kapky obyčejné. Byly tmavé, drsné a lehce zapáchající. Nic, co by mého kamaráda Pavla překvapilo, protože na to byl zvyklý. Naopak já jsem z toho byl hodně znechucen. Naše krátká cesta bohužel skončila v tepelné elektrárně, kde jsme se společně všichni vypařili. Sice to byl krátký příběh, ale poslední určitě nebyl. Teď ve formě páry letíme zpět do nebe a těšíme se spolu na další nové zážitky.
Jakub Hložka

___________________________________________________________

Říká se, že voda drží vzpomínky. Že ve flašce vody je víc atomů než flašek v mořích. A že pokaždé, když se napijeme, sdílíme vodu se všemi pradávnými legendami. Ale já žádné vzpomínky nemám.

 Se svými sestrami a bratry jsme se narodili v těžkém, šedém mraku, daleko nad městem. Vítr mě kolébal, až jsem se pustila a padala skrz chladný vzduch, míjela střechy domů, antény a holuby. Dopadla jsem na okenní tabuli, rozprskla se a pak pomalu sklouzla dolů po skle.

 Na chodníku mě pohltila kaluž. Spolu s dalšími kapkami jsme se vydali cestou, kterou nám vyhloubili praskliny v asfaltu. U kanálu jsme se nechali vtáhnout do temnoty a poté až do břicha města.

 V potrubí jsme hučely, vířily a mísily se s dešťovou vodou z celého okolí. Potom jsme vypluly ven, do řeky. Proud byl silný, strhával nás mezi pěnu a větve, mezi kachny a loďky. Město pomalu mizelo za námi a voda se rozšiřovala, zklidnila.

Jonáš

______________________________________________________________

Plavu vzduchem, lehká a neviditelná, v podobě jemné mlžné kapičky. Vítr mě unáší, vířím a stoupám, až se zahřeji od slunečního paprsku. Najednou se proměním v páru, mizím mezi ostatními neviditelnými částečkami, a stávám se součástí obrovského oblaku.

Oblak mě nese daleko nad krajinu, a tam, kde je chladno, ochladím se natolik, že se proměním ve vločku. Lehce padám dolů, kroužím a tančím, než dopadnu na střechu, na list nebo na zem. Splynutím s jinými kapkami tvořím malý pramínek, který se stává potokem.

V proudu vody proudím rychle mezi kameny, cítím, jak se třepotám a odrážím, než se dostanu do větší řeky. Slunce mě někdy zahřeje, a já se znovu proměním v páru a vystoupám k oblakům. Jindy zůstávám zmrzlá jako led v moři nebo ve sněhové vrstvě na horách.

Často mě proud unáší do nových míst, měním tvar, teplotu i skupenství. Jednou jsem kapkou deště, jindy krystalem sněhu, pak mlžnou pavučinkou, párou v teplém vzduchu, nebo ztuhlou kuličkou ledu.

A tak putuji stále, nekončím, jen se přetvářím, vstupuji do nových příběhů. Někdy do řeky, někdy do moře, někdy do oblaku, abych zase jednou spadla jako déšť nebo splynula s hroudy sněhu na vrcholku hory.

Tadeáš Markovec

______________________________________________________________

Je těžké zamyslet se nad něčím jako být kapka vody, ale pokusím se. Když se nyní dívám na vygenerovaný obrázek kapky před sebou a vidím v ní tu krajinu, připomíná mi to místo, kde jsem dřív žil. Občas, když poprchávalo jsem chodil ven a prostě se jen díval jak kapky padají na moji bundu. Zamýšlel jsem se nad tím jaké by to bylo takhle padat z nebe a potom se vrátit přes vypařování zpět do oblak. Dlouhou dobu jsem se dokázal dívat nahoru do té zamračené oblohy a jen pozorovat jak mi kapky padají do obličeje. Nevadilo mi, že je mi zima, ani to, že kapky na obličeji byly za pár vteřin nepříjemně. Zavřel jsem oči a snil o tom jaké to je vycestovat, poznat svět a poté mít zase jistotu bezpečí v tom, že se mohu vrátit domů. V tu chvíli mě nenapadlo, že jednoho dne se na to místo už nikdy nevrátím.

