J. R. R. Tolkien

Pro někoho, kdo nerad čte, je asi představa tak silné lásky k literatuře, jakou k ní chovám já, nepředstavitelná. Ale je to tak – literaturu miluji a žiji jí. Knižní postavy jsou moji nejoblíbenější společníci, fantasy světy vysněnou dovolenkovou destinací, a písmenka mi před očima ožívají. Už dávno pro mě knihy nejsou jen fikce. Svým oblíbeným spisovatelům bych se klaněla až na zem, kdybych měla možnost je potkat, a uctívala je jako Bohy. Každý autor fantasy je ostatně tak trochu Bůh – vymyslí si svůj vlastní svět, který funguje na principech, které určuje on, a osudy postav jsou v jeho rukou. A někteří jsou Bohy více než jiní – třeba takový J. R. R. Tolkien.

Velké většině z vás se právě teď jistě vybavil Pán Prstenů, Tolkienovo mezi širokou veřejností nejznámější dílo. John Renald Reuel Tolkien svůj velký život započal 3. ledna 1892 v Oranžském svobodném státě v Jižní Africe. Jeho otec tam pracoval jako bankéř, ale matka si prý jihoafrickému podnebí nikdy nepřivykla, a když byly Tolkienovi tři roky, přestěhoval se s matkou a mladším bratrem zpět do Anglie. Zpočátku bydleli na farmě příbuzných ve Worcestershireu, ale pak jeho otec v Africe onemocněl revmatickou horečkou, zemřel, a malá rodina byla nucena nastěhovat se k rodičům Tolkienovy matky do Birminghamu. I když se jim pak povedlo osamostatnit, v Birminghamu už zůstali.

Tolkiena i jeho bratra doma matka vzdělávala ještě před jejich nástupem do školy. Tolkien uměl už ve čtyřech letech číst i psát a zamiloval se do jazyků. Jeho velkou láskou se staly latina a řečtina, ale během života si dokázal pohovořit francouzsky, španělsky, italsky, německy (a rozuměl i rané formě němčiny starosasštině), litevsky nebo rusky. Díky tomu, že ovládal anglosasštinu (formu angličtiny pocházející z 5. století), starou severštinu, velštinu a galštinu, byl na poli jazykovědy velice uznávaný. Ale to trochu předbíháme. Než se pustíme do popisu Tolkienova profesního života, musíme zmínit další smutnou událost jeho krátkého života: když mu bylo dvanáct, zemřela mu i matka. Před svou smrtí navzdory protestům zbytku své rodiny stihla konvertovat ke katolictví. V Tolkienovi to hluboce zakořenilo lásku k víře a po celý život zůstal Bohu věrný. Jeho výchovu převzal katolický kněz, takže Tolkien získal hluboké znalosti co se náboženství týkalo, a byly mu předány úctyhodné hodnoty. A pak už mu bylo devatenáct a nastoupil na Oxfordskou univerzitu, kde se začala psát další důležitá kapitola jeho života.

Na Oxfordu Tolkien nejprve studoval filologii, ze které sice titul nezískal, ale po celý zbytek života se jí věnoval. Po přestupu na anglistiku už titul získal a oženil se. Svou ženu Enid poprvé potkal, když mu bylo šestnáct let, a tvrdil, že byla jeho první a jedinou láskou. Novomanželům ale klidný život kazila probíhající první světová válka a Tolkien se rozhodl dobrovolně narukovat. Byl rok 1916, když onemocněl „zákopovou horečkou“, na kterou mnoho vojáků umíralo, a hodně času tak strávil v nemocnici. Do aktivního boje se do konce války nevrátil, a čas si krátil psaním. Tehdy napsal sérii příběhů, která v češtině vycházela pod názvem Kniha ztracených pověstí. Šlo vyloženě o pohádky inspirované folklórem a Tolkienovou další vášní – mytologií. Na pohádky měl Tolkien mimochodem velice vyhrazené názory. Nelíbila se mu žádná ze stanovených definic, které povětšinou tvrdili, že jde o příběhy, kde se vyskytují nadpřirozené bytosti (v angličtině je pro ně označení „faeries“ a je to prý druh skřítků, v češtině ale žádný takový výraz nemáme). Tolkien tvrdil, že přítomnost nadpřirozených bytostí není nutná, ale že záleží na prostředí, ve kterém se příběhy odehrávají. Ve své eseji O pohádkách z roku 1939 také vyjmenoval hned několik příkladů toho, co pohádky nejsou. Za pohádky zkrátka nepovažoval příběhy, které se neodehrávaly v kouzelném světě. Zabýval se i pohádkovou mytologií, u níž opět nesouhlasil se zavedenými tvrzeními, a vztahem dětí k pohádkám.

