Pololetní písemná práce z Čj – soutěžní

Výsledky hlasování:

1. Jolana Perničková

2. Lukáš Kössl

3. Tereza Náhlovská

4. Magdalena Kokaislová

5. Kateřina Nováková

Tito studenti postupují do celostátního kola. Gratulujeme!

Vážení čtenáři,

představuji Vám školní kolo soutěže Komenský a my. Prosím, abyste hlasovali v pravém sloupečku výběrem pěti jmen autorů, kteří podle Vás mají nejlepší práci a budou naše gymnázium representovat. Hlasování uzavřu 23. ledna 2025 a pět takto vybraných textů odešleme do celorepublikového kola. Pokud připojíte i komentář, jistě uděláte studentům radost a motivujete je ke vzdělávání.

Hlasovat můžete v postranním panelu webové stránky (na počítači), případně na konci tohoto příspěvku.

Zde odkaz na propozice soutěže:

https://komensky.zsbrandysno.cz/o-soutezi/kategorie-c-literarni-prace-uvaha-esej

Děkuji, že nám pomáháte. Ať se Vám líbí

Jana Válková

Téma:

Význam vzdělání či poznání v koloběhu života

1

Autorka Jolanka Perničková

Úvod

   Vzdělání je to nejdůležitější, co může člověk v průběhu života získávat. Když pochopíme, jak moc je naše vzdělání důležité, souvislosti nám začnou dávat smysl a začneme chápat naší existenci z hlediska historie a filozofie, máme nalezen cíl na zbytek života. Nenastane chvíle, kdy bude někdo mít nabyto veškeré vědění světa. A spolu se vzděláváním nikdy nekončí proměna, kterou odstartuje.

   Jako malé holčičce mi přišla velice nespravedlivá skutečnost, že pokud by mě rodiče nedali do školy, jak jsem je prosila, šli by do vězení. Připadalo mi to jako zrada, proč by mi měly zákony mluvit do toho, zda chodím do školy? Dostat rodiče do vězení jsem nechtěla, tak jsem do školy samozřejmě upalovala. Dnes už ale chápu a naprosto souhlasím s tím, že je základní vzdělávání dětí podmíněno zákonem; protože připravit své dítě o možnost tohoto rozvoje, neposkytnutí mu podmětů pro rozšíření duševních schopností, to je jako držet jej v kleci – ovšem ne jeho tělo, ale jeho mysl. A pro mladého člověka to bude mít katastrofální následky.

   Pro mě je vědění a poznání jako potrava. Miluji školu, nové informace a souvislosti, do kterých se mi spojují. Miluji historii a filosofii a vše, co nám může o jiných lidech říct. A v poslední době skutečně cítím, jak se mi otevírá nový vnitřní svět. Jsem někdo úplně jiný, než jsem byla před dvěma měsíci, a vděčím za to pouze a jedině vzdělávání. Pomalu se také učím chápat, že v žádné škole ve finále nejde a nikdy nešlo o známky. Co na tom, zda mi v žákovské knížce přistane jednička, když mi probíraná látka nic nedala a pomalu nevím, o co v ní šlo? Děti na základní škole jsou na toto přemýšlení ještě moc malé, ale myslím, že by měly být upozorňovány, že jednou mohou litovat, pokud se učení nebudou dostatečně věnovat. Až jim dojde, že vzdělávat se a krmit se novými fakty a teoriemi, je to nejlepší, co pro sebe mohou udělat.

  Důležitou součástí života je i zmiňované poznání. Neustále něco poznáváme, na něco nového přicházíme a rozšiřujeme si obzory. Poznání je permanentní a teoreticky od nás nevyžaduje takovou námahu jako vzdělávání. Při vzdělávání se občas musíme přinutit sednout si k učebnicím a namáhat své mozkové závity, abychom si něco zažili, zatímco k poznání stačí mít „jen“ otevřenou mysl. I to je ovšem někdy namáhavější než lecjaká fyzická práce.

   V současnosti mají někteří lidé mající zodpovědnost za podobu našeho vzdělávání tendence vymýšlet nové (a z mého pohledu i poměrně nefunkční) metody učení a vzdělávání a zahodit ty léty prověřené. Měli bychom si ale uvědomit, že přeci fungovaly z nějakého důvodu. A pokud nechceme začínat od nuly i za cenu toho, že kvalita vzdělanosti půjde rapidně dolů, je třeba zachovat alespoň některé principy školství z minulých století.

Jak vnímají vzdělání další lidé?

   Definice vzdělání podle Wikipedie zní takto: „Vzdělání je souhrn znalostí, dovedností a schopností, které lidé získávají prostřednictvím vzdělávání, výuky a studia. V češtině je pojem vzdělání užíván i v užším významu jako formálně uznané výsledky vzdělávání nebo učení (stupeň vzdělání, popřípadě kvalifikace, uvedená v Národní soustavě kvalifikací).“

   V poslední době se často skloňuje, že umělá inteligence brzy předčí člověka, ale jak by to vůbec bylo možné, když i definice zadaná do Wikipedie člověkem je takto nicneříkající? A dojde-li k reformě školství, jak to bude vypadat, pokud do ní budou mít co mluvit lidé naslouchající těmto polopravdám? Protože to přesně podle mě tato definice je. Ale než abych se tu pouštěla do osočování umělé inteligence, i jí jsem se pro svůj výzkum otázala na tu samou otázku, tedy co je to vzdělání? Odpověděla mi takto: „Vzdělání je proces získávání znalostí, dovedností, hodnot a postojů prostřednictvím studia, výuky, zkušeností a reflexe. Může zahrnovat formální i neformální učení a vede k rozvoji intelektuálních, praktických a sociálních schopností jednotlivce. Vzdělání má široký význam a zahrnuje nejen získávání teoretických informací, ale i schopnost aplikovat je v reálném životě.“

   Vzhledem k mé předchozí úvaze je asi jasné, že s ničím z toho nesouhlasím. Naštěstí na světě stále více záleží na lidech než na přístrojích. A proto jsem se zeptala právě lidí – a nejen tak ledajakých. Zeptala jsem se představitelů čtyř vzdělávacích institucí: mateřské školy, základní školy, střední školy a vysoké školy. Co mi odpověděli a co z jejich odpovědí vyplývá?

 Shrnutí

  Co by na tohle řekl Jan Ámos Komenský? Ptala jsem se představitelů čtyř vzdělávacích institucí a téměř všichni se bezvýhradně shodli, že vzdělání nepředstavuje sezení ve škole. Pouze studentka střední školy měla tendenci popisovat vzdělání jako něco, co jde z bodu A do bodu B. Příjemně mě ovšem překvapila, když napsala, že vzdělání v České republice je podle ní dobré, protože mnoho mladých lidí v jejím věku krásu systému, který zavedla již Marie Terezie, ocenit nedokáže. Samozřejmě by si představovala modernizaci, s čímž ale zásadně nesouhlasí student teologie, podle kterého by bylo zase dobré navrátit se ke kořenům. S tímto by souhlasila i učitelka v mateřské škole, podle které volná a moderní výchova dnešní doby dětem mnohdy spíše škodí.

   Velice příjemně mě překvapilo, když učitelka na základní škole zmínila jako největší překážku za vzdělaností rodinné zázemí. Je to z jednoho úhlu pohledu ta největší, ale zároveň i ta nejmenší překážka. V rodině stačí jako vzor pro děti jeden člověk, který se bude chtít učit i navzdory vnějším podmínkám, a za pár let tu máme nejednoho motivovaného studenta, který předčí celou svou rodinu. A může toho dokázat ještě víc, třeba získat křeslo na ministerstvu školství a změnit situaci, která jak jsme se přesvědčili, není nijak hrozná, k něčemu ještě lepšímu. Takhle snadno to jde ale i v opačném případě. Ať se nám to totiž líbí nebo ne, jsme odrazem svého okolí.

   Každý z dotazovaných si rovněž uvědomuje, jak moc jejich vzdělávání ovlivňují reformy navrhované v minulých letech. Naše společnost je nyní postavena před rozhodnutí, které nás ovlivní na mnoho let. Pevně ale věřím, že i kdybychom učinili chybné rozhodnutí, povstaneme jako fénix z popela a cestičku zpět si najdeme.

  Většina oslovených vidí problém i v tom, že do metod vzdělávání a přístupu k nim vstupuje politika. Učitelé si připadají jako pouhá čísla na papíře a na nefunkčnost současných postupů, které jim ztěžují práci, nikdo nedbá. Ovšem už od dob Marie Terezie platí, že škola jest politikum. Jak bychom bez ní dokázali financovat naše nákladné školství, když i nyní, s podporou státních orgánů a Evropské unie, jsou pro nás finance nedostatečné?

Jak to s námi bude dál…

   Žijeme v době, v níž se velká část společnosti, obzvláště školou povinné mládeže, soustředí jen na jediné: na budoucnost. A na to, jak ji změnit a udělat si ji po svém. Odpoutat se od kořenů, rebelovat, projevovat se. To vše je přirozené a vlastně i pro danou osobu v určitém věku dobré. Špatné to ale je pro oblast, na níž se to bude aplikovat. Když chceme v dnešní době vyjádřit, že je něco nesmírně neaktuální a možná dokonce už nefunkční, řekneme, že je to jako z minulého století. A já se ptám, proč je (nejen ale především) pro mé vrstevníky představa toho, že se něco neposune dál a zůstane to takové, jaké to je, tak děsivá? Slýchávám hanění našeho školství s tím, že je zastaralé. A přitom to, co je nefunkčním a čeho se potřebujeme zbavit, jsou ve skutečnosti „pokusy“ o novodobé inovace! Volá se po modernizaci a pokroku jakožto budoucnosti školství – já si ale myslím, že opravdová budoucnost spočívá v návratu ke kořenům.

   Nikdo samozřejmě nechceme, aby děti v lavicích sedávaly v pozoru s rukama za zády, ale v čem spočívá jeden z největších problémů v dnešní podobě systému učitel-student-rodič, tzn. bez braní v poraz ministerstev a úřadů, je neúcta vůči pedagogům. V antickém Řecku byli lidé tolik vzdělaní, že mohli své znalosti předávat dál, stavěni téměř na vrchol společenského žebříčku. Dnes mnoho z nich ve vyučovacích hodinách zažívá nekázeň a projevy despektu, v nichž buď není možné učit nebo je to nesmírně obtížné. A přitom by minimálně žáci ve vyšších ročnících měli chápat, jaké štěstí mají, že si někdo dává tu práci předat jim své znalosti, své nitro, a formovat je jimi! O to tu totiž jde a není nic cennějšího, co může člověk druhému člověku předat: ne prosperující firmu dědící se například z otce na syna, ne rodinné šperky za miliony, nebo třeba auto. Ale znalosti. Třeba by za takových okolností jednou oni neuctiví žáci pochopili, že reforma, po které kdysi volali, že jim učitelé nerozumí nebo jim nutí zastaralou látku, byla obrovská snůška hloupostí.

   A co je možná ještě horší než neuctiví žáci, jsou rodiče, kteří mají pocit, že mají právo zlobit se na učitele, když jejich dítě přinese ze školy špatnou známku. Kdy se role obrátily? Protože zlobit se rodiče mohou pouze a jen na svého potomka, který nejspíš nevěnoval přípravě na zkoušení dost velký čas, anebo mnohdy i učitel na rodiče, když mají teprve malé dítě, kterému se musí věnovat, aby přinášelo kýžené výsledky – tím pádem se rodiče mohou zlobit pouze sami na sebe. A pedagogové mají rozhodně právo si rodiče pozvat na rozhovor, když jejich dítě narušuje výuku a nedochází mu, jak se ve škole chovat.

  Problémové děti, to je další z bodů, který ničí školství. Nedávejme to ale za vinu oněm dětem – za to, jaké jsou, nemohou. Za tohle může inkluze. Představme si řetězec událostí, který inkluze spustila, a který se neustále cyklí a cyklí: do jinak bezproblémové třídy přijde žák, který trpí nějakou poruchou učení. Ve výuce je pozadu a učitel musí zpomalit tempo výuky, aby mu dítě stačilo. Rychle chápající děti tím trpí, učitel tím trpí, protože vidí, že nestíhá naplnit kvóty ministerstva, a ještě si na něj posvítí rodiče daného dítěte, že na něj klade nerealistické požadavky. V dalším kole pak na scénu přicházejí asistenti pedagoga, kteří ovšem nejsou asistenty pedagoga, ale daných dětí. Pedagogovi pouze přibyl další člověk, kterého musí koordinovat. Tohle ale samozřejmě není kritika pedagogických asistentů, kteří mají také velmi těžkou práci, tudíž se vraťme k důsledkům řetězce, který spustila inkluze. V dalším kole cyklení je vše ještě horší a horší a lidé na úřadech i v běžném lidu hledají příčinu. A dojdou k tomu, že problém není v dětech ani učitelích, ale způsobu a organizaci výuky. A náležitě je vyděsí, když zjistí, že je máme stejné již od dob Marie Terezie. Co naplat, že fungovaly, špatně to vypadá, a to je nejdůležitější…

  Veřejnost s Marií Terezií i straší. „Tento systém je stejný již od doby Marie Terezie!“ děsí se a slibují, jak jej změní, pokud je lidé zvolí. Já bych se přitom tak ráda chlubila, že jsme dokázali tak starý a důležitý systém udržet v dokonalém chodu. V důsledku se nakonec začne mluvit o tom, jak předepsané plány výuky měnit, zjednodušovat a zjednodušovat, až nám za pár let dojde, že jsme si vychovali mladé dospělé, kteří zvládají sotva základy základní školy a o světě nemají ponětí – a nemohou za to! V takové chvíli snad i ministerstvům dojde, že takhle to dál nejde, a budou plány opět zahušťovat. Jenže cesta zpět bude ve chvíli, kdy jsou mozky dětí trénované na absolutní minimum práce, mimořádně obtížná.

   Už jsem slyšela i názory, že dnešní doba je ve všem těžší než doba minulého století. I ve výuce. Upřímně se tomu směji, protože momentálně máme nejjednodušší školský systém a systém výuky snad právě od dob Marie Terezie. Volám po tom, aby i pánům ministrům a úředníkům, kteří tak moc ovlivňují podobu školství ze svých křesel na ministerstvu, aniž by se přesvědčili, že jejich nařízení fungují i v praxi, a ne pouze teoreticky, došlo, co vše z osnov vyházeli, a o co všechno tím budoucí generaci – a mou generaci – připravují. Třeba o filosofii, základ veškerého učení! Vyšší úroveň „základních“ předmětů, jako jsou matematika a český jazyk. Umění, v životě velmi důležité. Dějepis, na nějž, stejně jako na naše vlastní dějiny, nesmíme zapomenout! Páni ministři, nepřemýšlejte, prosím, jen o tom, jak budou učitelé učit, myslete hlavně na to, co budou učit! Učitelé samotní nad tím přemýšlí, ale že by se jich někdo zeptal? To nejspíš nehrozí.

   Zdá se to téměř jako malá, bezvýznamná změna, projevovat učitelům náležitou úctu. Ale tím to dle mého názoru všechno začíná. Jakmile celé republice dojde, jak důležité a úctyhodné osoby to pro náš svět jsou a že je třeba se k nim podle toho chovat, věřím, že pedagogové dostanou šanci mluvit i do reforem ministerstev. A všechno to, k čemu je potřeba se navrátit a na co klást důraz, prosadí.

    Studujme pro vzdělání! Studujme pro vědomosti! Ne proto, abychom dosáhli nějakého titulu nebo obdrželi cár papíru. K čemu nám bude jednička z maturity z matematiky, když si potom nespočítáme ani drobné na nákup? To raději dostanu dvojku a budu vše krásně umět a pamatovat si to. Chodit do školy s tím, že se na testy sice učím, ale pouze z donucení, a jinak si to do školy chodím „odsedět“ a prospat se na lavici, je, jak se říká, cesta do záhuby. Skutečně to jinak říci nejde. Protože pokud nebude mít vzdělaný lid, společnost se začne rozpadat.

   Aby k tomu nedošlo, museli bychom v dětech vstupujících do školy dokázat probudit lásku ke vzdělání, lásku k oné Sofia neboli moudrosti. Jenže jak to provést? Upřímně řečeno to netuším. Přála bych si, aby mě napadalo něco lepšího než jen vykřičet do světa, že vzdělávání je moje největší radost, že miluji poznání a můj život je v momentě, kdy dokáži diskutovat, argumentovat, a hlavně dávat si věci do souvislostí, o tolik nádhernější. Přála bych si, aby takový pocit mohl zažít každý.

   Přesto všechno, kdy je mi líto, že nemám, jak dát najevo svou vděčnost vůči učitelům kromě pár milých slov, nemám pravomoc zasáhnout do systému výuky pro další generace a přicházím ve prospěch nových reforem a plánů výuky o tolik znalostí, jsem stále šťastná za dobu, v níž žiji. Jsem vděčná spisovatelce Elišce Krásnohorské, vlastním jménem Alžbětě Pechové, že mohu studovat a chodit do školy i když jsem dívka. Jsem vděčná za paní magistru Válkovou, že mi již během pár měsíců letošního školního roku dokázala několikanásobně rozšířit vnitřní svět. A jsem nepředstavitelně vděčná, že díky úsilí Jana Ámose Komenského se kdysi dávno vzdělávání dokázalo vyhnout úpadku, postavit na nohy a vydat se správným směrem. Snad se tomu tak stane i nyní.

   A jakým směrem si myslím, že bude třeba, aby se vydalo? Mým názorem zůstává, že pokrok do budoucnosti je i ohlédnutí se a krok do minulosti.

2

Autorka Magdalena Kokaislová

Úvod

Už od pradávna měli lidé touhu prohlubovat své znalosti a toužili po vědění. Každý z nás jistě už zažil tu touhu, kdy máme otázky a pídíme se po odpovědích. Tyto otázky v nás vyvolává svět kolem nás, naše přemýšlení, a i myšlenky ostatních. Je velice podstatné ten svět poznávat. Ale abychom ho mohli poznávat a abychom mohli zakusit kouzlo vzdělání, potřebujeme si nejdříve uvědomit sami sebe. Poznání sama sebe je náš první základní kámen, na kterém můžeme budovat další stupně poznání a vzdělání.

