Počátky myšlenky
Národní divadlo, symbol české kultury a hrdosti, vzniklo z hluboké potřeby vyjádřit kulturní i politickou samostatnost českého národa v době, kdy byl součástí Rakousko-uherského císařství. Myšlenka na stavbu vlastního divadla se zrodila v roce 1844 mezi českými vlastenci a intelektuály, kteří cítili, že český jazyk a kultura potřebují své důstojné centrum.
V lednu 1845 podal historik a politik František Palacký žádost o privilegium na „vystavění, zařízení, vydržování a řízení českého divadla“. Tato žádost byla v dubnu téhož roku schválena. Vznikl „Sbor pro zřízení Národního divadla“, který měl na starosti přípravy a sběr finančních prostředků.
Zajímavé je, že na rozdíl od jiných velkých kulturních projektů 19. století nebylo Národní divadlo financováno výhradně šlechtou nebo elitami. Na jeho stavbu přispívaly především široké vrstvy obyvatel — rolníci, řemeslníci, učitelé, studenti i dělníci. Lidé z vesnic posílali drobné částky a vznikl tak silný symbol: „Národ sobě.“
V roce 1851 byla oficiálně zahájena veřejná sbírka a o rok později zakoupen pozemek bývalé solnice v Praze u Vltavy. Tento krok znamenal, že sen o českém divadle se začal měnit ve skutečnost.
Stavba a slavnostní položení základního kamene
Architektonická soutěž na návrh budovy probíhala poprvé už v roce 1854, ale tehdy nebyla realizována. Teprve soutěž z roku 1866 přinesla vítězný návrh od mladého architekta Josefa Zítka, který navrhl stavbu v honosném novorenesančním stylu. 16. května 1868 byl slavnostně položen základní kámen Národního divadla. Tato událost se stala velkou národní manifestací: zúčastnily se jí desetitisíce lidí z celé země, zazněly vlastenecké písně a projevy. Kámen byl symbolicky přivezen z hory Říp – kolébky českého národa.
Na výstavbě se podílely stovky řemeslníků, sochařů, malířů a umělců. Významné osobnosti, jako Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek nebo František Ženíšek, vtiskly budově výjimečný umělecký ráz.
Stavba probíhala s přestávkami více než deset let. Roku 1877 byla budova zastřešena a začaly práce na výzdobě interiéru.
První otevření (1881) a ničivý požár
Slavnostní otevření Národního divadla proběhlo 11. června 1881 při návštěvě korunního prince Rudolfa. Divadlo zahájilo provoz slavnostní operou Libuše od Bedřicha Smetany, která byla složena speciálně pro tuto příležitost.
Otevření mělo ohromný ohlas, ale budova nebyla ještě zcela dokončena. Po jedenácti představeních se provoz přerušil kvůli finálním stavebním a dekoračním pracím.
Jen několik týdnů poté, 12. srpna 1881, vypukl v divadle ničivý požár. Tato tragédie zasáhla celý národ. Noviny psaly o „národní katastrofě“, ale veřejnost okamžitě zareagovala. V průběhu několika týdnů se rozběhla nová sbírka na obnovu divadla a během 47 dnů se vybral více než milion zlatých – obrovská částka, která svědčila o jednotě české společnosti.
Obnova a znovuotevření (1883)
Původní architekt Josef Zítek se kvůli neshodám s výborem stavby do obnovy nezapojil. Rekonstrukce byla svěřena jeho žáku Josefu Schulzovi, který budovu nejen opravil, ale také rozšířil o části bývalého Prozatímního divadla.
Schulz zachoval novorenesanční styl a zmodernizoval dispozici hlediště. Podařilo se mu vytvořit prostor, který spojoval technickou funkčnost a estetickou nádheru.
18. listopadu 1883 bylo Národní divadlo slavnostně znovu otevřeno. Opět se hrála Libuše, symbolický návrat k začátkům.
Architektura a výzdoba
Styl a koncepce
Národní divadlo je vrcholným dílem české novorenesanční architektury 19. století. Jeho autorem je architekt Josef Zítek, profesor pražské techniky a žák vídeňské školy, který se inspiroval italskou renesancí, ale zároveň chtěl vytvořit monument, jenž by symbolizoval českého národního ducha.
