Úžasný umělec Michelangelo Buonarroti

Úvod

Michelangelo Buonarroti (celým jménem Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni) se narodil 6. března 1475 v Caprese u Arezza a zemřel 18. února 1564 v Římě. Patří mezi největší umělce renesance a celé historie. Byl sochařem, malířem, architektem i básníkem, přesto se vždy považoval především za sochaře. Už jeho současníci ho nazývali il divino – „božský“. Byl jedním z mála umělců, kteří dokázali svým dílům vdechnout život.
Jeho dílo spojuje technickou dokonalost, hluboký duchovní obsah a fascinující zobrazení lidského těla. Mnoho jeho děl se dodnes považuje za symbol renesančního umění.

Život

Michelangelo pocházel z chudší větve šlechtického rodu. Otec zpočátku nechtěl, aby se syn věnoval umění, ale Michelangelo od mládí projevoval výjimečný talent. Ve 13 letech se stal žákem malíře Domenica Ghirlandaia a brzy pracoval v zahradách bohatého rodu Medici, kde studoval antické sochy a setkával se s humanisty.
V roce 1496 odešel do Říma, kde vytvořil svou první slavnou sochu Pietu. Od té doby střídavě působil ve Florencii a v Římě, pracoval pro papeže Julia II., Lva X., Klementa VII. i Pavla III. Byl pověstný svou tvrdohlavostí a samotářskou povahou – žil skromně, soustředěný jen na práci. Zemřel v Římě, ale pohřben byl ve Florencii v bazilice Santa Croce.

Sochařská díla

Pieta (1498–1499)
Pieta vznikla, když bylo Michelangelovi pouhých 24 let. Je umístěna v bazilice sv. Petra ve Vatikánu a představuje Pannu Marii, která drží na klíně mrtvé tělo Krista po sejmutí z kříže.
Dílo vyniká jemností a dokonalostí – Kristus je zobrazen s klidem a odevzdáním, zatímco tvář Panny Marie působí mladistvě a krásně. Michelangelo chtěl zdůraznit čistotu a duchovní význam scény, nikoliv stáří nebo bolest. Socha je vytesaná z jediného bloku mramoru a působí neuvěřitelně realistickým dojmem.
Je to jediná socha, kterou Michelangelo podepsal – na pásu přes Mariina prsa vyryl své jméno. Podle legendy to udělal až poté, co slyšel, že lidé považují Pietu za dílo jiného sochaře.

David (1501–1504)
Socha Davida vznikla pro Florencii a stala se jejím symbolem. Michelangelo vytesal pětimetrovou sochu z obrovského bloku mramoru, který před ním odmítli jiní sochaři jako nepoužitelný. Blok byl nepravidelný, proto má David ohnutou jednu paži.
David je zobrazen těsně před bojem s Goliášem – stojí v napjatém postoji, v ruce drží prak, jeho svaly i výraz ukazují soustředění a odhodlání. Na rozdíl od starších zobrazení není David chlapec po vítězství, ale mladý muž v okamžiku rozhodnutí.
Socha byla umístěna před radnicí Palazzo Vecchio a stala se symbolem svobody a síly Florentské republiky. Pro svou dokonalost a krásu je dodnes považována za jednu z největších soch všech dob.

Mojžíš (1513–1516)
Socha Mojžíše vznikla pro plánovanou hrobku papeže Julia II. a dnes se nachází v kostele San Pietro in Vincoli v Římě.
Mojžíš je vyobrazen jako mohutná, svalnatá postava s intenzivním pohledem, která právě sestupuje z hory Sinaj s deskami Zákona. Na hlavě má malé rohy – to je důsledek středověkého překladu Bible, kde „zářící tvář“ byla chybně přeložena jako „rohatá“.
Podle legendy byla socha tak živá, že Michelangelo udeřil do kolena sochy kladivem a zvolal: „Proč nemluvíš?“

Otroci (1513–1530)
Michelangelo původně vytvořil celou sérii soch označovaných jako Otroci nebo také Vězni, určených pro monumentální hrobku papeže Julia II. Celý projekt se však nikdy nerealizoval v plánované podobě, a tak tyto sochy zůstaly samostatně.