První uvědomění nás samých přichází již v malém miminkovském věku. Dítě si nejdříve uvědomuje své základní lidské potřeby. Jídlo a spánek. Později, když už více pozoruje dění kolem sebe, poznává lidské tváře svých rodičů a blízkých, otáčí hlavičkou, aby se na ten svět mohlo podívat z více stran a úhlů a začíná se samo pohybovat. Tohle všechno jsou pilíře k tomu, abychom poznali sami sebe. Když ta chvíle přijde, věci které se nám dějí, které nás nějakým způsobem ovlivňují, poznáváme tím, že je vztahujeme k jednotlivým objektům a to včetně nás samých. Poznávání světa kolem nás jakožto dětí roste spolu s námi.

Jedním z odvětví poznávání je dosti důležité vzdělávání. Vzdělání je plný rozvoj jednotlivců. Spolu s poznáváním nás vzdělání připravuje na život. Je důležité, abychom dokázali žít v naší společnosti a abychom si dokázali najít i nějaké pracovní uplatnění. Stejně jako je to s poznáváním, i vzdělávání se v průběhu let stupňuje. Nesmíme také pominout fakt, že se měníme my. Těmi změnami se měníme a tvoříme, a spolu s tím se mění a tvoří také náš přístup ke vzdělání i poznávání. Měníme se jak díky situacím a prožitkům jaké zažíváme, ale také právě díky vzdělání a poznání.

Cíle výzkumu

Cílem výzkumu bylo porozumět současnému vzdělávání z pohledu různorodých respondentů, na které jsem pohlížela také z hlediska věku a nejvýše dosaženého vzdělání. Chtěla jsem zjistit, zda na toto téma existují rozdílné pohledy mezi kulturami a tohoto srovnání jsem chtěla dosáhnout rozšířením výzkumného vzorku lidí na šest náhodně vybraných amerických studentů.

Výzkumná otázka

V rámci svého výzkumu jsem se pokoušela odpovědět na následující otázky:

• Jak vnímají současné vzdělávání různorodí respondenti a jak se liší jejich pohledy?
• Existují rozdílné pohledy na vzdělávání mezi kulturami, konkrétně českou a americkou?

Metodologie

Výzkumu se zúčastnilo 24 respondentů. Respondenti byli vybíráni metodou sněhové koule. Metoda spočívá v počátečním vyhledání několika osob a poté v kontaktování těch dalších členů skupiny, na které již vybraní lidé odkázali. Snažila jsem se o co nejpestřejší škálu lidí z hlediska věku a úrovně dosaženého vzdělání.

Mezi respondenty je také šest náhodně vybraných amerických studentů s jejichž pomocí jsem chtěla zjistit, zda v oblasti vzdělávání existují rozdíly mezi kulturami.

Respondenti jsou z etického hlediska v mém výzkumu uvedeni pod anonymními jmény.

Respondenti odpovídali na mou sadu otázek:

• otázka č. 1: Co pro Vás znamená vzdělávání?
• otázka č. 2: Co Vám ke vzdělávání pomáhalo?
• otázka č. 3: Co Vám cestu ke vzdělání naopak ztěžovalo?

Výsledky výzkumu

U otázky č.1 se většina respondentů shodla na tom, že se vzděláváme celý život. Vzdělání berou jako přípravu na život a považují ho za nezbytnou součást jejich života. Jak popsal Jiří: “Je to součást života jako dýchání.”

Respondenti s nejvyšším stupněm dosaženého vzdělání základním, odpovídali na tuto otázku, že “jsou to [vzdělání] dveře do budoucnosti.” (Kateřina) Vzdělání uplatňují v práci a v praktickém životě. Jak popsala Jill: “Progres učení čehokoliv ve škole člověku pak pomůže v praktickém životě, jako řešit problémy, najít řešení atd.”

Pro respondenty ve věkové kategorii 20–30 let znamená vzdělávání nasávání nových informací, schopnost rozšiřování a prohlubování znalostí a neustálý posun vpřed. Podle slov Jakuba je to “cesta k tomu být užitečný.” Lukáš považuje za důležité cílit v rámci vzdělávání na rozvoj kritického myšlení “což je potřeba, abych mohl být fungujícím členem demokratické společnosti.” Což je zajímavý aspekt, protože si vzdělávání spojuje s aktivní občanskou participací. Tu zmiňuje i Monika: “Vzdělání je pro mě nabídka poznat chyby minulosti a uvědomovat si možnosti budoucnosti, tak aby se ty chyby neopakovaly.”

Respondenti nad 45 let popisovali vzdělávání jako prostředek k tomu mít přehled a zároveň si najít práci dle vlastního výběru a s lepšími pracovními podmínkami. Důležité pro ně bylo intelektuální obohacení, shrnuto slovy Markéty: “Vzdělávání udržuje mozek v činnosti, umožňuje orientaci ve změnách v životním prostředí a dodává i sebedůvěru.”

Američtí studenti se mimo jiné zmiňovali o perfekcionismu, jsou pro ně důležité známky a vzdělávání je pro ně zdrojem inteligence.

U další otázky, která se týkala různých prostředků pomoci ve vzdělávání většina respondentů poukazovala na důležitost vlastní motivace a také na motivaci ze strany učitelů a jejich okolí. Měli na mysli především vstřícnost učitelů a jejich kvalitní vědomosti nebo nadšení do probíraného učiva. Jak obecně shrnula Lucie: “Nadšený přístup od všech, od kterých jsem se něco naučila.”

Respondenti se dále zmiňovali o důležitostí podpory ze strany rodiny. Slovy respondentky Alice: “Bez pomoci a podpory kterou jsem měla od rodiny, by to bylo téměř nemožné a asi bych to vzdala.” Většina respondentů ve věkové kategorii 16–25 let na rozdíl od respondentů starších čtyřiceti let přidalo, že také nacházeli pomoc ze strany médií, internetu, podcastů, chatu GPT a YouTube. Díky tomuto poznatku si můžeme povšimnout jak se vzdělávání a jeho forma mění spolu s dobou.

Američtí studenti v této otázce mimo jiné také poukazovali na AP classes (AP – Advanced Placement/hodiny pro pokročilé je program ve Spojených státech a Kanadě. AP nabízí studentům středních škol vysokoškolské studijní programy a zkoušky. Studentu, který u zkoušek získá kvalifikační skóre, mohou univerzity a vysoké školy v USA a jinde udělovat stáže a kredity).

Na opačnou otázku ohledně ztěžování vzdělávání se v odpovědích téměř poloviny respondentů objevovala negativní zkušenost s formou školství, přístupem některých učitelů nebo učení se předmětů, které neshledávali za potřebné, a jak můžeme shrnout pomocí slov Filipa: “Nedostatečná aplikace znalostí získaných ze vzdělání a ze strany učitelů, nebo školství, ignorace osobních potřeb a celkovou osobu/charakter člověka.”

Téměř třetina respondentů (napříč věkovými kategoriemi) zmiňovala nedostatek času z vlastní strany. Ten pociťovali ať už proto, že mají během studia vlastní rodinu a práci, nebo z důvodu, že si na to ne vždy umí vyhradit čas. Dále jim vzdělávání komplikovala nesoustředěnost, také z důvodu prokrastinace na sociálních sítích nebo ztráta motivace.

Studentka z USA Jill také zmiňovala negativní vliv zůstávání v rámci vzdělávání jen v jedné komunitě a to, že člověk má pak zúžený pohled. Tento aspekt nabádá k zamyšlení nad naší vlastní objektivitou. Nejsme jen v jedné sociální bublině? Hledáme názory a poznatky i mimo naše kruhy?

Respondenti starší 45 let zmiňovali v kontextu ztěžování vzdělávání také starost o rodinu a bývalý politický režim. Je důležité se zamýšlet nad tím, jak v zemích s tvrdým politickým režimem může být ovlivněno školství a s tím zároveň názory a výchova studentů.

Závěr výzkumu

V rámci odpovědí byly znatelné rozdíly mezi mladšími a staršími respondenty, především ohledně pomoci ve formě internetu a médií.

Média a internet nám mohou být ve vzdělávání velkou pomocí. Dostáváme se k informacím a objevům ostatních lidí mnohonásobně rychleji než dříve, ale zároveň s nimi přicházejí jistá rizika. Je potřeba si dávat pozor na zdroje našich informací a využívat je moudře. Jako novinka se nám zrodil chat GPT. Chat GPT nám může pomáhat ať už ve vyhledávání informací, tvoření prezentací a dokumentů, ale také se správným upravením textu. Měli bychom ho ale jako ostatní média využívat k pomoci a nezneužívat k podvodům. Mějme namysli, že vzdělání je pro nás, my se jím něco učíme a obohacujeme tím sami sebe a společnost.

Rozdíl mezi českou a americkou kulturou jsem shledala v možnosti AP classes a větší mírou dbaní na známky u amerických studentů než u jejich českých kolegů.

Pro další výzkum bych doporučovala se zaměřit i na širší škálu respondentů nebo prohloubit získaná data pomocí hlubších kvalitativních rozhovorů.

Závěr

Vzdělávání je pro nás důležité teď a bude pro nás důležité napořád. Vzděláváním a poznáním se zabývalo mnoho lidí již před námi a jedním z nich byl i nám dobře známý Jan Amos Komenský.

Díky jeho myšlenkám jsme mohli rozvíjet naše školství a zvelebovat ho. To, že nám jeho zásady a nápady trvají dodnes se nám může zdát jako neuvěřitelné. Myšlenky jednoho muže, který žil v 17. století trvale ovlivnily budoucí chod školních let natolik, že i ve 21. století z nich vycházíme.

Poznatky, které objevili v minulosti jiní, bychom měli aktivně využívat, zkoumat a rozvíjet i dnes a zároveň bychom v nich měli hledat i ponaučení, která bychom si brali do let budoucích. Minulost ovlivňuje budoucnost a my bychom se měli snažit, aby ta budoucnost byla co nejlepší.

„Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“ (Jan Amos Komenský in: Cibulka, 2019)

Zdroje:

CIBULKA, Jakub: Komparace představ J. A. Komenského s přístupem k celoživotnímu vzdělávání po druhé světové válce (2019). Dostupné z: https://theses.cz/id/xht1fe/Bpcibulka.pdf

3

Autor Jakub Šrotýř

Význam vzdělání či poznání v koloběhu života

Úvod

Když nám paní profesorka zadala seminární práci na toto téma, nevěděl jsem vůbec, kde mám začít. Pro lidi jako já, žijící v moderní době s moderními technologiemi, je vzdělání něco naprosto normálního, a proto bylo těžké, abych přišel na nějaké myšlenky ohledně tohoto tématu. Skoro každý chodí do školy, aniž by si uvědomoval, jak obrovský dar to je.

Když bych porovnal vzdělání dnes a vzdělání před dvěma tisíci lety, je to obrovský rozdíl. V moderní době nám pomáhají technologie a internet ke zjištění informací nebo když potřebujeme vědět, jak co napsat. V dnešní době je vzdělávání úplně normální běžná rutina.

Vzdělávání dětí začíná už v předškolním věku. Učitelky ve školce jsou skoro jako tetičky, které za vámi přijedou po dlouhé době, a jsou na vás milé. Nic takového, ale před první světovou válkou nebylo.

 V porovnání, byť jen něco přes sto let zpátky, za doby před první světovou válkou, bylo vzdělávání klíčovým nástrojem při rozdělování občanských vrstev. K povinné školní docházce měl přístup každý, ale pokračovat ve studiu už všichni nemohli. Děti z venkova většinou chodily jen do obecné školy, která byla pětiletá. Na rozdíl od dětí z vyšších společenských skupin nebo dětí z měst, které po obecné škole pokračovaly školou měšťanskou, která trvala tři roky.

V současné době se nám může zdát, že každý člověk na zemi má přístup ke vzdělání. Tak to ale není. Když se podíváme na jiný kontinent, tam můžeme nalézt spousty států, kde lidi mají omezený přistup ke vzdělávání. V některých případech kvůli chudobě nebo kvůli válkám. Tyto děti, ale i jejich rodná země, v budoucnu doplatí na to, že nemají dostatečné vzdělání. Na našem vzdělání se drží nejen naše sebevědomí, ale i náš osobní úspěch a úspěch naší země. Dnes s jistotou můžeme říct, že vzdělání je klíčem k sebejistotě, dobré budoucnosti a k hodnotnému životu. V procesu vzdělávání máme možnost se rozvíjet intelektuálně, sociálně a osobnostně. Vzdělání má důležitý vliv na člověka i společnost.

Vliv Jana Ámose Komenského na vzdělání

Myslím, že v České republice jsou lidé vzdělaní. Většina dospělých z mého okolí mají minimálně maturitu. Vzdělání v Česku se posouvalo na vyšší úroveň už v 17. století díky Komenskému a jeho originalitě.

Během svého života stihl být pedagogem, filozofem, teologem a spisovatelem. Je považován za zakladatele moderní pedagogiky a ve světě je znám jako Učitel národů. Komenský sám nikdy životopis nenapsal, přesto o něm víme opravdu hodně. Nebyl jen knězem a pedagogem, ale i otcem a manželem, jeho život stál hlavně na víře v Boha, ale věřil i proroctvím, a také faktům.

Chtěl po sobě zanechat díla, která by změnila svět. Nápady, které by se osvědčily v praxi. Obě tyto věci se mu podařily.

Komenský se snažil přesvědčit lidi, že knihy jsou to, co jim dá vzdělání. Knihy jsou to místo, kde můžeme nalézt informace. A díky informacím se člověk stává vzdělaným. Problémem byl však nízký počet knih, ale i spisovatelů, kteří knihy psali. Učitelé například nevěděli, jaké metody používat tak, aby někoho něco naučili.  

Komenského díla položila základ pro dnešní vzdělávání. Například dílo Didaktika Magna. Dílo, které bylo vytvořeno v letech 1627–1632, je považováno jako jedno z nejdůležitějších pojednání v dějinách. V tomto díle Komenský představil systém, který ukazoval, jak by měla probíhat výuka od ranného věku do dospělosti. Komenský vycházel ze své představy o etapách vývoje člověka a jeho výchovy a vzdělávání. Etapy byly čtyři a postačilo na ně dvacet čtyři let. Tyto etapy zahrnovaly mateřskou školu, tedy výchovu v ranném věku doma. Obecnou školu, tedy základní školu, tak jak ji známe dnes. Latinskou školu, dnešní střední školu a jako poslední Akademii, tedy vysokou školu.

Podoba dnešního školství stojí na myšlenkách Komenského. Bohužel se jeho myšlenky ukázaly jako nadčasové tudíž se začaly uvádět do praxe až o sto let později. Tehdejší společnost nebyla na jeho reformy připravená, a vzdělání tak zůstávalo dlouho jen pro bohaté. Až později, s rozvojem moderního školství, se jeho nápady začaly využívat naplno.

Vzdělávání a motivace

Vzdělávání je pro mě dlouhý proces objevování možností, rozvíjení schopností a pochopení světa kolem nás. Já konkrétně se učím jen ze zvědavosti, touze po nových objevech a také abych se obohatil o nové zkušenosti a zlepšil své kritické myšlení.

Často mívám problém udržet si motivaci. Musím hledat důvod proč se učit a odměňovat se za splněný úkol, například malou pauzou.

Nikdo mi ale nevymluví, že vzdělání je pro člověka velmi důležité. Je zajímavé, jak po zjištění nebo naučení nějaké informace vnímáme věci kolem sebe trochu jinak. Například po hlubším zkoumání Komenského se pro mě svět učení stal smysluplnější.

Spojení vzdělávání a sportu je pro mě důležité, protože vzdělávat se musím abych byl chytrý a sport mě baví. Vzdělání a sport jsou pro mě dvě klíčové oblasti a podle mě mají velký vliv na rozvoj celé společnosti. Pokud jsou tyto oblasti propojené, mohou být vzájemně sobě prospěšné a přispívat celkovému vývoji a zlepšení dovedností.

Vzdělání nerozvíjí jen dovednosti, ale také formuje osobnost, podporuje komunikační schopnosti a zajišťuje odborné znalosti pro budoucí cestu v kariéře. Na druhé straně sport přispívá k fyzickému zdraví, fyzické kondici, podporuje týmovou spolupráci a zvyšuje fyzickou odolnost. Týmový sport často napomáhá vyvíjet v nás disciplínu, trpělivost, vytrvalost a fair play. Pro mojí životní cestu je spojení těchto dvou činností velmi důležité, nejen že zlepšuje fyzickou kondici, ale také podporuje sociální rozvoj. Lidé, kteří jsou spojeni sportem a vzděláním často nemají problém s komunikací, mají dobré studijní výsledky, protože sportovní aktivita napomáhá koncentraci, soustředěnosti a zachovat si chladnou hlavu.

Učení na dvou školách je velmi složité. Motivuje mě ale to, že se mohu naučit více věcí a rozvíjet své dovednosti. Učím se, protože se mi mohou otevřít příležitosti do budoucna a budu mít na výběr z mnoha jiných cest. Pomáhá mi to zlepšit své organizování času a zvládat více úkolů najednou. Studium v zahraničí mi pomáhá rozvíjet se v cizích jazycích a poznat cizí kulturu. I když je to velmi náročné, je to také velmi obohacující. Vyžaduje to spoustu času, disciplíny a motivace.

Budoucnost ve vzdělávání

Školský systém v České republice je kvalitní, ale v porovnání se zahraničím tomu chybějí inovace. Osobně můžu porovnávat vzdělávací systém ve Finsku a Česku. Finsko má jeden z nejlepších školských systémů na světě. A to díky tomu, že je zaměřeno na rovnost ve vzdělávání. Každé dítě bez rozdílu na sociální status nebo místo bydliště mají stejný přístup ke kvalitnímu vzdělání.

