Poselství loutkových divadel – mají stále co říci

Divadlo Nitka a historie loutkových divadel v České republice. Jak se měnila jejich role, jak šel čas a co je podle mě jejich úkolem v současnosti. Význam loutkových divadel během Národního obrození je zřejmý, jaký přínos mají ale v moderní době? Pojďme společně propátrat, co nám nabízí kouzelný svět loutkářství.

Lidové umění a herci na provázcích

Lidové umění je tvorba obyčejných lidí, kteří vytvářeli věci pro svůj běžný život, svátky a tradice, ať už se jednalo o zpěv, tanec, vyprávění nebo různá řemesla a postupně si předávali své dovednosti z generace na generaci.

Patří sem i tradice spojené s koloběhem roku – masopustní masky, vynášení Morany nebo stavění májek.

K lidovému umění patří i loutkové divadlo, i když se během 20. století vyvinulo také v samostatný profesionální a moderní divadelní žánr.

Loutkové divadlo splňuje všechny hlavní znaky lidového umění:

– Lidoví tvůrci a řemeslo: tradiční loutky vyřezávali venkovští řezbáři a stoláři bez akademického vzdělání. Kulisáci a loutkáři si sami šili kostýmy, malovali dekorace a vyráběli rekvizity z dostupných přírodních materiálů (především z lipového dřeva)

– Předávání z generace na generaci: loutkářské řemeslo a divadelní hry (tzv. rodinné pouťové a kočovné tradice) se dědily v rodinách z otce na syna (např. u rodů Kopeckých, Maiznerů nebo Dubských)

– Propojení s lidovou slovesností: hry čerpaly z lidových pověstí, pohádek, mýtů a ústní slovesnosti. Postavy jako Kašpárek, Čert či Vodník byly přímým odrazem lidové mytologie a humoru

– Šíření mezi obyčejné lidi: kočovní loutkáři hráli na návsích, na pouti nebo v hostincích pro prosté venkovské publikum

V 18. a 19. století, tedy v období národního obrození, hrálo loutkové divadlo důležitou roli. Ve městech a velkých divadlech se hrálo téměř výhradně německy. Kočující loutkáři (např. slavný Matěj Kopecký) jezdili po vesnicích a hráli česky. Pomáhali tak udržovat a rozvíjet mateřský jazyk mezi obyčejným lidem. Loutkáři přinášeli na venkov zprávy z okolního světa, převyprávěli klasické hry (Faust, Jenovefa) a přibližovali lidem historii i morální hodnoty. Pro většinu venkovského obyvatelstva představovalo loutkové divadlo vůbec jediný kontakt s divadelním uměním.

Dnes už loutkové divadlo nemusí zachraňovat národní jazyk, ale plní jiné důležité funkce

Dveře kultury otevřené

Pro malé děti je loutkové divadlo často prvním vstupem do světa kultury. Učí je vnímat příběhy, rozlišovat dobro a zlo a rozvíjí jejich estetické cítění. Děti se zde stávají aktivním účastníkem, jsou zatahovány do děje, kdy s nimi loutky aktivně komunikují, ptají se jich na radu, varují je před nebezpečím, vybízejí k pomoci…. V dnešní virtuální době, kdy každé malé dítě vlastní mobilní telefon nebo tablet, se mi takovýto opravdový zážitek zdá obzvlášť cenný. Pozoruji totiž, že dnešní děti se často neumí vyjadřovat, mají problémy s řečí a pozorností. Sledování živého představení vyžaduje udržení pozornosti bez neustálých rychlých střihů, na které jsou děti zvyklé z tabletů. Pomáhá jim trénovat trpělivost, zklidnění a schopnost sledovat souvislý děj od začátku až do konce.

Moderní loutkářství není jen pro děti. Vznikají inscenace pro dospělé, které kombinují loutky, činohru, stínové divadlo, živou hudbu a moderní technologie.

Výroba dřevěných loutek, vyřezávání a jejich vodění je tradiční umělecké řemeslo, které se předává z generace na generaci. Každá loutka je originální umělecké dílo, někdo ji musel vymyslet, vyřezat, ošatit a nakonec oživit.

Česká loutkářská škola má ve světě obrovské jméno (profesionální divadla jako Drak v Hradci Králové nebo Spejbl a Hurvínek v Praze, ale i stovek amatérských souborů po celé republice).

Divadélko Nitka, moje první kulturní zážitky

Já sám jsem od malička s maminkou loutkové divadlo navštěvoval. Máme to štěstí, že v našem městě již řadu let (od roku 1930) existuje toto malé, krásné divadélko Nitka.

Nitka je vlastě spolek nadšenců, kteří se ve volném čase a bez nároku na honorář věnují hraní pohádek pro děti i pro dospělé. Vlastními silami si vybudovali na Bakalářích zázemí, píší si scénáře, navrhují scénu, vyrábí loutky, kulisy a opony, nebo skládají písně.

Představení je 2x měsíčně vždy v neděli od 15hod. a v průběhu roku mají dvě premiéry. Vždy jsem se na tyto odpoledne ve světě loutek těšil. Líbila se mi tajemná atmosféra, ta zvláštní vůně, která nás v divadélku obklopovala, to napětí, když se zhaslo a vytáhla se opona…

A jak jsem již psal, opravdu jsme jako diváci byli vtahováni do děje, ať už tím, že jsme společně s loutkami zpívali, nebo jsme odpovídali na nějaké otázky, či jsme hlavním hrdinům radili co mají dělat, stávali jsme se součástí děje a to se mi líbilo.

Odcházeli jsme z divadla nadšení, povídali jsme si o tom, co jsme zažili, upravovali jsme si děj, vymýšleli jsme, jak by to mohlo pokračovat, takže tato představení opravdu podporovala mou představivost a fantazii.

Doma jsme měli staré loutkové divadélko, které měla jako malá už naše maminka a často jsme si sami hráli různé příběhy. Jelikož byly některé loutky již poničené, tak jsme je společně opravovali a dokonce jsme si i vyráběli loutky nové a to se zapojila celá rodina i děda, který nám vyráběl a tvaroval k loutkám dráty.

Mimo běžných představení je spolek Nitka také pořadatelem každoročního Neobyčejného festivalu loutkových divadel, jenž k nám do Písku přivádí loutkové soubory a návštěvníky z celé republiky. Festival trvá tři dny a zahajuje jej průvod loutek městem. Další dva dny pak na diváky čeká pestrá přehlídka souborů a představení.

V roce 2023 získal spolek Nitka dokonce cenu Starosty města Písek za mimořádné počiny v oblasti kulturně – společenského života.

Závěr

Jak jsem si zjistil, v mnoha městech fungují stejná divadélka, jako to naše písecké. Jak jinak než hravou formou uvádějí malé diváky do světa kultury, historie a předávají jim morální hodnoty. Jsem tomu rád; jsem rád, že svět loutek stále žije, že je o tyto představení zájem, a že má dětem, ale i dospělým stále co dát.