Kanadský psycholog Rod A. Martin nám ukázal, že „smysl pro humor“ není pouze jeden jednolitý rys, ale něco mnohem komplexnějšího. Jeho známý 2×2 model rozlišuje čtyři základní styly humoru podle toho, zda je zaměřujeme na sebe či na druhé a zda nám psychicky pomáhají, nebo škodí.
Model 2×2: Dvě osy, čtyři styly
Prvním stylem humoru je affiliativní (sdružovací), který se využívá zejména pro posílení vztahů. Jedná se převážně o spontánní vtipkování, vyprávění legračních příhod a lehké škádlení s cílem pobavit ostatní, uvolnit napětí a upevnit vztahy. Dotyčné se nebojí udělat si ze sebe srandu. Druhým stylem je sebeposilující styl (vnitřní štít). Jde o schopnost udržet si nadhled a vidět komickou stránku věci i v náročných nebo stresových situacích. Využíváme ho především jako vnitřní zvládací mechanismus k regulaci vlastních negativních emocí. Třetím stylem je takzvaný agresivní styl (humor jako zbraň). Tento styl humoru slouží jako pobavení stavěné na úkor někoho jiného. Zahrnuje sarkasmus, rýpání, posměch, šikanu nebo zraňující narážky schovávané pod oblíbenou zástěrkou „vždyť je to jen legrace“. Posledním stylem humoru je sebezničující styl (maska třídního klauna). Pod tímto stylem se skrývá snaha získat přijetí okolí tím, že ze sebe člověk dělá terč vtipů a nechá se ostatními shazovat. Tento styl humoru funguje opět jako obranný mechanismus, kdy se dotyčný směje vlastním nejistotám nebo posměchu ostatních, aby nemusel čelit svým skutečným negativním pocitům.
Odkud se humor vlastně bere?
Původní význam latinského humor vyjadřovalo vláhu, vlhkost, mok, tekutinu označující tělesnou šťávu, konkrétněji vodu, mléko či slzy. Člověk plný této zvláštní šťávy pak dle staré lékařské vědy býval nakloněn k zvláštnímu druhu veselosti. Pohled na humor jako na temperament nebo povahu přetrvával do 16. století. Význam, podobný, pod jakým ho známe dnes se objevil koncem 17. století. V současné době je na tento rozsáhlý psychologický konstrukt nahlíženo různě. Psychologický slovník definuje humor jako „radostný citový stav vyvolaný komickou myšlenkou, nápadem či situací“.
Humor je součástí nejen společenské komunikace, ale i kolektivního podvědomí, určitý způsob humoru je projevem transcendence. Ritualizovaný smích souvisí s vědomou potřebou dosáhnout jistého druhu extáze, případně osobního kontaktu s transcendentnem. Smysl pro humor je složen ze dvou základních aspektů: schopnost humor tvořit a schopnost humoru rozumět, což předpokládá tvořivé propojení pravé a levé mozkové hemisféry.
Humor můžeme považovat za pravěkou složku lidské evoluce, dobrotivý a hřejivý smích je svým způsobem živel neboli přírodní úkaz, který nám umožňuje snášet složitosti mimo přírodu postavené společnosti. Humor, který má také svou psychedelickou stránku, je součástí skrytých psychických mechanismů, společně se smíchem se stává vyjádřením nahromaděné psychické energie. Vybuchnout smíchy znamená vystoupit sám ze sebe a vstoupit do dimenze pravdivosti. Ve chvíli, kdy se smějeme, zastaví se naše myšlení, protože smát se z plna hrdla a současně myslet je nemožné. Je prokázané, že smích skutečně léčí a očišťuje. Úsměv a smích je projevem úlevné a pozitivní emoce. Dobrý vtip v nás vyvolává euforii, rozjařenost nebo jen příjemný pocit psychické a tělesné pohody.
Nemůžeme však opomenout ani smích spojený s temnou energií. Například takový jízlivý smích zlé čarodějnice nebo černokněžníka z pohádek. Pozitivní nebo negativní frekvence smíchu není obtížné rozpoznat. Nezaměnitelná rezonance škodolibého smíchu je spojena s nepřejícností a se závistí.
