Sedím tu na židli se zapálenou svíčkou na stole a dívám se na ni. V hlavě mi začínají létat myšlenky. Je to jen malý plamínek a přesto mi dokáže dát do hlavy otázky, na které ani neznám odpovědi. Kolikrát by se ten plamínek vůbec vešel do našeho Slunce? Mám nad hlavou nekonečný vesmír a přemýšlím nad malým plamínkem. Ale jak je možné, že nad tím vůbec přemýšlím? Jestli jsem jen maso a kosti, jak je možné, že si kladu takové otázky? Naše tělo má i duši a ani nevíme, jak moc je spojená s ohněm. Když cítíme teplo, je nám příjemně. Mně osobně dává teplo pocit bezpečí. Ohřívám si ruce nad svou svíčkou a jediné, nad čím přemýšlím, je, jak je můj plamen krásný a jak mě hřeje. Vypadá to, jako by tančil. Když vyjde slunce a je den, bojíme se méně než ve tmě. Ale proč to tak je? Proč zapalujeme svíčky na hrobech a proč jsme raději ve světle než ve tmě? Když si to uvědomím, celý vesmír je vlastně plný světla, protože v něm září nádherné hvězdy. A i na ty se rádi díváme, protože nám připadají krásné. Já osobně miluju svíčky, mám ráda teplo a světlo. Všechno to dokazuje, že naše duše jsou spojené s ohněm, který je pro nás velmi důležitý a dává nám pocit bezpečí. Možná dáváme svíčky na hrob svým milovaným, aby se také cítili v bezpečí. Někdy mám pocit, že ten plamínek chápe, co cítím. Když se třese, jako by se bál. Když svítí silně, jako by mi chtěl dodat sílu.
S pozdravem
Terka Náhlovská
Oheň, oteplující a chránící,
Objímá mě s láskou,
Dává mi naději.
Oheň, osvěcující.
Jak u něj sedím,
Za mnou sedí i můj stín.
Oheň, dávající život.
Kolem něj září vítr a vzduch,
Do nekonečna vyjadřuje své nadšení.
Jako lidské ozrcadlení,
Ohnivý, nekonečný pohyb
Vyjadřuje naše síly i slabosti.
Oheň – vesmírný dar.
Najednou tu byl,
Ale z čeho?
Otázka ve mně probudila vnitřní paprsek,
A já se v něm točím dokola a dokola.
Je to moje, nebo jeho?
Marek Mendl
Zrodila jsem se z jiskry, úplně nenápadně, jako když jsme se poprvé podívali do očí.
Rostla jsem pomalu, s každým dotykem a každým teplem, který jsem dostala.
Ze začátku jsem hořela tiše, ale silně, tak, jak hoří něco na čem záleží.
Někdy mě vítr skoro zhasne, ale ty mě vždy přikryješ dřevem své blízkosti.
A já začínám hořet víc a víc, než bych čekala.
A i když mě někdy déšť zchladí vzdáleností, neuhasne to, co nosím uvnitř.
Stačí jeden Tvůj návrat a znovu se rozsvítím.
Nejprve jsem byl jen malinký atom. Když mě blesk zuřivě udeřil, stal jsem se ohněm. Zpočátku bylo všechno v pořádku, Čím více jsem se snažil zůstat, tím víc jsem sílil — jako lidský hněv, který narůstá a začne pohlcovat vše kolem sebe. Zapálil jsem strom a všechna zvířata utíkala před mým hněvem, byl jsem jako nezastavitelná síla přírody. Každé zvíře bylo hypnotizované mou krásou, mým tancem a mou nepředvídatelností, než jsem je popálil. Ale když začal déšť, uklidnil se a zeslábl , zůstal zapálený jen jeden strom. Ztratil jsem smysl mé existence. Když přišli lidé, nebáli se mě jako ostatní zvířata. I přesto ze mě byli stále hypnotizovaní, místo toho, aby mě uhasili, obklíčili mě, začali se mnou tančit a zpívat. Když viděli, že už nemohu dále hořet, přenesli mě do své vesnice, kde hořím dále – už šest tisíc let.
Nicolaus
Jsem oheň, co chytá, ne ten co dohořívá,.
