Shrnout e‑mail
Král Šumavy
Ráda bych vám vyprávěla příběh Krále Šumavy odehrávající se po druhé světové válce v nebezpečných hloubkách šumavských lesů.
Malý Josef Hasil se narodil do početné rodiny, kterou záhy opustil otec, a tak se Josef snažil starat spolu se sourozenci o domácnost. Nestihl kvůli tomu ani chodit do školy. Oč byl ochuzen na vzdělání, to plně nahrazovalo jeho dobré a statečné srdce.
Mladý Hasil se po válce přidal k SNB a po absolvování policejní školy v Protivíně byl přidělen na pohraničí do obce Zvonková na česko-německo-rakouském trojmezí. Rozkaz zněl jasně: ,,Kdo by chtěl projít, chytit!“
Asi vás napadlo, že Hasil lidi nechytal a nechával je bez kontroly. To ale nebylo celé. Hasil se nespokojil s pasivní pomocí. Znal tamější terén a převáděl celé skupiny lidí, kteří utíkali na Západ. Vodil je cestami necestami, díky jeho vedení obcházeli močály a vyhýbali se zrádným rašeliništím, která se stejně jako oni skrývala v husté mlze. Společně s dalšími odbojáři převedl úspěšně desítky lidí.
Jenže po několika měsících ho požádal jeden známý o převod skupiny, v níž byl hledaný manželský pár. Hasil spolu s jedním kamarádem z kuchyně i tuto skupinu dostal bezpečně za hranice. Na zpáteční cestě se ale strhla prudká vánice a oba muži se jen tak tak dokázali dostat zpět do civilizace. Byli vyčerpaní a po cestě se dostali do přestřelky se stráží.
,,Dejte mi sklenku vody, prosím!“ požádal unavený Hasil o pití v jednom domě, kde se svítilo. Majitel domu mu sice poskytl vodu, jenže stačil ho okamžitě udat. Hasil tak skončil ve vězení, odsouzen na devět let.
Ani ne po dvou letech naplánoval s jedním ze spoluvězňů útěk během převozu vězňů. Podařil se a oba muži prchli na Západ.
Hasil se tam dal do služeb amerického zpravodajství a zanedlouho byl opět ve spojení s odbojáři.
Protože byl nedosažitelný, začalo se mu říkat Král Šumavy. Stejně tak byl zapsán u StB, které pořád unikal. On sám tu přezdívku neměl rád. Vždy o sobě smýšlel jen jako o obyčejném klukovi, jako o Pepíkovi ze Zábrdí.
Josef Hasil byl jedním z tzv. Králů Šumavy, jeho příběh ukazuje sílu lidské odvahy dělat správné věci i sílu spojenectví a přátelství – vždyť všude všeho dosáhl právě díky tomu, že si našel přátele a spolupracoval s nimi.
Hezký den
Claudi
Roztočená kola osudů
Procházím se ve slunečném dni po krásném parku, který se nachází poblíž vydlážděného náměstí. Mé kroky jdou a má hlava vnímá vše, co kolem sebe vidí, pociťuji klid, mír a štěstí. Harmonie je všude kolem, když však odbočím z hlavní ulice do úzkých křivolakých uliček s domy, které pamatují mnohem víc než já, začínám cítit lehkou tíseň, aniž bych přesně věděla proč. Usedám proto na nejbližší dřevěnou lavičku a zavírám oči, na pozadí mých víček se rozbíhá velmi zvláštní příběh. Ptáte se jaký? Ve svém snění otočím koly osudu o 80 let zpět a ocitám se na místě zvaném Terezín.
Je chladné ráno a já se probouzím na slamníku, který je již tak proleželý, že pryčna se mi bolestivě zaryla do vychrtlých zad, i přes to, že mám na sobě několik vrstev oblečení, které už spíš než oděvy připomínají staré hadry. Když vstanu, tak spatřím svou kamarádku Rachel.