Zítekovo pojetí vychází z ideálu „chrámu umění“. Budova měla být nejen divadlem, ale i památkou národní identity, symbolem kulturního sebevědomí českého národa. Proto je architektura spojena s výtvarným programem, který oslavuje historii, kulturu a ideály českého lidu.
Stavba je situována na pravém břehu Vltavy, v sousedství mostu, který později dostal jméno Most Legií. Díky své poloze a výrazné kupoli se stala dominantou panoramatu Prahy a jedním z jejích nejrozpoznatelnějších symbolů.
Exteriér budovy
Budova má půdorys obdélníku a je trojtraktová – skládá se z vestibulu, hlediště a jeviště. Fasáda z pískovce je členěna římsami a pilastry, bohatě zdobenými ornamenty. Hlavní průčelí směrem k řece působí klidným, vyváženým dojmem, zatímco boční fasády jsou dynamičtější.
V přízemí se nachází arkádová lodžie, nad níž se zvedá hlavní rizalit se vstupem. V horní části je průčelí zakončeno atikou s balustrádou a sochami Múz od sochaře Bohuslava Schnircha – představují alegorie jednotlivých uměleckých oborů.
Střechu korunuje výrazná měděná kupole s alegorickými sochami Trig – trojspřeží okřídlených koní, kteří táhnou vůz Vítězství. Tyto bronzové sochy jsou dílem Bohuslava Schnircha a byly instalovány po rekonstrukci v 80. letech 19. století.
Fasádu doplňují plastiky, reliéfy a nápisy připomínající české dějiny. Na nárožích jsou medailony s podobiznami českých umělců a literátů. Celkový vzhled stavby spojuje klasicistní harmonii s bohatým dekorem typickým pro historismus.


Interiér – symbolika a krása
Interiér Národního divadla patří k nejhonosnějším v Evropě. Je koncipován jako umělecké dílo, kde se architektura, malířství a sochařství propojují do jednotného symbolického celku. Každý prvek zde má svůj význam – nic není pouhou dekorací.
Vestibul a schodiště
Vstupní vestibul je vyložen mramorem a zdoben štukovou výzdobou. Dominantou je monumentální schodiště vedoucí do hlediště, po jehož stěnách se nacházejí alegorické malby a reliéfy oslavující umění, vlast a národní ctnosti.
Strop vestibulu a schodiště vyzdobili Josef Tulka a Václav Brožík freskami inspirovanými antickou mytologií a českými dějinami.

Hlediště
Hlediště má tvar podkovy s několika patry lóží, což zajišťuje vynikající akustiku a dobrý výhled. Je bohatě zdobeno zlacením, červeným sametem a ornamentální výmalbou. Kapacita činí přibližně 1 000 diváků.
Centrální část hlediště zdobí královská lóže, symbol úcty k panovníkovi, ale zároveň připomínka historické závislosti českého národa, kterou se tvůrci snažili umělecky překonat.
Na stropě se nachází kupolová malba Františka Ženíška s alegorií „Apoteózy umění“, která vyjadřuje vítězství ducha a tvořivosti.


Opona
Původní opona, kterou vytvořil František Ženíšek, byla zničena při požáru v roce 1881. Po obnově divadla vytvořil novou oponu Vojtěch Hynais. Ta se stala jedním z nejslavnějších českých uměleckých děl vůbec.
Hynaisova opona představuje alegorickou scénu – Vlast obklopenou postavami Umění, Múz a řemeslníků, kteří jí přinášejí dary. Ve spodní části je umístěn nápis:
„Národ sobě“,
který se stal heslem celé instituce a symbolem české kulturní soudržnosti.

Foyer a reprezentační prostory
Foyer Národního divadla slouží jako galerie české výtvarné tvorby 19. století. Stěny zdobí cykly maleb Mikoláše Alše, Františka Ženíška, Václava Brožíka a Julia Mařáka.