Plamen co hledá tmu, a sám se přihřívá.
Žhavý jako pravda, když mi spadne celý svět.
Jsem to teplo, co ti zbyde, když už nemáš co vzít.
Doutnám v polínkách, co dřív byly celý les.
Teď jen popel jako vzpomínka, co mizí přes.
Hořím, abych svítil, ne jen pálil svůj stín.
Jsem ta jiskra, co ukáže, že život není jen klid,
Šířím se jako fáma, nejde mě jen tak smazat.
Zanechávám stopy všude, kam se vydám,
Možná nebezpečný, ale taky nejrychlejší ze všech.
Z ničeho se stanu vším a pak zase zmizím.
Samuel
Jsem Slunce.
Každé ráno zvedám svůj jas nad obzor jako dech, kterým si připomínám, že jsem stále zde. Moje záře není jen světlo. Je to síla mého vlastního ducha, proudící ze mě jako tiché, ale neúnavné přesvědčení, že mám co nabídnout světu pod sebou. Cítím, jak se můj žár dotýká země, probouzí barvy a rozhýbává stíny. V tom doteku je vše, čím jsem: teplo, které neodmítá; světlo, které neodsuzuje; energie, která plyne, i když ji nikdo přímo nevidí, ale přesto ji cítí všichni, kdo ke mně vzhlédnou. Když zářím, nečiním tak z povinnosti. Zářím proto, že takový je můj duch. Rozpíná se, i když jej oblaka na chvíli skryjí. Vím, že mé světlo se vždy vrátí, protože vychází zevnitř, z jádra, které nezhasíná.
Jakub Janeček
Vznikl jsem z jediné jiskry. Nejdřív jsem jen nesměle zableskl, jako bych si ověřoval, zda mám právo existovat. Ale hned potom jsem pocítil svůj první hlad. Suché stéblo trávy se proměnilo v teplo a já vyrostl o kousek víc.
Vítr mě povzbudil. Hladil mě po plamenech a šeptal: „Jen pojď, neboj se.“ A tak jsem se rozběhl. Dřevo praskalo pod mým dotykem, jeho zvuk byl jako hudba, která mě nutila tančit rychleji. Lidé v dálce vykřikli, ale nerozuměl jsem jim. Pro mě to byl jen další šelest světa.
Někdy jsem laskavý. Sedí u mě lidé, ruce natažené ke mně, tváře osvětlené mým světlem. V těch chvílích jsem spokojený. Dávám teplo, dávám klid.
Ale jindy se rozohním víc, než bych měl. Neúmyslně. Když mě nechají bez dozoru nebo mě příliš podnítí vítr, stanu se hrozbou. Nechci ničit. Jen neumím být malý, když mám sílu růst.
Dnes však klidně plápolám v ohništi. Vím, že mě hlídáš. Dřevo je suché, večer teplý a lidé ticho. A tak budu dobrým plamenem pro tuto noc.
Tadeáš
Hřejivé vánoční setkáníBylo krátce před Vánoci, když jsme celá rodina seděla u krbu a hřála se při sledování Grinche. Naši zimní pohodu však vyrušil zvonek, všichni se na sebe zmateně podívali, bylo po deváté večer a naši příbuzní měli přece přijet až za čtyři dny. Tatínek se za praskání ohně vydal ke dveřím našeho dřevěného srubu. Za dveřmi stála ve sněhové vánici tříčlenná rodina s malým chlapečkem, který v ruce svíral svého plyšového medvídka. V rozpacích jsme všechny tři, na kost promrzlé hosty, pozvali dál, aby se mohli ohřát u krbu.
Po chvilce se rozkoukali a rudovlasá paní, s červenými dolíčky ve tvářích, spustila. Pověděla nám, že jeli na Vánoce domů z dovolené v horách, ale kvůli nečekané sněhové bouři jim auto zapadlo ve sněhu, a teď není možné jet dál. Nedaleko uviděli kouř z našeho velkého srubu, a tak se sněhovou peřinou probrodili až k nám, v naději, že se tu snad budou moct ohřát u ohně.