Její postel je přímo vedle mě. Společně zamíříme na chodbu, ze které vedou několikery dveře do různých velkých místností, které nám slouží jako třídy. Usednu na dřevěnou židli a s napětím očekávám, co se dnes dozvím. K mé velké radosti přináší naše paní učitelka kartotéční lístky, což znamená, že se budeme věnovat mé nejoblíbenější činnosti, kterou je na tomto místě smutku a beznaděje,V malování. Tématem pro dnešní setkání je rodina a přátelství. Hned mi hlavou proběhne několik útržků a vzpomínek na dobu kdy ještě žádné ghetto ani nacismus neexistovaly. Vybavím si mé kamarádky a kamarády ze školy, kam jsem chodila, když byl svět ještě krásným místem k životu. V mysli vidím kamaráda Filipa, který v šortkách a bílé košili běží poslední červnový den pro vysvědčení, na kterém má samé jedničky. Svou myšlenku zaznamenávám na kartotéční lístky, coby nejlepší náhražku za papír. Další vzpomínkou je cesta mých dvou kamarádek ze školy do blízké cukrárny, kde si vždy pochutnávaly na horkých jahodách se šlehačkou. Vzpomínky jsou krásné a přitom bolestné. Já nyní díky této vzpomínce vnímám hořkosladkou chuť jak v duši, tak i na jazyku. Jahody a šlehačka, to je vzpomínka, která nevybledne, ačkoli již mnoho a mnoho měsícům je mou nejčastější potravou chléb a polévka. Proto zabořím svůj štětec do zbytečku červené barvy, aby jahody ožily alespoň na kartotéčním lístku.
Poslední vzpomínka patří mé rodině, mým dvěma bratrům Ottovi a Josefovi a dvěma sestrám Emě a Františce. Obzvlášť Ema tím, jak byla nejmladší, byla mou nejvíce oblíbenou a milovanou sestřičkou. Ta s námi již ale není, od příjezdu do Terezína jsem jí neviděla, chci ale pevně věřit tomu, že je s maminkou v jejím terezínském bloku. Nic jiného si raději připouštět nechci, protože by mé srdce nejspíše puklo žalem. Naše společná rodinná vzpomínka je jako živá, cítím dotek Eminy ruky, když jsme spolu běžely, s větrem ve vlasech podél řeky. Zároveň si vybavuji Ottu, který chodil rybařit a vždy s takovou radostí přinášel úlovek domů. Po chvilce v hlavě spatřím Josefa s Františkou, jak spolu často chodili do knihovny, kde četli vlastně vše, co jim přišlo pod ruku. Byla to nerozlučná dvojka, jeden bez druhého neuměli žít, proto je to pro ně teď ještě těžší, neboť Františka je se mnou v dívčím domově a Josef se nachází v chlapecké mládežnické ubytovně v Terezíně. Na obrázek nás ale maluji všechny společně, jak jdeme vyhlídkovou cestou k lesu.
Když je i tento poslední obrázek namalován, nesu všechny mé výtvory ukázat paní učitelce. U paní učitelky už stojí Rachel se svým obrázkem. Tentokrát namalovala pouze jeden, za to celý překypuje barvami a vypadá, že jí dal opravdu hodně práce. Když se na něj podívám z větší blízkosti, zjišťuji, že Rachel nakreslila naše tři kamarádky Helu, Madlu a Henryku, které ale již s námi nejsou, neboť právě ony odjely z Terezína vlakem neznámo kam. Rachel má oči plné slz, když obrázek svírá ve svých štíhlých dlouhých prstech. Zdá se, že tato vzpomínka na nedávnou minulost v ní vyvolává ty nejsmutnější a zároveň nejsilnější pocity a emoce. Také mi dívky chybějí. Všechny byly tak milé, usměvavé a plné života, ale osud s nimi měl jiné plány. Byly tak mladé. Doufám, že se nyní mají lépe ve světě bez bolesti a násilí. Byli to andělé již od začátku.
Potom co otevřu oči, nemohu jim uvěřit. Vidím před sebou Rachel, mou nejlepší kamarádku. Pořád je tak krásná, hnědé vlasy a hnědé oči ji dodávají jemnost a přitom rozhodnost. Vykřiknu „Rachel!“, abych upoutala její pozornost. Rachel to však není, pouze dívka, která vypadá jakoby jí z oka vypadla. Dojde mi, že už nejsem v době, kdy náš židovský původ byl vstupenkou, tolik nechtěnou a přitom povinnou, do Terezínského pekla. Nyní jsem o 80 let starší. Toto je již jen a pouze minulost. A toto je můj příběh.
Justýna
Dobrý den,
sepsala jsem příběh Nicholase Wintona.
S pozdravem Jolana Perničková
Byl rok 1938 a mladý bankovní úředník Nicholas Winton se chystal na dovolenou. Měl namířeno do Švýcarska na lyže. Ale skončil úplně jinde. Těsně před odjezdem mu zavolal jeho přítel Martin Blake. Blake a Winton měli původně jet lyžovat společně. Byli si blízcí, sdíleli stejné názory a odmítali tehdejší britskou politiku, která zahrnovala ústupky vůči Adolfu Hitlerovi. Blake se však místo lyžování vydal do Prahy jako spolupracovník nově vzniklého Britského výboru pro uprchlíky z Československa. Výbor vznikl po Mnichovské dohodě na podzim toho roku, kdy se Československo muselo vzdát Sudet vůči Německu.
