Tam, kde se moře s nebem pojí,
a bílé vlny v bouři stojí,
plují si tiše, bok po boku,
kosatky v chladném, mořském toku.
Černá a bílá, krásný šat,
kdo by ty tvory neměl rád?
Když vyskočí z vod do oblak,
upře se na ně každý zrak.
Rodina věrná, co se chrání,
od rána až do stmívání.
Svobodně plují oceánem,
kosatka je tu mořským pánem.
Samuel Sedláček
_____________________________________
Tadeáš Markovec
Tomáš pracoval roky ve městě u počítače, dokud mu nezačalo připadat, že se dusí i v otevřeném prostoru. Jednoho dne si koupil jednoduchou loď a odjel na sever, kde moře už nebylo klidné ani přehledné, ale studené, hluboké a živé.
První dny byly jen o přežití a tichu. Pak si všiml pohybu pod hladinou. Velké stíny, které nepatřily rybám. Jedno ráno se objevily kosatky. Ne jako útok, ne jako náhoda, spíš jako přítomnost, která si ho všimla stejně jako on jich.
Nejprve jen kroužily v dálce. Tomáš vypnul motor a jen se nechal nést vlnami. Čas přestal dávat smysl. Pak začaly připlouvat blíž. Jedna z nich, větší, s jasně viditelnou ploutví, se držela opodál, ale nikdy nezmizela úplně.
Dny plynuly a Tomáš pochopil, že ho nesledují z hladu ani zvědavosti, ale z něčeho, co neuměl pojmenovat. Přestal se bát. Jen existoval vedle nich na hranici jejich světa.
Jednou přišla bouře. Loď se ztratila v chaosu vln a větru. A právě tehdy se kosatky objevily znovu. Ne aby ho zachránily jako lidé, ale aby byly tam, kde on už nebyl sám. Držely se poblíž, dokud se moře neuklidnilo.
Když se počasí změnilo, kosatky zmizely stejně tiše, jako se objevily. Bez loučení, bez signálu.
Tomáš se nakonec vrátil na pevninu. Ale věděl, že někde v šedé vodě existuje svět, který ho na chvíli přijal ne jako návštěvníka, ale jako součást ticha mezi dvěma druhy, které si nemusely rozumět, aby si na okamžik porozuměly
__________________
Název: Dítě psího boha
Postavy: Et – dívka z kmene Mixeů, její matka (Mëj – výslovnost Meh), Kipy – duch šakala, doktor Moreno, zdravotní sestřička
Scéna první:
Bílý nemocniční pokoj. Je v něm jedna postel, na ní leží dívka. Pokoj je prozářený sluncem.
Za dveřmi pokoje jsou slyšet tiché hlasy.
Et (v mysli, otráveně):
Tak a už je to tu zase. Každé ráno to stejné – nejdříve postávají přede dveřmi a pak vejdou do místnosti, jako by se báli, co uvidí. Jak je to vlastně dlouho, co tu tak ležím? Možná měsíc nebo dva. Pořád na rozhraní mezi dvěma světy.
Otevřou se dveře a vchází doktor.
Doktor Moreno (vesele):
Rád tě zase vidím, Et. Doufám, že ses dobře vyspala. Co bys řekla tomu, že bychom se podívali, jak se ti dnes daří? Co ty na to?
Et:
Dobré ráno, pane Moreno. Ano, vyspala jsem se dobře, ale ráda bych se vás zeptala, kdy budu moct jít domů?
Doktor Moreno (vyhýbavě):
No víš, děvče, ještě nejsi úplně v pořádku, takže…
Et (naštvaně):
Takže se mi tímhle šetrně snažíte naznačit, že se pravděpodobně už domů nevrátím, leda by se stal zázrak, že?
Doktor Moreno (posmutněle a zahanbeně):
Měla jsi vážnou nehodu, má milá. Musíš pochopit, že to, že jsi vůbec ještě tady, je zázrak sám o sobě. Teď mě nech, abych tě mohl prohlédnout.