Alšovy lunety zobrazují výjevy z českých bájí a pověstí – např. Přemysla Oráče, Libuši, Horymíra nebo Svatopluka.
Sochařská výzdoba vestibulů a schodišť pochází od Josefa Maudera a Antonína Wagnera, kteří vytvořili alegorické postavy představující vlastnosti a ctnosti jako Vlast, Práci, Umění a Svornost.


Národní divadlo v průběhu 20. století
Ve 20. století se Národní divadlo stalo kulturním středobodem české společnosti. Zažilo období první republiky, okupace i komunistického režimu.
Během druhé světové války bylo divadlo uzavřeno a provoz omezen, po válce se však znovu stalo centrem českého umění. V době socialismu (1948–1989) sloužilo i propagandistickým účelům, ale zároveň umožnilo vzniknout mimořádným uměleckým výkonům a tradicím české činohry, opery a baletu.
Na konci 70. let byla budova ve špatném technickém stavu, a proto se v roce 1977 uzavřela kvůli rozsáhlé rekonstrukci. Práce trvaly šest let a vyvrcholily v roce 1983, kdy bylo Národní divadlo znovu otevřeno u příležitosti 100. výročí svého obnovení – opět operou Libuše.
Současnost
Dnes je Národní divadlo moderní a otevřená kulturní instituce. Zahrnuje čtyři hlavní scény:
- Historickou budovu Národního divadla („Zlatou kapličku“),
- Stavovské divadlo, kde měl premiéru Mozartův Don Giovanni,
- Státní operu, zaměřenou na klasický i moderní operní repertoár,
- Novou scénu, moderní prosklenou budovu otevřenou roku 1983, kde se uvádějí současné a experimentální inscenace.
Národní divadlo každoročně uvede desítky premiér – činoherních, operních i baletních. Jeho soubory patří k nejlepším ve střední Evropě a spolupracují s mezinárodními režiséry, dirigenty a choreografy.
Instituce se také zaměřuje na udržitelnost a ekologii. Nová scéna využívá solární panely a teplo z vody Vltavy pro vytápění. ND tak patří mezi první historické památky v Praze, které využívají obnovitelné zdroje energie.
Díky digitalizaci je dnes možné sledovat některá představení i online, a projekt „Národní divadlo, tak jak je neznáte“ představuje historii i zákulisí prostřednictvím videí a virtuálních prohlídek.
Národní divadlo tak i po více než 140 letech zůstává živým symbolem české kultury, hrdosti a umění. Jeho příběh — od prvních sbírek, přes požár, rekonstrukce až po moderní dobu — vypráví dějiny celého českého národa.
A nakonec tři citáty od tří lidí, které každý zná:
„Hudba je řečí duše, kterou rozumí každý národ.“
— Bedřich Smetana
„Divadlo není zrcadlem, v němž se jen odráží svět, ale světlem, které jej může prozářit.“
— Alois Jirásek
„Národ, který si váží své kultury, si váží sám sebe.“
— Tomáš Garrigue Masaryk

Zdroje:
- StoplusJednička – „Národ sobě: vzniklo Národní divadlo bez účasti dobových elit“
- Wikipedia – Požár Národního divadla
- Wikipedia – Národní divadlo
- Oficiální stránky Národního divadla – Historie
- YouTube playlist – „Národní divadlo, tak jak je neznáte“
- YouTube video – dokument o historii ND (zOO_H57sY-8)

Děkuji za velmi zajímavý článek o historii Národního divadla. Je fascinující vidět, jak vznikalo z iniciativy obyčejných lidí a jak se stalo symbolem české kultury a národní hrdosti. Na jeho stavbě se podílely stovky umělců a řemeslníků. V Národním divadle jsem byl na představení Kytice, které mě nadchlo, velice se mi líbilo nejen díky hereckým výkonům, ale hlavně kvůli atmosféře samotné budovy.
Eliška sepsala tak obsáhlý a kvalitní článek, že ani nevím, co konkrétního z něj vyzdvihnout. Celkově to na mě působí dojmem, že zde nic nechybí, nic nepřebývá. Vše je logicky uspořádáno do podkapitol a obrazové přílohy umožňují lépe pochopit popisy.
