Live Aid – Největší koncert v dějinách hudby

Hladomor a politická krize v Etiopii

V roce 1984 procházela Etiopie jednou z nejhorších humanitárních katastrof 20. století. Kombinace extrémního sucha a občanské války mezi vojenskou juntou (Derg) a povstalci vedla k tomu, že v zemi umíralo hladem odhadem 500 000 až 1 000 000 lidí. Zlomový bod pro celý nápad se stal 23. října 1984, kdy odvysílala BBC reportáž Michaela Buerka, který hladomor popsal jako „něco, co se blíží peklu na Zemi“.

Zpěvák irské punkové kapely The Boomtown Rats Bob Geldof sledoval reportáž doma s manželkou. Okamžitě zavolal Midge Urovi z Ultravox a začali plánovat nahrávku, která by vybrala peníze na pomoc.

Band Aid: Jak vznikala píseň „Do They Know It’s Christmas?“

Píseň se napsala během pár dní. Ure složil hudbu, Geldof napsal text, který byl do jisté míry krutý a syrový. Nahrávací den začal 25. listopadu 1984. Vše se muselo stihnout za 24 hodin v Londýně. Studio Sarm West, kde se píseň nahrávala, poskytlo prostory zdarma. Geldof pozval největší hvězdy tehdejší hitparády. Někteří byli dokonce rivalové, ale kvůli písni zahodili svá ega a zpívali společně. Verš „Tonight thank God it’s them instead of you“ (Dnes díky Bohu, že jsou to oni a ne ty) Bono původně odmítal zazpívat, přišel mu příliš krutý. Geldof ho ale přesvědčil, že píseň musí lidi probudit, ne je jen ukolébat. Zpěvák Boy George (Culture Club) byl v tu dobu v New Yorku. Geldof mu zavolal do hotelu, vzbudil ho a donutil ho sednout na nejbližší Concorde. George dorazil do studia v 6 ráno, opilý z letu, ale svou část nazpíval dokonale.

Píseň vyšla 3. prosince 1984. Očekávalo se, že vydělá 70 000 liber. Během prvního týdne se prodalo milion kopií a píseň zůstala na prvním místě hitparády pět týdnů.

USA for Africa – We Are The World

Spojení zpěváků v Band Aid inspiroval i americké umělce. Iniciátorem se stal aktivista Harry Belafonte, který měl nápad aby afroameričtí hudebníci z USA pomohli Africe. Oslovil manažera Kena Kragena, kterému se podařilo dát dohromady jedny z největších afroamerických zpěváků té doby – Quincy Jones (producent), Michael Jackson a Lionel Richie (autoři).

Nahrávání začalo v noci po předávání AMA´s (hudební cena), protože všichni účinkující byli zrovna v Los Angeles. Před začátkem nahrávání Quincy Jones vyvěsil ve studiu ceduli: „Check your ego at the door“ (Své ego nechte za dveřmi).

Singl se stal nejrychleji prodávaným americkým singlem v historii a získal 4 ceny Grammy.

Trnitá cesta k Live Aid

Geldof odletěl začátkem roku 1985 přímo do Etiopie. Přestože singly vydělaly miliony, lidé v Etiopii stále umírají. Díky tomu dostal nápad na „globální jukebox“ – koncert.

Původním plánem byl menší koncert v Londýně. Po odezvách ze strany amerických umělců se Geldof rozhodl rozšířit záměr i do USA. Geldof neměl žádné potvrzené kapely, žádný stadion a žádné peníze. Přesto začal jednat. Používal psychologické triky – zavolal manažerům Eltona Johna a tvrdil jim: „Queen už podepsali smlouvu, vy přece nechcete chybět.“ Pak zavolal Queen a řekl jim: „Elton John už do toho jde.“ Tato psychologická hra fungovala – nikdo nechtěl být tím, kdo odmítl „největší show všech dob“, i když v tu chvíli show existovala jen v hlavě Boba Geldofa. Podobně postupoval u BBC. Tvrdil, že americká televize ABC už má práva koupená (nebyla to pravda), a u ABC zase tvrdil, že BBC už připravuje technické zázemí.

Během jednoho odpoledne přesvědčil Harveyho Goldsmitha, největšího britského promotéra té doby, aby zorganizoval celou akci. Goldsmith nakonec zajistil Wembley Stadium. Datum 13. července bylo zvoleno proto, že to byl jediný volný termín v nabitém kalendáři stadionu.