Když Blake dorazil do Prahy, byl šokován situací v uprchlických táborech. Tísnily se v nich desetitisíce lidí, Židů i politických odpůrců nacismu, kteří utekli ze Sudet jen s tím nejnutnějším. Byla krutá zima, lidem chybělo jídlo i oblečení, a navíc bylo jasné, že Hitler chce obsadit i zbytek Československa. Blake vzal telefon.
“Nejezdi lyžovat, potřebuji tě v Praze. Prosím, přijeď,“ řekl Blake Wintonovi. Winton poslechl aniž by tušil, že toto rozhodnutí navždy změní stovky lidských životů.
Když Winton dorazil do Prahy, okamžitě pochopil vážnost situace. Zároveň si všiml, že zatímco pro dospělé existují organizace, které se jim snaží pomoci, o ohrožené děti se nikdo nestará. Rozhodl se, že pokud děti nezachrání nikdo jiný, bude to on sám. A vymyslel plán.
Winton si zřídil neoficiální kancelář v kavárně hotelu Šroubek na Václavském náměstí. Brzy se před hotelem začaly tvořit nekonečné fronty rodičů tak zoufalých, že vložili osudy svých milovaných dětí do rukou neznámého mladíka. Winton si zapisoval jejich jména, fotografoval děti a shromažďoval dokumenty.
Když se vrátil do Londýna, přes den nadále pracoval na burze. Jako by se nic nezměnilo. Po večerech se však měnil v neúnavného bojovníka. Britská vláda mu kladla do cesty přísné podmínky: pro každé dítě musel najít adoptivní rodinu, získat povolení k pobytu a složit kauci 50 liber na pozdější návrat dítěte domů. Winton neúnavně bojoval s úřady, ale když mu byrokracie stála v cestě, neváhal falšovat chybějící povolení. Věděl, že je to pro správnou věc.
Jeho úsilí se vyplatilo a 14. března 1939 z Prahy odletělo první letadlo se zachráněnými dětmi. O den později nacisté obsadili zbytek země, takže záchrana probíhala už jen po kolejích. Wintonovi se podařilo vypravit celkem sedm záchranných vlaků. Vlaky projížděly přímo srdcem nacistického Německa, přes přísné kontroly gestapa, až do bezpečí Velké Británie, kde na děti na nádraží čekal Nicholas Winton a jejich nové rodiny.
Ovšem ne vše šlo hladce. Na první zářijový den roku 1939 byl naplánován odjezd osmého vlaku, s dosud největším počtem dětí. Ve vlaku jich sedělo dvě ste padesát. V ten samý den však Německo napadlo Polsko a vypukla druhá světová válka. Vlak plný dětí už nesměl odjet. Většina z dvě stě padesáti dětí později zahynula v koncentračních táborech. A přestože Winton zachránil nespočet jiných dětí, po zbytek života ho trápila vzpomínka na ty, které zachránit nedokázal.
Válka skončila, Wiston se oženil, založil rodinu a o svém hrdinství nikomu neřekl ani slovo. Dokonce ani své manželce. Považoval to za skutek, který mohl udělat kdokoliv jiný, tak proč ne on.
Celých 50 let nechával seznamy zachráněných dětí zapomenuté v krabici na půdě. Až v roce 1988 krabici náhodou objevila jeho manželka Grete. V šoku předala materiály historikům. K příběhu se tak dostala i britská televize BBC, která se rozhodla Wintonovi ukázat, jak velké a šlechetné jeho skutky byly. Winton byl pozván do studia jako divák na natáčení pořadu That’s Life!, aniž by tušil, co se na něj chystá.
V přímém přenosu moderátorka odvyprávěla jeho příběh. Poukázala na jedno jméno, Vera Gissing. A podívala se na jednu konkrétní divačku v publiku.
“Vero, právě teď sedíte vedle Nicholase Wintona,” řekla jí. Vera se k Winstonovi naklonila a děkovala mu. A pak se moderátorka zeptala: „Je tu dnes večer ještě někdo, kdo vděčí za svůj život Nicholasi Wintonovi?“
V tu chvíli se kolem sedícího Wintona zvedly desítky dospělých lidí. Kdysi to ale byli ti malí chlapci a děvčata, které Winton dostal z Československa a zachránil jim tím život. Nicholas Winton, dojatý k slzám, se nevěřícně otáčel a poprvé po půl století pohlédl do očí dětem, kterým daroval budoucnost. Wintonovým dětem.