Et si povzdychne a nechává doktora Morena dělat svou práci. Po skončení prohlídky se lékař narovnává a chystá se ještě něco Et říct. Vtom se dveře znovu otevřou.
Zdravotní sestřička (jemně otráveně):
Pane doktore Moreno, señora García si opět stěžuje na bolesti a žádá vaši přítomnost.
Doktor Moreno (jemně otráveně):
Ach ano, už tam běžím. Měj se zatím dobře, Et.
Doktor Moreno odchází.
Et (v mysli):
Už bych vážně chtěla jít domů, ale zatím tu trčím. Jaká ironie, že já, jeden z potomků kmene Mixeů, který se nepodřídil ani španělským dobyvatelům, tu teď ležím po vážné autonehodě.
Najednou Et ucítí studený závan větru. Otevře oči a uvidí postavu šakala, jak sedí před ní. Šakal jako by měl na sobě rozkvetlé květy – a co ji vyděsí nejvíce, je to, že jsou v jeho těle vidět všechny kosti.
Et:
Aaaaaaaaaa!
Eliška
_______________________________________________
Dobrý den,
posílám Vám scénář.
Smaragd, přítel na celý život
PLÁŽ
G: Podívej, na pláži něco je.
A: Opatrně… raději zavolám mořskou záchrannou službu.
PLÁŽ – POZDĚJI
G: Tati, a co s tím delfínem teď bude? Kde má tátu a mámu, jako já?
A: To nevím Georgi, v mořském centru se o něj postarají, neboj.
G: A můžeme jet za ním, prosím, prosím?
A: Zítra odpoledne se tam zastavíme cestou na letiště pro maminku.
MOŘSKÉ CENTRUM – DALŠÍ DEN
G: Ahoj delfíne, já jsem George. Jak se jmenuje?
T: Říkáme mu Smaragd, každý nalezený delfín dostane jméno podle počtu písmen v abecedě, podle toho kolikátý zachráněný je.
G: Tyjo, hustý. Tak to jich tu asi máte fakt hodně, co. Kde jsou všichni?
T: Většina z nich se vrátí do volné přírody, Smaragd se tam vrátí také. Až ho pořádně vyšetříme, budeme si jistí, že to zvládne.
G: Aha, můžu ho zatím chodit navštěvovat?
T: Jasně, chceš za ním do bazénu? Sára tě k němu vezme.
BAZÉN
G: Smaragde, povíš mi, co se stalo? Jaké to je žít v moři, v oceánu?
S: Plul jsem s celou svojí rodinou při západu slunce, skotačili jsme se sourozenci, když v tom na mě přistála rybářská síť. Přišla bouřka a já se probudil na horkém písku, celý zamotaný a sám, úplně, úplně sám.
G: Já jsem taky často sám, před pár týdny jsme se přistěhovali. Dneska přiletí moje maminka se zbytkem našich věcí. Ale všichni moji kamarádi zůstali daleko odsud, tam bys ani ty nedoplaval, Smaragde.
S: Aspoň máš pořád svoji rodinu. Co když tu svoji už nikdy neuvidím?
A: Georgi! Nech toho delfína a pojď už, nebo přijedeme pozdě.
G: To je Smaragd, tati, jmenuje se Smaragd, má jméno. Neboj, Smaragde, já zase přijdu.
MOŘSKÉ CENTRUM – O PÁR TÝDNŮ POZDĚJI
S: Dnes už mě budou pouštět do moře. Slyšel jsem Tima, jak volá s veterináři a říkal Sáře, ať připraví auto na převoz.
G: Co?! Ne, to nemůžou, to nemůžou! Smaragde, vždyť ty jsi můj jediný kamarád celé ty týdny. Nesmíš mě opustit.
S: Mám strach, že nenajdu svou rodinu, ale k tobě si najdu cestu vždycky.
T: Tak Georgi, je čas se rozloučit.
S: A co kdyby jel s námi? Smaragd ho má rád, bude klidnější.
T: Já nevím Sáro, vždyť je to dítě…
S: Taky jsem byla. A přesně to byl ten moment, kdy jsem si tohle zamilovala a nechtěla už nikdy dělat nic jiného. No tak Time, dej mu šanci.