V USA se organizace ujal legendární Bill Graham. Vybral JFK Stadium ve Filadelfii, protože byl v té době schopen pojmout nejvíce lidí a měl dobré technické zázemí pro televizní přenosy. Dalším problémem ale bylo spojení Londýna, Filadelfie a zbytku světa. Neexistovaly mobily ani e-maily. Vše se řešilo přes faxy, dálnopisy a tisíce mezinárodních hovorů. Geldof trval na tom, že koncert musí být přenášen živě a bez přerušení. To vyžadovalo obsazení téměř všech dostupných civilních satelitů na oběžné dráze (projekt INTELSAT). Bylo to poprvé, kdy byla satelitní technologie využita pro tak masivní, nesportovní událost.

Byla to politická a organizační bitva, kterou Geldof vyhrál jen díky své neústupnosti. Podařilo se mu propojit svět v době, kdy studená válka ještě stále rozdělovala planetu (přenos běžel i v SSSR, což byl diplomatický zázrak).

Původní pracovní názvy byly jako The Global Jukebox nebo World Aid. Nakonec vyhrál název Live Aid, který byl krátký, úderný a jasně říkal, o co jde: Živá pomoc. Ikonické logo kytary ve tvaru afrického kontinentu se stalo symbolem, který lidé okamžitě rozpoznali.

Technický a logistický unikát své doby

Propojení 150 zemí světa vyžadovalo 11 satelitních kanálů. Koncert sledovalo přibližně 1,9 miliardy lidí (téměř 40 % lidstva).

Phil Collins díky Concordu hrál na obou místech. Po vystoupení ve Wembley nasedl do nadzvukového letadla, přeletěl Atlantik a večer hrál ve Filadelfii. Nic takového už se nikdy později nestalo.

Žádná z hvězd nebo kapel nedostala zaplaceno. Všichni (včetně techniků, pracovníků v zázemí) pracovali bez honoráře.

Největším problémem velkých festivalů je čas na přestavbu nástrojů mezi kapelami (tzv. changeover). U Live Aid, kde měly kapely na set jen 15 až 20 minut, by běžné střídání trvalo déle než samotné hraní. Ve Wembley bylo postaveno pódium rozdělené na tři sekce na obrovském otočném mechanismu. Zatímco jedna kapela hrála čelně k divákům, za oponou na zbývajících dvou částech technici připravovali bicí a aparaturu pro další dvě skupiny. Kapely přišly, zapojily kytary a musely hrát. To byl důvod, proč se mnoho hvězd (včetně Queen) akce bálo – neměli jistotu, jak budou znít. Nikdo nesměl mít vlastní světelnou show nebo složité kulisy. Všichni měli stejné podmínky.

13. červenec 1985 – Den, kdy se psala historie (Londýn)

Koncert v Londýně začal přesně ve 12:00 fanfárami pro prince Charlese a princeznu Dianu. Panovalo extrémní horko (kolem 30 °C), což bylo na Londýn nezvyklé. Koncert ve Filadelfii začal o necelé dvě hodiny později než v Londýně.

Status Quo odpálili show písní Rockin‘ All Over the World. Tato volba byla symbolická a okamžitě nastavila náladu celého dne. Poté vystoupili The Style Council, The Boomtown Rats a Adam Ant. Bob Geldof při písni I Don’t Like Mondays přestal zpívat přesně po verši „The lesson today is how to die“ (Dnešní lekce je o tom, jak zemřít) a zvedl pěst. Stadion na několik vteřin úplně ztichl. Bylo to mrazivé.

Hrají Ultravox, Spandau Ballet a Elvis Costello (který donutil 72 000 lidí zpívat All You Need Is Love od Beatles).

Bono a jeho dvanáctiminutová verze písně Bad. Bono skáče do fotografického příkopu, aby zachránil dívku, kterou dav tlačil na bariéru. Tímto gestem se U2 stali z kapely pro mladé globálními ikonami.

Kolem 16. hodiny byl Bob Geldof frustrovaný, že lidé sice tleskají, ale málo volají na darovací linky. Vtrhl do studia BBC a moderátorovi, který se snažil číst seznam adres, vmetl do tváře slavnou větu: „Fuck the addresses, let’s get the numbers! Give us your fucking money!“ (I když v oficiálních přepisech se vulgární slovo někdy retušuje, v přímém přenosu zaznělo a okamžitě zafungovalo – lidé začali darovat šíleným tempem).

