Bürgerová. 

Pražské legendy- Jak vznikly?

Golem

Příběh vnikl dlouho po smrti rabiho Löwa a navazuje na židovské mýty o umělém člověku neboli o nehotové hmotě. 

Praha byla centrem židovské kultury, což bylo ideální místo pro vznik pro takovou legendu. 

   Jde zde o symbol ochrany a strachu z neznámé síly. 

Orloj

Orloj pravděpodobně vytvořill Mikuláš z Kadaně a astronom Jan Šindel. Legenda o Hanušovi vznikla až o stovky let později. Jedná se zde o morální legendu o závisti a moci.Odráží nedůvěru k autoritám a facinaci genialitou. 

Faustův dům 

V tomto domě žili učenci, lékaři a alchymisté. Experimentovalo se zde s chemií a magickými látkami. Občas docházelo k výbuchům. 

V té době byl Faust velice populární (dílo od Wolfganga Goetheho), což znamenalo, že lidé vzali strašidelný dům a připojili známý příběh o smlouvě s ďáblem. 

______________________

Tadeáš Markovec

Byl pozdní odpoledne a já se procházel po Karlově mostě. Lidé kolem mě fotili, poslouchali hudbu a někteří jen stáli a dívali se na řeku Vltavu. Most vypadal kouzelně, když se od něj odrážela světla lamp a barevné odrazy na vodě se pohybovaly s proudem řeky.

Když jsem došel na druhou stranu mostu, ocitl jsem se v Malé Straně. Úzké uličky a staré domy, některé nakloněné nad chodcem, působily jako z pohádky. Na každém rohu byly malé kavárny a obchůdky, ze kterých se linula vůně pečiva a kávy. V dálce jsem slyšel zvonění kostela a rozhodl jsem se k němu jít.

Prošel jsem kolem kostela a zastavil se na malé lavičce u parku. Ohlédl jsem se na město – střechy domů, věže a kopule se rýsovaly proti tmavnoucímu nebi. V tu chvíli jsem si uvědomil, že i když jsem tady poprvé, Praha má zvláštní kouzlo, které vás hned pohltí. Bylo to tiché, staré a zároveň živé město, plné tajemství a krásných výhledů.

Pomyslel jsem si: „Tady chci trávit víc času, poznávat uličky, mosty a zákoutí, která skrývají historie a příběhy lidí, co tu žili.“ Praha večer působila klidně, ale zároveň energicky, jako by každá dlažební kostka měla svůj vlastní příběh.

______________________________

Marek:

Majzlova synagoga byla velmi honosná stavba. Koncem 16. století ji nechal postavit obchodník a bankéř Mordechaj Majzl jako soukromou rodinnou budovu. Jejich bohatství bylo tak obrovské, že se o nich začala vyprávět pověst. Jednoho dne se prý vracel primas židovského města zpět do Prahy a zrovna si všiml, že v lese, kterým zrovna projížděl, se něco blýská. Řekl ať kočí kočár zastaví a vydal se za světlem. Čím blíž šel, tím jasněji viděl tu hromadu zlata a u ní dva trpaslíky, kteří to všechno házeli do pytlů. Tak k nim primas přišel, vřele pozdravil a nenápadně se optal: “Koho tyto peníze jsou?” ,,Tvoje ne…” odpověděl jeden z trpaslíků a pokračoval: ,,…Ale až se tvoje dcera vdá, dozvíš se to.” Taková odpověď ale primasovi nebyla dost a tak se s trpaslíky domluvil, že může vyměnit svoje tři zlaťáky za tři mince z pokladu. Doma pak jednu z mincí vzal, zabalil do hadříku a položil jej před dům. Celý den nic, ale k večeru k jeho domu přiběhl jeden klučina, hadřík sebral a utekl s ním pryč. Totéž se stalo druhý den, tak se třetí den rozhodl, že až klučina přiběhne tak za ním půjde a to také udělal. Chytil ho za ruku a pozval ho dovnitř. Tam mu klučina vysvětlil, že měl tři nocy stejný vividní sen, který o nabádal, aby šel k primasově domu a sebral ze země špinavý hadřík – tím poznal, že tak našel toho, kterému poklad bude jednou patřit. O chlapce jménem Mordechaj Majzl se primas ujal a postaral se o jeho vzdělání. Jak čas šel dále, Mordechaj vyrostl do pohledného mladého muže a tak se do něj primasova dcera samozřejmě zamilovala. Primas jim to samozřejmě přál, hlavně jelikož měl stále v paměti předpověď trpaslíků. Zanedlouho se konala svatba, ale Mordechaj byl stále chudý a primasovi tak začala docházet trpělivost. Zlobil se na něj, byl k němu chladný, ale chudák vůbec nevěděl čím si to zasloužil a proto se s jeho ženou – primasovou dcerou odstěhoval do starého domu jeho rodičů a převzal po nich železářství. Obchodník byl zdatný a penězům rozuměl, takže se brzy stal váženým mužem po celé Praze. Jednoho dne do obchodu vstoupil sedlák a vybral si nějaké nářadí, jelikož ale neměl peníze, nabídnul Mordechajovi v zástavě velkou těžkou truhlici, že ji prý brzy vyplatí, ale měsíce plynuly a sedlák stále nikde. Když do dvou let sedlák stále nepřijel, Mordechaj truhlu otevřel a byla plná zlatých mincí. Mordechaj se s tímto primasovi svěřil a primas jemu s jeho příběhem. Teď už to bylo jasné, že poklad patřil Mordechajovi. Ten s penězi hospodařil rozumně. Nechal za ně vystavět nové synagogy a zmodernizovat celé židovské město. Za čas se dokonce on sám sral jeho primasem. 