T: Fajn. Georgi, připraven vyrazit?
G: To vážně můžu? Fakticky? Děkuju, děkuju, děkuju!
MOŘE
G: Nezapomeň na mě, Smaragde.
S: Neboj se, slibuju. Vždy připluju ke břehu a budeme spolu moct plavat.
T: Sáro, Georgi! Tam. Delfíni.
S: Nejsou to…
G: Jeho rodiče! Smaragde, to je tvá rodina. Našli tě.
S: A přesně takhle si já najdu i tebe, Georgi. To mají delfíni v krvi.
Bížová Sabina
_____________________________________________
Jolana Perničková
Film o kosatce a člověku. Muž jménem Jack, který pracuje v záchranné stanici, se spřátelí s jednou kosatkou. Zatímco ostatní záchranáři chtějí kosatku studovat, on je pro to, aby byla vypuštěna na svobodu. Dlouho za to bojuje, a nakonec ji vypustí, přestože je to proti nařízení vedení a je za to následně propuštěn. V záchranné stanici už nikdy pracovat nebude, ale zůstane u oceánu. Když si na konci filmu, již zestárlý, vyjede na oceán na projížďku, spatří svou kamarádku kosatku, jak si spokojeně plave se svou rodinou. Ona ho také pozná, stejně jako se poznávají kosatky podle znaků na hřbetu mezi sebou. Dokazuje to, že pro ni její zachránce už není člověk, ale jeden z jejího druhu.
Pár scén – scéna “Co se jí stalo?”
(Jack a jeho kolega stojí nad nádrží, v níž si plave zraněná Sally.)
Kolega: Tak já si jeden den vezmu volno, a vy tu zatím podnikáte takové věci!
Jack: Je tomu tak.
Kolega: Co se stalo?
Jack: Manévr, který jí nevyšel. Zkusila se lovit skokem na souš, ale zasekla se tady.
Kolega: Trubka malá. Hlavně, že je o ni postaráno.
Jack: To jo. Ale vedení prý uvažuje, že by zažádalo, aby u nás už zůstala. Nebyla odchycená, takže je to humánní, a byli bychom jediná záchranná stanice v zemi, která má kosatku.
Kolega: Nelíbí se ti to.
Jack: Nevím, přijde mi to jako dobrý nápad. Hodně by se zvýšila naše prestiž. Ale… nevím, něco na ní je. Mám pocit, že nemá osobnost na život v zajetí.
Kolega:Tak ty už taky potřebuješ volno, kamaráde! Pěkně ti z našich zvířat hrabe.
Jack: Nehrabe mi… ale mám pocit, že ke mně promlouvá. A že jsem jediný, komu může věřit a kdo jí pomůže.
Kolega: Určitě ti hrabe.
(Poplácá ho po rameni a odejde.)
Scéna “Operace vypuštění”
(Jack sedí osamocen u vodní nádrže, kde si plave stále dokola jeho kosatka.)
Kolegyne (přichází za ním): Co tu tak sám sedíš?
Jack: Podle mě není dobré ji tu držet.
Kolegyně: Budeme moct pomoct tolika kosatkám, když si tu jednu necháme kvůli výzkumu.
Jack: Já vím… Ale co to znamená pro ni? To je v pořádku obětovat Sallyinu svobodu, když to zachrání další?
Kolegyně: Ano, protože… tak moment, řekl jsi jí Sally? Tys ji pojmenoval?
Jack: No, Sally se k ní hodí…
Kolegyně: Vytvořil sis k ní moc silný vztah.
Jack: Co když jsme si ho vytvořili oba zároveň?
Kolegyně: Udělal jsi velkou chybu, přímo obrovskou, Jacku. Zvířata v zajetí nevydrží dlouho a tebe to zničí.
Jack: A o tom právě mluvím! Proč by měla přežít pár let v zajetí, když může žít spoustu let svobodně? Ošetřili jsme ji a naše práce skončila. Není to od nás fér.
