Li-An a kožíšek pand

Li-An a kožíšek pand

   Kdysi velmi dávno, za sedmero řekami a sedmero horami, žila blízko bambusového lesa holčička jménem Li-An. Ráda si chodila do lesa hrát. Uměla sbírat lesní ovoce i houby. Dokázala upéct koláčky štěstí pro svou babičku a dědečka. Od dědečka se naučila z lesního bambusu vytvořit neuvěřitelné množství věcí. Uměla udělat stoličku, vějíř, misku i plot kolem políčka, aby jejich slepice nesezobaly všechna semínka. Od babičky se naučila z bambusu vytvořit měkkou matraci i přikrývku a na zimu skvělé oblečení. Společně s kamarády z vesnice z bambusu postavili větrný mlýnek do potoka a čas jim plynul jako voda. Li-An chodila do lesa i za zvířaty. Ráda se dívala na modrá oblaka, na tanec bambusových lístků ve větru a poslouchala, jak ševelí les. Potkala želvy, ale neuměla číst jejich životy na krunýřích, a proto zašla za kalousem ušatým. 

   Řekla smělým hlasem: „Kalousi ušatý, nevíš, jak se čtou želvy?“ Kalous zamžoural a a jen zahučel: „Hu, hů, hu.“ To Li-An nijak nenadchlo a znova říká: „Prosím, Kalousi, nauč mě číst. Tolik by mě zajímalo, co si na krunýře malují.“ To už bylo lepší, kalous na malou holčičku zamžoural a bedlivě zkoumal, zda jen otravuje ze zvědavosti, nebo má opravdový zájem o tajemství života? Chvíli, předlouhou chvíli přemýšlel a nakonec řekl: „Když řekneš, co je bambus, řeknu ti, co je písmo želv.“ Li-An už už měla na jazyku, že vyhrkne odpověď: „Hahá, hihi, to ví každý.“ Pak se ale zarazila při dlouhém zkoumavém pohledu kalouse. Mžoural na ní tak velkýma a moudrýma očima, že raději ztichla a přemýšlela. To asi nechce kalous slyšet, co ví každý, že? 

   Tak běžela dále do lesa, kde byly pandy bílé. Jako vždy si vesele hrály, válely se, spinkaly, smály se jedna na druhou a stále a stále žvýkaly bambus. Li-An skočila k pandám a začala si s nimi hrát. Tolik jí bavilo se smát, skákat, padat na zem a válet se po měkoučkých kožíšcích pand. Když si dost vyhráli, tak Li-An říká: „Milé moje pandičky, ráda bych věděla, co je napsáno na krunýřích želv. Kalous ušatý mi to ale neprozradí, dokud mu nepřinesu zprávu, co je bambus? Prosím, prosím, vy stále jíte bambus, že vy to víte a řeknete?“ Nejmilejší panda se usmála a odpověděla: „Bambus je lahodné jídlo, protože roste rychle, že to i vidět můžeš.“ „No jo, ale já bambus nejím a kalous také ne,“ namítla Li-An. Nejstarší panda se do hovoru vložila: „V našem rodě se vypráví, že bambus je zázračná rostlina, protože i když ho všechen sníme, tak on zase vyraší a rozroste se. Má nezničitelné kořeny, nikdo jej nedokáže zničit. A babička mé babičky vyprávěla, že bambus kvete jen jednou za sto let.“ Li-An i všechny ostatní pandy vyvalily oči. „Opravdu, babičko? To je pohádka, nebo pravda?“ Pandí babička se usmála a neodpověděla. 

   Už se připozdívalo, slunce zapadalo za vysoké hory a Li-An běžela domů. Celou noc se jí zdálo o bambusu. Bloudila mezi jeho kmeny i kmínky a nemohla najít cestu z bludiště. Tolik tajemství je na světě a dříve než se nějaké dozvím, už je tu tajemství další. Ještě že jí vzbudil kohout a začalo zaměstnávat tolik každodenních úkolů. Uklízela, stlala, vařila, krmila zvířata, tkala látky a zalévala rostliny. Odpoledne ale běžela za kalousem, protože, co když se mu bude odpověď stařičké pandy líbit? Třeba on prozradí nejen obrázky želv, ale i záhadu bambusu. Běžela, co jí nohy stačily. V lese však něco podivně smrdělo. Také uviděla divný kouř. Začala mít obavy, co nezvyklého to je? Snad nehoří les? Běžela se podívat blíže, až jí došlo, že opravdu hoří les. Co dělat? Vždyť pandy neumí běžet dost rychle. Li-An se rozhodla, že okamžitě musí pandám pomoci. Utíkala rychleji než vítr, až se dostala na místo. 

   Pandy žvýkaly bambus a ničeho si nevšímaly. „Haló, drahé pandy, hoří les.“ Nehlo to s nimi. Jen si v duchu říkaly: „To je hra?“ Li-An se rozbrečela a už křičela: „Teď hned musíme utéct! Oheň by vás upálil na škvarek, strašně to bolí a můžete umřít.“ Milé bílé pandy ucítily z vyděšeného hlasu, že nejde o hru a poslechly Li-An. Viděli jste ale někdy pandy utíkat? Jsou to medvídci, neutíkají rychle jako oheň. Zvláště malá mláďata, ta ani běžet nemohou. Tak Li-An popadla první mládě a běžela s ním pryč od ohně k potoku. Sláva, podařilo se jí jednu pandu zachránit. Vrátila se do lesa. Mezi tím se pandy posunuly o pár kilometrů, zvláště s mláďaty na zádech jim to šlo pomalu a už i všichni viděli, jak se oheň blíží. Velké plameny snad olizovaly mraky. Les sténal. Li-An vzala do náruče nejmenší pandu a utíkala s ní k potoku. Už byla nesmírně unavená, vše jí bolelo, ale nemohla nechat pandy samotné v ohni. Vrátila se a vidí, že celá skupina je už na dosah, kutálí se z hořícího lesa. Běží jim naproti a společně poponáší nejmenší pandičky k potoku. 

   Sláva, šťastně si lehnou na břeh, voda nedovolí ohni, aby je upálil. Všichni jen leží, usmívají se a cítí lásku, co je spojila a zachránila z hrozivého nebezpečí. Místo vší hrůzy cítí vděčnost. Li-An se ale tolik nadýchala kouře, tolik přepjala své síly, že cítí přicházející smrt. I všechny pandy kolem ní vidí, že se obětovala, aby zachránila mláďata. Pandí babička se k Li-An nakloní a říká: „Miláčku, statečná Li-An, vydáváš se na cestu do nebe, protože jsi prokázala nejvyšší lásku. Vše, co jsem ti říkala o bambusu byla pravda. Les zase vstane z popela a do tří let bude stejně krásný a vysoký, jaký jsi ho znala. Želvy mají na krunýřích napsaný svůj život. Stromy i lidé píší o svém životě. I ty se zapíšeš nesmazatelně do života pand.“ Od té doby, na památku statečné Li-An, mají všechny pandy bílou a černou barvu. Jsou to barvy života z lásky. 

   Konec, zazvonil zvonec.