I v tom nejmenším městečku je základní škola, která se dělí na dva stupně a po dokončení školy mají studenti dvě možnosti, gymnázium nebo střední odborné učiliště. Školy se vyhýbají velkému množství testů a tlaku na studenty. Místo toho se soustředí na individuální přístup a podporu pro všechny studenty. Neexistují přijímací zkoušky. Příjímací zkoušky se píší jen pokud chce student studovat v jiném jazyce, než je finština. Na gymnázium nebo učiliště se dostanou díky svým průměrným výsledkům od sedmé až do deváté třídy.

Jsme povzbuzováni využívat nové technologie a různé digitální nástroje. Začátkem školního roku dostane každý žák počítač a pár učebnic, jeden sešit a tužku. Svůj sešit využívám minimálně, jelikož je většina práce na počítači. Dále každý žák dostane chytrou kalkulačku a ve škole máme chytré interaktivní tabule. Pokud si potřebuji něco dodělat nebo vyplnit, můžu se odebrat do tiché kapsule a připravit se na danou hodinu. Žáci jsou povzbuzováni, aby využívali různé digitální nástroje.

Ve Finsku se klade velký důraz na psychickou a duševní pohodu studentů, rovněž se dbá na rovnováhu mezi školním a osobním životem, odpočinek a mimoškolní aktivity.

            Jsem velmi rád, že si mohu vyzkoušet finský školský systém. Díky této zkušenosti jsem zjistil, na jak vysoké úrovni finský systém je.  Myslím si, že kdyby si zbytek světa vzal aspoň něco ze školského systému ve Finsku, všichni studenti by byli o krok dále.

V tuto chvíli, když mám s čím srovnávat, je pro mě nepochopitelné, že od Marie Terezie jsme se neposunuli dál, než je povinná školní docházka. Proč nemáme povinnou také střední školu/učiliště? Někdo by nejspíš tvrdil, že jsou problémem peníze, ale měli bychom velmi vzdělanou společnost.

Myšlenkový závěr

            Osobně jsem nezažil mnoho nešťastných chvil ve škole, ale začátek mé cesty nebyl lehký. První lehké trauma jsem zažíval ve školce, a to v podobě odpoledního spánku, i když jsem tam zůstával spát jen párkrát. Do teď je pro mě nepochopitelné, proč jsem tam měl spát. Mimo to byla školka super. Následně přišla škola, kde se spát nemuselo, ale musel jsem se učit. Díky bohu jsem měl to štěstí, že jsem chodil do maličké školy, kde se každému věnovali individuálně. Zlom nastal, když jsem se v páté třídě ucházel o místo na gymnáziu a musel jsem psát příjímací zkoušky. Do dnešního dne si pamatuji, jak hrozné ty zkoušky byly. Pro mé dvanáctileté já bylo nepochopitelné proč bych se měl učit, a ne jít ven. Jinak mě vzdělání na prvním stupni velmi bavilo. Učitelky vůči nám byly příjemné a pomáhaly nám ve všem co nám nešlo.

Pak přišel druhý stupeň, což už taková sranda nebyla, musel jsem se začít učit víc a nebylo to lehké. Nejhorší období na druhém stupni byl Covid-19, což mi přineslo hodně smutných chvil. Jelikož jsem byl doma, a ne ve škole, úplně jsem se přestal učit a začal jsem zanedbávat školu. Vždy jsme dostali úkoly na celý týden, které jsme si měli průběžně doplňovat, ale jelikož jsem byl doma a moji kamarádi také, tak jsem se na to vykašlal. Z této chyby jsem se ponaučil. Doplňovat si úkoly v pátek večer, protože to musí být odevzdané do půlnoci, to už nikdy neudělám. Jedno ze špatných období bylo také období po Covidu-19. Jelikož jsem se tak trochu odnaučil, jak se mám učit, předměty ve škole začaly být těžké, a trvalo to jeden celý ročník. Vůbec jsem se nemohl přinutit k tomu, abych se učil. Naštěstí toto období skončilo díky mé sestře, která mi pomohla se vrátit zpátky na cestu vzdělávání. I když tato období byla velmi těžká, vším jsem zvládl projít a z chyb jsem se ponaučil.

Na závěr bych si chtěl dát radu do života a to takovou: „Čti knihy a nikdy se nepřestávej vzdělávat.“

4

Autorka Kateřina Nováková

Vzdělávání je jedním z nejdůležitějších procesů, který formuje člověka i společnost. Pro mě osobně představuje vzdělávání cestu k pochopení světa kolem nás, ale také možnost sebezdokonalení a růstu. Lidé se vzdělávají z mnoha důvodů – někteří chtějí získat lepší pracovní příležitosti, jiní hledají odpovědi na otázky, které je fascinují, a další vidí ve vzdělávání způsob, jak přispět k lepší společnosti.

   Můj vlastní zájem o vzdělávání vychází především z touhy rozvíjet své znalosti a dovednosti v oblasti, která mě zajímá – v mém případě je to péče o zvířata a příroda. Cítím, že prostřednictvím vzdělání nejen získávám nové informace, ale zároveň se učím chápat souvislosti, což mě motivuje k dalšímu poznávání.

   Zvířata mě vždy fascinovala a byla pro mě nekonečným zdrojem poznání. Díky nim jsem si uvědomila, že vzdělávání nemusí vždy přicházet jen z knih nebo od lidí. Zvířata nás učí trpělivosti, empatii a schopnosti vnímat svět z jiného úhlu. Když trávím čas se zvířaty, všímám si, jak jsou vnímavá a citlivá. Dokážou reagovat na naše emoce, někdy lépe než sami lidé. Učí nás komunikovat nejen slovy, ale také gesty a pocity.

   Přemýšlela jsem také o tom, jak nás příroda obdarovává a zároveň ochraňuje. My často mluvíme o ochraně přírody, ale neuvědomujeme si, jak moc nás sama příroda chrání. Dává nám vzduch, který dýcháme, a prostředí, ve kterém žijeme. Její rovnováha je pro nás klíčová, a přesto ji mnohdy narušujeme.

   Je zajímavé se zamyslet nad tím, jaký je rozdíl mezi člověkem a přírodou. Někdy se chováme, jako bychom stáli nad ní, ale pravda je, že jsme její součástí. Pokud tedy tvrdíme, že chráníme přírodu, znamená to, že chráníme i sami sebe.

   Myslím, že schopnost přírody utišit naši bolest – ať už fyzickou nebo duševní – je jednou z jejích největších sil. Když se cítíme ztraceni nebo unavení, stačí vyjít ven, do lesa nebo na louku, a najednou cítíme klid. Zvířata i příroda nás tedy nejen učí, ale i léčí.

   Rozdíl mezi vzděláváním a poznáváním vnímám tak, že zatímco vzdělávání je organizovaný proces s jasně stanovenými cíli, poznávání je přirozený, často spontánní akt objevování. Obě tyto složky se však navzájem doplňují a vytvářejí celistvý obraz lidského učení. Současnost ve vzdělávání je pro mě symbolizována dostupností informací a možnostmi, které moderní technologie přinášejí, ale také výzvami, jak tyto zdroje efektivně využít

   Vzdělání je jednou z nejdůležitějších součástí našeho života. Otevírá nám dveře k porozumění světu, k rozvíjení našich schopností a k hledání našeho místa ve společnosti. V průběhu historie se vzdělávání vyvíjelo a přizpůsobovalo se potřebám doby, ale jeho základní princip zůstává stejný: předávat znalosti, hodnoty a dovednosti dalším generacím.

   Dnes je vzdělání dostupnější než kdy dříve. Máme školy, knihovny, online kurzy a mnoho dalších zdrojů, které nám pomáhají poznávat svět kolem nás. Přesto se však často diskutuje o tom, zda systém formálního vzdělávání odpovídá potřebám moderní doby.

   Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že vzdělání je komplexní proces. Někdo jej vidí jako cestu k profesnímu úspěchu, jiný v něm hledá prostředek k osobnímu rozvoji a někdo jako nástroj ke zlepšení společnosti. Klíčem k úspěchu je schopnost vzdělávání přizpůsobit individuálním potřebám každého člověka a zároveň reflektovat rychle se měnící svět.

Osobně věřím, že vzdělání by nemělo být jen o faktech a teoretických znalostech. Mělo by nás učit, jak tyto znalosti aplikovat v praxi, jak samostatně přemýšlet a hledat inovativní řešení. Pamatuji si, jak jsem sama zažila situace, kdy jsem se něco naučila ve škole, ale teprve ve skutečném životě jsem pochopila, co to opravdu znamená. Například práce s týmem nebo hledání informací na vlastní pěst jsou dovednosti, které člověk nezíská jen z učebnic.

   Neformální vzdělávání, které probíhá mimo školní lavice, hraje v současné společnosti také velkou roli. Díky internetu můžeme získávat informace o téměř jakémkoliv tématu a sami si zvolit tempo i směr učení. Toto také podporuje celoživotní vzdělávání, které je v dnešní dynamické době nezbytné. Neustálé zlepšování dovedností a učení nových věcí pomáhá nejen jednotlivcům, ale i celé společnosti.

   Osobně mě fascinuje, jak vzdělání dokáže překonávat bariéry mezi lidmi. Učení nás může naučit toleranci, porozumění a empatii. Člověk, který rozumí historii, kulturám a problémům světa, je lépe vybaven k tomu, aby řešil konflikty a hledal společná řešení. Například studium různých jazyků nebo cestování nám může otevřít oči a ukázat, že svět je mnohem pestřejší, než bychom si mohli myslet.

   Důležitou součástí vzdělávání by měla být také podpora kreativního myšlení. Když dětem nebo mladým lidem dáme prostor k vyjádření jejich nápadů a fantazie, mohou nás překvapit. Kreativita je schopnost, která není omezena věkem ani oborem, a právě ona může být klíčem k řešení mnoha problémů současného světa.

   Při pohledu na historii vzdělávání nemohu opomenout osobnost, která významně ovlivnila jeho vývoj – Jana Amose Komenského. Tento významný český pedagog byl nejen inovátorem vzdělávacích metod, ale také hlubokým filozofem, který věřil, že vzdělávání je univerzální právo každého člověka.

   Komenský přinesl do vzdělávání revoluční přístup, který zahrnoval individualizaci, přirozenost a propojení teorie s praxí. Jeho myšlenka „školy hrou“ zdůrazňuje význam radosti z učení a motivace, která vychází z přirozené lidské zvědavosti. V jeho díle „Didactica magna“ se objevuje představa, že vzdělání by mělo být dostupné pro všechny, bez ohledu na sociální nebo ekonomické zázemí.

   Důležité je, že Komenský nepovažoval vzdělání za pouhé předávání znalostí. Pro něj bylo vzdělávání nástrojem, jak se stát lepším člověkem, chápat svět kolem sebe a přispí.

   V průběhu dějin se vzdělávání ukázalo jako klíčový nástroj pro změnu společnosti. V období osvícenství, kdy začalo převažovat rozumové myšlení, bylo vzdělání chápáno jako prostředek k osvobození člověka z nevědomosti. Dnes vidíme podobné principy v tom, jak vzdělání může přispět k řešení globálních problémů, jako jsou klimatické změny, sociální nerovnosti nebo technologická závislost.

   Jan Ámos Komenský byl jedním z těch, kteří tuto moc vzdělání rozpoznali a usilovali o jeho proměnu. Nešlo mu jen o předávání faktů – snažil se vzdělávání využít k tomu, aby lidé pochopili své místo ve světě a dokázali společně usilovat o jeho zlepšení. Tento cíl je stále aktuální. Jak často zdůrazňujeme význam digitální gramotnosti, kritického myšlení nebo empatie, vracíme se k principům, které Komenský formuloval již v 17. století.

   Žijeme v době, kdy jsou informace dostupnější než kdy dříve. Internet nám poskytuje neomezené možnosti učit se nové věci, a to často zcela zdarma. Tento fenomén však přináší i výzvy – přemíra informací může vést k zahlcení, dezinformacím nebo ztrátě schopnosti kriticky zhodnotit, co je skutečně pravdivé a relevantní. Proto bychom měli klást důraz nejen na to, co se učíme, ale také na to, jak se učíme.

   Moderní vzdělávání by mělo zahrnovat také environmentální aspekty. S rostoucími problémy, jako je úbytek přírodních zdrojů nebo znečištění, je nezbytné, aby se ekologická výchova stala pevnou součástí školních osnov. Učit děti a mladé lidi, jak žít udržitelně, je klíčem k zajištění lepší budoucnosti.

   Každý z nás má jedinečný příběh, který ovlivňuje způsob, jakým přistupujeme ke vzdělávání. Pro mě osobně znamená vzdělání nejen cestu k profesnímu cíli, ale také příležitost rozvíjet svou osobnost. Učím se nejen ve škole, ale také z každodenních zkušeností, z rozhovorů s lidmi a ze situací, které mě nutí přemýšlet a hledat odpovědi.

   Jedním z nejdůležitějších aspektů vzdělávání je jeho schopnost budovat lidský charakter. Když se učíme o historii, etice nebo filozofii, získáváme nejen vědomosti, ale také schopnost lépe porozumět sobě i ostatním. Tato forma vzdělávání nám pomáhá rozvíjet empatii, trpělivost a schopnost činit rozhodnutí, která jsou v souladu s našimi hodnotami.

   Dědictví Jana Amose Komenského zůstává inspirací i dnes. Jeho víra ve vzdělání jako cestu k lepšímu světu se odráží v mnoha moderních přístupech. Například myšlenka inkluze – tedy zapojení všech dětí do vzdělávacího procesu bez ohledu na jejich schopnosti či zázemí – byla Komenskému blízká již v jeho době.

   Komenský by jistě ocenil i současné snahy o digitalizaci vzdělávání, které zpřístupňují informace lidem na celém světě. Přesto by pravděpodobně varoval před nebezpečím, že technologie nahradí lidský přístup k učení. V jeho díle často zaznívá apel na to, aby vzdělávání nezapomínalo na lidskost, etiku a propojení s praktickým životem.

   Když se zamýšlíme nad budoucností vzdělávání, je zřejmé, že musíme hledat nové cesty, jak přizpůsobit výuku rychle se měnícímu světu. Umělá inteligence, virtuální realita nebo personalizované učení jsou jen některé z nástrojů, které mohou v budoucnu hrát klíčovou roli. Je však důležité, aby tyto technologie sloužily jako podpora, nikoli jako náhrada za lidskou práci.

   Dále bychom se měli zaměřit na rozvoj měkkých dovedností, jako je kreativita, spolupráce a emoční inteligence. Tyto schopnosti jsou stále důležitější v prostředí, kde rutinní úkoly často přebírají stroje. Vzdělání budoucnosti by mělo být založené na rovnováze mezi technickými dovednostmi a humanitním přístupem.

   Na závěr je třeba říci, že vzdělání je cestou, která nikdy nekončí. Ačkoliv škola může být prvním krokem, skutečné učení probíhá po celý život. Záleží na nás, jak tuto cestu uchopíme a jaké výzvy při ní přijmeme.

   Tato cesta nás formuje jako jednotlivce i jako společnost. Jeho podstata spočívá v touze po poznání, v odvaze klást otázky a ve schopnosti hledat odpovědi. Jak nám ukázal Jan Amos Komenský, vzdělávání je mocný nástroj, který může překonávat hranice, bořit bariéry a budovat lepší svět.

  Každý z nás má příležitost být součástí této změny. Ať už se učíme sami, pomáháme ostatním nebo hledáme nové cesty, jak vzdělání přizpůsobit moderním potřebám, přispívá k budování společnosti, která je založena na vědění, porozumění a lidskosti.

5

Autor Lukáš Kössl

Dnes hojně využívaná veřejná bezplatná encyklopedie Wikipedie definuje vzdělání jako souhrn znalostí, dovedností a schopností, které lidé získávají prostřednictvím vzdělávání, výuky a studia. Je vzdělání ale skutečně jen součtem nabytých vědomostí, dovedností či schopností? Zkusme proti dnešní definici postavit pojetí Učitele národů Komenského, který vzdělání chápe jako „univerzální proces, jenž má vést člověka k dokonalosti, moudrosti, ctnosti a harmonii se světem“. Kdo má tedy pravdu, Komenský nebo Wikipedie?

V době před osvícenstvím bylo vzdělání chápáno jako proces s cílem lépe poznat Boha a jeho stvoření. Pravdou je, že se žáci často učili látku nazpaměť, ale cílem vzdělávání nebylo nabytí pracovních dovedností. Dnešní mainstreamové pojetí vzdělání tedy odpovídá spíše určitému souhrnu řemeslných dovedností s přesahem do oblastí teoretických věd a bylo zredukováno na pouhou přípravu na povolání, prostředek k obživě. Pro mnohé dnes také hraje nezanedbatelnou roli společenská prestiž, které se vzdělaný člověk těší.

Proč se vlastně chci vzdělávat já? Jistě nelze opomenout hledisko ryze praktické, tedy skutečnost, že si budu muset na život vydělávat prací. Potřebu vzdělávat se bych ale měl jistě, i kdybych byl finančně zajištěn. Asi nejsilnějším hnacím motorem je touha pochopit svět, který mě obklopuje, a najít odpověď na otázky, které si lidstvo klade odjakživa, nebo se této odpovědi alespoň v některém bodě přiblížit. To je podle mého mínění možné pouze při celostním pojetí vzdělání tak, jak ho chápal Jan Ámos Komenský.

Pokud totiž složité vědecké otázky zodpoví člověk, který mnoho zná, ale není ještě dostatečně moudrý a zralý, tedy chybí mu vzdělání v Komenského slova smyslu, může výsledkem být místo pokroku mnohdy i zkáza. Poznání, jakkoliv je důležité, je totiž jen částí celku, kterým je vzdělání.

Zajímalo mě, jak vidí problematiku vzdělávání někteří starší členové mé rodiny, kteří zažili třeba i jiné přístupy než ty, které znám sám. Udělal jsem proto krátké interview na toto téma. Nejprve s mámou a potom s dědou.

Moje máma zažila v prvních třech letech své školní docházky naše socialistické školství a následně vzdělávání ve Spolkové republice Německo. V socialistickém školství podle ní stály v popředí řád a poslušnost, na spolupráci mezi učitelem a žákem, či mezi žáky navzájem se nekladl velký důraz. I přesto ale na svá první školní léta vzpomíná ráda. Dnešní české státní školství dle jejího názoru příliš nerozvíjí kritické myšlení a dotazy studentů mnohdy vnímá spíše jako nepatřičné zdržování. V Německu prý děti trávily méně času ve škole. Látka se zde vyložila, případně probrala s učitelem a prodiskutovala ve třídě, procvičovala se ale doma v rámci domácích úkolů.