Kolegyně: Vedení rozhodlo…
Jack: Tak se musíme vzepřít. Prosím, pomoz mi.
Kolegyně: Přijdeme o práci i doporučení do dalších záchranných stanic a už nás nikdy nezaměstnají…
Jack: Všechno vezmu na sebe. Jen potřebuji, aby někdo hlídal u brány, zatímco jí budu vypouštět…
Kolegyně: Tak tys nad tím už takto přemýšlel!
Jack: Prosím, Martho. Sám to nedokážu.
Kolegyně: Přijdeš o vše, co jsi roky budoval. O svůj sen.
Jack: Ale udělám správnou věc.
Scéna “Shledání”
(Zestárlý Jack je na své loďce. Stojí na přídi, pozoruje sluníčko, nastavuje mu tvář. Pak jde na záď a začne tam smotávat lano. Náhle uslyší cáknutí vody. Podívá se do dáli a musí si šokem sundat brýle.)
Jack (vnitřní monolog): V první chvíli jsem ani nechtěl věřit, že to je vážně ano. Myslel jsem si, že mám vidiny. Ale na její znaky jsem nikdy nezapomněl. Byla tím, kdo mi ukázal, že jakkoliv chci přinášet dobro, pro to největší občas musíte udělat špatnou věc. Dlouho jsem přemýšlel, jestli jsem neudělal chybu. Až tohle odpoledne mi dalo odpovědi na mé otázky.
(Jack se zahledí na kosatku.)
Jack: Sally? Sally, jsi to ty?
(Kosatka vydá nadšený zvuk a okamžitě začne plavat k němu. Jack radostí skáče do vody.)
Jack (Sally k němu připlouvá): Já… myslel jsem si, že jsem tě ztratil. Že už tě nikdy neuvidím. Že jsem udělal chybu.
(Kosatka se k němu tulí, svou obří velikostí ho trochu topí, ale Jack si ničeho nevšímá. A vydává zvuk typický pro shledání se členy rodiny.)
Jack (vnitřní monolog): Až v to odpoledne jsem pochopil, jak moc zbytečné mé výčitky celou dobu byly. A že jsem udělal to nejlepší. Sally mě vítala jako člena rodiny. Pamatovala si mě. Došlo mi, že tím, že jsem porušil lidské zákony, jsem přišel o svoji profesionalitu, ale i o lidskost. Pro ni jsem se stal kosatkou. Jednou z jejích.
(Jak se směje, kosatka nadšeně plave. Chystá se odplavat, ale dojde jí, že za ní Jack neplave. Diví se.)
Jack: Nemůžu, holka. Musím se vrátit ke svému životu. Ale přisáhám ti, že na tebe nikdy nezapomenu. Každý den budu doufat, že tě potkám. A až zemřu, nechám svoje tělo poslat po oceánu. Tak už budeme stále spolu. Nikdy na tebe nezapomenu, Sally.
(Kosatka konečně odplouvá, Jack vyleze z vody. Opodál Sally povyskočí nad vodu, jako by mu chtěla naposledy zamávat. Jack se směje. Záběr se zasekne, jako by se cvaklo fotoaparátem přes obraz, a začínají běžet titulky.)
____________________________________
Bylo to ještě za tmy, kdy se svět tváří tišeji, než ve skutečnosti je. Pláž byla studená a písek mi zalézal mezi prsty, jak jsem běžela za zvukem, který jsem si zprvu nedokázala vysvětlit. Nebyl to vítr. Nebyly to vlny.
Byl to život.
Drobný pohyb na písku – sotva viditelný. Klečela jsem a srdce mi bušilo tak silně, až jsem měla pocit, že ho slyší celý oceán. Malá mořská želva se snažila dostat ven z ulity světa, do kterého se právě narodila. A nebyla sama. Kolem ní se začaly objevovat další.
Ale ona byla jiná.
Na krunýři měla malou světlou skvrnu, nepravidelnou, jako kdyby ji někdo lehce pohladil štětcem. Byla pomalejší než ostatní. Zatímco její sourozenci se instinktivně hnali k vodě, ona zůstávala pozadu.
