Národní obrozenci

V době, kdy český jazyk pomalu upadal v zapomnění, v Pražských ulicích se rozléhala němčina a najít knihu v mateřském jazyce bylo asi jako hledat jehlu v kupce sena, se mezi prostými lidmi našli ti, kdo stále věřili a byli ochotni bojovat za zachování vlastního národa. Dodnes se těmto odvážlivcům přezdívá národní obrozenci. Chýlilo se ke konci 18. století a Habsburská monarchie nám postupně uštipovala i poslední kousky naší české identity. 

Již zmínění národní obrozenci nebyli od jiných obyvatel jakkoli odlišní – byli to zcela běžní měšťané či venkované. Měli však jedno společné a to odhodlání navrátit českému jazyku a našim tradicím již dávno ztracenou slávu. Přesto byla většina z nich vzdělávaných pouze v němčině či latině, češtinu jako takovou nebo alespoň to, co z ní zbylo, znali tedy jen z domova. Třeba takový Josef Dobrovský psal původně německy a až později se rozhodl začít pracovat na obnově českého jazyka. Také Josef Jungmann původně učil na gymnáziu latinsky, ale veškerý svůj volný čas věnoval dokazování, že český jazyk může být stejně tak plnohodnotný. 

Každý z národních obrozenců se živil něčím trochu jiným. Již zmíněný Josef Dobrovský byl například novinář a politik, Václav Kliment byl zase právník, docent dějin a nebo dokonce i politický sekretář protektorátního prezidenta Emila Háchy. Taková Božena Němcová byla převážně závislá na výdělku jejich tehdejších mužských známostí. Václav Thám byl překladatelem, ale také hercem a režisérem. Josef Kajetán Tyl se pohyboval ve stejném odvětví, a však k tomu byl ještě divadelním kritikem a novinářem.

Přesto, že byl každý z nich odlišný, je spojovala touha po obnově českého jazyka a kultury. Jejich spolupráce spočívala ve psaní dopisů, předávání si rukopisů a všemožných rad. Také se tajně scházeli v salonech, různých vlasteneckých spolcích i v kavárnách, kde společně diskutovali, jak vrátit češtinu zpět do popředí. Vnímali český jazyk jako srdce českého národa a věřili, že díky obnovení českých knih, škol a divadel, náš národ opět povstane z popela jako ohnivý fénix. Vědomí, že pracují pro lepší budoucnost – pro to, aby jejich potomci hrdě věděli kým jsou – je hnalo kupředu.

Největším úspěchem jim byl každý malý krůček vpřed: každá vydaná kniha v českém jazyce, každé nové české slovo nebo dokonce založení divadla i českého časopisu. Jelikož tehdejší šlechta i někteří měšťané stále považovali češtinu za jazyk takzvané „nižší vrstvy“, setkávali se poměrně běžně s výsměchem. Představme si jak bychom se cítili, kdyby naši práci, naše úsilí z hloubi našeho srdce, někdo takto shazoval. Naši obrozenci byli však natolik zapálení a hnáni vidinou lepší budoucnosti našeho národa, že se svého úsilí nikdy nevzdali.

A právě díky jejich ohromné vytrvalosti se český jazyk vrátil zpět do našich škol, divadel, novin, knih a do našeho každodenního života. A o to větším úspěchem byl vznik Československa zhruba o sto let později. Probudili v českém národu touhu po něčem vlastním a po návratu ke kořenům natolik, že zde dnes máme jazyk tolik kvalitní a obsáhlý, že by nikdo nepoznal, jak blízko k jeho ztracení jsme měli.

Bížová Sabina

Historický kontext českých národních obrozenců

České národní obrození bylo kulturní, jazykové a politické hnutí, které probíhalo přibližně od konce 18. století do poloviny 19. století. Hlavní myšlenka obrozenců byla obnovit český jazyk a češství, toto hnutí bylo vlastenecky založené. Čeština byla tehdy považována za jazyk venkova a nižších vrstev, zatímco vzdělané vrstvy mluvily převážně německy. Obrozenci usilovali o to, aby se čeština stala plnohodnotným jazykem vzdělanosti a veřejného života.

Rodný jazyk obrozenců nebyla vždy čeština. Mnozí z nich, zejména z městských a vzdělaných vrstev, měli jako první jazyk němčinu (např. Josef Dobrovský nebo Josef Jungmann vyrůstali v prostředí, kde se mluvilo německy). Přesto si český jazyk vědomě osvojili a zasvětili život jeho obnově. Tato skutečnost ukazuje, že obrození nebylo jen jazykovým hnutím, ale i hlubokým kulturním a morálním rozhodnutím.

Vzdělání obrozenců bylo většinou velmi kvalitní – většina z nich studovala na univerzitách nebo v církevních školách. Josef Dobrovský byl kněz a filolog, Jungmann vystudoval filozofii a teologii, František Palacký historii a práva. Díky svému vzdělání byli schopni pracovat s evropskými intelektuálními tématy (např. osvícenstvím, romantismem či humanismem) a přenášet je do českého prostředí.

Živili se většinou jako učitelé, kněží, spisovatelé, vědci či úředníci. Mnozí působili také v redakcích časopisů nebo při organizaci vědeckých společností a divadel. Většina obrozenců neměla z národního hnutí žádný přímý finanční prospěch – šlo jim především o ideály a službu národu.