• Vzbouřený otrok a Umírající otrok (1513–1516) – nacházejí se v pařížském Louvru. Jeden se vzpírá a snaží se uvolnit z pout, druhý působí klidně, jako by se smiřoval s osudem. Symbolizují protiklad boje a odevzdání.
• Čtyři nedokončení otroci (kolem 1525–1530) – dnes vystaveni v Galerii Akademie ve Florencii. Jsou známi jako Mladý otrok, Vousatý otrok, Probuzený otrok a Atlas. Tyto figury se jakoby derou z kamene, ale zůstávají v něm uvězněny.

Význam otroků se vykládá různě: mohou představovat lidstvo spoutané hříchem, duši toužící po osvobození, nebo Michelangelovu vlastní filozofii, že sochař odkrývá postavu, která je už od počátku ukryta v kameni. Nedokončenost těchto soch paradoxně působí velmi silně – ukazují zápas mezi hmotou a duchem, mezi nehotovostí a touhou po dokonalosti.

Malířská díla

Strop Sixtinské kaple (1508–1512)
Zakázku na vyzdobení stropu Sixtinské kaple Michelangelo přijal od papeže Julia II. původně nerad – považoval se za sochaře a měl strach, že jako malíř nebude dost dobrý. Na práci byl navíc téměř sám, bez větší dílny a pomocníků, což bylo tehdy neobvyklé. Nakonec ale vzniklo jeho nejslavnější dílo, které se stalo symbolem celé renesance.
Strop má rozlohu více než 500 m² a Michelangelo na něm namaloval přes 300 postav. Kompozice je mimořádně propracovaná: uprostřed se nachází devět výjevů z knihy Genesis, kolem proroci a sibyly (pohanské věštkyně, které symbolicky předpovídají Kristův příchod), dále předkové Krista, andělé a množství dekorativních figur.

Devět scén z knihy Genesis:

• Oddělení světla od tmy
• Stvoření Slunce, Měsíce a rostlin
• Oddělení země a vody
• Stvoření Adama – nejslavnější část stropu, kde se prst Boha téměř dotýká prstu člověka
• Stvoření Evy
• Pokušení a vyhnání z ráje
• Noemova oběť
• Potopa světa
• Noe opilý vínem

Toto monumentální dílo ukazuje celý příběh lidstva od stvoření až po Noema a tím připravuje půdu pro Kristovo vykoupení. Michelangelo zde spojil biblický obsah s humanistickým důrazem na krásu lidského těla – každá postava je anatomicky dokonalá a plná pohybu.
Práce probíhala v extrémně náročných podmínkách – Michelangelo musel malovat na speciálním lešení, s hlavou zakloněnou vzhůru, trpěl bolestmi zad a očí. Přesto fresku dokončil za pouhé čtyři roky.
Odhalení stropu v roce 1512 vyvolalo obrovský obdiv a dodnes je považováno za jedno z největších uměleckých děl historie.

Jak vznikaly fresky v Sixtinské kapli
Michelangelo vytvořil stropní malby technikou zvanou freska. Ta patří k nejnáročnějším malířským technikám. Maluje se přímo na mokrou omítku, do které se barvy vsáknou a stanou se trvalou součástí zdiva. Proto jsou fresky mimořádně odolné a vydržely staletí.
Nejprve se na klenbu nanesla hrubá vrstva omítky a do ní se nakreslil první náčrt kompozice. Poté se přidala jemnější vrstva, na kterou se malovalo – vždy jen tolik plochy, kolik malíř stihl dokončit během jednoho dne. Takovým částem se říká giornate.
Michelangelo si připravil velké papírové předlohy, z nichž obrysy přenášel na omítku pomocí škrábání. Barvy vyráběl z přírodních pigmentů – minerálů, rostlin či zeminy – a míchal je pouze s vodou.
Pro práci potřeboval zvláštní lešení, které sám navrhl. Bylo upevněné do stěn, takže nezaclánělo zespodu, a umožňovalo mu pracovat těsně pod klenbou. Na rozdíl od legendy Michelangelo nemaloval vleže – stál a pracoval s hlavou zakloněnou, což bylo vyčerpávající. Sám si později stěžoval na bolesti zad a krku i na to, že mu barvy kapou do obličeje.
Některé detaily dodělával technikou a secco (na suchou omítku), ale tyto části jsou méně trvanlivé a někdy se časem setřely. Přesto celek působí monumentálně a harmonicky.