A pak jsem si všimla proč.
Zapletla se do kousku plastu, který se v písku sotva hýbal. Tak malý odpad. Tak velký problém.
Opatrně jsem ji vzala do dlaní. Byla neuvěřitelně lehká. A živá. Tak křehká, že jsem se bála i nadechnout.
„To zvládneš,“ zašeptala jsem, i když jsem věděla, že mi nerozumí.
Nebo možná ano.
Uvolnila jsem ji a položila zpátky na písek. Tentokrát se rozběhla. Malé ploutvičky bojovaly s gravitací, s pískem, s celým světem – a přesto směřovaly jen jedním směrem.
K oceánu.
Dívala jsem se, dokud ji nepohltila vlna.
A pak byla pryč.
Uplynuly roky.
Život se mezitím změnil, jak to dělá. Přesunula jsem se z míst, která jsem znala, k věcem, které jsem si teprve musela osvojit. Ale oceán… ten zůstal někde uvnitř mě.
A tak jsem se k němu vrátila.
Poprvé jsem se ponořila s pocitem, že vstupuji do jiného světa. Ticho. Hluboké, skutečné ticho. Jen můj dech v regulátoru a pomalý rytmus vody.
A pak jsem ji uviděla.
Nejdřív jen siluetu. Klidný pohyb, který nepatřil rybám. Něco staršího. Něco moudřejšího.
Mořská želva.
Plula kolem mě bez strachu. Bez spěchu. Jakoby mě pozorovala.
A tehdy jsem si všimla té skvrny.
Nepravidelné, světlé znamení na krunýři.
Srdce se mi na okamžik zastavilo.
„To není možné…“
Ale bylo.
Byla to ona.
Nevím, jak dlouho jsme tam jen tak byly. Dvě bytosti, které dělily roky, oceán a úplně odlišné světy – a přesto se znovu setkaly.
Natáhla jsem ruku, ale nedotkla se jí. Některé hranice se nepřekračují.
A ona zůstala.
Naše setkání nebylo poslední.
Začala jsem se vracet. Znovu a znovu. A pokaždé tam byla.
Někdy se objevila z hlubin, jindy plula vedle mě, jako by mě vedla. Ukazovala mi místa, kam bych se sama nikdy nevydala – korálové útesy plné barev, jeskyně, kde světlo tančilo jako živé, i tichá místa, kde se oceán zdál nekonečný.
A pak přišel den, kdy jsem pochopila, že náš vztah není jen o setkávání.
Byl o důvěře.
Uviděla jsem ji dřív, než jsem pochopila, co je špatně. Pohybovala se jinak. Trhaně. Nepřirozeně.
Připlavala jsem blíž – a žaludek se mi stáhl.
Rybářská síť.
Zamotaná kolem jejího těla, utažená kolem ploutví.
Bojující.
Unavená.
A přesto pořád klidná, když mě uviděla.
Ten pohled… nikdy na něj nezapomenu. Nebyl v něm strach. Byl v něm klid. Jakoby věděla, že jsem tam.
Jakoby čekala.
Prsty se mi třásly, když jsem se snažila síť uvolnit. Každý pohyb musel být přesný. Každá chyba mohla být poslední.
Docházel mi vzduch.
Docházel čas.
Ale ona zůstávala.
Nakonec se poslední vlákno uvolnilo.
A ona byla volná.
Na okamžik se nepohnula. Jen tam byla. Vedle mě.
Pak pomalu obeplula kolem mě.
Jednou.
Dvakrát.
A zmizela do hlubin.
Od té doby vím, že některá přátelství se nedají vlastnit.
Nedají se pojmenovat.
Nedají se vysvětlit.
Existují mimo slova.
Občas ji stále vídám. Ne vždy. Ne pravidelně. Oceán má svá pravidla.
Ale pokaždé, když se objeví, vím to dřív, než ji uvidím.
V tom tichu.
V tom klidu.
V tom zvláštním pocitu, že nejsem sama.
