Mýtus

1)úkol

Mýtus (vyprávění) je „symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu“ typicky báje, tradiční, obvykle anonymní epický útvar, který dává odpovědi, aniž klade otázky. Vznikl totiž v neproblematickém světě, kde pro individuální tázání a pochybnosti nebylo místo. Je to tradovaný příběh (řetězec příběhů či vyprávění), které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části v jejich významu pro lidský život.

Mýtus patří mezi rozhodující pojmy psychologie a sociologie, bez nichž nelze pochopit komplexní fungování mnoha systémů.

V soudobém hovorovém jazyce se slovo „mýtus“ povrchním způsobem používá též pro všeobecně rozšířenou nepravdu, vymyšlené tvrzení bez dostatečných důkazů, což škodlivě odvádí pozornost od jeho závažné podstaty.

původ

Řecké mythos původně znamená řeč a vyprávění, zejména o dávné minulosti. Tradiční vyprávění, která se často zpívala nebo recitovala při velkých slavnostech a tvořila společný majetek nějakého kmene nebo skupiny, známe téměř ze všech starých kultur. Jejich tématem byl často počátek světa, založení města, původ slavností nebo institucí, ne ovšem s historickým nebo vědeckým záměrem, ale jako potvrzení společné a pro všechny závazné zkušenosti, která má význam pro současný život. Podle M. Eliada bylo slavnostní připomínání počátků součástí každoroční obnovy společenství, které se tak snažilo zbavit nánosu viny a nezdarů, které přinesl minulý rok, a vrátit se tak k původní čistotě tak, jako se každoročně obnovuje příroda. Podle R. A. Rapaporta mýtus původně doprovázel společný rituál a teprve později se od něho oddělil, takže se mohl vyprávět i mimo slavnost a nakonec zapsat.

Mýtus o Mínotaurovi Kdysi dávno byli obyvatelé řeckého města Athény stiženi velkým neštěstím. Museli pravidelně posílat na ostrov Kréta sedm dívek a sedm mladíků jako potravu pro Mínotaura, obludu, která měla tělo urostlého člověka, ale hlavu býka. Nikdo se neodvážil tomuto nařízení protivit.

2)úkol

Věštírna v Delfách 

byla součástí posvátného okrsku Apollónova nad městem Delfy ve Fókidě, asi 150 km severozápadně od Athén. Byla to nejslavnější věštírna a posvátné místo starého Řecka, nad vchodem prý byl nápis (Gnóthi sautón, „Poznej sám sebe“) (Medén ágan, „Nic příliš“). Věštírna leží na geologickém zlomu, což bylo určující i pro jiné chrámy.

bájná historie

Delfy leží na jižním úpatí Parnasu a vedle Apollóna se zde uctíval také Dionýsos a Athéna. Podle pověsti tu měla před Apollónem chrám a věštírnu bohyně země Gé (Gaia). Její svatyně byla střežena dračím bohem Pýthónem. Bůh slunce a světla Apollón, proměniv se v delfína, doplaval do Delf, zabil Pýthóna, svatyni si přivlastnil a stal se jejím patronem. Na oslavu tohoto činu založil Pýthické hry a zasvětil trojnožku, na které potom sedávala věštkyně Pýthia. K okrsku patřilo divadlo a stadion pro zhruba 7000 diváků.

význam věštírny

Žádný státník se neodvážil vydat do války nebo činit závažná rozhodnutí bez rady z Delf, což svatyni dávalo obrovský vliv. Největšího rozmachu dosáhla věštírna v 7.–6. století př. n. l., kdy zde byly i pokladnice bohatých měst, a to podél cesty, vedoucí k Apollonovu okrsku. Vliv věštírny ale už v klasickém období postupně slábl a její osud zpečetil zákaz uctívání pohanských kultů, který vydal císař Theodosius Veliký roku 395

Před věštěním se musela vykoupat v kalském prameni, poté ji odvedli k dalšímu prameni, ze kterého se napila, aby se probudily její věštecké schopnosti. Po skončení všech přípravných procedur ji odvedli do Adytonu. Cestou k prameni, od pramene až do svatyně byla prý zahalena šátkem a šla v doprovodu kněží. Při samotné věštbě seděla Pýthie na trojnožce a z trhliny v zemi prý vdechovala vycházející dým, podle jiných žvýkala vavřínové listy, čímž se dostávala do transu. Archeologický výzkum místa však žádnou trhlinu v zemi nenašel.

Za věštby se platilo formou darů. Některé významnější řecké městské státy si v posvátném delfském okrsku postavily tzv. pokladnice k uchování těchto darů a k odpočinku svých občanů. Nejlépe dochovanými pokladnicemi jsou například pokladnice Athén, Sifnu nebo Sikyonu. Podle archeologických nálezů byly mezi dary sochy, bohatě zdobená keramika, menší plastiky a předměty z drahých kovů, jako nádoby, ozdoby nebo trojnožky.