Jaromír Nohavica

Jarek Nohavica – milovaný bard a nenáviděný putinošmejd…

Narodil se 7. června roku 1953. Ve svých sedmdesáti jedna letech stále koncertuje, zpívá, hraje a píše písničky. Jeho žánrem je folk a folk rock. Jarek píše texty, písně, básně, psal i novinové články a překládá zahraniční písně; zpívá, hraje na kytaru, harmoniku heligonku, píšťalu a housle. V jeho písních je neuvěřitelně široký záběr: běžné situace, směšné problémy, důležité problémy jedinců v konkrétních situacích, domácí nebo celosvětová témata, otázky filozofické i praktické, hluboké myšlenky a city, jemný humor, pádná kritika, rozsáhlá slovní zásoba…

Jedna typická Nohavicovina je třeba veselá píseň se smutným textem ze života Když mě brali za vojáka.

Vystudoval střední knihovnickou školu v Brně, studium na Vysoké škole báňské v Ostravě nedokončil, protože odešel za svou láskou Martinou na školu, kde ona učila – zapomněl však na dobu, v níž žil a kvůli politickým záležitostem ho na tu školu nevzali ( jeho otec odmítl vstup do komunistické strany ).

Žil v Ostravě a v Těšíně, živil se jako dělník a knihovník, od roku 1981 začal působit jako umělec na volné noze. Začal jako textař, jeho texty byly vyhledávané v tamních hudebních skupinách už na střední škole, spolupracoval se skupinami Atlantis ( 1967 ), Noe ( 1968 ) nebo s rockovým Majestic. Spolupracoval také s Českým rozhlasem a jednotlivými zpěváky : Marií Rottrovou, Věrou Špinarovou, Petrem Němcem.

Jarek Nohavica vyhrál na národním finále Porty 83 anketu diváků o nejvýraznější osobnost, zaujal také svou písní Pánové nahoře, která velmi nepokrytě kritizuje vládu. Velmi trefná a vtipně podaná kritika je pro Jarka typická. Reakce vládnoucích vrstev jsou taky pořád stejné: očerňovat, zesměšňovat, shazovat, zneviditelňovat. V roce 1985 mu bylo zakázáno na Portu vystoupit, byl cenzurován apod. Přestože nevydal jedinou nahrávku a byl ignorován médii, umístil se v anketě Zlatý slavík v první desítce. Protože byl zakazovaný a současně vyhledávaný a oblíbený u lidí, šířila se jeho tvorba ilegálními cestami a malými setkáními.
První album vydal v roce 1988 pod jménem Darmoděj, album obsahuje nahrávky z koncertů.

Později vydal další alba, uvedu třeba tato:

Mikimauzoleum

V tom roce pitomém

Osmá barva duhy

Moje smutné srdce

Minulost

Velmi zajímavý kousek jeho tvorby je film Rok ďábla. Nemám slova, kterými bych stručně napsala, o čem to je. Upřímně mě to vzalo za srdce, ani nevím, proč přesně.

Tento fiktivní dokument Petra Zelenky, ve kterém sehrál Jarek hlavní roli, získal několik ocenění Českého lva, mimo jiné za hudbu Jarka a skupiny Čechomor, se kterou Jarek jeden čas spolupracoval.

Jarek udržuje rád v soukromí svůj život, proto ani já o něm nechci příliš psát, zmínila jsem už jeho ženu Martinu: ta dívka, za kterou chtěl odejít na školu s ním od roku 1973 žije, mají spolu syna Jakuba a dceru Lenku. Nohavica složil několik písní pro svou milovanou, např. Heřmánkové štěstí nebo Píseň pro Martinu. Svým dětem věnoval ukolébavky Pro malou Lenku a O Jakubovi.

Naprosto famózní je styl Jarkových koncertů. Vystupuje sám s heligonkou a kytarou, nebo za spoluúčasti dvou geniálních muzikantů Roberta Kuscmierského, který hraje na harmoniku a případně zpívá a Pavla Plánky, který býval bubeníkem, dokud nerozdělitelně nesplynul se svými nástroji.

Ocenění, která Jarek získal jsou například Premio Tenco z roku 2011 ( italská cena, Jarek byl první Čech, který ji obdržel), medaile za zásluhy 1. stupeň z roku 2017, České gramy za desku divné století z roku 1996 ( poprvé zvítězila folková deska ), nebo Puškinova medaile. Na jeho vrub můžeme vypsat i další zajímavá prvenství a úspěchy, za zmínku stojí třeba to, že v roce 2013 jako první český interpret vyprodal dvakrát za sebou celou O2 arénu.

Nohavica vyniká svým humorem a osobitostí, čiší z něj laskavost a takové prosté lidství – jistě i proto je tak oblíbený. Jeho popularita neklesá, jako je to běžné, ale naopak se zdá, že jestli nestoupá, udržuje se v jedné vysoké rovině. Zapálené češtináře může potěšit nejen obecně rozmanitá zásoba slov v písních, ale i užívání naprosto spisovné češtiny, naprosto nespisovné obecné češtiny, ostravského a těšínského nářečí a polštiny. Jarek zpívá i polsky, ostravsky a rusky, ostatně nejen těmito jazyky.

Vedle četné vlastní tvorby překládal i písně Vladimira Semjenoviče Vysockovo a Bulata Okudžavy.

Jarek si dělal srandu, že je rád, že nepřekládal žádné texty z angličtiny, za které by ho byl vyznamenal Donald Trump, protože to prý by už nemohl vyjít z domu. Narážel tím na nevoli mnohých lidí, že nevrátil cenu, kterou mu udělil Vladimir Putin.
Na závěr jednu virtuálku, mám ji moc ráda, ten nápěv mi přijde prostě super. Jarek je taky taková odvážná žába.:-)