Dalším členem rodiny, se kterým jsem udělal rozhovor, byl můj děda, který se narodil v Maďarsku v Budapešti a v lednu mu bude už osmdesát čtyři let. Dědovo vzdělávání probíhalo, jak sám říká, složitě. Než nastoupil do první třídy, přesídlila jeho rodina z Maďarska na Slovensko, kde nerozuměl ani slovo. Učitelé však brali na tuto okolnost ohled, děda se brzy slovensky naučil a postoupil až k maturitě. Po ní vystudoval medicínu, ovšem z politických důvodů až po obligátních dvou letech dělnické profese jako „saniťák“. Dle jeho názoru začíná vzdělávání již před narozením, kdy dítě slyší hlas matky, vnímá tlukot jejího srdce i její rozpoložení. Po nástupu do školy, který je velkým zlomem v životě dítěte, je dle dědy velmi důležitá osobnost učitele. Co se týče metod výuky se děda přiklání spíše ke klasickému přístupu, který převládal za jeho dětství. Učitel by měl mít přirozenou autoritu, avšak respektovat také právo rodičů určovat směr výchovy svých dětí. Děda zdůrazňoval, že vztah mezi učitelem a žákem by neměl být založený jen na kázni, ale také na náklonosti a respektu. Dobrý učitel má mít děti rád a ony naopak jeho. Děda má dojem, že stát dnes učitelům ponechává velmi malý prostor a výuku příliš reguluje povinným začleňováním státem podporovaného světonázoru. Za základ všech věd děda považuje filozofii.

Děda i máma podporují Komenského přístup, který i když kladl důraz na řád a metodu, které měly být základem výuky, věděl, že vzdělávání není pouze mechanické přenášení vědomostí, ale že jde o hluboký proces, který se dotýká celé osobnosti žáka. Vzdělávání by tedy nemělo být hlavně učení nazpaměť. Současným trendem jsou metody, které jsou ve své podstatě rychlé, přímé a výsledkové. To ale může vést k tomu, že prostor pro „bloudění“ a samostatné objevování je příliš omezen a vytrácí se přirozená dynamika učení, která zahrnuje nejen cíl, ale i cestu, která k němu vede.

Jaká je potom ale úloha učitele? Potřebuje žák učitele ještě? Podle Komenského je úloha učitele klíčová a nezastupitelná. Učitel je průvodcem a mentorem, který má vést žáky k samostatnému objevování. Měl by být nejen odborníkem ve svém oboru, ale také vzorem morálních a etických hodnot, aby se vzdělání nezúžilo na pouhé nabytí znalostí a dovedností, ale zahrnovalo rozvoj celé osobnosti a přechod od sobectví k ohleduplnosti a lidskosti.

Kam by se tedy naše školství mělo ubírat v budoucnosti? Nejprve je třeba položit si otázku, co je cílem naší společnosti, jaký je její ideál vzdělaného člověka? Dnes převládá představa, že základem společnosti je ekonomika. Obory jako filozofie a teologie dávno ztratily své výsadní postavení. Velký důraz je naopak kladen na technické a ekonomické obory. Proto je také vzdělávání často chápáno především jako příprava na ekonomickou činnost. Přesto se i dnes setkáváme s pedagogickými přístupy zaměřenými na rozvoj celé osobnosti, a to jak u některých alternativní směrů, například u škol Montessori či waldorfských škol, ale také u jednotlivých nadaných a osvícených učitelů, kteří takto vedou své žáky i v běžných školách.

Nejprve se tedy podívejme na oba výše zmíněné alternativní pedagogické směry, se kterými se běžně setkáváme i u nás.

Škola založená na metodě Montessori klade důraz na individuální tempo a samostatnost žáků a snaží se o přirozený rozvoj dítěte v souladu s jeho schopnostmi. V tom odpovídá Komenského „škole hrou,“ totiž myšlence, že vzdělávání by mělo být přirozené a přizpůsobené každému jednotlivci.

I waldorfské školy jsou výrazně zaměřené na umění, kreativitu a propojení vědy s duchovními a etickými hodnotami a vzdělání považují za nástroj pro celkový rozvoj člověka, a to včetně rozvoje jeho vnitřní harmonie.

Oba směry vycházejí z myšlenky, že „vzdělání je pro všechny“ a že by mělo zahrnovat nejen vědomosti a dovednosti nutné pro výdělečnou činnost.

Co by nám asi poradil Jan Ámos Komenský?

Myslím, že by určitě podpořil holistický přístup. Komenský kladl důraz na celostní rozvoj jednotlivce, na rovnováhu mezi intelektuálním, emocionálním, tělesným a duchovním rozvojem, na vzdělávání, které nepřináší jen vědomosti, ale také podporuje morální hodnoty, kritické myšlení a schopnost porozumět sobě a světu kolem nás.

Ačkoliv by Komenský s výše uvedenými metodami v mnoha ohledech souhlasil, pravděpodobně by měl i své výhrady. Jakkoliv totiž kladl důraz na individuální přístup, nikdy nepodceňoval roli učitele jako autority. Dnes je nejen v alternativním vzdělávání učitel často pouhým průvodcem. To by se Komenskému zřejmě nelíbilo, neboť takto učitel ztrácí možnost ovlivnit jak morální, tak i intelektuální výchovu žáků. Dnes tak obhajovaný netrestající a nehodnotící přístup by zřejmě považoval za nesprávný.

Poradil by nám asi, že musíme hledat rovnováhu mezi autoritou a zodpovědností za společnost jako celek na straně jedné a individuálním rozvojem a osobní svobodou na straně druhé. Vzdělávání by mělo stále připravovat žáky na praktický život, ale zároveň by mělo být také zaměřeno na rozvoj jejich celkového potenciálu. Komenský by dnes jistě podporoval školství, které nebude pouze připravovat na budoucí zaměstnání, ale také na život, který má smysl, hodnoty a možnost přispět k lepšímu světu.

Lze ale celostní přístup vůbec skloubit s řádem a metodou? Dle mého názoru ano. Je ovšem nezbytné, aby vyučující byl skutečně přirozeným vzorem. Velkou roli určitě hraje i výchova v rodině, která by měla u žáka podporovat nejen individualitu a zdravé sebevědomí, ale také respekt a odpovědnost, nejen jeho výkonnost, ale také schopnost jít do hloubky. Nezanedbatelným a často určujícím faktorem jsou také hodnoty a postoje společnosti jako celku. Ty nám dnes zprostředkovávají především masová média, která ve velké míře ovlivňují postoje a chování většiny z nás. I zde je velmi důležitá snaha o vyváženost. Média by měla dávat prostor různým názorovým proudům, jinak totiž hrozí, že budou spíše vrchním vychovatelem než zdrojem spolehlivých informací.

Jsem přesvědčen, že univerzální rada, jak zkvalitnit školství neexistuje. Dobré vzdělání je vždy výsledkem vztahu mezi dobrým učitelem a žákem, který má zájem se učit, jeho rodinou a společností jako celkem. Naplnit ideál optimálního vzdělávání bude vždy obtížné, asi nejvíce tomu pomůže, pokud se nám podaří vytvořit takové podmínky, aby si povolání učitele zvolili ti nejlepší – ti, co právem mají respekt svých žáků a mohou a chtějí jim předat své zkušenosti a poznatky. Velmi důležité jsou také postoje společnosti jako celku, její hodnoty a priority. Proto si myslím, že ve vzdělání více než kde jinde platí, že cesta je cíl a vždy bude na čem pracovat.

6

Autorka Eliška Kameníčková

   Jednou z nejdůležitějších věcí v lidském životě je vzdělání. Vzdělání je nejen forma získávání informací ve školách, ale probíhá i celý další život. V některých chvílích našeho života se vzděláváme, aniž bychom to vědomě vnímali. Představme si malé dítě, které začíná chodit. Neví proč, ani jak, ale cítí, že se to stát musí, a tak se o to snaží, dokud neuspěje. Toto odhodlání a nadšení zkoušet nové věci a učit se je skvělé. Kéž bychom byli schopní si jej uchovat napořád. Postupně se nám však do mysli vkrádá to známé, CO KDYŽ a CO KDYBY. To zapříčiňuje váhání a pochybnosti. Začneme si myslet, že spoustu věcí nezvládneme, proto je ani nezkusíme. Tyto myšlenky nás sice chrání, ale musíme se na ně dívat obezřetně a některé z nich překonávat.

   Lidé se vzdělávali již po tisíciletí. Během této dlouhé doby můžeme vidět, jak se měnil a vyvíjel přístup ke vzdělávání a jeho dostupnost. V Egyptě, Indii nebo v Číně, můžeme nalézt zmínky o školách již od 4.tisíciletí př. n. l. Vznikaly při chrámech nebo panovnických dvorech. Na území dnešní Evropy bylo hlavní centrum učenosti antické Řecko. Myslitelé tohoto období významně ovlivnili evropské školství. Pojďme si pro zajímavost nastínit, jak takové vzdělání vypadalo. Ve svém výkladu bych se ráda zaměřila na dva městské státy, na Spartu a Athény. Především je třeba zdůraznit, že byl opravdu velký rozdíl, zda jste se narodili v Athénách nebo ve Spartě, alespoň co se vzdělání týče.

   Ve Spartě byla výchova a vzdělání věcí veřejnou. Šlo o státní výchovu svobodných občanů. Zaměřena byla hlavně na tělesný a vojenský výcvik, otužování, přemáhání bolesti, únavy, hladu.

Co se týká rozumového rozvoje, šlo pouze o elementární znalosti čtení, psaní a počítání. Zajímavé je, že i dívkám se též dostávalo vojenské a tělesné výchovy.

   V Athénách byla cílem výchovy tzv. kalokagathia, ideál krásy a dobra, pokus o syntézu

výchovy tělesné, rozumové, mravní a estetické. Dívky zůstaly i po sedmém roce života doma pod dozorem matky. Jejich schopnost vzdělávat se byla podceňována, učily se vedení domácnosti, tanci, hudbě a zpěvu. Chlapci chodili do soukromých škol.

   Celkově vzato po mnoho tisíc let se pohled na vzdělání měnil. Ať už šlo o dostupnost různým vrstvám společnosti či různému pohlaví nebo důraz na to, co je ve vzdělání důležité. Je pravdou, že v mnoha společnostech se dívky nemohly učit nebo byly vzdělávány jinak, než chlapci. Z pohledu dívky musím přiznat, že jsme udělali velký krok v před. Vzdělání je dnes dostupné všem, bez ohledu na jejich postavení či pohlaví. Kdybych se narodila například v antickém Řecku, můj život by byl zcela odlišný. Pravděpodobně bych již byla vdaná a matkou vícero dětem.

   Nyní si pojďme udělat menší výlet do minulosti českého vzdělávání. Nebudeme se pohybovat v rozmezí tisíce let, ale  i tak doufám, že Vás to zaujme. Poodhrňme závoj nedávné minulosti, kterou si myslíme, že dobře známe a zkusme ji vidět očima lidí, kteří v těchto dobách žili.

   Při svém pátrání na téma, jak vzdělání probíhá či probíhalo jsem vyzpovídala svou babičku. Rozhodla jsem se úkol pojmout jako vícegenerační průzkum a nastínit tak čtenáři alespoň trochu, jak se přístup ke vzdělávání v čase měnil. Zde je, jak rozhovor probíhal.

   Byla bych ráda, pokud bys mi mohla něco povědět o vzdělání v naší rodině v minulosti.

   Dobře. Začnu asi svou babičkou, tedy tvojí praprababičkou.

Narodila se ještě za Rakouska – Uherska v roce 1909. Byla jedna ze tří dětí. Její maminka zemřela, když jí bylo 6 let. Tři roky poté, když jí bylo 9 let, osiřela úplně. Děti neměly kam jít, proto je rozdělily a poslaly je pracovat na různá místa. Babička pracovala na statku jako pomocnice. Do té doby, tedy 4 roky, chodila do školy. Poté směla do školy pouze, když nebyla práce, což bylo velmi zřídka. Jinou šanci na vzdělání nedostala.

   O kom bys mi chtěla povědět dál?

   Ráda bych tu také zmínila svou pratetu, byla pro mě jako má vlastní babička. Narodila se v roce 1918. Ve škole se ji moc nedařilo. Vzpomínala často na pana učitele. Kdo udělal chybu, musel se postavit a natáhnout ruce před sebe a dostal přes ně rákoskou, za což musel poděkovat. Kdo hodně vyrušoval nebo neuměl, toho si pan učitel vzal do kabinetu a tam mu nařezal na zadek. Tatínek ji brzy umřel, a proto musela jít co nejdříve do práce, aby se postarala o sebe a svou starou maminku. Babička vychodila 9 tříd.

   A jak to bylo s mojí prababičkou?

   Moje maminka začala chodit do školy za druhé světové války. Bydlela v lázeňském městečku, kde se v lázních usadila německá vojenská posádka. Škola byla pouze jednou týdně a často je vojáci rozehnali. Po zbytek týdne měli domácí úkoly.

Když byla na druhém stupni, válka již skončila. Přesto si maminka nemyslela, že by mohla dále studovat. Byla totiž z nejchudší rodiny v okolí. Proto by jí nemohli rodiče dát žádné peníze na studium, učebnice či pomůcky. Protože byla velmi šikovná a nadaná žačka, jeden z učitelů se jí rozhodl pomoci. Zařídil pro ní možnost studovat na střední škole, kde také dostala stipendium. Díky jeho dobrému skutku maminka vystudovala. V té době znamenala střední škola velký úspěch a neměl ji každý.

   Pamatuješ si také něco o mém pradědečkovi?

   Ano. Můj tatínek měl německého otce, se kterým ale nevyrůstal. Ačkoli žil ve městečku s převahou Čechů, za války bylo nařízeno, že děti s německým původem musí chodit do německé školy. Zde by byl jeden z mála, německy ani nemluvil a lidé by ho nesnášeli. Proto byl poslán do Sudet, kde byly pouze německé školy. Domů se vrátil v 15 letech a rozhodl se utéct do zahraničí. Při snaze o přechod hranic byl ale chycen. Za tento čin byl okamžitě odsouzen. To poznamenalo jeho celý život. Nebyl přijat na žádnou školu, pouze mu bylo dovoleno vyučit se koželuhem, protože to nikdo nechtěl dělat. K žádnému jinému vzdělání se nedostal ani později, díky jedné mladické chybě.

   Měl ještě někdo další zajímavé zkušenosti, o kterých bys mi chtěla říct?

   Napadá mě ještě můj bratr. Byl chytré a zvídavé dítě. Než nastoupil do školy, neměl žádné problémy. Byl levák, a to v té době nebylo žádoucí. Bohužel měl smůlu na paní učitelku. Nemohla ho vystát a byla pevně přesvědčená, že ho přeučí psát pravou rukou. To se sice povedlo, ale na úkor všeho ostatního. Objevilo se mnoho problémů se čtením, psaním a celkově s učení. Byl touto semetrikou poznamenaný na celý život.

   Prozradila bys mi, jak si zvládala školu ty?

   Školu jsem zvládala dobře. Učení mi šlo snadno a měli jsme moc hodnou paní učitelku.  Vzpomínám si, že mě na konci první třídy vybrala, abych na třídních schůzkách předčítala před rodiči. Ukazovala jim na mně, jak má vypadat čtení v 1. třídě. Byla jsem na to moc hrdá.

   Vzpomínáš si na nějaké překážky?

   Naše rodina byla velmi chudá. Měla jsem ještě dva bratry a mít tři děti nebylo tehdy obvyklé. Učebnice jsem sice dostávala ve škole, ale neměli jsme peníze na papíry nebo sešity na procvičování doma. Proto jsme si rozstřihovala kartonové krabice a psala na ně z druhé strany. Ve škole se mi sice smáli, nakonec jsem se však naučila čist a psát mnohem lépe než ti posměváčci s krásnými sešity.

   Zažila jsi dost převratné změny. Myslím tím rok 1968 a vpád Ruských vojsk. Ovlivnilo to nějak tvé vzdělaní?

   Rok 1968 si pamatuji. Přesně jsem tomu nerozuměla, ale naše paní učitelka plakala a já věděla, že se děje něco strašného. Následky jsem pocítila až o rok později. To jsem byla ve 4. třídě. Všichni pracující museli procházet prověrkami. Naše skvělá a hodná paní učitelka se změnila. Byla asi pod velkým nátlakem a už neměla dřívější nadšení, radost a energii.

Také jsme se začali povinně učit rusky. Jazyky mi šly dobře, a proto se moji rodiče za podpory mé pratety rozhodli, že se ve volném čase budu učit ještě německy. Ve škole to nešlo, proto jsme jednou týdně chodila na soukromé hodiny.

   Máš nějaké další vzpomínky na učitele, kteří tě ovlivnili?

   Ano. Vzpomínám si na našeho učitele dějepisu. V 7. třídě jsem měla na starost vytvoření nástěnky na oslavu Velké říjnové socialistické revoluce. Nástěnku jsme provedla vzorně, avšak s necenzurovanými informacemi, které jsem věděla z domova. To se panu učiteli vůbec nelíbilo. Rozhodl se mě před třídou zesměšnit. Nenechala jsem si to líbit a odešla jsem z vyučování. Tím započala má nechuť k dějepisu, která bohužel pokračovala i na střední škole, ačkoli mě do té doby bavil. Umanula jsem si ale, že panu učiteli naschvál budu mít z dějepisu samé jedničky, a to se mi podařilo.

   Provázeli tě ještě nějaké další nepříjemnosti?

   Chtěla jsem studovat malbu a grafiku na uměleckoprůmyslové střední škole. Proto jsem se zapojovala do výtvarných soutěží. Jednou mé dílo vyhrálo krajské kolo a postoupilo do celostátního. Zdálo se, že bych mohla vyhrát. Jenže má kresba se před závěrečným vyhodnocením nevysvětlitelně ztratila. Moc mě to zklamalo.

