Umělkyně, která studovala Gastronomii.
K hudbě jsem se vlastně dostala úplnou náhodou. Když se nad tím dnes zamyslím, přijde mi skoro zvláštní, jak moc různými cestami jsem se k ní dostala. Vždycky jsem měla potřebu něco tvořit. Psala jsem si vlastní texty, chodila jsem hrát do divadla a umění bylo nějakým způsobem součástí mého života. Přesto jsem původně studovala gastronomii.
Hudba ale v mém životě byla už dávno předtím. Milovala jsem ji odmalička. Jen jsem tehdy ještě nevěděla, kam mě jednou zavede.
K umění a hudbě mě dokopala kamarádka
Jednoho dne jsem se seznámila s kamarádkou, která mě nakonec přemluvila, abych zkusila konzervatoř. A právě tam se moje cesta k hudbě začala měnit.
Najednou už hudba nebyla jen něco, co jsem poslouchala nebo o čem jsem si psala. Začala jsem se jí věnovat naplno.
Moje začátky ale rozhodně nebyly dokonalé. Spíš chaotické.
Byla jsem samouk. Na konzervatoři jsem se ocitla mezi lidmi, kteří třeba několik let chodili do ZUŠ, hráli na nástroje nebo měli s hudbou zkušenosti, které já neměla. Já jsem se některé věci teprve učila.
Občas jsem měla pocit, že ostatní mají náskok. Zároveň jsem ale měla něco, co se podle mě nedá úplně naučit ve škole.
Hudbu jsem opravdu milovala.
Dá se hudba naučit, nebo ji musíme nejdřív cítit?
Čím déle se hudbě věnuji, tím víc přemýšlím nad tím, co vlastně znamená být hudebníkem.
Je to o technice? O znalostech? O talentu? O letech studia?
Myslím si, že to všechno má svoje místo. Člověk se může naučit teorii, techniku i pravidla. Ale samotný vztah k hudbě podle mě nejde naučit z učebnice.
Možná právě proto pro mě moje chaotické začátky nebyly jen nevýhodou. Učila jsem se sice pomaleji a jinak než někteří ostatní, ale zároveň jsem si postupně hledala vlastní cestu.
A možná je právě tohle na umění nejhezčí. Nemusíme všichni začínat na stejném místě.
Když hudba začala znamenat něco úplně jiného
Později jsem se dostala do období, které pro mě nebylo jednoduché, a skončila jsem na psychiatrii v Bohnicích a poté v Berouně. Právě v Berouně jsem se poprvé setkala s muzikoterapií.
A ta mi ukázala hudbu z úplně jiné strany.
Do té doby jsem hudbu vnímala hlavně jako něco, co poslouchám, hraju, tvořím nebo píšu. Najednou jsem ale viděla, že může mít mnohem víc významů.
Může být způsobem, jak něco vyjádřit, i když pro to člověk nemá slova. Může spojovat lidi. Může vyvolat vzpomínku. Může změnit atmosféru místnosti. Může být chvílí klidu.
Tehdy jsem si uvědomila, že hudba není jen zvuk.
Hudba jako řeč, která někdy nepotřebuje slova
Právě tohle mě na hudbě fascinuje nejvíc.
Někdy člověk nedokáže vysvětlit, co cítí. Může hledat správná slova, ale žádná mu nepřipadají dostatečná. A potom uslyší písničku a najednou má pocit, že někdo jiný řekl přesně to, co sám nedokázal.
Přitom ten člověk, který písničku napsal, ho vůbec nemusí znát.
To je podle mě zvláštní druh spojení.
Hudba dokáže spojit dva lidi, kteří se nikdy nepotkali.
Proč píšu vlastní texty.
Ještě předtím, než jsem se hudbě začala věnovat naplno, jsem si psala texty.
Možná jsem tehdy ještě úplně nevěděla, proč to dělám. Prostě jsem měla potřebu něco napsat. Některé věci se totiž člověku jednoduše honí hlavou tak dlouho, dokud je nedostane ven.
Dnes už vnímám psaní trochu jinak.
Text pro mě není jen několik hezkých vět, které se mají rýmovat. Je to způsob, jak něco zachytit. Myšlenku, pocit, vzpomínku nebo otázku.
A někdy ani nemusím přesně vědět, co jsem chtěla říct. Možná si význam najde až člověk, který si můj text přečte nebo poslechne.
Myslím si, že moje texty můžou někomu pomoct?
Nevím, jestli moje texty někdy někomu skutečně pomůžou. A ani si nemyslím, že musí někoho přímo zachránit nebo změnit.
Možná někdy stačí mnohem méně.
Třeba když si někdo pustí písničku a pomyslí si: „Takže nejsem jediný člověk, který se takhle cítí.“
Možná právě v tom může být síla umění.
Nemusí vždycky nabídnout řešení. Někdy stačí, když člověku ukáže, že jeho pocity existují i někde mimo něj.
A pokud by jednou někdo něco, co jsem napsala, poslouchal a cítil se díky tomu o trochu méně sám, myslím, že by pro mě moje hudba měla obrovský význam.
Moje inspirace
Inspiraci podle mě nejde naplánovat.
Může přijít z hudby jiného člověka, z filmu, divadla, rozhovoru, vzpomínky nebo úplně obyčejného dne. Někdy člověka inspiruje něco krásného a jindy naopak něco, co ho bolí.
Možná právě proto mám ráda umění obecně. Divadlo, hudbu, psaní… všechno jsou různé způsoby, jak se dívat na svět a potom ho nějakým způsobem předat dál.
Hudba mi umožňuje vytvořit něco, co předtím neexistovalo.
A to je pro mě jeden z nejkrásnějších pocitů vůbec.
Musí být umění dokonalé?
Myslím si, že ne.
Na konzervatoři jsem se hodně setkávala s tím, kolik věcí ještě neumím. A právě proto jsem si postupně začala uvědomovat, že technická dokonalost není to jediné, co dělá hudbu hodnotnou.
Samozřejmě se chci zlepšovat. Chci se učit nové věci a rozumět hudbě stále víc.
Ale nechci, aby mě strach z nedokonalosti zastavil v tvorbě.
Protože kdybychom čekali, až budeme všechno umět dokonale, možná bychom nikdy nic nevytvořili.
Hudba a Já
Když se podívám zpátky, moje cesta k hudbě nebyla vůbec přímá.
Začala u psaní textů, pokračovala přes divadlo, gastronomii, kamarádku, konzervatoř a moje chaotické začátky jako samouka. A potom přišla i zkušenost s muzikoterapií, která mi ukázala úplně jiný význam hudby.
Možná jsem si tedy hudbu nevybrala tak úplně sama.
Možná si hudba postupně našla mě.
Dnes pro mě není jen předmětem, který jsem studovala. Není to jen melodie, text nebo nástroj. Je to způsob, jak tvořit, přemýšlet, cítit a někdy také něco říct, když obyčejná slova nestačí.
A kam mě hudba zavede dál, vlastně nevím.
Ale možná to ani vědět nechci.
Protože právě na tom, že člověk neví, co bude dál, může být cesta umělce to nejkrásnější.