Spolupracovali mezi sebou prostřednictvím dopisů, časopisů a vědeckých společností. Sdružovali se například kolem Matice české (založené roku 1831) nebo Vlasteneckého muzea v Praze. Sdíleli rukopisy, překlady i odborné poznatky a navzájem se podporovali. Spojovala je láska k českému jazyku a české kultuře jako takové. 

Motivovalo je přesvědčení, že český národ má svou vlastní historii, kulturu a jazyk, které nesmějí zaniknout. Obdivovali slavnou minulost husitství a Karla IV. a chtěli dokázat, že i malý národ může být kulturně významný. K motivaci přispívalo i osvícenské myšlení o právu národů na vzdělání a sebeurčení.

Za úspěch považovali obrozenci především to, že se čeština znovu stala jazykem školství, literatury a vědy. Vznikly nové slovníky (např. Jungmannův Slovník česko-německý), česká poezie (Čelakovský, Kollár) i divadlo (Bouda).

Z dlouhodobého hlediska byl však úspěch obrozenců zásadní: vytvořili jazykový, kulturní a intelektuální základ, na němž mohla později vyrůst česká politika 19. století a nakonec i samostatný československý stát v roce 1918. Díky nim se český národ udržel mezi moderními evropskými národy a jejich práce dodnes ovlivňuje českou kulturu i vzdělání.

Také je důležité zmínit dva významné podvrhy, které měly ukázat, jak je čeština prastarý jazyk. O jejich pravosti pochyboval například Tomáš Garrigue Masaryk. 

Rukopis Královédvorský byl nalezen Václavem Hankou v roce 1817, měl pocházet z 13. století a obsahoval staročeské hrdinské a milostné básně.

Rukopis Zelenohorský byl nalezen v roce 1818 a obsahoval Libušin soud. Také měl poukázat na to, že česká literatura tu byla již ve středověku. Zároveň také, že dřív se řešilo téma vlastenectví vůči českému národu. 

Zpočátku byly rukopisy velice kladně přijaty, protože pro českou literaturu to znamenalo, že není tak mladá. Později se však o jejich pravosti začalo pochybovat, např. již zmíněný Masaryk proti nim silně vystupoval ale nejen on, také Jaroslav Goll (český básník a historik) nebo Jan Gebauer (český jazykovědec). 

Ukázalo se, že rukopisy byly napsány Václavem Hankou a Josefem Lindou. To byla velká rána pro českou společnost, jelikož ti, co je vnímali jako podvrhy byli hodně kritizováni, až nenáviděni. 

Ale nemělo to jen negativní dopad, inspirovalo to mnoho básníků, malířů a skladatelů (např. skladatele Bedřicha Smetanu nebo malíře Josefa Mánesa). 

Teď bych se ráda věnovala spisovatelům, které jsem nezmínila, ale jsou taky velice důležití pro naši kulturu:

Josef Jungmann (1773–1847)

Povolání: učitel, spisovatel, překladatel.

Přínos: přeložil Miltonův Ztracený ráj do češtiny, aby dokázal, že čeština zvládne i složitou literaturu.

Napsal Slovník česko-německý (5 dílů!) – obrovská práce, která zachránila spoustu českých slov.

Velká osobnost literárního obrození.

Václav Thám (1765–1816)

Povolání: herec, dramatik, překladatel.

Přínos: zakladatel Vlastenského divadla v Praze (1790).

Snažil se o návrat českého jazyka na jeviště.

Psal hry jako Břetislav a Jitka.

Karel Ignác Thám (1763–1816)

Povolání: překladatel, jazykovědec, úředník.

Přínos: psal české učebnice, překlady a texty, které pomáhaly lidem znovu se učit česky.

František Palacký (1798–1876)

Povolání: historik, politik.

Přínos: nazýván „otec národa“.

Napsal Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

Chtěl ukázat, že Češi mají vlastní dějiny a hrdost.

Politicky bojoval za českou samosprávu v habsburské monarchii.

Pavel Josef Šafařík (1795–1861)

Povolání: slavista, básník, vědec.

Přínos: psal o slovanských národech, chtěl, aby Češi cítili sounáležitost se Slovany.

Dílo: Slovanské starožitnosti, Dějiny slovanské řeči a literatury.

Jan Kollár (1793–1852)

Povolání: evangelický kněz, básník.

Přínos: autor básnické sbírky Slávy dcera, která oslavuje slovanskou vzájemnost.

Propagoval myšlenku slovanské jednoty.

Karel Havlíček Borovský (1821–1856)

Povolání: novinář, spisovatel, politik.

Přínos: zakladatel české kritické žurnalistiky.

Zakládal noviny (Národní noviny), bojoval proti cenzuře.

Byl za to vyhnán do Brixenu.

Psal satirické básně (Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra).

Božena Němcová (1820–1862)

Povolání: spisovatelka.

Přínos: zachycovala český venkov a lidovou kulturu.

Nejznámější dílo: Babička.

Sbírala lidové pohádky (spolu s manželem).

Přispěla k sebevědomí českých žen a českého lidu.

František Ladislav Čelakovský (1799–1852)

Povolání: básník, novinář, překladatel.

Přínos: sbíral lidovou poezii – Ohlasy písní českých, Ohlasy písní ruských.

Pomohl zachovat lidovou tradici v literatuře.