Příběh Nicholase Wintona zůstává důkazem toho, že i jediný člověk může změnit svět, když se rozhodne nečinně nepřihlížet zlu.
Dobrý den,
Posílám příběh českých vojáků z Afghánistánu, který jsem našel.
V roce 2008 působil v afghánské provincii Lógar český Provinční rekonstrukční tým (PRT), jehož vojenská část měla za úkol především zajišťovat bezpečnost civilních pracovníků, podporovat místní bezpečnostní složky a provádět patrolovací a další bezpečnostní operace. První kontingent PRT tvořili převážně příslušníci 102. průzkumného praporu z Prostějova a jejich základnou byl americký Camp Shank.
Jedna z nejvážnějších bojových situací přišla 1. října 2008 v oblasti Baraki Barak. Nadporučík Jiří L. dostal úkol provést průzkum a pokusit se najít místa, odkud protivník ostřeloval základnu koaličních sil raketami. Patrola čítala 21 českých vojáků ve čtyřech obrněných vozidlech Humvee a pohybovala se asi čtyři kilometry od základny Shank.
Kolona se nejprve pohybovala po silnici, ale dostala rozkaz odbočit na náhradní trasu. Po nějaké době dorazila k rokli, kterou vytvořila voda. Jedno z vozidel zde uvízlo. Vojáci se ho pokoušeli vyprostit, když na ně zezadu zaútočili ozbrojenci. Na vozidlo dopadla střela z raketometu RPG a přibližně dva metry od něj explodovala. Současně začala palba z kulometů a dalších ručních zbraní.
Reakce českých vojáků byla okamžitá. Střelec na druhém vozidle jako první zahájil palbu směrem k místu, odkud útok přicházel. Měl k dispozici granátomet a kulomet PKB a svým zásahem pomohl ostatním vojákům určit směr nepřátelské palby. Do boje se následně zapojili i další střelci z ostatních vozidel. Podle výpovědi účastníka se českým vojákům podařilo zlikvidovat jedno z nepřátelských ohnisek odporu.
Střepiny z raketometu RPG zranily pět českých vojáků a část patroly se okamžitě věnovala jejich ošetření. Ostatní se zároveň snažili vyprostit uvízlé vozidlo. Situace však zůstávala velmi nebezpečná a intenzivní nepřátelská palba jim práci výrazně komplikovala.
Velitel se pokusil navázat spojení se základnou a požádal o leteckou podporu, vrtulník pro MEDEVAC a vyslání rychlého zásahového týmu. Spojení však fungovalo pouze jednosměrně a vojáci neměli potvrzení, že jejich žádost byla přijata. Museli proto pokračovat vlastními silami. Zahájili krycí palbu a začali se postupně stahovat.
Během ústupu navíc uvízlo další vozidlo. Kvůli síle nepřátelské palby už nebylo možné ho bezpečně vyprostit. Vojáci proto z něj odstranili důležitá data ze spojovací techniky a rušiček, vzali zbraně a munici a vozidlo opustili. Jeho posádka se následně stáhla pod ochranou dalšího Humvee. Mezitím ze základny Shank vyrazil český a americký tým rychlé reakce, který měl vojáky zachytit na předem určeném místě.
Celkem bylo při útoku zraněno sedm českých vojáků. Jeden utrpěl středně těžká zranění a šest vojáků bylo zraněno lehce. Jeden ze zraněných byl přepraven vrtulníkem do americké vojenské nemocnice v Bagramu, další dva byli převezeni do české polní nemocnice v Kábulu a ostatní byli ošetřeni na základně Shank.
Tento střet ukazuje skutečnou podobu služby českých vojáků v Afghánistánu. Hrdinství v této situaci nespočívalo v žádném filmovém hrdinství, ale ve spolupráci celého týmu: vojáci pod přímou palbou okamžitě opětovali útok, poskytovali první pomoc raněným, snažili se zachránit poškozenou techniku a nakonec organizovaně ustoupili, přestože neměli jistotu, že dorazí požadovaná pomoc. Právě schopnost zachovat disciplínu a pomáhat zraněným spolubojovníkům i v takové situaci patřila k jejich největším projevům odvahy.
Samuel Sedláček
Dobrý den, Vážená paní profesorko,
Posílám Vám práci v hodině.
Schindlerův Seznam
Krakov 1941
Poté, co bylo Polsko okupováno Německem byli krakovští židé zbavováni práv, majetku a svobody.
