V České republice jsem hrdá především na naše divadlo a jeho dlouholetou tradici. Lidé díky němu získali odvahu mluvit otevřeně o tématech, o kterých se do té doby téměř nemluvilo. Také nás divadlo vždy dokázalo a věřím, že dokáže i dodnes, spojit v jeden národ. České divadelní scény, od činohry přes loutkářství až po experimentální tvorbu, vždy podporovaly originalitu, humor i kritické myšlení. A právě schopnost spojit umění s lidskostí a svobodou projevu dělá české divadlo tolik výjimečným. Například loutkové divadlo u nás má opravdu silnou tradici a je důkazem obrovské fantazie a kreativity, která dokáže oslovit děti i dospělé.
Pocity hrdosti ve mně vyvolává i to, že české divadlo vždy stálo na velké lidskosti a blízkosti k divákovi. Herci a tvůrci tu často pracují s obyčejnými příběhy, které však nesou hlubší význam a emoce. Díky tomu má divadlo v u nás neuveřitelnou schopnost spojovat lidi, otevírat dialog a připomínat, jak důležitá je svoboda projevu a myšlení.
Bížová Sabina
__________________________
Tadeáš Markovec
Kdyby měl český národ dostat vysvědčení, bylo by plné dlouhého a pestrého příběhu. Už od dob legendární kněžny Libuše se začal formovat stát, který se postupně učil samostatnosti, odvaze i odpovědnosti. V průběhu staletí zažil chvíle slávy i těžké pády. Období rozkvětu střídaly války, okupace a ztráta svobody, přesto se nikdy nevzdal a vždy dokázal znovu povstat.
Češi si dokázali uchovat svůj jazyk, kulturu a tradice. Vynikli v literatuře, hudbě i vědě a světu dali mnoho významných osobností. Jsou pracovití, zruční a mají smysl pro humor, který jim pomáhal překonávat těžké časy. Když je potřeba, dokážou se spojit a pomoci jeden druhému.
Přesto je stále co zlepšovat. Někdy mezi lidmi chybí větší jednota, odvaha zapojit se do veřejného dění a více věřit vlastním schopnostem. Pokud se to českému národu podaří, může být jeho budoucnost stejně úspěšná jako jeho nejlepší chvíle v minulosti.
_________________________
Mám ráda Českou republiku pro její tichá místa. Pro lesy, které šumí, jako by si mezi sebou vyprávěly staré příběhy, pro rybníky zahalené ranní mlhou a pro polní cesty, po kterých se dá jít dlouho a bez cíle. Příroda tu není daleko, je všude kolem nás – stačí se zastavit a dívat se.
Do téhle krajiny patří i hrady a zámky. Často stojí na kopcích nebo u řek a vypadají, jako by tam byly odjakživa. Když se na ně dívám, mám pocit, že pamatují rytíře, krále i obyčejné lidi, kteří tu žili dávno přede mnou. Možná právě proto jsou české hrady tak blízké pohádkám – skoro na každém místě si dokážu představit princeznu, draka nebo statečného hrdinu.
Mám ráda, že Česko je zemí pohádek. Nejen těch filmových, ale i těch, které vznikají v naší představivosti, když procházíme lesem nebo starým městem. Možná proto nám nejsou cizí kouzla, tajemství a trochu fantazie v každodenním životě.
A pak je tu pivo – součást české kultury stejně samozřejmá jako hory nebo řeky. Nejde jen o nápoj, ale o setkávání, povídání a chvíle, kdy si lidé dokážou sednout a být spolu. I to k Česku patří.
Česká republika pro mě není dokonalá, ale je opravdová. Je klidná i živá zároveň, plná příběhů, které ještě neskončily. Je to domov, který člověk nosí v sobě, ať je kdekoliv.
Kateřina Nováková
__________________________________________________