A když plave vedle mě, už ji nepotřebuji zachraňovat.
Ani ona mě.
Jen jsme.
Dvě bytosti.
Spojené jedním okamžikem na pláži… který nikdy neskončil.
Kateřina Nováková
Moře bylo klidné jen pár vteřin. Pak se hladina roztrhla a vedle malé výzkumné lodi se vynořila obrovská kosatka.
Eva ztuhla.
„To není možné…“
Tomáš se otočil od kormidla.
„Co se děje?“
Kosatka plula těsně vedle nich. Na vysoké hřbetní ploutvi měla dlouhou bílou jizvu.
Eva skoro šeptala.
„Stín.“
Vítr zesílil. Loď zavrzala a pod hladinou se mihlo obrovské černobílé tělo.
„To je ta samá?“ zeptal se technik Marek.
Eva pomalu přikývla.
„Před třemi lety zmizela po srážce s lovci. Myslela jsem, že je mrtvá.“
Najednou všechna světla na palubě problikla.
Marek vykřikl z podpalubí:
„Sonar vypadl! Nic nevidím!“
Ozvala se silná rána.
BUM.
Celá loď se otřásla.
Tomáš popadl rádio.
„Všichni nahoru! Hned!“
Další náraz. Tentokrát silnější.
Voda kolem lodi začala bublat. Stín kroužil pod nimi.
Eva se chytila zábradlí. Dívala se dolů do temné vody. Náhle uviděla něco zvláštního — kosatka neutíkala ani neútočila.
Snažila se je někam vést.
„Počkejte…“ řekla Eva. „Ona nechce loď potopit.“
Tomáš se zamračil.
„Tak proč do nás naráží?“
Kosatka znovu vyskočila nad hladinu a hlasitě zasyčela.
V dálce se ozval hluboký kovový zvuk.
Tomáš zbledl.
„Ne…“
Z mlhy se pomalu vynořila obrovská nelegální rybářská loď. Na bocích měla natažené masivní sítě.
A v jedné z nich se zmítalo malé mládě kosatky.
Eva vydechla:
„Proto nás sem přivedla.“
Stín prudce udeřil ocasem do vody. Vlna narazila do boků lodi.
Tomáš chvíli mlčel… a pak nastartoval motory naplno.
„Tak jo,“ řekl. „Jdeme pro něj.“
Ať se vám líbí.
Christian Tyle.
____________________________________________
Bürgerová.
Oceán
Povídej a zpívej, má velrybo,
Víš, jak mně je nelibo,
Když sním, když do oceánu se potápím
Když nic nevím a jen se v bolesti utápím,
Však ty, ty má velrybo,
Tu bolest harpun cítíš,
A mou lásku, když zachytíš,
Jako bych najednou snad celý oceán prozkoumal,
A jen na tvém hřbetu jsem konečně vodou nebloumal,
Ty, má velrybo, jen ty chápeš, co je svět,
Jaké to je, když já nemůžu vidět,
Já však oči mám, ale nic nevidím,
Ty mým zrakem jsi,
A ve vodě, když slyším hlasy,
Tvé písně, tvých sester,
Jako kdybych lásku konečně opět našel,
A jen proudem se unášel,
A teď proplouvám mořem a cítím se jako bohem oceánů
Jak Poseidon mající svůj trojzubec
A ty má Amfitrité, má nymfa
Ve snech měníš se v člověka a jsme navždy spolu,
Já však milovat tě nemohu,
Ne tolik jako ty mě,
Byť se snažím,
Po nalezení našeho štěstí bažím,
a ty umíráš v mém náručí,
Proč má velrybo? Proč jen jsi mi zmizela?
Na onen břeh si připlula,
A já? Já topím se ve slané vodě
Běda člověku jež nevidí svou malost
A jen skýtá radost v nadpozemské kráse,
Snad proto si mi nestačila,
Snad proto tě probodl můj trojzubec,
Jaký jsem to jen blbec,
Dýchej, člověče,
I když ti nikdy nebude odpuštěno.
___________________________________________
