Dobrý den,
posílám zápisky.
Josef Jungmann – národní obrození
„Jazyk národa je jeho duší.“ „Kdo jazyk národa zachovává, zachovává jeho kulturu i národní vědomí.“ „Český jazyk musí být schopný vyjadřovat vše, co mysl a duch potřebují.“ 16.7.1773, 14.11. 1847 Josef Jungmann pocházel z Hudlic u Berouna a byl šestým dítětem chudého ševce Tomáše Jugmanna a Kateřiny rozené Kinské. Na přání rodičů se měl stát knězem, a tak byl poslán nejprve do Berouna a poté do Prahy na piaristické gymnázium. Vystudoval filosofii na univerzitě, kde jej profesor matematiky Stanislav Vydra přivedl k českému vlastenectví. Následovalo studium práv, které však z rodinných důvodů nedokončil. Od roku 1799 totiž mladý Jungmann získal při studiu místo učitele na litoměřickém gymnáziu a zde se roku 1800 oženil s Johannou Světeckou.Po sňatku se rozhodl pro učitelskou dráhu, protože mu skýtala nejvíce prostoru a času pro literární činnost. Jako první gymnaziální učitel se věnoval výuce češtiny, což mu přineslo velkou popularitu mezi vlasteneckou společností a přivedlo ho do Prahy, kde v letech 1815 – 1844 vyučoval na staroměstském gymnáziu a posledních deset let stál v jeho čele. Kromě své činnosti učitelské se Jungmann zabýval i činností překladatelskou. Zvláště významné byly překlady Chateaubriandovy Ataly a Miltonova Ztraceného ráje. Vytkl si za cíl výrazné posílení slovní zásoby, neboť právě překlady moderních děl ukazovaly její nedostatečnost. Přes spory s mnoha tehdejšími jazykovědci včetně Josefa Dobrovského prosadil do češtiny velké množství novotvarů, citlivě přebíral slova z jiných slovanských jazyků a nebránil se ani mezinárodním termínům, zdomácnělým v hlavních evropských jazycích. Velký boj sváděl Jungmann se samozvanými ,,brusiči“ jazyka.I díky němu dnes hrajeme na piano, a ne na břinkotruhlu nebo na klapkobřinkostroj, a nepoužíváme čistonosoplenu, nýbrž kapesník. Neujaly se však ani novotvary jeho spolupracovníků. Máme sice kyslík, dusík, uhlík a další slova, která navrhl J. S. Presl, ale už ne solík (chlor), ďasík (kobalt), nebesník (uran), kostík (fosfor). Ovocem jeho úsilí se stal pětisvazkový česko – německý slovník, který obsahoval na 120 000 slov včetně jejich významu a správného užití. Slovník mu přinesl zaslouženou slávu doma i v zahraničí. V rámci rakouské monarchie se stal členem mnoha učených společností, pražská filosofická fakulta jej zvolila dvakrát děkanem a za svou vědeckou práci byl vyznamenán i císařem. Jungmannův slovník se stal vrcholem českého vlasteneckého snažení, plně srovnatelným s dnešními vědeckými díly. Ovšem s tím rozdílem, že tento Slovník vznikl prací pouze jediného autora. Jeho vydáním byla dokončena kodifikace moderního jazyka ve formě, kterou užíváme dodnes. Český národ tím získal prostředek dorozumění a vzdělání ve všech svých oborech lidské činnosti. Poslední Jungmannovou literární prací byly jeho Zápisky,napsané v posledních letech jeho života,vydané však víc než dvacet let po Jungmannově smrti. Když zápisky vyšly , staly se jakousi literární senzací. Jungmann se snažil napsat vlastní životopis, avšak když poznal obtíže, spojené s prací tohoto druhu, omezil se jen na několik navzájem nesouvisejících kapitolek, v nichž se upřímně zpovídal ze svých životních zkušeností a názorů. Zápisky ukázaly, že na povrchu tichý a nevýbojný Jungmann hluboce nenáviděl šlechtu, že jeho nejmilejším autorem byl francouzský filosof Voltaire, a to proto, že nenáviděl církev a posmíval se náboženství. To mu bylo v pozdějších letech kritikou vytýkáno jako osobní nepoctivost a Jungmannův význam pro národní obrození byl neoprávněně snižován. ,,Čechem je ten, kdo česky mluví a píše, nikoli ten, kdo se k Čechům hlásí, ale mluví německy.
Oldřich a Božena – první česká historická romance z roku 1806
STRUČNÝ DĚJ: Kníže Oldřich se se šlechtou vydal na lov. V jakési dědině spatřil drahou „laň“: byla to dívka, která prala u roubení. Zeptal se jí na jméno, a když mu ho dívka pověděla, zvolal: „Ta Božena jest má žena!“ Dívka ho prosí, aby si z ní nedělal žerty, že pro něho přeci rozkvétají květiny ve městě… Jenže Oldřich jí odvětí, že knížeti rozkvétá květ, kde chce. Druhého dne za ní vypravil své poselstvo. Musela si obléci skvostný zlatohlav, vzít si drahé kamení do kadeří a na ňadra perly. Zemanstvo proti tomu sice reptalo, ale Oldřich je uklidnil: „Rod knížecí pochází ze Stadic, krása a ctnost platí tolik, co urozenost. Lépe je míti kněžnu z národa než z
Krásný den
Barbora Tabulková
Dobrý den paní profesorko,
zde Vám zasílám svůj domácí úkol.