Eva Večeřová

___________________________________________

Pověst O neviňátku z Karlova mostu

Když král Václav IV. dal svrhnout Jana z Nepomuku přes zábradlí Karlova mostu do Vltavy, ještě tu noc strhla velká voda mostní oblouk. Zedníci a kameníci, kteří se snažili dílo napravit, zjistili, že vše, co postavili přes den, proud odnáší přes noc. A tak se to opakovalo znovu a znovu – nikdo nevěděl, co s tím.

Po dlouhé době se přihlásil mladý stavitel a slíbil, že most opraví. Najal si nejlepší zedníky a dali se do práce od úsvitu až do večera. Stavitel chtěl dílo hlídat, a tak zůstal přes noc na mostě. O půlnoci se však zřítilo všechno, co postavili. Stavitel stál zděšeně a nevěděl, co má dělat.

Náhle za sebou zaslechl smích. Otočil se a uprostřed mostu stál sám ďábel, zahalený od hlavy až k patě. „Marně se lopotíš,“ řekl, „dokud já nedovolím, žádný člověk most neopraví. Ale kdybys chtěl, vím si rady.“

Stavitel se bál, ale myslel na svou ženu a na dítě, které čekala. Přikývl a souhlasil s podmínkou: kdo první přejde přes most, bude patřit ďáblovi.

Dílo pokračovalo a oblouk byl brzy hotov. Stavitel přikázal, aby stráže stály na obou koncích mostu a nikoho nepustily, dokud sám nedovolí. V hlavě mu zrála lest: první má přejít přes most kohout, ne člověk, a ďábel tak nikoho nezíská.

Ale ďábel nebyl hloupý. Když uviděl lest, vydal se v převleku zedníka a přivedl stavitelovu ženu na most. Stráže ji pustily a ona přeběhla přes most, aniž tušila, že tím zachraňuje stavitelův život, ale že děťátko a ona sama jsou odsouzeni.

Když se stavitel vrátil domů, čekala ho strašná zpráva: žena porodila mrtvé dítě a sama záhy zemřela. Stavitel trpěl a hořekoval až do konce života.

Od té doby se prý na Karlově mostě v noci objevuje duše nevinného dítěte. Kdo ví, třeba ho také potkáte.  

Eliška

__________________________________________

Praha 

Do Prahy jsem přijela brzy ráno, kdy se město teprve probouzelo. Vzduch byl chladný a ulice ještě poloprázdné, jako by si hlavní město chtělo uchovat poslední chvíle klidu jen pro sebe. Když jsem vyšla z nádraží, přivítal mě ruch velkoměsta – tramvaje cinkaly, lidé spěchali do práce a kavárny začínaly vonět čerstvou kávou.

Moje kroky vedly na Staré Město. Jakmile jsem vstoupila na Staroměstské náměstí, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v jiném čase. Barevné domy, dláždění pod nohama a majestátní orloj, který každou hodinu přitahuje pozornost davů, vytvářely neopakovatelnou atmosféru. Chvíli jsem jen stála a pozorovala lidi kolem sebe – turisty s fotoaparáty, pouliční umělce i místní, kteří tím vším procházeli s klidnou samozřejmostí.

Odtud jsem se vydala přes Karlův most. Řeka Vltava pod ním tiše plynula a odrážela siluetu Pražského hradu, který se tyčil na kopci jako strážce celého města. Most byl plný života – hudebníci hráli, malíři nabízeli své obrazy a lidé se zastavovali, aby si vychutnali výhled. Přesto jsem si dokázala najít okamžik, kdy jsem se opřela o zábradlí a jen poslouchala šum vody.

Výstup na Pražský hrad byl trochu náročný, ale odměna stála za to. Výhled na celou Prahu byl dechberoucí. Střechy domů, věže kostelů a klikatící se Vltava vytvářely obraz, na který se nezapomíná. Uvědomila jsem si, jak je to město rozmanité – na jednom místě historie, kultura i každodenní život.

Odpoledne jsem strávila procházkou po Malé Straně. Úzké uličky, staré lampy a tiché dvorky působily jako malé tajemství ukryté uprostřed rušného města. Každý roh měl svůj příběh a já jsem měla chuť ho objevovat.

Když se začalo stmívat, Praha se proměnila. Rozsvícené lampy dodaly městu romantickou atmosféru a odraz světel na hladině Vltavy byl téměř kouzelný. Seděla jsem na lavičce a přemýšlela, čím mě tohle město tak uchvátilo. Možná to byla jeho historie, možná jeho krása – nebo možná právě ta zvláštní kombinace klidu a ruchu, kterou jinde nenajdete.

Praha pro mě nebyla jen místem na mapě. Byla to zkušenost, pocit a příběh, který si budu dlouho pamatovat.

Kateřina Nováková