Další zklamání přišlo brzy poté. V 9. třídě jsem při vyplňování přihlášek na střední školu zjistila, že zde škola, na kterou jsem se chtěla hlásit není vůbec uvedená. Bylo to proto, že nikoho z mého kraje vůbec nepřijímali.

   Jak jsi na to reagovala?

   Byla jsem opravdu hodně zklamaná a nevěděla, co jiného bych chtěla dělat. Přihlásila jsem se tedy na gymnázium.

   Jak se ti dařilo tam?

   Učení mi šlo i tam dobře. Náskok jsme měla dlouhou dobu v němčině, kterou jsem se učila až do 9. třídy dobrovolně. Problém nastal, když jsem se ve 3. ročníku zamilovala a přestala se učit. Jakž takž jsem vše zvládala, až na latinu. Ta se opravdu musela naučit nazpaměť. Hrozila mi dokonce 4 na vysvědčení. Rodiče se s tím nehodlali smířit. Donutili mě se ji naučit. Potom jsem napsala písemku na jedničku. Pan učitel mi ale odmítal věřit a tvrdil, že jsem musela podvádět. Znovu mě přezkoušel a ačkoli tomu nemohl přijít na kloub, dostala jsme znovu jedničku a na vysvědčení nakonec 3.

   Jak pokračovalo tvé vzdělávaní dál?

   Přála jsme si studovat Vysokou školu, nakonec jsem ale nemohla. Začala jsem tedy nástavbové studium. Bohužel jsem ale neměla možnost si vybrat obor, který by mě alespoň trochu zajímal, a proto jsem studium nedokončila. 

Po revoluci jsem pokračovala ve studiu němčiny. Udělala jsem si státnice a otevřela jazykovou školu.

   Nyní máš kozí farmu, jak jsi se k tomu dostala?

   Vždycky jsem měla dobrý vztah k přírodě. Čirou náhodou se mi do života dostaly kozy. Začala jsem se jim věnovat a v tomto oboru se také vzdělávat. Nejprve samostudiem z dostupných materiálů. Později studiem na Zemědělské univerzitě v Brně.

   Náš rozhovor jsme pomalu ukončily a já odcházela s pocitem, že nic není zadarmo. Člověk se ve svém životě musí snažit a jít si za svým cílem i přes překážky, které se mu tam určitě objeví. Školou vzdělání nekončí, člověk se učí celý život a nikdy není pozdě. Byla jsem ráda, že jsme spolu strávily 2 příjemné hodiny povídáním, ačkoli už tehdy jsem věděla, že sepsat to mi zabere minimálně dvojnásobek.  

   Už jsme se podívali, jak vzdělání probíhalo jindy a jinde. Ale tato práce by nebyla úplná, kdybychom se nezmínili o jednom z největších učitelů dějin. Prosím o velký potlesk pro učitele národů Jana Amose Komenského.

   Většina z vás už o něm slyšela mnohokrát, ne každý si je však jistý, čím si zasloužil přízvisko „Učitel národů“. Pátrání po pravdě nás zanese na přelom 16. a 17. století. I když se narodil do měšťanské rodiny, neměl na růžích ustláno. Mezi jeho 10. až 12. rokem mu zemřeli oba rodiče a dvě sestry. Poté odešel za svoji tetou do Strážnice, ale ani tam neměl klid. O rok později byla Strážnice vydrancována a vypálena a Jan musel opět odejít. O několik let později začal docházet do školy v Přerově, kterou spravovala Jednota bratrská. Zde se potkal s mužem, jenž ho výrazně ovlivnil. Jan Jindřich Alsted, tehdejší profesore teologie, v něm vzbudil zájem o toto odvětví a také jej inspiroval k jeho samostatné tvorbě dvou velkých děl, Poklad jazyka českého a Divadlo veškerenstva věcí. Ani jedna tato kniha se však nezachovala, jelikož provazec smůly, který jej obmotával již od dětství je nehodlala ušetřit a tak padly za oběť požáru v Lešně, ale o tom až později. Ve svém vzdělání pokračoval i mimo země koruny České. Později ho jeho kroky zavedly zpátky do Přerova, kde působil jako rektor na škole Jednoty bratrské.

   Jedním z největších zvratů jeho života se stala bitva na Bílé hoře a porážka stavovského povstání. Odmítal se vzdát svého vyznání a přestoupit na katolickou víru, proto jako mnoho jiných členů Jednoty bratrské a protestantů musel odejít ze svých milovaných Čech. Zbytek života strávil v exilu. Navštívil mnoho dalších evropských zemí. Díky tomu se jeho názory rozšířily i za naše hranice. Dlouho dobu pobýval v polském Lešně. Tam ho dostihla další rána osudu a to velký požár, při kterém shořelo mnoho z jeho děl. Z této události se nikdy úplně nevzpamatoval. Když se jeho život chýlil ke konci, zakotvil v nizozemském Amsterdamu. Z dochovaných záznamů můžeme usuzovat, že o sobě pochyboval. Cítil se, že na tomto světě nevykonal příliš dobrého, nikomu moc nepomohl a nezanechal po sobě nic, co by stálo za zmínku. Celý život doufal, že mu bude umožněno se vrátit do své vlasti, do Čech, které tolik miloval. Zjištění, že se tak již nikdy nestane, bylo hořkým zklamáním a připravilo ho o veškerou sílu bojovat.

   Jaké by asi muselo být jeho překvapení, kdyby se dozvěděl, kolik jeho myšlenek a principů zůstává stále živých i dnes. Když už jsme to nakousli, pojděme si několik jeho názorů připomenout. Mnoho z nás si ani neuvědomuje, jak hodně se práce Jana Amose Komenského odrazila v našem vzdělání a za co všechno mu vděčíme. Zasadil se například o uspořádání školství. To se do dnešní doby změnilo jen málo. Prosazoval, aby děti do 6 let byly vychovávány doma, což odpovídá současnému věku pro zahájení povinné školní docházky. Vzdělání dále podle věku členil. Stejně tak se i dnes můžeme setkat s rozdělením na 1. a 2. stupeň základní školy, vzdělání středoškolské a vysokoškolské. Zasazoval se o to, aby vzdělání bylo lehce dostupné pro všechny děti bez ohledu na postavení či pohlaví. Prosazoval používání učebnic s obrázky a názornou výuku. Stanovil základní pilíře, cíle a metody pedagogiky, které přetrvaly do dneška. Doporučoval, aby lidé po ukončení školního vzdělání cestovali. Zdůrazňoval, že se člověk učí celý život a že se nejedná pouze o nabývání znalostí a vědomostí, ale o celkové budování charakteru a duchovní rozvoj. Svým dílem nás inspiruje a nabádá, abychom se nevzdávali a usilovali o to být lepšími lidmi, pracovali na sobě a snažili se. Jak jednou řekl: „Lidskost ( člověka) není docela v pořádku, ale není docela ztracená.“

   Nepřesvědčilo Vás ani toto o jeho významu? Dovolte mi zmínit, že to byl on, kdo jako první vymezil pojem školní rok, školní týden a hlavně pojem prázdniny.

   Když jsem psala tuto práci, zjistila jsem, jak moc se v průběhu dějin měnilo vzdělání a vše co s ním souvisí. Ohromilo mě také to, co všechno bylo nebo je považováno za vzdělání. Ať už to se jedná o přesvědčení starých Sparťanů, že nejdůležitější je tělesná zdatnost a nebo rozhodnutí obyvatel  Athén, podle kterých je důležitá krása a moudrost. Z příběhů, které jsem vyslechla od babičky i z života samotného Jana Amose Komenského jsem si odnesla poučení, že život není jen pro zábavu. Přináší nám i mnohá nečekaná úskalí. Ale není překážky, která se nedá překonat, když má člověk pevnou vůli. Cesta může být trnitá, ale když jí projdeme až do konce, je to potom jedna z největších radostí života. Já sama ještě nevím, jak se budu vzdělávat po dokončení střední školy. Vím však, že ať už to bude cokoli, budu se snažit to dělat co nejpečlivěji a budu čelit všem překážkám se vztyčenou hlavou tak, jako to dělali Jan Amos Komenský i moje babička. Ráda bych ukončila svou práci dalším citátem a přáním, aby Vás provázel na celoživotní cestě za vzdělaností: „Škola má být dílnou lidskosti, nikoliv mučírnou ducha.“

7

Autorka Barbora Tabulková

   Když jsem byla menší, tak jsem si vždy pod slovem vzdělávání jako první představila školu a školský systém a dále jsem nad tím nepřemýšlela. Teď jsem o pár let starší a chci se nad tímto tématem trochu víc pozastavit, protože jsem vždy podvědomě věděla, že toto slovo toho ukrývá mnohem víc. 

   Jedna z důležitých otázek, která by měla každému, kdo o tomto tématu přemýšlí, probliknout hlavou, je: ”Proč se lidé vzdělávají?” Každý si na všechny otázky, které zde položím, musí odpovědět sám, aby dosáhl svého konečného výsledku. Má odpověď na tuto otázku je zcela jednoduchá a to, abychom přežili. Hned, jak se narodíme, se začínáme vzdělávat. Učíme se otáčet hlavou, zvedat ruce, sedět, plazit se, chodit a spoustu maličkostí, u kterých nám vlastně ani nedochází, že to vše spadá do vzdělávání, a však bez těchto maličkostí bychom umřeli  a neměli tu šanci vzdělávat se i jinak. Rodičům tyto maličkosti připadají jako zázrak, ale stejně to považují za přirozenost a ví, že se to stane a dokonce ví i přibližně kdy. Rodičům dojde, že to není přirozenost teprve tehdy, až na svět přivedou dítě, které bude mít, nebo dokonce už má nějaké postižení a nezvládne například dýchat, mluvit nebo chodit. 

   Zatím jsem zde popsala jenom začátek vzdělávání každého z nás, nebo alespoň většiny, ale neznamená to, že bychom se učili jenom na začátku života. Postupně pomocí vzdělávání rozvíjíme svoje schopnosti, talenty a vědomosti po celý svůj život. Když už jsme se takto dostali ke slovu “rozvíjet,” tak bych ráda poukázala na to, že v tuto chvíli rozvíjíte sami sebe. Nejde tu o to, jestli souhlasíte s mými odpověďmi, ale o to, jak si na tyto otázky odpovíte vy sami. 

   K tomu, abyste se mohli ještě více rozvíjet, a nebo k tomu, abyste mohli více pochopit sami sebe, zde mám další tři otázky:\”Co je podle Vás vzdělávání?”, “Proč se Vy zabýváte vzděláváním?” a “Proč se vzděláváte?” Až si odpovíte na tyto otázky, budete zase o krok blíž k sobě samým, ale mějte na paměti, že vždy vyvstanou otázky a ne vždy stihnete najít odpovědi. 

   Co je podle mě vzdělávání? Na tuto otázku odpovím, ale později, abych zjistila, jak moc mě toto uvažování posunulo vpřed.

    Proč se já zabývám vzděláváním? Použiji opět jednoduchou odpověď a to, že chci. Je dobré a zajímavé zjistit, proč se vzděláváme, jak se vzděláváme, co vůbec vzdělávání znamená a všechny otázky kolem tohoto pojmu mně objasní důvod, proč ve vzdělávání pokračovat a jakým způsobem se vzdělávat. 

   Proč se vzdělávám? Já se vzdělávám protože chci. Spíš většinou chci. Jde o způsob, kterým se učím, nebo-li o motivaci. Když se učím sama ze své vůle a chuti se něco dozvědět, učím se dobrovolně a velice účinně, ale když chodím do školy a tam mi dají téma a test, který se mi nemusí povést z důvodu, že mi tato probíraná látka neseděla, přijdu o motivaci k učení. Když mi nejde celý jeden předmět a propadnu z něj jen kvůli tomu, že se to neumím naučit, ačkoliv se učím celé dny, přijdu o motivaci a chuť se učit i něco, co mi jde a baví mě to. Tímto mě to přivádí k otázce: ”Je způsob dnešního školského vzdělávání dobrý a účinný?” Touto otázkou se dostávám k další otázce: ”Co je současnost ve vzdělávání?” 

   Podle mě poměřujeme klasifikací výkony žáků či studentů velice špatně. Každý je jiný a jde mu něco jiného a neměli bychom srovnávat žáky a studenty dohromady jako celek. Když už je v této době potřeba lidi hodnotit, tak ať jsou hodnoceni podle jejich nejlepších a nejhorších výsledků v daném předmětu či oboru a ne podle nejlepšího a nejhoršího žáka či studenta. 

   Jednou, když jsem vyhledávala nějaké informace,  narazila jsem na obrázek, kde bylo několik druhů zvířat, a učitel, který nařídil, aby vykonali úkol –  vylézt na strom – ale jak se může hodnotit, kdo vyleze první na strom, když zde máme například opici, hrocha, hada, slona, krokodýla a rybu. A tato myšlenka mě přivádí k filmu Císařův pekař a pekařův císař od Jana Wericha. V jedné písničce tohoto filmu zpívá: ”Ten dělá to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc.” Představme si, že kdyby každá buňka v těle dělala stejnou práci, byť vysoce kvalitní, organismus by se rozpadl, nefungoval by. Každý je v něčem dobrý, něco ho baví a tomu by se měl věnovat a rozvíjet to. 

   V současné době máme povinnou školní docházku. V tom, co je povinné, se může projevit třeba i vliv šikany. Šikany ze strany spolužáků, učitelů k žákům i opačně. Vše jen proto, že člověk hledá únik před povinností, která mu nedává smysl. Nakonec nastává u žáků únava, psychické zhroucení a ztratí chuť rozvíjet se v tom, o co má zájem. A kdybyste chtěli argumentovat, že škola nevede jenom k šikaně, únavě a psychickému zhroucení, tak se podívejte na statistiky, které uvádějí, že v této době je vysoký nárůst sebevražd u dětí a mládeže. Dalo by se samozřejmě jednoduše argumentovat, že za sebe destrukci nemůže jen škola. Toto by řekl člověk, který obhajuje systém školství, ale myslím, že většina lidí si to dříve či později uvědomí.

   Podívejme se na časový rozvrh těchto dětí. Ráno musejí vstát brzy, aby se dostaly do školy. Děti, jelikož jsou ještě unavené, cestou do školy skoro spí, pak je posadíme do lavice, a když  otevřou oči, už na ně padne tlak učitele, aby odpověděly na otázku, která je pro ně nesrozumitelná, co se v něm asi začne odehrávat? 

   Použijme zde příklad. Nějaký žák ve škole nemá žádné kamarády a o přestávkách se snaží schovat, aby si ho nedobírali všichni ostatní, s učitelem nevychází tak, jak by bylo pro něj příjemné, čímž se mimochodem dostáváme opět k šikaně. Tento žák je v hodině pod tlakem učitele a o přestávkách od spolužáků. Žák do školy chodit musí od půl osmé do přibližně třech odpoledne pět dní v týdnu. Tímto mám na vás otázku: ”Myslíte si, že se takto může plnohodnotně vzdělávat?” Možná vás překvapím, ale já si myslím, že ano. Získá tím více zkušeností do života, jestli tedy bude dostatečně silný a nespáchá sebevraždu, o které jsme se bavili.

   Samozřejmě žák, který je takto šikanován, se bude raději  učit do noci, jen aby neměl další problémy. Testy napíše na jedničku, ale je tu otázka: ”Umí výukovou látku?” Ve většině případů to žák neumí. Naučí se mechanicky odříkat naučené texty a chvíli si je pamatuje, ale pak přijde mnoho dalších materiálů k učení a žák to, co už nepotřebuje, zapomene. A tímto mám na vás další otázku: ”Není lepší na dítě naložit méně, aby látku mohlo pochopit a ne jenom mechanicky odříkat?” Dostali jsme se ke Komenskému, který byl zastánce toho, aby žák probíranou látku pochopil a ne, aby ji uměl jenom mechanicky odříkat. “Souhlasíte s ním?” Já ano. 

   Vraťme se zpět k dnešním žákům. Probrali jsme šikanovaného žáka, ale chybí nám zde otázka: ”Proč žák šikanuje? Myslíte si, že to dělá, aby se předvedl nebo pobavil?” Co probíhá hlavou žákovi, který šikanuje? Dítě, které šikanuje, je většinou pod špatným vlivem rodičů. Takové děti ubližují slabším třeba proto, aby měly nad někým nadvládu, moc. Může doma zažívat týrání, například ho doma otec bije za špatné známky nebo bije jeho matku a on nemá tu sílu jí pomoct a potom ve škole získává svou moc tak, že dělá to, co jeho otec. Může jít čistě o naučený, odkoukaný zvyk. Dítě za to, co dělá, by se dalo říct, vlastně nemůže. Samozřejmě je to jenom uvažování. Nejsem psycholog. 

  Dostávám se ke známkám, které se šikanou mohou souviset. Zeptejme se: ”Kolik pedagogů může svým hodnocením dítěte v průběhu roku nebo v závěrečném hodnocení dítěti ublížit, že ho přivede na pokraj sebe destrukce nebo dožene k útěku z domova kvůli strachu z potrestání rodiči za špatné známky? Kolik pedagogů se nad tímto již zamyslelo?”

   Znovu se podíváme na rozvrh dětí, kteří navštěvují základní školu neboli plní povinnou školní docházku. Dejme tomu, že dítě se vrátí okolo půl čtvrté domů, kde na něj rodiče tlačí, aby si hned udělal úkoly a naučil se na testy, které ho čekají. Tím pádem se dítě učí od osmi hodin ráno přibližně do sedmi hodin večer, záleží na množství úkolů a testů, kterých je občas méně a občas více, ale vždy se úkoly a příprava do školy  protáhne do večera. “Myslíte si, že to má takto být?” Za mě je to dobrá zkušenost, ale ve špatnou chvíli. Dítě, které se rozvíjí, by mělo trávit čas venku zkoumáním a rozvíjením se a ne sedět celé dny v jedné třídě. 