Karel Havlíček Borovský (1821–1856)
Karel Havlíček Borovský byl český novinář, satirik, básník, spisovatel a politik období národního obrození. Je považován za zakladatele české moderní žurnalistiky a politické satiry. Kritizoval absolutistický režim, carismus i církev a stal se symbolem boje za svobodu slova, pravdu a národní práva.
Život:
- Dětství a studia (1821–1839):
Narodil se 31. října 1821 v Borové u Přibyslavi (dnes Havlíčkova Borová). Pocházel z rodiny mlynáře. Už od dětství vynikal bystrostí a smyslem pro humor.
Studoval na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a poté filozofii a teologii v Praze, původně se připravoval na dráhu kněze. Brzy však poznal, že kněžství mu není blízké, a seminář opustil. - Pobyt v Rusku (1843–1844):
V roce 1843 odjel jako vychovatel do Moskvy. Nejprve byl nadšený ruskou kulturou, ale postupně se stal tvrdým kritikem carismu, jehož viděl jako despotický a zpátečnický systém. Tyto zkušenosti ovlivnily jeho pozdější tvorbu (např. báseň Křest svatého Vladimíra). - Novinářská činnost (1846–1848):
Po návratu z Ruska se stal redaktorem v Praze a později v Kutné Hoře. Roku 1846 začal vydávat politické články, ve kterých proslul jako neúprosný kritik vládní moci a církve. - Revoluční rok 1848:
V revolučním roce se aktivně zapojil do politického dění, obhajoval svobodu tisku, národní práva a demokracii. Vydával Národní noviny, které se staly jedním z nejvlivnějších periodik. Po jejich zákazu založil časopis Slovan, ale i ten byl po krátké době zakázán. - Perzekuce a vyhnanství (1851–1855):
Jeho nekompromisní kritika režimu vedla k zatčení. V roce 1851 byl deportován do Brixenu v Tyrolsku, kde žil čtyři roky v nuceném vyhnanství.
V Brixenu měl sice relativně dobré životní podmínky (byt, knihovna, procházky), ale trpěl odloučením od vlasti a rodiny. Právě zde napsal své nejznámější básnické satiry: Tyrolské elegie, Král Lávra, Křest svatého Vladimíra. - Návrat a smrt (1855–1856):
Roku 1855 se mohl vrátit do Čech, ale byl už těžce nemocný tuberkulózou.
Zemřel 29. července 1856 v Praze, ve věku pouhých 34 let. Pohřeb se stal velkou národní manifestací – zúčastnili se ho tisíce lidí, kteří v něm viděli symbol odporu proti nesvobodě.
Dílo:
Básnická tvorba
Karel Havlíček Borovský začínal jako básník a jeho poezie byla často vlastenecká a satirická. Mezi nejznámější sbírky patří Král Lávra (1872, vydáno posmrtně), satirická báseň, která kritizuje hloupost a pokrytectví panovníků a mocných. Jeho verše jsou přístupné, často humorné, ale zároveň s ostrou kritikou společnosti a politiky.
Publicistická díla a politické spisy
Havlíček byl také významný publicista a novinář. Vedl vlastní časopisy a komentáře, kde otevřeně kritizoval rakouský absolutismus, církevní autoritu a omezení českého národa. Mezi jeho nejznámější noviny patřily Národní noviny, kde psal politické glosy a satirické články. Jeho spisy měly velký vliv na české národní obrození a probouzení politického vědomí občanů.
Satirické práce
Karel Havlíček se proslavil především satirou, která byla jeho hlavním prostředkem kritiky společnosti. Vedle Krále Lávry je významná například sbírka Tyrolské elegie (1848), kde satiricky komentuje politické události a rakouskou politiku. Dalším známým dílem je Epigramy a fejetony, krátké, úderné texty, které ostře glosují lidské slabosti a nespravedlnosti doby.
Dopisy a literární kritika
Havlíček psal také dopisy a kritické stati, které měly literární i historickou hodnotu. Jeho korespondence často zachycuje politické a společenské poměry, názory na českou kulturu a jazyk, a poskytuje cenný pohled na dobu národního obrození.
Myšlenky a význam:
- Zakladatel kritického vlastenectví – národ je třeba milovat, ale i vidět jeho chyby.
- Odmítal nekritické nadšení a prázdné vlastenectví.
- Prosazoval svobodu tisku a slova jako základní pilíř demokracie.
- Je považován za zakladatele české moderní žurnalistiky.
- Jeho humor a ironie se staly zbraní proti útlaku a nespravedlnosti.
Citáty Karla Havlíčka Borovského:
- „Pravda vítězí, ale dá to fušku.“
- „Chceš-li poznati pravou povahu člověka, dej mu moc.“
- „Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.“
- „Nejlepší zbraň proti nepříteli je smích.“
Zajímavosti:
- Jeho jménem bylo přejmenováno rodné město Borová na Havlíčkova Borová.
- Pohřeb v roce 1856 se stal tichým protestem proti habsburskému absolutismu.
- Inspiroval řadu pozdějších českých spisovatelů i politiků.
- Je dodnes symbolem odvahy, svobody a nezávislého myšlení.
Shrnutí:
Karel Havlíček Borovský byl jednou z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození. Jako novinář, básník a satirik neohroženě kritizoval absolutismus, církev a carismus. Jeho život byl krátký, ale jeho odkaz – boj za pravdu, svobodu a kritické myšlení – přetrval dodnes.
Přeji hezký den,
Eliška