V roce 1941 vzniklo Krakovské ghetto, tam byli Židé násilně shromážděni. Podmínky zde byly katastrofální: hlad, nemoci, přeplněnost a samozřejmě násilí.
Schindler v té době v Krakově převzal továrn Deutsche Emailwarenfabrik (DEF), neboli Německá továrna na smaltované zboží, později vyráběla i vojenské výrobky.
V této továrně velkou část pracovní síly zaujímaly židé, kteří zde byli nuceně nasazeni.
Zpočátku Schindler měl z této elektrárny velký ekonomický prospěch, později však se jeho továrna stala útočištěm.
Krakovské Ghetto 1943
V březnu 1943 nacisté ghetto zlikvidovali a lidé byli rozdělováni do třech kategorií:
Část byla poslána do pracovního tábora Płaszów,
Další byla deportována do vyhlazovacích táborů,
A další byli na místě zavzražděni.
Tato událost změnila Schindlerův pohled a je připisována jeho největší změně.
Amon Göth
Velice důležitá postava je Amon Göth, velitel pracovního tábora Płaszów. Byl důstojníkem SS a tento tábor byl pod jeho velením,zde se podílel na vraždění a mučení vězňů.
Schindler s Göthem udržoval společenské kontakty a snažil se využívat jeho postavení společně s osobními vztahy k ochraně svých pracovníků.
Neznamenalo to, že Schindler měl jakýkoliv přátelský vztah Göthem, jen se pohyboval v prostředí, kde musel jednat s nacistickými představiteli, aby mohl své lidi chránit.
Schindler, jeho seznam a záchrana lidí
Schindler se za každou cenu musel snažit přesvědčit nacisty, že jeho pracovníci jsou pro německé válečné hospodářství nezbytní,
Když se nacisté snažili pracovníky přesouvat nebo likvidovat, Schindler používal své kontakty, úplatky, peníze, známosti s nacistickými představiteli, argument o kterém jsme už mluvili a někdy i značně osobní riziko.
Schindler sám nikdy žádný seznam nenapsal, bylo jich však několik a v průběhu přesunů se jejich podoba měnila. Seznamy byly sestavovány především prostřednictvím táborové administrativy; významnou úlohu při jejich sestavování měl židovský vězeňský funkcionář Marcel Goldberg.
Šlo o seznamy lidí, kteří měli být převedeni z Płaszówa do Schindlerovy nové továrny v Brněnci (Brünnlitz) v tehdejším Sudetenlandu.
Dobrý den,
posílám Vám příběh Maxmiliána Kolbeho.
Maxmilián Kolbe
Maxmilián Kolbe byl polským římskokatolickým knězem, který se narodil 8. ledna 1894. Během druhé světové války zřídil v klášteře, který založil, tajné úkryty pro lidi, kteří prchali před nacismem. Postupně těmito úkryty prošlo na několik tisíc lidí. Maxmilián spolu s řeholníky také padělal doklady a pomáhal, kde jen to šlo. Všechno však vedlo k tomu, že ho poprvé zatkli nacisté roku 1939, ale poté ho zase propustili. Někteří by faktem toho, že už je jednou zavřeli, nechali všeho co k tomu vedlo a snažili se být nenápadní. To však neplatilo pro Maxmiliána Kolbeho. Toto zatčení ho jen utvrdilo v tom, jak je důležité, aby ve své činnosti pokračoval, nevzdával se a přinášel ostatním lásku a naději.
V roce 1941 ho zatkli nacisté znovu a tentokrát už ho nepropustili. Byl poslán do koncentračního tábora Auschwitz – Birkenau. Zde se stále snažil šířit naději mezi ostatní spoluvězně. Jednoho dne je však nacističtí dozorci svolali do řady a začali náhodně vybírat deset mužů, kteří měli zemřít smrtí hladověním. To vše se dělo proto, že jeden z vězňů utekl. Později byl nalezen a zastřelen u ostnatého drátu, který se snažil překonat. Však za trest a jako výstrahu pro ostatní vězně teď dozorci postupně vybírali další oběti.
Maxmilián Kolbe také stál v této řadě. Všichni mlčky čekali co se bude dít a snažili se nevyčnívat, aby muž, který chodil kolem nich, neurčil jasný osud právě jim. První muž byl vybrán. Druhý muž. Třetí muž. Postupně dozorce přidával další a další, až ukázal na jednoho posledního vězně.