Když v 18:41 nastoupili Queen, Freddie Mercury udělal něco, co nikdo jiný. Místo aby jen hrál, začal s diváky komunikovat skrze své slavné hlasové improvizace („Ay-Oh!“). Na rozdíl od jiných kapel, které chtěly hrát nové věci, Queen sestavili „Greatest Hits“ medley. Freddie Mercury neuvěřitelně pracoval s kamerou – díval se přímo do ní, čímž vytvořil intimní spojení s miliardou lidí u TV. Jejich zvukař James „Trip“ Khalaf tajně obešel limitery hlasitosti na stadionu Wembley. Queen tak byli o něco hlasitější než kapely před nimi, což psychologicky dodalo jejich setu na síle (toto gesto je vidět i ve filmu Bohemian Rhapsody z roku 2018).

Nejsilnější moment nenastal při hudbě, ale když David Bowie po 19. hodině odehrál set hitů, nechal pustit krátký film o hladomoru podbarvený písní Drive. Na stadionu pro 72 000 lidí nastalo absolutní, mrazivé ticho.

Poslední vystupující ve Wembley byl Paul McCartney. Když začal hrát Let It Be, jeho mikrofon byl prvních dvě minuty úplně mrtvý. Diváci na stadionu ho slyšeli jen slabě z odposlechů, ale miliarda lidí u televize slyšela jen klavír. Atmosféru zachránili sami diváci. Těch 72 000 lidí začalo zpívat text tak hlasitě, že to přehlušilo i technický výpadek. Paul si uvědomil, co se děje, až v polovině písně.

Koncert se uzavíral písní „Do They Know It’s Christmas?“ zpívanou všemi vystupujícími (krom Phila Collinse, který byl v tu dobu v letadle do Filadelfie).

13. červenec 1985 – Den, kdy se psala historie (Filadelfie)

Americká část začala velmi brzy ráno, aby se přenosy mohly co nejdříve začít překrývat s těmi evropskými. V 8:52 začal ve Filadelfii druhý benefiční koncert. Od londýnského se lišil v mnoha ohledech. Zatímco Londýn byl precizní a „podle řádu“, Filadelfie byla více o rockovém „jamování“ a spontánních setkáních v zákulisí. Většina umělců se na stadion dostávala vrtulníky z nedalekého letiště, protože ulice Filadelfie byly naprosto ucpané. Organizátoři museli lidi kropit hadicemi a rozdávat led, aby zabránili kolapsům, protože teplota přesahovala 35°C.

Úplně prvním vystupujícím byl Bernard Watson, mladý písničkář, který Geldofa uprosil, aby mohl hrát. Jenže skutečný start obstarala Joan Baez. Její proslov se zapsal do dějin: „Tohle je váš Woodstock a už bylo načase!“ Zazpívala Amazing Grace.

Jeden z prvních vrcholů koncertu. Původní sestava Black Sabbath s Ozzym Osbournem (poprvé po 7 letech společně). Navzdory brzké hodině odpálili totální metalový nářez (Paranoid, Iron Man). Ozzy byl v transu a dav s ním.

Po poledni začala další dávka vystoupení – Judas Priest, další heavy-metalová injekce. Rob Halford vyjel na pódium na motorce a JFK Stadium se otřásal v základech, Bryan Adams do rozpáleného davu pustil hity jako Summer of ’69. Lidé se začali polévat vodou z hadic, aby přežili vedro.

Odpoledne zazpívala Madonna, která tehdy byla na absolutním vrcholu slávy. Přišla v saku a kalhotách a ironicky komentovala své tehdejší nahé fotky v tisku: „Dneska se nesvleču, i když je vedro!“

Večerní program byl nejvíc naplněný. Z Londýna v tu dobu přilétal Phil Collins, který sedl za piano, odehrál Against All Odds a pak šel bubnovat pro Erica Claptona. Nastoupili také Duran Duran, kteří zazpívali hit k bondovce A View to a Kill. Bylo to jejich poslední společné vystoupení v původní sestavě na dalších 20 let (vztahy v kapele byly tehdy na bodu mrazu).