Vše, co bych mohla doplnit, by byly pouze podružné drobnosti, neboť tady je asi opravdu vše.
Obdivuji, s jakým zápalem a důsledností ses pustila do tvorby článku, je vidět, že Ti je toto téma blízké a pro to, abys nám mohla předat lásku a hrdost k Národnímu divadlu i k našemu národu, jsi musela strávit hodně času sbíráním podkladů, abys dala dohromady tento krásný článek.
Elišce se článek moc povedl. Je stručný, ale zároveň naprosto obsáhl vše důležité. Líbí se mi použití různých obrázků, i například z interiérů divadla. Národní divadlo je nádherná budova s bohatou historií a významem pro český národ. Článek si moc ráda někdy přečtu znova a možná už i někdy navštívím nějakou inscenaci právě v Národním divadle.
Národní divadlo, i jeho okolí, mám moc ráda. Sálá z něj příjemná energie a klid. Eliška článek zpracovala moc dobře. Obsáhla v něm vše podstatné, i něco navíc. Článek je skvěle strukturovaný a každá jeho jednotlivá část je přehledně oddělená.
V Národním divadle jsem byla několikrát, ať už na inscenacích klasického baletu, například na Labutím jezeře nebo nově nastudovaném baletu Tramvaj do stanice touha, tak na současném tanci. Naposledy to byly třeba Mosty času od Jiřího Kyliána.
Do Národního divadla se vždy moc ráda vracím a Elišky článek nám krásně připomíná, jak moc je pro nás jako pro český národ, důležité.
Jeden z mých nejoblíbenějších choreografů ND je právě Jiří Kylián. Narodil se roku 1947 v Praze. V roce 1967 absolvoval na Taneční konzervatoři hl. města Prahy. Po stipendiu na londýnské Royal Ballet School byl v letech 1969 – 1975 v angažmá ve Stuttgarter Ballett u Johna Cranka. Z Německa poté přesídlil do Nizozemska, kde byl v Haagu v Nederlands Dans Theater (NDT) v letech 1975 – 1977 spoluředitelem a choreografem, v letech
1978 – 1999 uměleckým šéfem a od roku 1999 choreografem.
Po vytvoření choreografií – Stoolgame (1974) a La Cathédrale Engloutie (1975), dostal od NDT nabídku na pozici uměleckého ředitele společně s Hansem Knillem. V letech 1978 – 1999 pracoval v NDT jako uměleckým šéf a od roku 1999 nadále jako choreograf. První z jeho významných choreografií období v NDT byla Sinfonietta (1978), následovala Symphony of Psalms (1978), a dále například Silent Cries (1986).
Vedle hlavního souboru NDT 1 založil Jiří Kylián juniorskou skupinu pod názvem NDT 2 a poté zcela unikátní soubor NDT 3, určený, jak sám říkal, pro výjimečné tanečníky mezi čtyřicítkou a smrtí. Právě pro tento seniorský soubor vytvořil některé ze svých nejsilnějších, nejniternějších prací, např. No Sleep till Dawn of Day (1992) nebo A Way A Lone (1998).
V posledním desetiletí Kyliána stále více zajímá film, nová média a fotografie. Kylián se podílel i na jediném filmu Václava Havla – pro jeho Odcházení vytvořil noční taneční scénu. V roce 2013 dokončil film Between Entrance and Exit. Taneční film Schwarzfahrer, natočený v pražské tramvaji z roku 1930, vznikl roku 2014 a první podnět k natočení filmu z pražského prostředí dal choreografovi kameraman Jan Malíř v roce 2011.
Jak sám Jiří Kylián uvádí, zdrojem inspirace jsou mu jeho spolupracovníci a přátelé, výtvarníci, hudebníci, světelní designéři i filmoví režiséři. Proto je nejspíš jeho tvorba stále nesmírně rozmanitá a kreativní. A to dokonce i poté, co v roce 2024 oslavil 77. narozeniny, jeho práce stále nijak neubírá na intenzitě a kvalitě.