„Prosím, neberte mě! Mám několik dětí. Musím se o ně postarat! Prosím, neberte mě!“ začal úpěnlivě prosit dozorce, který ho právě vybral. Dozorce se ho chystal uhodit, když v tom promluvil Maxmilián Kolbe: „Nechte ho! Vezměte místo něj mě!“
Dozorce tento čin nechápal, ale měl za úkol vybrat deset mužů, tak vzal deset mužů, včetně Maxmiliána Kolbeho.
Po celou dobu povzbuzoval Maxmilián své spoluvězně a dával jim naději, že brzy budou s Pannou Marií v nebi. Po dvou týdnech hladovění a dehydratace byl stále naživu, kdežto ostatní vězni už zemřeli. Dozorci nevěděli co s ním, a tak mu vpíchli do žil jed a Maxmilián Kolbe 14. srpna 1941 zemřel.
Maxmilián Kolbe byl roku 1982 svatořečen a dodnes se jeho život stává velkou inspirací a důkazem, co dokáže s člověkem dělat láska, obětavost a naděje. Místo toho, aby se jen snažil sám přežívat, dával život i ostatním, jelikož si uvědomil, že nenávist všude kolem něj ničí, ale svět potřebuje lásku, která tvoří.
Hezký den,
Magdaléna Kokaislová
Psal se rok 1943 a druhá světová válka zuřila naplno. Nad Tichým oceánem letěl americký bombardér, na jehož palubě byl také mladý voják Louis Zamperini. Ještě před válkou býval úspěšným běžcem a dokonce se zúčastnil olympijských her v Berlíně. Teď však místo běžecké dráhy seděl v letadle a mířil do nebezpečné válečné mise. Netušil, že během několika hodin začne boj o jeho vlastní život.
Ozvala se obrovská rána. Letadlo se prudce otřáslo a začalo padat. Kolem Louise křičeli ostatní vojáci a kovová konstrukce letadla se rozpadala. Pak přišel náraz. Když Louis otevřel oči, všude kolem byla voda. Z bombardéru téměř nic nezbylo. Spolu s ním přežili pouze dva muži, Russell Phillips a Francis McNamara. Všichni tři se vyškrábali do malých záchranných člunů. Měli jen trochu vody a několik drobných zásob. „Nebojte se, někdo nás najde” řekl Louis sebevědomě. Sám tomu totiž chtěl věřit. První dny ještě doufali, že se na obzoru objeví záchranné letadlo nebo loď, jenže žádná pomoc však nepřicházela a dny se pomalu měnily v týdny.
Slunce spalovalo jejich kůži a žízeň byla čím dál nesnesitelnější. Když začalo pršet, nastavovali ústa a snažili se zachytit každou kapku vody. Občas se jim podařilo chytit rybu nebo ptáka, jenže to nebylo dostačující. Kolem člunů mezitím kroužili žraloci. „Musíme vydržet“ opakoval Louis. „Ještě jeden den” dodal. Jenže jednoho dne Francis přestal odpovídat. Byl příliš slabý. Louis se ho snažil povzbudit jak jen mohl, ale jeho hlas postupně utichl. Nakonec zůstali na oceánu jen Louis a Russell. Uběhlo čtyřicet sedm dní a Louis už téměř přestal věřit, že někdy spatří pevninu. Najednou však Russell ukázal na obzor a vykřikl : „Podívej!“ když se náhle v dálce objevila loď. Muži mávali rukama a křičeli. Když se loď přiblížila, Louis cítil obrovskou úlevu, že konečně budou zachráněni. Jenže pak si všiml japonských vojáků. Úleva zmizela stejně rychle, jako přišla. Nebyla to záchranná loď. Byli zajati. Louis strávil další dva roky v japonských zajateckých táborech. Hlad, vyčerpání a každodenní násilí se staly součástí jeho každodenního života. Nejvíce ho pronásledoval dozorce Mutsuhiro Watanabe, kterému vězni přezdívali „The Bird“. Jednoho dne mu přikázal zvednout těžké dřevěné břevno nad hlavu. Louis se sotva držel na nohou když v tom dozorce zařval: „Drž ho!“. Louis sevřel břevno pevněji. Každý sval ho bolel a cítil, že už dál nemůže. Přesto ho nepoložil. V duchu si vybavil oceán, žízeň, hlad i všechny chvíle, kdy už neměl sílu. Přežil tam, tak přežije i tady. V roce 1945 válka skončila a Louis byl konečně osvobozen.
Když se vrátil domů, byl sice na svobodě, ale vzpomínky na válku ho stále pronásledovaly. Přesto se rozhodl, že nenávist nebude tím, co bude řídit jeho další život. Postupně dokázal svým věznitelům odpustit. Když se po letech ohlížel zpět, nebylo jeho největším vítězstvím pouze to, že přežil čtyřicet sedm dní na oceánu nebo dva roky v zajetí. Největším vítězstvím bylo, že mu válka vzala téměř všechno, ale i přesto mu nedokázala vzít jeho vůli žít.