Maminka pro naše nečekané hosty mezitím připravila horkou čokoládu a vytáhla pytlík plný marshmellows. Pokusili jsme se rodině zpříjemnit večer opékáním marshmellonů v našem krbu, popíjením horké čokolády a sledováním oblíbených vánočních filmů u teplého ohně. Nakonec jsme je uložili do ložnice připravené pro babičku s dědou, a všichni z nich do pár minut usnuli tvrdým spánkem.
Kvůli neustávající sněhové bouři nemohli žádní naši příbuzní přijet na Vánoce a rodina se nemohla dostat domů. Nakonec jsme tedy, naprosto neplánovaně, strávili Štědrý večer společně s milým párem a jejich malým neposedou, který si opékání marshmellows na ohni oblíbil natolik, že jsme tuto aktivitu zařadili do každodenního programu. Na Boží hod bouře pomalu ustála a všichni tři se mohli konečně pokojně vrátit domů.
Poděkovali nám za pohoštění a pozvali nás k sobě na Nový rok, abychom ho mohli oslavit opět společně, a oni nám tak vrátili naši vřelou pohostinnost. A tak se díky mocnému ohni, žhnoucím v našem útulném krbu, zdobeném vánočními punčochami, setkaly dvě zcela odlišné rodiny, ze kterých se stali přátelé na celý život.
Bížová Sabina
Plamen, který hřeje svět
Oheň se narodil z ticha. Z drobné jiskry, která přeskočila mezi suchými větvemi po letním úderu blesku. Chvěl se, byl nesmělý, ale hladový – a příroda mu nabídla vše: dřevo, vzduch i prostor. Vzplál jako novorozené slunce na zemi.
Lidé se ho zprvu báli. Dívali se z dálky, jak tančí, jak pojídá stromy a mění pevné větve v lehký popel. Teprve časem pochopili, že oheň není jen ničitel. V jeho teple našli bezpečí, v jeho světle orientaci, v jeho žáru nový začátek. Učili se s ním mluvit, krotit ho a naslouchat mu. Oheň se stal jejich spojencem.
I příroda s ním měla zvláštní vztah. Když les shořel, zdálo se, že vše skončilo. Černá půda, spálené pahýly, ticho. Ale právě z popela jednou vyklíčily první zelené lístky. Oheň očistil staré, aby nové mohlo růst. Zranil, ale zároveň otevřel cestu k uzdravení.
Na okraji takového lesa žila dívka jménem Růženka. Každý večer zapalovala malý oheň před svým domem. Ne proto, že by musela, ale proto, že v plameni viděla příběhy. Viděla v něm minulost předků i budoucnost, kterou si teprve psala. Oheň pro ni nebyl jen živlem – byl hlasem světa.
Jednoho podzimního večera, kdy vítr voněl kouřem a studenou hlínou, přišel k jejímu ohni cizinec. Byl promrzlý a unavený. Růženka ho bez váhání pozvala blíž k plamenům. Oheň rozehřál jeho ruce i jeho mlčení. Dlouho seděli tiše, ale právě to ticho bylo plné důvěry.
Dny se změnily v týdny. Cizinec zůstal. Pomáhal opravovat střechu, nosil dřevo, staral se o les. Každý večer spolu seděli u ohně. Plameny tančily, jiskry stoupaly k nebi a mezi nimi tiše rostla láska. Neokázalá, ale pevná jako žhavý uhlík, který nikdy úplně nezhasne.
Jednou v noci však přišla bouře a s ní nekontrolovatelný požár. Les znovu vzplál, silnější než kdy dřív. Lidé se báli, že tentokrát oheň vše zničí. Růženka s cizincem však běželi pomáhat. Využívali vodu, odvahu i zkušenosti, které jim oheň sám dal. Nakonec plamen ustoupil. Zůstaly jizvy v krajině i v srdcích, ale nic podstatného nezmizelo.
Na jaře se les opět nadechl. Mezi dřevěnými pahýly vyrašily květy, tráva a nové stromky. Oheň odešel, ale jeho stopa zůstala – proměněná v život.
Růženka s mužem stáli ruku v ruce na kraji lesa. Mezi nimi hořel malý, klidný oheň. Už se ho nebáli. Věděli, že oheň je jako láska: dokáže spálit, když se vymkne kontrole, ale když je člověk opatrný a vnímavý, zahřeje, ochrání a dá světlu smysl.