Malé děti, na rozdíl od dospělého člověka, humor nepotřebují k tomu, aby byly šťastné, smějí se často, upřímně a bezprostředně. Miminko se samo začne usmívat, ne tak dlouho, po narození, říkáme tomu, že ho šimrají andílci. Úsměv není pouze reakcí na smyslové podněty. Mnohdy se usmíváme zcela bez příčiny, někdy dokonce nevědomky, během monotónní činnosti, nebo ve chvílích, kdy odpočíváme, máme zavřené oči, jsme odpojeni od okolního světa a o něčem příjemném přemýšlíme. Úsměv je nesmírně důležitou složkou lidské podstaty. Smích mění energetickou aktivitu mozku, posiluje plíce a hlasivky, uvolňuje napětí kolem očí a rozjasňuje zrak. Mimické svaly mají zvláštní schopnost projevit až dvacet druhů reakcí v podobě úsměvů a smíchu. Usmíváme se upřímně, ze zdvořilosti, ale také z přetvářky, a někdy i z pocitu úzkosti nebo lítosti, případně z potřeby dodání si odvahy.
Jak poznáme, že se někdo směje neupřímně?
Je důležité všímat si především obličeje, když se smějeme upřímně, máme jiskřičky v očích, pokud se tak neděje, smích je předstíraný. Zkrátka pokud se smějeme upřímně, smějí se i oči. Také celkový postoj těla by měl být uvolněný, nikdy ne křečovitý. Upřímný smích nadzdvihává bránici, a to bývá zřejmé na první pohled. Předstíraný smích ale většinou poznáme, uvědomíme si to intuitivně. U neupřímného smíchu si také můžeme všimnout, že se dotyčnému výrazněji „směje“ pouze jedna polovina obličeje. Musíme ale umět rozlišovat to, že ne vždy je neupřímný smích nebo úsměv podbarven negativní energií. Někdy tak dotyčný učiní třeba jen proto, aby nás z nějakého důvodu podpořil nebo povzbudil. Jindy může být neupřímný smích nebo úsměv výrazem nejistoty, úzkosti nebo pocitu trapnosti, který se dotyčný snaží smíchem zamaskovat.
A proč humor tedy z psychyckého hlediska tolik potřebujeme?
Humor není pouze prostředkem zábavy, ale také jedním ze způsobů, jakými se vyrovnáváme s každodenním životem. Pomáhá nám zvládat stres, uvolňovat napětí a získávat určitý odstup od náročných situací. Když se dokážeme zasmát něčemu, co nás trápí, nemusí to znamenat, že svůj problém zlehčujeme. Někdy nám humor pouze umožňuje podívat se na něj z jiné perspektivy a lépe se s ním vyrovnat.
Důležitou roli hraje humor také v mezilidských vztazích. Společný smích může posilovat vzájemnou důvěru, vytvářet pocit sounáležitosti a pomáhat nám navazovat nová přátelství. Smysl pro humor nám umožňuje sdílet zkušenosti a navazovat kontakt i s lidmi, se kterými bychom si jinak nemuseli být tak blízcí. Záleží však na tom, jakým způsobem humor používáme. Zatímco společný vtip může lidi spojovat, výsměch namířený proti jednomu člověku může naopak narušovat jeho sebevědomí a pocit přijetí.
Humor může souviset také s tím, jak vnímáme sami sebe. Schopnost udělat si ze sebe občas trochu legraci nám může pomoci přijmout vlastní nedokonalosti a nebrat každou chybu jako osobní selhání. Pokud však člověk používá sebeponižující humor především proto, aby si získal přízeň ostatních, může za ním skrývat nejistotu nebo strach z odmítnutí. Rozhodující tedy není jen to, zda se smějeme, ale také proč se smějeme a jaký dopad má náš humor na nás i na naše okolí.
Psychologickou potřebu humoru proto nelze vykreslit pouze jako touhu po zábavě. Může souviset s potřebou zvládat emoce, vytvářet vztahy, cítit se přijímaní a zachovat si odstup od vlastních problémů. Humor sám o sobě ale není řešením každé obtížné situace a neměl by nahrazovat možnost otevřeně a upřímně mluvit o tom, co nás trápí. Někdy totiž člověk nepotřebuje další vtip, ale spíše pochopení, podporu a prostor pro své skutečné pocity.
https://youtu.be/O3qFedyRvtI?si=YQSJ_fCYdl2Xgg9k
Zdroje:
https://psychologie.cz/jak-odlehcit-situaci
https://theses.cz/id/uh0xno/BP_Humor_jako_dleit_psychologick_fenomn_.pdf
https://www.psychologiechaosu.cz/humor-vesely-i-smutny-a-zakon-magicke-tvorivosti
https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0092656602005342?via%3Dihub
Klobouk dolů i s parukou! Výborný článek, který by se bez nadsázky hodil i do prestižního časopisu. Nechceš ho nabídnout redakci psychologie.cz?