Tento článek se Elišce moc povedl, je skvěle obsáhlý a je doplněn obrázky, díky nimž si můžeme vše lépe představit. Obdivuji jak rozvrhla celou historii Národního divadla spolu s kontextem do kapitol a vše obohatila zajímavostmi. Díky článku jsem se mnoho dozvěděla. Je vidět, že si s tím Eliška dala spoustu práce. Stálo to za to!
Elišky článek je velice podrobný, že sama nevím, co víc přidat. Článek je i skvěle strukturovaný a doplněný o emočně silné obrázky. Národní divadlo je velice krásné a ohromující místo, které ukazuje sílu lidí. Já osobně jsem byla v Národním divadle pouze dvakrát a to na představení R.U.R a inscenaci Kráska a Zvíře. V budoucnu bych Národní divadlo ráda znovu navštívila a podpořila přátele, kteří v nějakých inscenacích účinkují.
Článek od Elišky je moc hezký. Plno zajímavých informací o Národním divadle, které mě obohatili o nové znalosti. O jednom z nejznámějších divadel v Praze. Článek je doplněný krásnými obrázky, které textu dodávají správný šmrnc.
V Národním divadle jsem byl dvakrát. Poprvé jsem tam byl na baletním představení Louskáček. Druhá návštěva tohoto divadla byla na představení R.U.R. Určitě se někdy do Národního divadla vrátím.
Tento článek se Elišce moc povedl. Je velmi obsáhlý zároveň to nepřetýká informacemi, obrázky tomu dodávají přehlednost a oříjemnou energii divadla samotného. Je to moc krásně napsané a asi nemám co jiného doplnit. Je krásné vidět jak ND vzniklo a vidět tu spolupráci a tvoření komunity lidí mezi tím, co divadlo vznikalo.
Tento článek se mi moc líbí. Je napsaný přehledně a informativně. Dozvěděla jsem se zajímavé informace o Národním divadlu.
Také se mi líbilo, že Eliška zmínila i důležité osoby, který jsem doposud neznala.
Líbí se mi výběr obrázků a popis jak divadlo uvnitř vypadá.
Podle mě se Elišce tento článek moc povedl.
Já jsem v Národním divadle doposud ještě nebyla, ale tento článek mě motivuje k tomu jít se tam podívat.
Ke článku nic k doplnění nemám. Jak už jsem psala výše, je moc povedený.
Velmi povedený článek o české kulturní ikoně. Hodně věcí jsem předtím nevěděl takže článek byl pro mě i přínosný. Samotné divadlo je fascinující a velkolepé. Nikdy jsem v Národním Divadle nebyl, ale doufám, že to jednou napravím.
Honza
Článek od Elišky je velice krásný, je podrobný a přesto se v něm krásně orientuje. Sama nevím co bych přidala, Eliška vypracovala skvělou práci. Obrázky v článku akorát podporují emoce, které při čtení článků můžeme cítit. Zjistila jsem spoustu nových informací které jsem o Národním divadle nevěděla, například o Foyeru Národního divadla. Přijde mi že Eliška napsala vše potřebné a nic není ani navíc. Je to úžasné vypracované, hned mám chuť Národní divadlo navštívit sama.
Velice se mi Eliščin článek líbí. Je skvěle a detailně propracovaný, a vůbec jsem se u něho nenudil. Text a informace jsou pěkně strukturované a ještě k tomu přidala moc hezké citáty. Je vidět, že si Eliška s přípravou a psaním dala velkou práci, která stála za to.
Dozvěděl jsem také se spoustu nových a zajímavých informací. Výběr fotek se Elišce povedl na 100%. Dodávají článku přehlednost a profesionalitu. Zaujala mě, kromě jiného, informace, jak se na výstavbě podílely hlavně skupiny normálních lidí, ne mocnosti a šlechta. To jsem vůbec nevěděl.
V Národním divadle jsem ještě nebyl (a to jsem z Prahy), ale díky Elišce, a jejímu článku se tam rád podívám, protože toto divadlo je krásné a je to klenot Prahy.
Moc děkuji Elišce za skvělé napsaný článek, který je přehledný a velmi čtivý.