   V dětství by mělo být dítě s matkou a ne s cizím člověkem, který má na krku několik desítek dětí najednou a další hodinu několik dalších desítek dětí a pak se zase vrátí za těmi předešlými, kde máte třeba svoji dceru a nebo svého syna. Přichází sem otázka: ”Mají děti dobrý vzor v dospívání?” Samozřejmě, že ne. Podle mě to není chyba učitelů, ale tohoto systému. Ve třídách je 20-30 žáků a každý  se snaží si vytvořit vztah s učitelem jako se svým vzorem, jelikož jsou s nimi více jak s rodiči. Dítě se o navázání vztahu snažit může, ale jestli učitel jeho snahu nezpozoruje nebo nepřijme, což je v počtu dvaceti, třiceti  dětí ve třídě těžké, dochází k frustraci dítěte. Žáci se tak vzdělávají bez vazby s učitelem.

    A co otevřenost a upřímnost učitele? Nesouvisí to náhodou také se vzděláváním? Otevřenost a upřímnost učitele je velice důležitá, aby se žák nebál chybovat a říkat, co si myslí. Problém je v tom, že mnoho učitelů nedosáhlo takové schopnosti otevřít se dětem, kteří takové chování od učitelů ještě nezažily, a i kdyby ano, tak s každým učitelem je navázání vztahu jiné. Já jsem v minulosti nenašla učitele, se kterým bych takovou vazbu dokázala navázat. Myslím, že teď, na střední škole, by nějaká tato vazba  vzniknout mohla nebo v to alespoň doufám.

   “Jak vzniká taková vazba mezi učitelem a žákem?” Podle mě musí žák vycítit oporu v učiteli. Může jí vycítit pomocí upřímnosti nebo třeba soucitu, ale žáci to většinou z učitele necítí, avšak učitelova chyba to taky nemusí být. Zde se zase dostáváme k systému školství, který ovlivňuje jak žáky tak i učitele.

   Napadla mě otázka: ”Jak kvalitních výsledků můžou žáci dosáhnout, když se učitel musí řídit podle celku a ne podle jednotlivce?” Toto by šlo vyřešit vcelku jednoduše. Nechat ve třídách menší počet žáků. Já osobně jsem navštívila tři základní školy a z toho dvě byly na vesnici s menším počtem žáků, ve kterých jsem v hodinách alespoň něco pochopila. Velká škola s velkým počtem žáků, kterou jsem také navštěvovala, byla naprosto odloučená od vnitřních potřeb jednotlivce, výuka byla náročná,  z hodin jsem si nic nemohla zapamatovat, protože učitel místo toho, aby nám nějak dokázal vysvětlit danou látku, tak nám promítl prezentaci a my jsme si ji měli celou opsat. Jak vysvětlit látku tak, aby to pochopilo skoro třicet dětí, kteří jsou úplně odlišní?

   Když už se tedy musí učit takto, tak ať jdou žáci alespoň do přírody. Například, když se učí o stromech, listech a šiškách, tak ať jdou do lesa, kde se dítě může rozběhnout, sáhnout si na strom, list či šišku a naučí se mezi nimi najít rozdíl tak, že ho vidí a cítí. Zase jsem se dostala ke Komenskému. Z poznatků o něm jsem pochopila, že chtěl, aby se žáci učili v prostředí, k němuž se váže probíraná látka. Samozřejmě, ne vždy to jde. Také vím, že byl zastáncem školy hrou.

    “Co si představíte pod názvem škola hrou?” Na základní škole a možná i na středních školách si studenti myslí, že to znamená zábavná forma výuky, ale tak to není úplně myšleno. Já jsem tušila, že to nebude vždy zábava, ale v hodinách češtiny na střední škole, kterou jsem si vybrala, mi to bylo konečně upřesněno. Na základní škole jsme sice Komenského probírali, ale teprve, když jsem byla měsíc na střední škole, jsem ho více pochopila. 

   Škola hrou je myšlena výuka jako dramatické hry, sportovní hry, společenské hry a další. Dramatické hry jsou od slova drama a to máme v češtině mezi literárními žánry vysvětleno, že je to divadelní hra. Divadelní hry jsou mým nejoblíbenějším způsobem vzdělávání. Vždy, když jsem se učila do školy, snažila jsem se u toho pohybovat nebo tančit. Při jakémkoliv pohybu mi učení šlo lépe. Podstoupila jsem pár kurzů herectví a text mi šel do hlavy úplně lehce. Měla jsem totiž ten text spojený s pohybem. V jednom z kurzů jsme nacvičovali představení Sen noci svatojánské od Williama Shakespeara. Tím jsem se toto dílo naučila lépe než ve škole a dokonce mě  bavilo, zaujalo.

   Přesuňme se k otázce: ”Jak vnímáte rozdíl mezi vzděláváním a poznáváním?” Já v tom vidím určitou spojitost, a to takovou, že poznávání je proces vzdělávání. Při vzdělávání se snažíme o poznání a pochopení minulosti a možná i přítomnosti. Ne každý chápe dobu, ve které se narodil a snaží se vše poznávat. Jak jsem na začátku psala, že novorozeně se vzdělává, hned po jeho narození tím, že se učí například chodit, tak taky už od jeho narození poznává. Poznává chutě, různé vůně, slova a taky samozřejmě poznává podle hmatu. Rozeznává hladký a hrubý povrch. Poznává barvy, rodiče a celý svět. Díky těmto možnostem poznávat věci, slova, myšlenky, se vzděláváme.

   Podívejme se na přijímací zkoušky na střední školy, které nám zajišťují možnost dalšího vzdělávání, ale takového, které jsme si vybrali a je tam možnost zaměření na předměty, které nám jdou a baví nás. V průběhu posledního roku na základní škole se připravujeme na přijímací zkoušky. Dříve byla povinná školní docházka pouze osm let, ale byla možnost nastoupit do devátého ročníku, kde si žáci měli možnost opakovat látku základní školy, aby byli připraveni na přijímací zkoušky. V této době máme povinných všech devět let základní školy. Mělo by to být tak, že se v posledním roce společně připravíme na přijímací zkoušky na střední školy, ale ne vždy tomu tak je. 

   V posledním ročníku na mé škole jsme neopakovali vůbec nic. Snažili jsme se naučit rovnice a vše, co jsme nestihli. Dali nám tolik úkolů, že bylo velice těžké  udržet dané tempo  Dostali jsme nabídku  doučování na přijímací zkoušky ráno před vyučováním, ale chtěli, abychom za doučování platili. “Proč máme učitelům platit za vzdělávání, na které máme právo a zároveň povinnost se vzdělávat z názvu “povinné školní docházky”? Nemá být cílem základní školy připravit nás na přijímací zkoušky na střední školu, kde můžeme získat pokročilejší vzdělání?” Příprava po nocích mě drtila, ale nejhorší bylo, že většina věcí, co mě naučili na základní škole, je mně  k ničemu, alespoň u přijímacích zkoušek. V matematice jsem na první pokus tréninkových testů neměla ani deset bodů a v češtině jsem na tom byla o trochu lépe, ale ne o moc. Toto zjištění mě vyděsilo. Myslela jsem si, že to vzdám, protože spojit výuku ve škole, učení se na přijímačky, příprava na talentovou zkoušku a k tomu se rozhodnout, na které školy dát přihlášku a v jakém pořadí, je prostě nemožné. Nakonec jsem to vše zvládla, ale ptám se sama sebe: ”Jaké vzdělání mi to přineslo?” Přineslo mi to zkušenosti, které jsou nejdůležitější, které mě mohou posunout vpřed. Sice jsem si z výuky moc nezapamatovala, ale na tuto zkušenost nezapomenu a teď jsem na střední škole a mám možnost se vzdělávat i dál.

   Kolik procent lidí využije dosaženého vzdělání v Cermat testech? Hodně studentů má problém se na tuto zkoušku připravit, ale nějak to zvládnout musí. V praxi? Otázka do budoucna, která je teprve přede mnou. 

   “Jaký žák v 15 letech ví, čím se chce v životě živit?” Tuto otázku by si měli položit hlavně rodiče, kteří si myslí, že pro žáka základní školy je to lehká volba. Já jsem s tím měla velký problém, protože jsem měla spoustu koníčků. Nakonec jsem zvolila gymnázium, které mně dává možnost vzdělávat se ve škole všeobecným předmětům a ve volném čase se mohu věnovat sportu, divadlu a ostatním zálibám. Po dlouhé době zase cítím chuť ke vzdělávání. Nebaví mě všechno, co probíráme, ale dává mně to možnost rozvíjet i to, co mě baví.

   Učíme se po celý náš život. Podle mě si lidé nejvíc užívají dětské vzdělávání přibližně do osmi let. Poté nastane přelom na základní škole k té nechuti ke vzdělávání. Lehce se chuť k učení vrátí na střední škole, až si vybereme, co chceme studovat. Následně je možnost studovat na vysoké škole nebo začít chodit do práce. 

   “Co byste navrhli, aby se změnilo na současném vzdělávání?” Mě na tuto otázku odpověď nenapadá, ale vím, že takto to není správné. Zajímavě o tomto tématu mluví Jaroslav Dušek. Zaujalo mě, jak mluvil o závodění. “Vždyť mi pořád závodíme i v té škole. Kdo bude první? volají učitelky na žáky, kteří už dávno vědí, kdo bude první a hlavně vědí, kdo bude poslední a pro ty to není motivace, ale ponižující situace.” Taky zajímavě mluvil o časovém limitu. Položil tam otázku: ”Proč na všechno dáváme časový limit?” a poté řekl odpověď někoho jiného: ”Ať se naučí pracovat ve stresu.” a on pokračoval: ”A oni se to naučí a umí pracovat ve stresu. První polovinu života se naučíme nesmysly a druhou se je snažíme odnaučit.” Několik myšlenek z jeho povídání mě donutilo o tom přemýšlet a cítím z jeho slov pravdu. 

   Jaký je tedy význam vzdělávání? Vzdělávání je určitě důležité. Je potřeba, abychom se prostřednictvím vzdělávání rozvíjeli a rostli. Začínáme mateřskou školou a následuje základní škola, která nás nejvíce ovlivní. Na základní škole trávíme mnoho času, ale potom jdeme na střední školu, kde můžeme studovat, co nás zajímá. Od základní školy se však vše odvíjí. Na střední školu, kterou bychom chtěli studovat, se nemusíme dostat, protože jsme neměli takovou základní školu, která by nás na ni připravila. 

   I přes všechny bolesti, útrapy, problémy a dny, které mě poslaly na úplné dno, jsem velice ráda, že jsem dostala možnost vzdělávat se. Zažila jsem mnoho skvělých dnů a těším se, jakého vzdělání ještě dosáhnu.

   “Co je podle mě vzdělávání?” Vzdělávání je celoživotní motivace k poznávání a učení. „Je to sebepoznávání,“ jak řekla prof. Anna Hogenová: „Přichází přes utrpení, ztráty, jsme lidi, kteří dělají moc chyb, takže musíme chyby vést a dovést k očistě.“

8

Autorka Sabina Bížová

Vzdělávání je celoživotní cesta, kdy poznáváme sami sebe i okolní svět. Učíme se chápat a vnímat věci i lidi kolem sebe, učíme se, jak jim naslouchat a porozumět. Vzdělávání není něco, co začíná a končí za dveřmi školy, není to něco, co nám učitelé vkládají do hlavy během školní docházky a není to ani něco, co by nám stoprocentně dokázal předat někdo jiný. Každý z nás se v procesu vzdělávání ocitá vlastně denně, aniž bychom si to vždy uvědomovali. Vzděláváme se pokaždé, když vnímáme svět kolem sebe nebo když trávíme čas o samotě a učíme se naslouchat svým vnitřním pocitům a potřebám. Celý proces vzdělávání je něco tak obsáhlého, co se nedá shrnout pouze pár slovy nebo větami. Je tady obrovské spektrum možností a příležitostí, které nám pomáhají vzdělávání postupně dosahovat, ale je to cesta, která nikdy nekončí. 

   Existují však vzdělávací systémy, které nám pomáhají více se přiblížit k jednotlivým tématům. Nejobsáhlejší přehled znalostí nám většinou předává právě škola. Od základní školy, kde získáme všeobecný přehled, přes střední školy se zaměřením nebo všeobecná gymnázia až po odborné vysoké školy, které nám v dané oblasti poskytnou největší specializaci. Je zajímavé pozorovat, jak se z malých dětí vyvíjí samostatní jedinci, kteří jeví zájem o jeden nebo více určitých oborů a dokáží se v něm vzdělávat a hledat si svou vlastní cestu. Ne každý však své vzdělávání směřuje k vysoké škole, někteří se raději uchýlí k více praktickému směru a po ukončených středních školách nebo středních odborných učilištích se ve školském systému dále nevzdělávají. Sbírají své zkušenosti někde jinde, ať už jako zaměstnanci na pracovištích nebo jako začínající podnikatelé.

   Může se zdát, že studium na vysoké škole zajistí studentům pestřejší budoucnost, co se volby povolání a finanční zajištěnosti týká. Vysoká škola studenty do jejich budoucího života určitě velmi obohatí a otevře jim nové pohledy na svět a dodá spoustu možností, není však pravidlem, že vystudovaní vysoké školy někomu zajistí lepší uplatnění. Jsou odvětví ve kterých se bez absolvování vysoké školy uplatníte jen stěží a nebo vůbec. Jsou ale také obory ve kterých rozhoduje spíš charisma nebo praxe, zkušenosti a nebo možná právě vaše jedinečná osobnost. To tedy znamená, že studium vysoké školy, nerovná se snazší nebo lepší uplatnění v každém oboru. Při studiu je ale důležité si uvědomit, že bychom neměli studovat pro budoucí povolání, které nám přinese finanční jistotu. Studujeme čistě jen pro sebe, pro náš osobní rozvoj, proto, že rádi objevujeme, zkoumáme a ptáme se, hledáme odpovědi na dosud nezodpovězené otázky. A právě o tom by každé naše vzdělávání mělo být.

Taneční vzdělávání v České republice 

   Jelikož pojem vzdělávání je nesmírně široký rozhodla jsem se to uchytit z oblasti, která je mi velmi blízká. Sama jsem před přestupem na gymnázium pět let studovala na taneční konzervatoři a připadalo mi zajímavé trochu nastínit a porovnat jak to v takovém tanečním vzdělávacím světě vlastně funguje a v čem se to zde například liší oproti běžným středním školám. V České republice se nachází celkem šest tanečních konzervatoří. Čtyři jsou v Praze, jedna v Brně a jedna v Ostravě. V Praze tedy najdeme Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, která je zaměřená zejména na klasický tanec, ale ani o moderní či lidový tanec zde nepřijdete. Dále je zde Pražská taneční konzervatoř se stejně intenzivním zaměřením na klasický i moderní nebo současný tanec, samozřejmě i zde si osvojíte techniky lidového i charakterního tance. Taneční centrum Praha, gymnázium a konzervatoř, jak již z názvu vyplývá, tato konzervatoř se od ostatních liší právě doprovodným gymnaziálním vzděláním. Zaměřuje se převážně na moderní a současný tanec, ale klasický tanec se zde vyučuje také na denní bázi, lidový tanec si zde osvojí pouze studenti mladších ročníků. Poslední taneční konzervatoří v Praze je konzervatoř Duncan centre, je to konzervatoř, která vychovává zejména choreografy a utváří zdatné tanečníky současného tance, klasický tanec se zde vyučuje také, ale pouze pro předání základů. Taneční konzervatoř Brno se naopak zaměřuje opět převážně na klasický tanec a snaží se do světa vypouštět budoucí primabaleríny, ale i tady se studenti seznámí s moderním tancem a dalšími technikami. Janáčkova konzervatoř v Ostravě v oboru tanec poskytuje stejně intenzivní vzdělání klasického i moderního tance, doprovázené lidovými tanci. 

   Taneční konzervatoře jsou školy osmileté, děti na ně tedy nastupují již z páté třídy kolem jedenácti let, v téhle skutečnosti se podobají osmiletým gymnáziím. Je zde ale také možnost přestoupit později z vyššího ročníku ZŠ nebo nastoupit až do pátého ročníku, tedy na střední školu. Čím později student nastoupí, tím hůře se mu ale do již rozjetého vlaku zařazuje. Do čtvrtého ročníku mají studenti i všechny teoretické předměty, jaké jsou vyučovány na základních školách. Od pátého ročníku jim poté většina teorií odpadá a přidává se více tanečních hodin. Z teorií na většině tanečních konzervatořích se od pátého do osmého ročníku vyučuje samozřejmě český a anglický jazyk, dále třetí cizí jazyk, dějiny tance a baletu, dějiny umění nebo hudby, pedagogika, psychologie, anatomie, výchova o zdravé výživě, občanská výuka, náslech a rozbor baletů, taneční didaktika a případně další podobné předměty školou zvolené. Což je samozřejmě oproti běžným středním školám obrovský rozdíl a pokud by se student taneční konzervatoře rozhodl z jakéhokoliv důvodu k přestupu na střední školu nebo gymnázium, bylo by to pro něj velmi náročné, protože se vlastně jedná o dva úplně jiné světy. Taneční výuka probíhá od prvního do čtvrtého ročníku většinou dvě až šest, případně osm hodin denně, dále se do toho musí vejít výuka všech teorií, takže již od mladého věku bývají studenti ve škole od rána do večera. Čím vyšší ročník, tím déle výuka bývá, většina studentů tedy kompletně přijde o sociální život mimo školu a nemá možnost ani čas věnovat se případně nějakým jiným zájmům. Škola se zkrátka stane středobodem jejich života. Od pátého do osmého ročníku mívají tedy studenti občas čtyři, ale většinou 6 až dlouhých dvanáct tanečních hodin denně, obzvlášť pokud se nacvičuje nový repertoár, to poté studenti tráví ve škole nebo v divadle i většinu víkendů. Což je oproti středním školám nebo gymnaziím, kde výuka bývá pouze do odpoledních hodin, také značný rozdíl.