Po válce Tolkien získal titul profesora a začal na Oxfordské univerzitě vyučovat anglosasštinu. Se svou ženou měl čtyři děti, pro které neustále vymýšlel pohádky a příběhy. Tolkien svoje děti velice miloval. Snažil se být každý večer doma, aby jim mohl povídat příběhy před spaním, a každé Vánoce jim psal dopisy a příběhy, které „byli“ jako od Otce Vánoc. Později se dočkaly i vydání, a to v knize Dopisy od děda Mráze (překladateli se z nějakého důvodu pojem Otec Vánoc nelíbil, a vytrvale jej překládal jako dědu Mráze). Právě při vymýšlení příběhů pro své děti začalo vznikat jeho první dílo ze Středozemě, a to Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Hobit je opět velice pohádkové dílo vhodné i pro mladší čtenáře. Původně jej ani neplánoval vydat, ale pak se rukopis dostal do rukou jednomu z jeho studentů, který naléhal tak dlouho, až Tolkien Hobita vydal. Nečekal s jak velkou a pozitivní odezvou se setká, a už vůbec ne, že bude požádán, aby napsal pokračování. Tehdy získal blízkého přítele ve svém kolegovi profesorovi C. S. Lewisovi, autorovi Letopisů Narnie, se kterým o Hobitovi a možnosti pokračování dlouze diskutoval, a nakonec se dohodli, že oba napíší něco velkého. Soupis Tolkienových děl je velice obsáhlý (psal i poezii a už vůbec se nezmiňuji o jeho vědeckých publikacích), ale já bych se chtěla soustředit výhradně na Středozem a příběhy z ní.

Pána Prstenů, který je tedy pokračováním Hobita, původně plánoval psát ve stejném stylu, tedy jako pohádku. Ale příběh se mu pod rukama stával stále temnějším a temnějším, až se z něj nakonec stalo dílo pro dospělého čtenáře. Tolkien se také velice podrobně věnoval historii a funkčnosti světa, do kterého příběh zasadil. Trvalo mu několik let než si vůbec vytvořil kostru světa a mohl se konečně pustit do psaní o Frodovi Pytlíkovi a jeho cestě do Mordoru. V rámci uvěřitelnosti světa vymyslel i patnáct umělých jazyků a dvě písma. Samozřejmě, že obojí na takové úrovni, aby byli v realitě použitelné. Nejznámějšími jsou elfské jazyky Quenijština a Sindarština, trpasličí tajná řeč Khuzdul nebo Černá řeč, kterou hovoří skřeti.

Mimochodem, Pán prstenů původně neměl být trilogií, ale po válce byl takový nedostatek papíru, že bylo snazší vydat tři kratší knihy než jednu dlouhou. Svět, který Tolkien pro Pána Prstenů vytvořil, je tak obsáhlý, že se do knih nevešla ani polovina z toho, co Tolkien vytvořil. Na rozvoji Středozemě pracoval až do své smrti. John Ronald Reul Tolkien zemřel 2. září 1973 ve věku 81 let a byl pochován v Oxfordu vedle své milované ženy. A o tom, co pro něj Středozem znamenala, svědčí jména vytesaná na jejich náhrobcích, Beren a Lúthien. To byli smrtelník a nesmrtelná elfská panna, kteří do sebe byli neuvěřitelně zamilovaní (jejich příběh se popisuje v knize Beren a Lúthien, která vyšla poprvé teprve minulý rok). A mně ani nepřekvapuje, že takové vyznání lásky, je znázorněno v mytologii Středozemě. Středozem byla zkrátka Tolkienův život. Všechny materiály, které se nevešly do knih, Tolkienův syn Christopher seskupil, zeditoval a po otcově smrti vydal v knize nazvané Silmarillion.

Do psaní tohoto článku jsem se pustila, když jsme v rámci Umění dostali za úkol napsat o svém oblíbeném umělci. Tolkien sice nebyl umělec v klasickém slova smyslu, jako jsou malíři nebo hudebníci, ale pro mě umělcem byl, jedním z největších, který navždy vstoupil do historie fantasy. A čím to mám podložené? Přeci stylem jeho psaní; to je totiž rozhodně umění.