Noční finále, okamžik na který všichni čekali Nejočekávanější reunion historie – Led Zeppelin. Jenže se to nepovedlo. Jimmy Page měl špatně naladěnou kytaru a Robert Plant neměl hlas. Phil Collins se snažil udržet rytmus s druhým bubeníkem, ale výsledek byl chaotický. Tato část show se stala legendární svou „nepovedeností“. Kapela dokonce zakázala vydávat vystoupení na DVD. Po nich nastupuje jeden z nejvíce nabitých duetů historie – Mick Jagger a Tina Turner. Jejich chemie na pódiu byla elektrizující. Jagger dokonce v rámci show strhl Tině sukni. Po nich zbýval už jen jediný vystupující, a to Bob Dylan. Dylan vystoupil s kytaristy Rolling Stones (Keith Richards a Ron Wood). Bylo to chaotické, Dylanovi praskaly struny, Richards mu musel dát svou kytaru. Byla to čistá rocková syrovost.

Ve finále, podobně jako ve Wembley, zazněla píseň, která všechny přivedla k tomuto koncertu. Všichni američtí umělci (včetně Lionela Richieho, Cher, Harryho Belafonteho) nastoupili, aby zazpívali We Are the World.

Výročí Live Aid – Live 8

Live 8 v roce 2005 byl duchovním nástupcem Live Aid, ale s velmi odlišným cílem. Zatímco v roce 1985 šlo o sbírání peněz na okamžitou pomoc, v roce 2005 bylo mottem „Chceme spravedlnost, ne charitu“.

Ještě před samotným Live 8 oslavil Bob Geldof 20. výročí původního projektu novou verzí legendárního singlu. Pod názvem Band Aid 20 se sešla nová generace hvězd, jako jsou Chris Martin (Coldplay), Dido, Robbie Williams, Joss Stone, Sugababes, Fran Healy (Travis) nebo Dizzee Rascal. Bono z U2 byl jediným, kdo si zopakoval svou slavnou pěveckou linku z původní verze. Výtěžek šel tentokrát na pomoc súdánskému regionu Dárfúr a dokázal, že téma pomoci Africe je stále živé, a připravil půdu pro politický nátlak v roce 2005.

Koncerty se konaly 2. července 2005, těsně před summitem lídrů G8 ve skotském Gleneagles. Cílem nebylo vybrat peníze od lidí, ale donutit nejbohatší země světa k: změně pravidel světového obchodu tak, aby byla spravedlivá pro Afriku, odpisům dluhů nejchudších zemí a zvýšení rozvojové pomoci. Na rozdíl od dvou stadionů v roce 1985 probíhal Live 8 na 10 místech současně, aby byl zásah globální. Koncerty se konaly v Londýně (Paul McCartney, U2, Elton John, Madonna, Coldplay), ve Filadelfii (Will Smith, Stevie Wonder, Linkin Park, Jay-Z) a dalších městech (Paříž, Berlín, Řím, Toronto, Tokio, Johannesburg, Moskva a speciální koncert v Edinburghu.)

Naprostým vrcholem celého Live 8 v Londýně bylo vystoupení skupiny Pink Floyd. Po 24 letech se na jednom pódiu sešli Roger Waters, David Gilmour, Nick Mason a Richard Wright. Bylo to jejich poslední společné vystoupení v klasické sestavě před smrtí Wrighta. Zahráli hity jako Speak to Me/Breathe, Money, Wish You Were Here a Comfortably Numb.

Akce byla politicky velmi úspěšná. Summit G8 v Gleneagles několik dní po koncertech oznámil, že okamžitě zruší dluhy v hodnotě 40 miliard dolarů pro 18 nejchudších zemí světa a zavázal se k zdvojnásobení pomoci Africe do roku 2010.

Zdroje:

https://www.bbc.com/news/entertainment-arts-66948358

https://www.youtube.com/@LiveAid

https://www.bandaidtrust.co.uk

https://www.rollingstone.com/music/music-news/flashback-queen-steal-the-show-at-live-aid-60831

https://ultimateclassicrock.com/phil-collins-live-aid

https://cnn.iprima.cz/cnn-prima-news-odvysila-unikatni-dokumentarni-serii-live-aid-o-pribehu-ktery-zmenil-svet-483657

https://cs.wikipedia.org/wiki/Live_Aid

https://www.radiobeat.cz/cs/1/20970/live-aid-pribeh-ktery-zmenil-svet-se-presouva-do-eteru