   Maturitní zkouška na tanečních konzervatořích se skládá z hlavního oboru studenta, tudíž z moderního či klasického tance, na některých školách má student možnost maturovat z obou dvou předmětů a případně si k tomu může přidat i lidový a charakterní tanec. Dále se maturitní zkouška skládá s českého a anglického jazyka a dějin tance a baletu, případně jiných vyučovaných předmětů. Na většině tanečních konzervatořích studenty dále čeká již dobrovolná absolventská zkouška s jejímž úspěšným složením získají absolutorium a titul Dis., který  jim umožní tanec dále učit. Tato zkouška se skládá opět z praktické části – jevištního výkonu a výchovné praxe, v jejichž hodinách se starší studenti učí vyučovat tanec na těch mladších, dále je zde z teoretické části zahrnuta pedagogika, psychologie, anatomie, taneční didaktika a opět dějiny tance a baletu. K absolutoriu musí také studenti napsat absolventskou práci, kterou si sami obhajují a píší ji s pomocí zvoleného supervizora. Absolventská práce musí být vždy psaná na téma spojené s tancem a nesmí se opakovat témata, která byla použita za poslední čtyři roky. 

   Po úspěšném zakončení studia se studenti uplatňují v divadlech jako profesionální tanečníci, dále pokračují studiem na vysokých školách, velmi častá volba vysoké školy bývá HAMU, kde studenti dále studují pedagogiku nebo choreografii nebo například vyučují tanec v tanečních studiích. Velké množství studentů se však rozhodne vydat úplně jinou cestou a zvolí si ke studiu na vysoké škole obor, který nemá s tancem nic společného a dále se poté v životě tanci už nevěnuje. Tanec je obor fyzicky i psychicky nesmírně náročný, proto není divu, že si stále více studentů volí jinou životní cestu. 

Vzdělávání ve Španělsku 

   Dále jsem se rozhodla porovnat náš systém vzdělávání se systémem vzdělávání ve Španělsku, kde bych sama ráda jednou studovala. Španělský vzdělávací systém neboli el sistema educativo nacional de España je přenesený. Školství ve Španělsku je financováno z veřejného rozpočtu ze 75 %, 25 % škol je soukromých. Z celkového počtu 4968 škol je 53,2 % církevních. 

   Školní rok začíná druhý týden v září a končí předposlední týden v červnu (kolem 20. června). Takže letní prázdniny zde mají děti téměř tři měsíce. Vánoční prázdniny mají minimálně dva týdny (začínají před Vánoci a končí den po Třech králích) a velikonoční prázdniny jsou dlouhé až 11 dnů. Dále děti a studenti mívají spoustu dalšího volna kvůli celostátním, krajským a místním svátkům (fiestas). 

   Španělský vzdělávací systém je založen na režimu obecného a speciálního vzdělání (LOGSE). Povinná školní docházka je zde od 6 do 16 let pro všechny osoby žijící na území Španělska. Do obecného vzdělání patří školství předškolní, primární, sekundární, vyšší odborné a univerzitní. Do speciálního vzdělání potom vzdělání umělecké, celoživotní, jazykové a vyrovnávací. Sekundární školství je dále rozdělené na povinné sekundární školství, Bachillerato a střední odborné vzdělání.

Předškolní vzdělávání – Educación Infantil:

   Týká se pouze dětí do 6 let. Předškolní vzdělání zde není povinné a je rozděleno do 2 etap:

• První je pro děti do tří let 
• Druhá je pro děti do šesti let 

   Vzhledem k tomu, že docházka není povinná předává tento stupeň vzdělání alespoň užitečné základy do sociálního života, na rozdíl právě od domácího vzdělání, kde děti nemají tolik prostoru pro navazování prvních vztahů se svými vrstevníky. Právě tímto ukazuje předškolní vzdělání svoji důležitost.

Primární vzdělávání – Educación Primaria:

   Jedná se o první povinné vzdělání. Primárního vzdělání se tedy účastní všechny děti ze Španělska ve věku 6 až 12 let. Toto vzdělání je rozděleno do tří cyklů po dvou letech. Počáteční cyklus (6–8 let), střední cyklus (8–10 let), vyšší cyklus (10–12 let). Od první třídy mají děti svého třídního učitele, který je učí alespoň jeden předmět, a dále pak mají rozdílné učitele na další předměty. Délka vyučování je pro všechny děti stejná. Kromě měsíců září a červen, kdy se učí od 9 do 13 hodin, je vyučování od 9 do 14 hodin. Děti se učí v blocích po 90 minutách. Po dvou takových blocích mají velkou přestávku (recreo), která trvá 30 minut. 

   Vysvědčení zde dostávají děti starší šesti let třikrát ročně (před Vánoci, před Velikonocemi a na konci školního roku). Žáci jsou hodnoceni v deseti stupních. Naše jednička odpovídá španělské 10 a 9, česká dvojka španělské 8 a 7, česká trojka španělské 6 a 5, čtyřka odpovídá 4 a 3 a pětka španělské 2 a 1. Známka z chování tady není. Chování se hodnotí v každém předmětu zvlášť. Takže, budete-li se chovat špatně v hodinách tělocviku, je možné, že vám učitel dá na vysvědčení 6 (tedy za 3), i když jste ve třídě nejlepší. Budete-li často rušit v hodinách matematiky, může vám učitel dát 5 i přesto, že jste jedním z nejlepších počtářů. Známky tu nejsou tak důležité. Nejdůležitější je, aby žák nepropadl.

Sekundární vzdělávání:

• Povinné sekundární vzdělání – Educación Secundaria Obligatoria

                         Dělí se na 4 kurzy po jednom roce, pro studenty ve věku 12-16 let. Toto vzdělávání zahrnuje dva roky rozšířené obecné výuky podle (LOGSE) a poté přichází etapa dle vlastního výběru a preferencí daného studenta. Hlavní vyučované předměty jsou: přírodní vědy (zeměpis, přírodopis), humanitní vědy (historie, společenské vědy, literatura, občanská výchova a lidská práva), jazyky (španělština, cizí jazyk, autonomní jazyky –  valencijština, katalánština, galicijština, baskičtina), matematika, tělesná výchova, hudba a výtvarné umění.

                        Při úspěšném splnění všech předmětů získává student titul – Graduado en Educación Segundaria, který dokazuje dokončení sekundárního vzdělávání. S tímto titulem se může již dobrovolně přihlásit na Bachillerato nebo na střední odborné vzdělání.

                        Povinné sekundární školství tvoří základ odborného vzdělání, ale nepřipravuje studenty na budoucí profese. Proto se tedy od studentů očekává další studium. Pro studenty, kteří nesplní všechny předměty a nezakončí své povinné sekundární vzdělávání s titulem Graduado en Educación Segundaria jsou připraveny programy sociálních garancí, tak aby se mohli zapojit do aktivního života, případně jim bylo umožněno středí odborné vzdělání.

• Bachillerato

                        Jde o následující stupeň sekundárního vzdělání, který trvá 2 roky a je pro studenty od 16 do 18 let. V tomto stupni vzdělávání mohou studenti studovat: umění (Artes) (vizuální umění a design (Artes plásticas imagen y diseño) nebo scénické umění, hudbu a tanec (o Artes escénicas, música y danza), vědu a techniku (Ciencias y Tecnología), humanitní a sociální vědy (Humanidades y Ciencias Sociales). 

                        Studenti, kteří získají pozitivní hodnocení ze všech předmětů v oboru, který studují, obdrží titul Bachiller. Díky němu poté mohou dále pokračovat k vyššímu odbornému vzdělání nebo vzdělání na univerzitách. Tento stupeň byl navržen přímo pro studenty, kteří mají zájem o studium na univerzitách.

• Střední odborná škola

                       Jedná se o odbornou přípravu pro budoucí povolání, která zahrnuje také praxe v daných podnicích. Pokud se student rozhodne, že po povinném sekundárním vzdělání již nechce pokračovat ve studiu Bachillerato, jsou zde právě střední odborné školy. Pro přijetí je zapotřebí titul Graduado en Educación Segundaria. Délka každého kurzu, vybraného studentem, je stanovena individuálně pro každou specializaci, ale obvykle se pohybuje od 1300 do 2000 hodin s povinným věnováním 25 % času praktickému výcviku. Při úspěšném dokončení v předpokládaném věku 18ti let student obdrží titul Técnico v daném oboru, který studoval.

Vyšší odborné vzdělávání:

   Pro studium na vyšších odborných školách je podmínkou titul Bachiller. Při nástupu uchazeč prokáže na základě testu znalostí svou úroveň vzdělání. Studium je na dva roky a je zakončené titulem Técnico superior v daném oboru studenta. Toto vzdělávání většinou studenti dokončují ve věku 20ti let.

Univerzitní vzdělávání: 

   Jde o další vzdělávání, pro které je opět nutné vlastnit titul Bachiller. Dle podmínek evropského univerzitního vzdělání byly od roku 2010 přeměněny univerzitní tituly ve Španělsku na titul Grado, pro jeho získání musí uchazeči studovat další 3 až 4 roky. Titul lze srovnat s naším titulem bakalář. Poté je titul Máster, pro jehož získání musí mít uchazeč již titul Grado a čeká ho další studium v délce 1 až 2 let. Posledním titulem, který je ve Španělsku možné získat je titul Doctorado, pro jehož získání je třeba již vlastnit titul Máster a uchazeč musí studovat další 1 až 2 roky. 

Jan Amos Komenský 

   Narodil se 28. března 1592 na Moravě a zemřel 15. listopadu 1670 v Amsterdamu. Byl to biskup jednoty bratrské a je považován za učitele národu. 

   Mezi jeho největší díla patří Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, Labyrint světa a ráj srdce, Orbis pictus nebo například Brána jazyků otevřena.

   Jan Amos Komenský a jeho velkolepé názory a pohledy na svět se staly pro naše vzdělávací systémy zásadové. Velmi se zabýval i předškolní pedagogickou a podle něj měla výchova dítěte tři hlavní směry: poznat sebe a svět, ovládnout sebe a povznést se k Bohu.

   Já velmi souzním s jeho názorem, že by měl člověk v mladém věku hodně cestovat nebo dokonce v zahraničí studovat. Otevírá nám to totiž spoustu nových perspektiv a poznatků a přináší mnoho zážitku i zkušeností. 

   Na závěr bych ráda vyjádřila velkou pokoru a vděčnost za možnost psát tyto řádky. Vnáší to do našeho, a momentálně konkrétně do mého vzdělávání opět nové úhly pohledů a mnoho důležitých poznatků. Sama jsem každé ráno zvědavá, o kolik nových informací, a hlavně zkušeností bohatší budu večer ulehat ke spánku. 

   Jan Amos Komenský je osobnost, která věřím nebude nikdy zapomenuta a celé nové generace studentů si ho, i díky této soutěži, budou s úctou připomínat. Také věřím, že bude vždy do jisté míry provázet naše životy při cestě ke vzdělávání, ať už půjde o vzdělávací systémy nebo čistě jen o naše osobní vzdělávání a rozvíjení osobnosti. 

9

Autorka Jessica Bürgerová

Vzdělávání pro mne byla velice záludná otázka, jelikož se musím ponořit do mého vnímání a školství jako takového. Proto bych ráda začala mou definicí, definici sociologické encyklopedie a poté, lidmi z mého okolí, pak bych ráda napsala něco o vzdělávání v Anglii. 

Co je vzdělávání? 

Encyklopedie vzdělání: 

vzdělávání – proces získávání vědomostí ve formě poznatků i určitých schopností a dovedností, spojený s úsilím o integraci do dané kultury a společnosti a o aktivní přispění k jejich rozvoji. V. probíhá ve všech etapách životního cyklu člověka, ale v intenzivní a systematické podobě se koncentruje do období dětství a dospívání.

Moje definice: 

Podle mého názoru je vzdělání forma sebepoznání, cesta vzhůru k něčemu novému a vnitřnímu. Vzděláváme se celý život. Člověk se nevzdělává, pokud nemá otázky a nehledá odpovědi, pokud nesnaží poznat sebe sama a nemá zájem o nové informace a zkušenosti. 

Vzdělávám se, jelikož mám otázky a chci získat odpovědi, a hlavně, protože chci jít tou cestou vzhůru k sebepoznání. 

Řekla bych, že sebepoznání a vzdělávání jde rukou v ruce, když mám nové otázky a hledám odpověď, poznávám sebe sama. Zároveň bych řekla, že získáváním informací a následným jejich zpochybnění se dostáváme zpět k poznání. 

Současné vzdělání bych řekla, že se tolik nesoustředí na hledání otázek, ale jen dávání informací. Současné vzdělání se nesoustředí na studentovo myšlení jako takové, neklade na něj důraz, aby informace zpochybnil a dostal se blíž ke svému nitru, ale spíše jen přijal nové učivo a pamatoval si jej. 

Jako další tu mám otázky na vzdělání lidí v mém okolí: 

Muž 20 let, je na vysoké, obor filosofie. 

1) Jaký je skutečný smysl vzdělávání? 

Intelektuálně vychovat člověka v rámci požadavků společnosti a politického diskurzu, nebudeme si hrát na to, že tam není jistá míra indoktrinace. Je třeba mít na paměti, že někdo specificky rozhoduje co bude průměrná populace umět. Zrušení povinné maturity z matematiky je důvod momentální travestie politické situace. 

2) Může vzdělání způsobit nerovnost ve společnosti? 

Ano, řekl bych, že se jedná dokonce o hlavní zdroj nerovnosti. ”It is not possible for power to be exercised without knowledge, it is impossible for knowledge not to engender power” – Focault (Není možné pro moc, aby byla naučena bez vědomostí. S vědomostmi není možné nevyplodit moc.) 3) Co je pro tebe vzdělávání?

Milovaná povinnost, jež mě o rozum připravuje 

4) Mělo by být vzdělávání povinné? 

Kdyby nebylo, kdo by to pak rozhodl? Děti v tomhle nemají způsobilost rozhodnutí a většina rodičů by je donutila tam jít, je to irelevantní. Po základce stejně není povinné 

5) Jde se vzdělat bez chození do školy? 

Youtube 

Žena 22 let, je na vysoké, obor geologie, dřív byla i na pedologii. 

1) Jaký je skutečný smysl vzdělávání? 

Skutečný smysl vzdělávání je poskytovat vědomosti, dovednosti, formovat osobnost a hodnoty žáka a celkově vést k jeho rozvoji tak, aby se dokázal uplatnit nejen na trhu práce, ale využil svých dovedností i v osobním životě. Prvotní stupně vzdělávání poskytují komplexní informace z různých oborů a nabízí tedy širokou škálu toho, co může individuální žáky oslovit a vzbudit v nich zájem se později ve studiu určitým směrem specializovat nebo se mu věnovat 

2) Může vzdělání způsobit nerovnost ve společnosti? 

Dokud je vzdělávání dostupné všem, nerovnost naopak snižuje. Vzdělávání poskytuje samostatnost, způsobilost orientovat se v praktických otázkách např. financí, práce s počítačem, v cizím jazyce. Studium dále samozřejmě vede k možnosti vybrat si odpovídající zaměření. Bez dostupného vzdělávání pro všechny by část společnosti musela vykonávat pouze práce manuální nebo na významně nižších pozicích 

3) Co je pro tebe vzdělávání? 

Myslím si, že v dnešní době, kdy máme k dispozici téměř neomezené množství informací, by nemělo být hlavní náplní vzdělávání nám je poskytovat. Mělo by se spíš zaměřit na rozvoj kritického myšlení a vést žáky k tomu, aby byli dle vlastního rozumu schopni rozlišovat mezi tím, co je věrohodné a co ne. Zároveň by měli být vedeni k samostatnosti a schopnosti logického myšlení tak, aby sami si dokázali utvořit vlastní názor a přistupovali k problémům kreativně. Vzdělávací instituce by k nim neměli přistupovat jako k pasivním konzumentům výroků. 

Muž 23 let, je na vysoké, obor ekonomika 

4) Mělo by být vzdělávání povinné? 

Základní vzdělávání by povinné mělo být. Poskytuje žákům základní kompetence, které bezprostředně potřebují k samostatnému životu, bez ohledu na to, jak se chtějí profesně profilovat. Jeho povinnost zároveň do jisté míry znemožňuje dětskou práci. Je zaručeno, že vzdělávání bude poskytnuto i dětem z nestabilních rodin, kde jsou zanedbávány a rodiče by je k němu vlastní vůle nevedli. Další stupně vzdělávání by měly zůstat nepovinné. 

5) Jde se vzdělat bez chození do školy? 

Vzdělávat se samozřejmě lze i mimo školní prostředí. K tomu, aby ale člověk mohl sám čerpat spolehlivé informace a pracovat se zdroji, musí mít vstupní kompetence, které mu poskytne právě alespoň základní škola. Tu je možné nahradit vzděláváním v domácím prostředí pod vedením dospělého, i to však musí splňovat požadavky vzdělávacího rámce. Myslím si však, že škola je nenahraditelná v ohledu spolupráce, socializace a fungování v kolektivu 

Žena 70 let, bývalá profesorka na gymnáziu..

1) Jaký je skutečný smysl vzdělávání? 

Je: Narvat do člověka co nejvíce často nesouvisejících a irelevantních informací. Měl by být: Připravit člověka na úlohy(zejména pracovní) a situace, které ho v životě potkají. 

2) Může vzdělání způsobit nerovnost ve společnosti?

Ano, jeho nedostatkem může společnost jako celek či jedinci upadat. S nízkým vzděláním také často přichází nezpůsobilost existence či co-existence se společností. Ovšem požadování vysoké úrovně vzdělání všech či většiny akorát vede ke škodám(deprese, vyhoření, witherpání,…), než k užitku 

3) Co je pro tebe vzdělávání? 

Získávání nových informací, které se dají nějak užitečně v budoucnu využít. 

4) Mělo by být vzdělávání povinné? 

Ano. Základní škola minimálně. Ale mělo by se více pozměnit co se vyučuje, zapojit tam věci, které jsou obecně potřeba k životu v téměř jakémkoliv prostředí. Více zaměřeně a detailněji by se mělo vyučovat na středních. 

5) Jde se vzdělat bez chození do školy? 

Ano. Mimo sebe vzdělávání existují ku příkladu různé kurzy. 

1) Jaký je skutečný smysl vzdělávání? 

vzdělání dělá člověka svobodným, pomáhá mu orientovat se v životě, učí ho

přemýšlet, porovnávat.