Natálie
Příběh o odvaze, která zachránila
V naší rodině se vypráví jeden příběh o tom, jak jeden lidský skutek dokáže zachránit spoustu životů. Když byla druhá světová válka, jeden z mých prapradědů pracoval na železnici, řídil tam lokomotivy, a tak často zažil, jak spojenecké armády bombardovaly vlaky. Děda sice jezdil s normálními vlaky, které vozily lidi, ale to neznamenalo, že ty byly v bezpečí. Vyprávěl prý, jak vždy nad vlakem proletělo letadlo a pak přiletělo tak, aby bylo vidět, a naznačilo mu, aby zastavil vlak. On to vždy udělal, ten letec nechal lidi vystoupit a pak zničil lokomotivu a odletěl. Děda taky říkal, že v tom kokpitu bylo vidět jen bílé zuby, protože většina letců, které viděl, byla černochů.
Jednou se ale stalo to, že v tom vlaku jel nějaký chlap, který asi měl nějakou moc a asi pracoval s nacisty. Když děda zastavil a chtěl nechat lidi vystoupit, on mu to nechtěl dovolit: „Co si myslíte? Proč zastavujete? Jeďte dál, copak nevíte, že máme málo lokomotiv? Ten pilot stejně střílet nebude, když jsou tu lidé.“ Nevím, jestli děda tomu chlapovi něco řekl, nebo ne, ale vím, že ho děda neposlechl a dál nejel.
Naštěstí to bylo skoro na konci války, takže ho nacisté nestihli potrestat, protože sami měli jiné starosti, a tak se vyhnul problémům za neuposlechnutí rozkazu. Ale mám důvodné podezření, že kdyby ho potrestat stihli, skončil by v některém z koncentračních táborů. Díky Bohu se to nestalo, a tak mohl vyprávět tento příběh mému dědečkovi a ten zase mně.
Příběh, který změnil můj pohled na 11. září
Když jsem byla v Americe se svým přítelem, jednou jsme se sešli s jeho kamarádem a šli jsme společně do restaurace. Během večera jsme se začali bavit o jeho minulosti a on nám řekl, že sloužil jako americký voják v Afghánistánu. Postupně nám začal vyprávět svůj příběh a právě tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak moc události 11. září 2001 ovlivnily životy lidí ještě mnoho let potom.
Vyprávěl nám, že po útocích 11. září se v Americe všechno změnilo. Lidé měli strach a nikdo přesně nevěděl, co bude následovat. Útoky al-Káidy nakonec vedly k tomu, že Spojené státy zahájily válku v Afghánistánu. On se jako voják dostal přímo tam a válku tak nezažil z televize, ale na vlastní oči.
Nejvíce mě zasáhlo jeho vyprávění o obyčejných lidech a dětech. Říkal, že před odjezdem si člověk představuje válku hlavně jako boj mezi dvěma stranami. Když se ale ocitne přímo na místě, zjistí, že mezi nimi žijí tisíce lidí, kteří s válkou nemají nic společného.
Popisoval nám děti, které vyrůstaly mezi vojáky, střelbou a strachem. Některé přišly o domov nebo o členy rodiny. Když se jeho jednotka dostala do nebezpečných oblastí, nesoustředili se proto pouze na boj. Pokud narazili na civilisty, kteří potřebovali pomoc, snažili se je dostat do bezpečí. Nejhorší pro něj byly právě situace, kdy byly mezi ohroženými lidmi děti.
Vyprávěl, jak se je snažili zachraňovat a odvádět pryč z míst, kde hrozilo nebezpečí. V tu chvíli podle něj člověk nepřemýšlel nad politikou ani nad tím, proč válka začala. Viděl před sebou vystrašené dítě a jeho jedinou myšlenkou bylo dostat ho do bezpečí. Některým dětem dávali vodu nebo jídlo, zraněným se snažili zajistit pomoc.
Říkal nám, že právě pohled na děti změnil jeho vnímání celé války. Ony si nevybraly, kde se narodí. Nevěděly, co bylo 11. září, proč přijeli američtí vojáci ani proč spolu dospělí bojují. Přesto právě ony musely žít s následky jejich rozhodnutí.