Poslední soud (1536–1541)
O dvacet let později se Michelangelo k Sixtinské kapli vrátil, aby vyzdobil celou oltářní stěnu freskou Poslední soud.
Uprostřed stojí Kristus jako přísný soudce, vedle něj Panna Marie, kolem apoštolové a světci. V horní části andělé nesou nástroje Kristova utrpení, v dolní části se lidé rozdělují na spasené a zatracené. Kompozice je dynamická, postavy se vlní v dramatickém pohybu, což podtrhuje napětí mezi spásou a zatracením.
Michelangelo do fresky vložil i vlastní autoportrét – jeho tvář je vidět na stažené kůži sv. Bartoloměje. Freska však vyvolala kritiku kvůli množství nahých postav. Papežův ceremoniář Biagio da Cesena ji označil za nevhodnou. Michelangelo ho za trest zvěčnil v podobě pohanského soudce Mínóa s oslíma ušima, kterého had kouše do citlivých míst. Když si Cesena stěžoval papeži, ten odpověděl, že z pekla ho ani papež nemůže vysvobodit.
Po Michelangelově smrti nechal papež Pius IV. část nahých postav zakrýt drapériemi, což provedl malíř Daniele da Volterra, přezdívaný „kalhotkář“.
Poslední soud se stal jedním z nejvýznamnějších děl křesťanského umění a ukazuje Michelangela nejen jako mistra krásy, ale i jako umělce schopného vyjádřit obrovskou duchovní a existenciální hloubku.

Architektura

Bazilika sv. Petra v Římě
Jedním z největších Michelangelových architektonických děl je jeho práce na bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Na stavbě se podílel od roku 1546, kdy mu bylo už přes 70 let. Michelangelo sice převzal projekt po předchozích architektech (Bramantem, Raffaelovi a Sangallovi), ale zásadně ho přetvořil.
Jeho hlavním přínosem byl návrh monumentální kopule, která se stala dominantou Říma a symbolem celého Vatikánu. Kupole vychází z antických a renesančních vzorů, ale Michelangelo ji obohatil o neobyčejnou mohutnost a harmonii. Její konstrukce byla technicky náročná a Michelangelo se při navrhování inspiroval i Pantheonem. Když byla kupole později dostavěna, stala se vzorem pro mnohé další stavby, například pro katedrálu sv. Pavla v Londýně či Kapitol ve Washingtonu.
Bazilika sv. Petra díky Michelangelovi získala svou typickou tvář – spojení velikosti, důstojnosti a duchovního poselství.

Laurentinská knihovna ve Florencii
Dalším významným architektonickým projektem byla Laurentinská knihovna, kterou Michelangelo navrhl pro rodinu Medici ve Florencii. Stavba byla zahájena roku 1524.
Nejvíce proslulo schodiště vestibulu, které působí jako živý organismus. Schody se jakoby rozlévají do prostoru a vytvářejí dramatický efekt. Tento prvek byl na svou dobu velmi odvážný a předznamenal manýrismus, sloh, který následoval po renesanci.
Interiér knihovny ukazuje, že Michelangelo nebyl jen sochař a malíř, ale také architekt, který dokázal pracovat s prostorem, světlem a pohybem.

Další projekty
Michelangelo se podílel i na dalších stavbách:

• Kapitolské náměstí v Římě – navrhl harmonické uspořádání náměstí a schodiště vedoucí k senátu.

• Medicejské kaple ve Florencii – konkrétně tzv. Novou sakristii, kde jsou uloženy hrobky členů rodu Medici. Tyto prostory Michelangelo obohatil i svými sochařskými díly (např. Den a Noc, Soumrak a Úsvit).
• Porta Pia v Římě – městská brána, která ukazuje jeho originální pojetí klasických architektonických prvků.

Význam a odkaz

Michelangelo patří k největším géniům dějin. V jeho dílech se snoubí krása lidského těla, duchovní hloubka a technická dokonalost. Jeho tvorba symbolizuje ideály renesance – důstojnost člověka, sílu lidského ducha a spojení s Bohem. Díla jako David či Sixtinská kaple patří k nejnavštěvovanějším a nejznámějším uměleckým památkám světa.

Zdroje

• Michelangelo Buonarroti – Wikipedie
  
• David – Wikipedie
  
• Stropní fresky v Sixtinské kapli – Wikipedie
  
• Poslední soud – Wikipedie
  
• Michelangelo – Wikipedia (anglicky)
  
• Michelangelo Buonarotti – Geops.cz
  
• Michelangelští Vězňové neboli Otroci – Accademia Gallery
  
• YouTube video o Michelangelovi