2) Může vzdělání způsobit nerovnost ve společnosti?

To je složitější otázka, protože ze vzdělání nevychází nerovnost, nerovnost

může vznikat na základě sociálního postavení, jsou mnohé případy, že i

nevzdělaný jedinec je velmi dobře finančně situován a jedinec vzdělaný je

klidně na úplném dnu společnosti, takže vzdělání na vině není.

Dobré vzdělání vám může zajistit dobré sociální podmínky pro život. Proto je i

potřeba pomáhat dětem ze znevýhodněného prostředí, aby se vzdělávaly a

svoji situaci vylepšovaly.

3) Co je pro tebe vzdělávání? 

Pro mě je vzdělání velmi důležité, chci se ve světě a v životě orientovat, chci

umět posoudit mnohé složité situace, které život člověku předhazuje. Pomocí

vzdělání člověk může objevovat krásu světa ale i vnímat jeho problémy.

S nevzdělaným člověkem se dobře manipuluje, proto je tak důležité, aby mnou

nikdo nemanipuloval.

4) Mělo by být vzdělávání povinné? 

No tak základní už je !Dál už si cestu musí každý hledat sám. Stát není chůva

ani rodič.

5) Jde se vzdělat bez chození do školy? 

Samozřejmě – známe z dějin. Bez chození do školy jde o tzv.domácí

vzdělávání, které vychází ze stejné povinnosti jako je vzdělávání ve škole, jde

jen o jinou cestu. V mnoha případech je to cesta, jak dotyčného či dotyčnou

vzdělat. Je tedy objektivně důležité a nutné a legitimní.

Moje odpovedi:

1) Jaký je skutečný smysl vzdělávání? 

Vzdělávání je zde, aby se člověk rozvíjel a poznal, kdo vlastně je, kladl otázky a pokusil se chápat sebe a své okolí. 

2) Může vzdělání způsobit nerovnost ve společnosti?

rekla bych, ze ano. Řekla bych, že vzdelani dava uvědomění a v nasi spolecnosti nemůžeme si být rovni, to se děje i ve vzdělání.  Proto si myslím, že vzdělání je něco jako jablko, které okusila Eva a následně si uvědomila, to uvědomění je podstatné, díky tomu přišla na svou nahotu. To je stejné ve vzdělání, uvědomujeme si a díky tomu rozšiřujeme pochybnosti a to nás jako jednotlivce odděluje  názorem a postavením. 

3) Co je pro tebe vzdělávání? 

Vzdelani je pro me poznani, neco co me obohacuje a dava mi vetsi smysl. 

4) Mělo by být vzdělávání povinné? 

Myslím si, že by měla  být povinná zakladni skola, jelikož by lidé měli být vzdelani aspon na zakladni urovni a pak se sami rozhodnout, zda chtějí pokračovat.

5) Jde se vzdělat bez chození do školy? 

Ano, človek muze poznávat i bez školy, rekla bych, že škola tomu dodává  řád a strukturu, ale člověk je schopen vzdělávat se sám.

Dále bych se zaměřila na vzdělávání v Anglii, jelikož mě zaujalo: Začneme typy škol: 

1. Státní školy: 

Zdarma pro všechny studenty. 

Například základní školy (Primary Schools) a střední školy (Secondary Schools). 

2. Akademie a Free Schools: 

Mají větší autonomii, nemusí dodržovat Národní kurikulum. 

3. Soukromé školy (Independent Schools): 

Placeny rodinami. Patří sem prestižní školy, například Eton College. 

Hodnocení a zkoušky 

GCSE (General Certificate of Secondary Education): Standardní zkouška ve věku 16 let. A-levels: Pokročilé zkoušky, většinou ve třech předmětech, potřebné pro univerzity. 

Specifika anglického školství 

Uniformy: 

Povinné téměř na všech školách, sjednocují studenty a podporují disciplínu. 

Inkluzivita: 

Silná podpora pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (SEN). 

Ofsted: 

Nezávislý inspektorát, který pravidelně hodnotí kvalitu vzdělávání na školách. 

Flexibilita: 

Velký důraz na výběr předmětů, zejména od 14 let. 

Vyšší vzdělávání: 

Anglie je domovem prestižních univerzit, jako jsou Oxford, Cambridge nebo Imperial College London.

Studium na univerzitách je placené (průměrné školné: až 9 250 liber ročně), ale studenti mohou využít státní půjčky. 

Anglické školství je zaměřeno na akademické i praktické dovednosti, s důrazem na individualizovaný přístup ke vzdělávání.

 Můj názor na toto téma?

Vzdělání v Anglii je úplně jiné, složitější a cílí na to, aby se student připravoval hlavně sám. (Zde vidím podobnost, jelikož na vysoke skole je kladen důraz na samostatnou přípravu studenta.) Dále vidím ale problem ohledne penez, který vytváří nerovnost ve společnosti – ne každý má na toto prestižní vzdělání peníze. 

Je však pravdou, že v hlavne v Anglii vždy panovala nerovnost mezi šlechtou a “chudinou” proto si myslím, že dnes je ta nerovnost převedena do vzdělávání a trhá společnost. 

Řekla bych, že tato problematika se ale v příštích letech nezmění, protože společnost se vyvíjí pomalu a je rozhodně těžké změnit něco, v čem jsme narozeni a považujeme za dané a správné. 

Závěr:

Bez vzdělání by naše společnost nemohla fungovat, jelikož díky myšlení, které nám rozvíjí, se umíme posouvat dál. Toto Komenský dobře chápal, a proto chtěl umožnit, aby bylo dostupné pro všechny. Ale to samozřejmě nebyl jediný důvod. Miloval člověka jako takového, a proto chtěl najít cestu k sebepoznání. 

Je důležité nezapomenout na jeho hodnoty a inspirovat se jimi. 

10

Tereza Náhlovská

Úvod

Dnes je jedno z nejzajímavějších témat vzdělávání. Líbí se mi, jak každý o tomto tématu mluví jinak, a je zajímavé se vžít do toho, jak každý přemýšlí. Jsem člověk, který má velkou fantazii a dokáže se vcítit do toho, co kdo vypráví. Moc mě baví poslouchat různé pohledy a zážitky ostatních. Z mého pohledu je vzdělávání naší hlavní součástí, díky které dokážeme být lidmi. Není to jen proces, je to naše touha po porozumění světu, lidem, emocím a životu. Vzděláváme se, abychom mohli být empatičtí a zodpovědní sami za sebe. 

Dnes mnoho lidí považuje vzdělávání za proces, kterým si musí projít, aby se mohli uplatnit v dobré práci a získat peníze. Ale musí je to přeci i bavit, nebo ne? Jak může být takový člověk šťastný? Podle mě je smutné, jak se někdy na vzdělání nahlíží. Za mě by měl mít člověk vztah k vzdělávání, protože je to součást každého z nás. Když člověk pracuje, mělo by ho to bavit, jinak to není život, ale utrpení. 

Já osobně se každý den učím žít se svou nemocí a tvrdě pracuji ve škole, abych měla delší dětství a mohla se rozhodnout, co chci v budoucnu dělat. Zároveň mě to však dokáže rozptýlit a umožňuje mi udělat si ve všem pořádek, mít vše uspořádané a relaxovat, jako když teď píšu tento text. Učím se také rozeznávat emoce ostatních a chápat těžké situace, které mi život přinese. Vzdělávání beru jako učení se určitým věcem. Vzdělávám se nejen ve své mysli, ale i ve svém okolí. 

Vzdělávání není jen o základních věcech, jako je jedna plus jedna. Může být opravdu nádherné a díky němu se můžeme rozvíjet jako housenka, která si vytvoří kuklu, aby z ní pak vyletěla jako nádherný motýl, a ne jako housenka, která se v té kukle uvězní a nikdy z ní nevyletí. Hodně lidí si plete vzdělání a poznání. Poznání je pro mě například to, když vidím věc, kterou vidím poprvé, a líbí se mi, nebo ne. Poznávám nové lidi a jejich emoce. Vzdělávám se poznáním. Každou novou věc, kterou poznám, si uchovávám v hlavě a tím se vzdělávám.

Jak vnímají svět ostatní?

Porozumění tomu, jak se kdo chová, a schopnost použít tuto znalost v jiné situaci je pro mě důkazem, že se vzděláváme. Tento přístup jsem hodně aplikovala v reálných situacích s kamarády a rodinou, kdy jsem se snažila pochopit, proč se ke mně kdo chová tak, jak se chová, nebo proč jsou věci občas tak, jak jsou. 

Je opravdu zajímavé nad tímto tématem přemýšlet a dokázala bych o něm mluvit opravdu hodiny. Ráda o tomto tématu mluvím s kamarády a rodinou a individuálně jsem s nimi vedla krátké rozhovory. V těchto rozhovorech je jasně vidět, jak každý o vzdělávání přemýšlí jinak. 

1

Udělala jsem průzkum mezi svými blízkými, protože mě zajímalo, jaký mají názor na vzdělávání a co pro ně znamená poznání. 

Zároveň jsem chtěla zjistit, jak různé věkové kategorie vnímají vzdělání a poznání. Rozhovory byly vedeny anonymně, protože si to moji blízcí přáli. Všechny odpovědi jsou reálné a ukazují, jak lidé různého věku a zkušeností o vzdělání přemýšlejí.

Ptala jsem se jednoho člena rodiny, co ho napadne, když slyší slova vzdělání a poznání. Odpověděl mi, že vzdělávání je podle něj hlavně sbírání nových poznatků a informací. Řekl, že je důležité, aby vzdělávání vedlo k tomu, že si vytvoříme pozitivní vztah ke svému okolí, ale také k sobě samému. Vzdělávání podle něj není jen něco, co končí ve škole, ale je to celoživotní proces, který pokračuje pořád dál. Každý krok vzdělávání nám prý otevírá nové dveře a přináší nové příležitosti a taky otázky, na které je třeba hledat odpovědi. Tento

pohled se mi moc líbí, protože je pravda, že cokoliv se naučíme, se nám v životě může hodit. Každý nový poznatek nám může pomoct udělat další krok, ať už ve škole, v práci, nebo třeba v osobním životě. 

Ptala jsem se také jedné ženy z rodiny, která je o pár let starší než já. Zajímalo mě, jak ona vnímá vzdělání a poznání. Odpověděla mi, že vzdělání je pro ni to, když nás ve škole učí základní věci, jako třeba že oheň pálí, nebo že voda je mokrá. Ale poznání je podle ní něco jiného a to je osobní prožitek, něco, co si člověk musí zažít sám na vlastní kůži. Například když si opravdu sáhneme na mokrý povrch, nebo když se spálíme a sami poznáme, jaké to je. Myslím si, že to, co řekla, je hodně zajímavé a dává to smysl. Přijde mi, že vzdělání a poznání spolu souvisejí, ale nejsou to úplně stejné věci z toho co řekla.

Obě odpovědi, které jsem od svých blízkých dostala, mě moc zaujaly. Každá z nich ukazuje trochu jiný pohled na vzdělání a poznání, ale obě jsou podle mě reálné. Díky tomuto průzkumu jsem si uvědomila, že vzdělávání není jen něco, co nás naučí ve škole. Je to fáze, která pokračuje celý život, a každá zkušenost, každý poznatek nás posouvá dál. Poznání je něco, co musíme prožít, abychom věci pochopili. Myslím si, že vzdělání a poznání nám dávají informace, které jsou pro člověka důležité, aby se mohl rozvíjet a zvládat všechno, co mu život přinese.

Můj osobní pohled a zkušenosti

Jako malá jsem byla velmi zvídavé dítě a občas se to ve mně stále projevuje, i když už jsem dospělá. Můj pohled na vzdělávání se v průběhu času hodně změnil. Když jsem byla malá, vnímala jsem to jako povinnost, chození do školy, učení se tancovat, ale teď, když jsem starší, si uvědomuji, že se vlastně vzdělávám každý den.

Dříve, když jsem byla hodně nemocná, viděla jsem všechno černě a nedávalo mi smysl učit se celý život, měnit způsob života nebo poznávat nové věci. Myslela jsem si, že už všechno znám, ale opak je pravdou. Už jsem toho něco zažila a zjistila jsem, že ve skutečnosti

nevíme ani čtvrtinu toho, co nám život může nabídnout.

2

Dnes mám ke vzdělávání úplně jiný vztah, baví mě učit se nové věci. Škola mě vlastně vytáhla z mé ulity, jak už jsem zmiňovala.

Poznáváme toho tolik, že mě mrzí, že nestihnu objevit všechno. Kdyby můj život trval o pár stovek let déle, chtěla bych procestovat celý vesmír a poznat jeho tajemství. Nebo bych si přála, aby na celém světě zavládl mír, což by zároveň pomohlo zahojit rány života Jana Amose Komenského.

Člověk se neustále rozvíjí a vše, co se naučí, si nese s sebou celý život. Každý by měl pokračovat ve své vlastní cestě, otevírat si dveře podle sebe, ne podle ostatních, jenom tak můžeme být spokojení.

Jedna žena v mojí rodině byla v mém věku odhodlaná věnovat celý svůj život hře na klavír, která ji velmi bavila. Bohužel jí tuto představu někdo zkazil. To ale neznamenalo konec světa, protože si otevřela jiné dveře, které ji dovedly tam, kde je dnes. Nyní se věnuje angličtině, která ji velmi baví. Jeden muž v moji rodině být právníkem, ale jeho cesta nakonec vedla jinam. Našel jiné možnosti, vystudoval inženýrství a dnes má vlastní úspěšnou firmu.

Život nekončí špatnými zkušenosti, právě že naopak, každé špatnosti nás mohou posunout ještě dál. Musíme hledat nové možnosti, získávat zkušenosti a nikdy se nevzdávat.

Jan Amos Komenský a jeho pohled

Pohled Jana Amose Komenského hrál obrovskou roli ve vývoji školství a měl hluboký dopad na celou společnost, ať už si to lidé uvědomují nebo ne. To, že dnes můžeme studovat a můžeme se vzdělávat, je díky němu. Komenský byl zastáncem rovnosti mezi všemi, bez ohledu na jejich původ, majetek nebo pohlaví. Je smutné, že v jeho době si ho lidé tolik nevážili jako dnes. Chtěl lidem jenom pomoct a za to byl vyhnán ze své rodné země a prožil si tak špatný věci, jako třeba ztráty blízkých. A přesto nikdy nepřestal věřit v to, že se vzdělávání může změnit.

Přijde mi hrozně smutné, že člověk, který toho pro nás tolik udělal, byl uznaný mezi lidmi až po své smrti. Hodně osobností bývá oceněno až po smrti, i ti kteří změnili svět k lepšímu jako třeba Jan Amos Komenský. Myslím si, že to ukazuje, jak jsme se my jako lidé posunuli a jak je důležité si vážit těch, díky kterým žijeme jak žijeme. Kdybych měla možnost vrátit se do minulosti a nějak Komenskému zlepšit život, hned bych to udělala.

Velmi se mi líbí Komenského přístup k výuce. Jeho názor, že školství by se nemělo zaměřit pouze na memorování a teorii, ale mělo by být i vizuální. Komenský věřil, že se děti učí nejen pomocí knih, ale také díky obrázkům, hmatům a toho co slyší. 

Zavedl také rozdělení škol. Mateřská škola, základní škola, střední škola a univerzita. Také navrhl, aby výuka probíhala v mateřském jazyce, ne v latině, jak bylo tehdy běžné.

3

Shrnutí a závěr

Vzdělávání je moc důležité a ovlivňuje nás každý den. Když jsem byla malá, měla jsem na školu jiný pohled. Chodila jsem do školy, protože jsem musela, ale teď už vím, že vzdělávání není jen povinnost. Pomáhá nám pochopit svět kolem nás a stát se lepšími lidmi. 

Každý den se něco učíme, i v běžném životě. Každá zkušenost nás může posunout, i když se to na první pohled nezdá. Učíme se nejen věci, které potřebujeme pro práci, ale taky se učíme, jak mluvit s lidmi, jak se vyrovnávat s emocemi a jak řešit problémy. 

Dnes už chápu, že je to cesta, která nám může pomoct. Když se něco naučíme, můžeme to použít v každodenním životě. Každý nový poznatek nás nějakým způsobem mění a dává nám nové možnosti. 

Taky jsem si všimla, že každý vnímá vzdělávání trochu jinak. Pro někoho je vzdělání zkušenosti, které získá v učebnicích, pro jiného je to spíše to, co si prožije na vlastní kůži. Každý z nás má jiný přístup k tomu, jak se učit. 

Věřím, že vzdělávání není něco, co skončí, jakmile opustíme školu. Je to něco, co pokračuje po celý život. Když se člověk vzdělává, může se vyvíjet nejen v profesním, ale i osobním životě. Jak jsem zjistila, když člověk zůstane otevřený novým věcem, může být lepší člověk.

Komenský měl skvělé myšlenky o vzdělávání. Snažil se, aby každý mohl získat vzdělání, ať už pocházel z jakékoliv rodiny. Dnes můžeme studovat díky jeho myšlenkám. Líbí se mi jeho přístup k učení. Komenský věřil, že se děti nemají učit jen z knih, ale že je důležité učit se pomocí obrázků, zvuků a praktických věcí. To mi přijde jako skvělý nápad, protože tak si věci lépe zapamatujeme. 

Dnes mám ke vzdělávání úplně jiný vztah než dřív. Teď to beru jako příležitost k tomu, jak se stát lepším člověkem, jak pochopit svět a jak si vážit toho, co mám. Vzdělávání nám dává možnost dělat rozhodnutí, které ovlivní nejen nás, ale i ostatní kolem nás. 

Vzdělávání nám tedy pomáhá žít lepší život a být připraveni na to, co nám život přinese. Ať už se jedná o práci, osobní vztahy nebo náš pohled na svět. Měli bychom si vážit každé příležitosti k tomu se něco naučit a nebrat to jako povinnost, ale jako šanci růst.

Tahle práce mi také dala hodně nových myšlenek a zkušeností, jako každý den když něco dělám.

Hlasování o 5 nejlepších článků, které postoupí do soutěže Komenský a my