Válka v Afghánistánu se nakonec protáhla téměř na dvacet let. Když americké jednotky v roce 2021 zemi definitivně opouštěly a Taliban znovu převzal moc, vzpomínal na lidi, které tam během svého působení poznal. Především přemýšlel nad dětmi, kterým tehdy pomáhal. Z malých dětí už byli dospělí lidé a on nevěděl, co se s nimi stalo.
Seděla jsem proti němu v restauraci a poslouchala jeho vyprávění. Do té doby pro mě bylo 11. září hlavně něco, co znám z historie, dokumentů a záběrů padajících dvojčat. Narodila jsem se až několik let po útocích, takže jsem tuto dobu sama nezažila.
Po jeho vyprávění jsem ale pochopila, že 11. září nebyl jen jeden tragický den v New Yorku. Spustil události, které ovlivňovaly životy lidí dalších dvacet let. Když jsem potom sledovala dokument Zlomové okamžiky: 11. září a válka proti terorismu, vzpomněla jsem si právě na něj. Najednou jsem se na celý dokument dívala jinak, protože jsem věděla, že podobné události nezažívali pouze lidé na obrazovce. Jeden člověk, který je skutečně prožil, seděl se mnou v Americe u jednoho stolu a vyprávěl mi o nich.
Klára
Příběh psa Laly
Příběh Laly se odehrál během druhé světové války v polském městě Łódź. Je to příběh židovské rodiny Kentových a jejich psa, který se i v době, kdy lidé přicházeli o domovy, svobodu i své blízké, dokázal vracet k těm, které miloval.
Roman Kent byl ještě chlapec, když začala válka. Jeho rodina žila v Łódźi a měla psa jménem Lala. Byla pro ně součástí rodiny, stejně jako ostatní členové domácnosti. Když ale nacisté začali pronásledovat židovské obyvatele, jejich život se během krátké doby úplně změnil.
Rodina byla nucena opustit svůj domov a přestěhovat se do łódźského ghetta. Lalu si s sebou vzít nemohli. Židé v ghettu nesměli chovat psy, a tak musela zůstat venku. Pro Romana to nebylo jen další bolestné loučení. V době, kdy už přišel o svůj domov a postupně ztrácel pocit bezpečí, pro něj Lala představovala něco známého a milovaného.
Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal.
Jednoho dne se Lala objevila u ghetta. Nikdo přesně nevěděl, jak se jí podařilo rodinu najít. Přesto tam stála.
Roman byl šťastný, že ji znovu vidí. Lala však nemohla zůstat uvnitř. Musela odejít. Druhý den se ale vrátila znovu.
A potom znovu.
Podle Romanovy vzpomínky přicházela za rodinou každý večer po dobu několika týdnů. Přicházela unavená a často špinavá, ale vždycky je dokázala najít. Pro rodinu se tak její příchod stal něčím, na co se mohli těšit. Ve světě, ve kterém se všechno měnilo a lidé kolem nich mizeli, byla Lala připomínkou jejich dřívějšího života.
Nikdo jí nevysvětlil, co se děje. Nevěděla, proč její rodina musí žít za plotem. Nerozuměla válce ani tomu, proč se lidé bojí. Věděla jen, že její lidé jsou tam, a tak se za nimi vracela.
Lala se stala pro Romana symbolem domova, který už vlastně neměl.
Jenže ani ona nemohla zůstat v bezpečí. Jednoho dne ji nacisté od rodiny odebrali. Roman už svou Lalu nikdy neviděl.
Po válce Roman Kent přežil a mohl svůj příběh vyprávět. Na Lalu ale nikdy nezapomněl. Její příběh později zachytil ve své autobiografii a také v knize My Dog Lala (Můj pes Lala), která vychází z jeho skutečných vzpomínek.
Na celém příběhu mě nejvíce dojímá to, že Lala vůbec nerozuměla tomu, co se kolem ní děje. Nerozuměla nacistům, válce ani ghettu. Rozuměla pouze tomu, že její rodina zmizela a že ji musí najít.
A tak ji hledala.
Každý večer se vracela k lidem, které milovala, přestože ji pokaždé čekala stejná cesta zpět. V době, kdy lidé dokázali jeden druhému způsobovat nepředstavitelné utrpení, se malý pes jednoduše řídil tím, co cítil.
Láskou.
Možná právě proto je příběh Laly tak silný. Protože v něm není potřeba žádných velkých slov. Je v něm jen chlapec, který přišel o svůj domov, a pes, který ho přesto dokázal najít.
A potom jednoho dne nepřišla.
Ani další večer.
Ani ten následující.
Roman čekal, ale škrábání na dveře už nikdy neuslyšel.
Kateřina Nováková