A tak oheň dál hořel ve světě, v přírodě i v lidských srdcích. Jako připomínka, že i nejsilnější síla může být zdrojem života, pokud se s ní zachází s pokorou a láskou.
Nováková Kateřina
Každopádně hvězda bych nechtěl být, musí to podle mě být nudné, jen se točíte kolem dokola, jste středem galaxie a nic. Takhle rotujete pár milionů nebo klidně miliard let, sem tam uděláte blub, blub lávou a to je tak všechno. Za zmínku by možná ale stál zánik, ten bude veselejší. Po takové době otáčející se spolu se svými planetkami ( kterým ještě musíte svítit a hřát, jako fakt kdo to vymyslel?), konečně dojdete svého konce a BUM vybuchnete, to už bude zaživnější, prostě se roztrháte na cimpr campr a všechny ty otravné planety vezmete s sebou. Hm to by bylo fajn, co? Ono se vám taky nemusí poštěstit a můžete trapně vyhasnout, pomalu, nudně a dlouze. Není s tím sice žádná práce ale taky žádná legrace.
To oheň na Zemi, to musí být lepší. Netrváte tak úmorně dlouho, což je samo o sobě plus, ale navíc se toho dá spoustu zažít. Můžete být tak trochu záškodník a podpalovat lesy, trávu, města, vesnice, no já nevím, co všechno. Také máte moc nad životem a smrtí. Nebo můžete být hodný oheň, hřát lidi když jsou prochladlí, pomoct uvařit teplé jídlo, anebo čaj když jsou nemocní. Děti při vás večer zpívají, vyprávějí si a smějí se. Na druhou stranu když to přepísknete, tak na vás vezmou ségru vodu a ta vás zákeřně uhasí. Život ohně možná nebude tak zajímavý jako kapky vody, ale rozhodně stojí za zmínku protože, že ano, co bychom si bez ohně a jeho tepla počali ( nebo třeba bez té hvězdy, jako to bysme byli úplně v háji).
Zakončil bych to známým příslovým: „Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“.
Děkuji za pozornost,
Honza Jírovec
Jsem symbolem moci.
Jsem věrný sluha, ale zlý pán – dokážu ti sloužit, a přesto se umím v jediné chvilce proměnit v ničivou sílu. Jsem krásný a fascinující, a přesto tajemný a nebezpečný.
Od počátku vašich dějin vám dávám teplo, světlo i možnost tepelně opracovat jídlo. V přírodě bývám poslem zkázy, ale zároveň i znovuzrozením. Když spálím zem, nedělám to jen z horlivosti – vím, že právě tato proměna umožní půdě znovu ožít, nadechnout se a začít nový cyklus.
Vytváříte mě pomocí jiskry, kterou zažehnete. Stejně tak vznikám v přírodě, když blesk udeří do stromu nebo do vyschlé trávy a probudí mě k životu. Abych mohl přežít, potřebuji kyslík a něco, čím se mohu živit a vítr, který mě roznáší na další místa a dodává mi rychlost. K mému zastavení je potřeba mě udusit, či mě polít vodou.
Jsem mocný, obávaný a přesto, tak fascinující a krásný. To jsem já, Oheň.
Reslová Lucie
Jsem dobrý sluha, ale zlý pán —
jestlipak víš, kdo jsem?
Lidmi jsem byl kdysi přivolán.
Můžu hřát, ale i spálit,
a když se rozběhnu krajem,
nemohu se zkrotit.
Můj původ není v žádné knize jasně řečen,
lidé věří mnohému, co se mě týče —
od psího boha, který mě pomocí blesku daroval,
až po Titána, který krad, protože vás měl rád.
Já proplouvám dějinami —
někde po mně stopa zbyde v podobě města hořícího,
jinde v libé vůni z misky jídla pro hladovějícího.
Já nesoudím, jen sloužím,
a ve svém srdci skrytu po pokoji toužím —
a přesto stále spaluji, kamkoli přijdu.
A léta stále jdou dál…
A já se vás ptám:
„Jak to bude dál?“