Původně jsem chtěl připojit odkaz na iVysílání České televize, kde je pořad s názvem “Národní divadlo, jak je neznáte”, ale pak jsem si všiml, že Eliška má ten samý dokument uvedený ve zdrojích na YouTube. Všem doporučuji zhlédnout, jsou to několikaminutová videa.
Já jsem byl v Národním divadle jednou, s mámou, na komedii Carla Goldoniho Sluha dvou pánů s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Bylo mi asi 12 a vzpomínám si, že jsem se celé představení smál jako blázen.
Velmi působivý článek, mockrát Ti za něj, Eliško, děkuji. Myslím, že každý, kdo ho právě čte, má problémy uvěřit, že ho psal někdo tak mladý jako Ty. Myslím, že bys s ním bez problémů obstála v nějakém architektonicky zaměřeném časopise či časopise o historii. Klobouk dolů, ale že jsi takhle šikovná ostatně víme už dávno. Jen tak dále, budu se těšit na další Tvé práce.
Elišce se článek moc povedl, je hodně podrobný a působivý. Moc jsem toho nevěděl před tím, ale teď vím o hodně víc. Divadlo mám velice rád, byl jsem tam párkrát ze školou. Taky text a informace jsou od Elišky úžasné a ty obrázky tomu dodávají správnou energii.
Elišky článek se mi velmi líbí a dost mě zaujal, je krásně zpracovaný a obsáhlý. Velmi mě zaujala historie a výstavba Národního divadla, také jeho význam jako symbol české kultury a hrdosti. Článek mě velmi obohatil o spoustu krásných a zajímavých informací.
Článek je velmi obsáhlý a opravdu kvalitně zpracovaný, obrázky skvěle doplňují text. Jde vidět, že si s tím Eliška dala velkou práci, a moc se jí to povedlo. Dozvěděla jsem se plno nových informací. Národní divadlo je naprosto překrásná budova, kterou bych někdy moc ráda navštívila.
Článek o Národním divadle se mi moc líbil. Je přehledný, zajímavý a dobře vysvětluje, proč má divadlo pro Čechy tak velký význam. Zaujalo mě, že na jeho stavbu přispívali obyčejní lidé z celé země, a že heslo „Národ sobě“ opravdu symbolizuje jednotu a hrdost našeho národa.
Věděl jsem, že po líbí se mi i to, že budova dnes využívá moderní technologie a obnovitelné zdroje energie. Po požáru v roce 1881 se divadlo muselo znovu opravovat, ale netušil jsem, že se peníze vybraly tak rychle.
Komentář:
Moc hezky napsaný článek. Líbí se mi, jak jsi popsala význam Národního divadla pro naši kulturu. Národní divadlo je opravdu symbolem české národní hrdosti.
Zajímavost: Málokdo ví, že opona v hlavním sále, kterou vytvořil Vojtěch Hynais, nebyla původně určena pro Národní divadlo – umělec ji maloval pro výstavu v Paříži a až později byla přijata jako symbol ND.
Já jsem bohuzel nidky v ND na představení nebyl.
Je vidět, že si Eliška na článku dala velmi záležet. Článek je plný informací, které člověka obohatí. Celý článek je i vizuálně pěkně zpracovaný. Obrázky jsou kvalitní a text je hezky upravený. Elišce se článek moc povedl. Do Národního divadla se chci už od malička podívat a plánuji tam přijít.
Moc hezký článek. Je vidět, že sis dala práci a opravdu jsi všechno pěkně zpracovala. Zaujalo mě, jak jsi popsala nejen historii stavby Národního divadla, ale i jeho význam pro českou kulturu a národní hrdost. Líbí se mi, že jsi zmínila i konkrétní umělce a detaily architektury a výzdoby – díky tomu si člověk dokáže lépe představit, jak nádherná budova to je. Také oceňuji, že jsi připomněla moderní aspekty divadla, jako digitalizaci a ekologii. Článek působí živě a zajímavě, a člověk z něj odchází s pocitem, že ND opravdu není jen budova, ale symbol celého českého národa.