Samuel Sedláček

________________________________________________________

Probudím se a jsem kapka vody, první co jsem nadšený, potom se leknu aby mě nevypil nějaký pes ale hned mi dojde, že mi to vlastně může být jedno. Dále bych dotekl někam na sluníčko protože mě zajímá jak to vypadá v oblacích, když se slunko ukáže a začne mě hladit svými paprsky je to zvláštní, nic ale v porovnání s pocitem když se vypařuji nahoru. Po chvilce dorazím do mraku kde připojím k ostatním vypařeným kapkám, hezky se usadím, kochám se výhledem a užívám si jak mě vítr něžně fouká dál a dál. Cestování po obloze je legrační, je tu pořád hezky a s ostatními kapkami sledujeme jak jak si na nás děti ukazují a smějí se protože nejspíš připomínáme nějaký vtipný tvar (s mým štěstím nejspíš houbičku na nádobí). Když už vládneme nebesům dost dlouho a mých kapkolegů už je tu moc začínáme padat dolů. Co bych k tomu řekl? kdybych měl žaludek a močový měchýř tak se poblinkám a počůrám, to bych k tomu řekl. Naštěstí nepadáme dlouho a KAP! Užjsme na zemi, no vlastně ne na zemi, v potoce. MI jsme měli štěstí a nemuseli jsme se vskovat ani nic podobného ale rovnou po hlavě do vody. Je to tu fajn, nemusím plavat protože plavu sám o sobě mezi dalšími kapkami, jak tak plujeme napojíme se na větší tok (nějaká řeka), lidé se v nás koupají a cachtají a cákají nás do vzduchu, díky Bohu mě nikdo nespolknul. Takže si tak plujeme a plujeme až se dostaneme do moře tam mě napadne že by byla sranda se podívat na nějaké vodní velikány, První velikán na který ale narazím je řasa a já se z ní musím pracně vymotávat, ted´ už naštěstí brázdím oceán bez zábran, plavu se žraloky, velrybami a dalšími zajímavými tvory. Nový cíl cesty je polární kruh protože jsem ještě nebyl zmražený. Tam se po delší době dostanu, po cestě zjistím jaké to je být nasátý živočichem a zase vyvrhnutý ven, už je to pro mě normální a nebojím se. Najednou mi dojde něco co jsem dlouho necítil – byla mi zima, to je jen dobře, znamená to, že se blížím. Také živočichové jsou tu jiní, a hele tučnák! A led! jsme tu. A jupí už začínám mrznout, je to uklidnujici – jako když člověk usíná, to se celkem hodí neboť´ už jsem unavený. Tady si asi na pár desítek let odpočinu, tak takové by to bylo být kapka.

Děkuji za pozornost a přeji hezký den,

Honza Jírovec

_________________________________________________________

Nejdřív byl jen suchý asfalt, byl mrtvý, vrásčitý, zaniklý. Měl díry a byl poničený, nebylo na něm nic pěkného, aspoň tak to vypadalo na první pohled. Pak začal déšť, jakoby sám život spadl na svět a ukončil krutovládu zlého slunce, jež poničilo nebohý asfalt. Stačila jen jedna kapka, jen jedna kapka, a asfalt se nakonec cítil uvolněněji, krásněji.
Jenže byla to opravdu síla kapky, nebo ji jen hnala láska k záchraně asfaltu, který byl prázdný?
Šlo to takhle nějaký čas a kdykoliv na zem spadla jen kapka deště, asfalt cítil úlevu. Stále byl poničený, ale už se necítil sám, už neměl pocit, že nestojí ani za to, aby po něm projel vůz nebo ho pošlapal člověk.
Z kapky se jedné noci stala žena a z asfaltu muž. Jakoby se poprvé shledali, jakoby bylo vše konečně zachráněno. Procházeli se lesem a jeden druhého uzdravovali. Kapka neměla pocit, že musí dát kus sebe všem, aby prokázala, že je součástí života a přírody. Asfalt se díky ní necítil, že je jen ohyzdný výtvor člověka, který ničí Matku Zemi. Byli spolu a jen to zvěčňovalo podstatu života.
Nebyli bozi, nebyli perfektní. Asfalt začal více vnímat svou krásu a to dávalo kapce pocit, že už není potřebná, že udělala vše, proč tu byla. Slunce vábilo asfalt zpátky a on jakoby zapomněl, co mu způsobilo tolik bolesti. Kapka vysychala, a ne díky slunci, ale díky zradě, kterou cítila. Lásku, kterou měli, jakoby asfalt zavrhl a jen vzhlížel k slunci, a pak si sám stěžoval na to, že kapka není spokojená.
Asfalt shořel, když se přiblížil k slunci, byl ve stejném stavu jako dřív. Jen jeho vlastní bolest mu ukázala, že byl sobecký, jen vlastní zohyzdění mu dalo najevo, že on není perfektní. Snažil se najít kapku a dát vše dohromady, ale ta věděla a viděla, jak o ní její milý mluví, jak moc si jí nikdy nevážil a jen si užíval, že konečně je pro někoho cenný. Rozhodla se proto skočit zpět do řeky, aby se vrátila do vody, a tam? Tam on už ji nikdy nenašel.  

Jessica Bürgerová