Hana Hegerová se narodila v Bratislavě jako Carmen Mária Štefánia Farkašová do rodiny bankovního úředníka. Jako malá navštěvovala baletní školu, poté vystudovala gymnázium a přála si dostat se na vysokou školu ekonomickou. To jí ale bylo kvůli jejímu třídnímu původu znemožněno. V dnešní době nám slovní spojení “třídní původ” asi moc neřekne, ale v minulém století, když byli u vlády komunisté, značilo souhrn rodinných poměrů, společenskou příslušnost a ideologickou uvědomělost rodičů. Podle toho pak byli jednotlivci během vzdělávání zvýhodňováni, nebo naopak znevýhodňování. Hana Hegerová spadala do druhé skupiny a pronásledovalo ji to po celý život. I proto si ve chvíli, kdy se stala známou, změnila jméno na Hanu, protože na sebe nechtěla zbytečně upozorňovat.
Hana tedy místo studia na vysoké škole pracovala v komárenských strojírnách jako úřednice. Ale tajně snila o tom, že se stane herečkou. Když jí bylo dvacet let, absolvovala na státní konzervatoři odborný divadelní kurz, a stala se členkou Divadla Petra Jilemnického. Dokonce se tehdy i vdala, a to právě za ředitele divadla Dalibora Hegera. Manželství vydrželo jen tři roky, protože Hegerová snila spíše o velké kariéře než velké rodině. Kvůli svému snu dokonce opustila svého jediného syna Matúše, který se během manželství narodil, a přenechala jeho výchovu Hegerovi.
Její život začal nabírat na obrátkách, když byla obsazena do filmu Frona režiséra Jiřího Krejčíka. Právě tento film jí otevřel dveře do pražských divadel Rokoko nebo Semafor. A z Hany se pomalu stávala i zpěvačka, za kterou se ovšem nikdy nepovažovala.
Její první práce spojená se zpěvem byla v bratislavském kabaretu Tatra revue. Od patnácti let poslouchala americká rádia, kde se seznámila se swingem a jazzem, se kterými během života koketovala. Po přesunu do Prahy pokračovala se zpěvem v Semaforu, kde přímo pro ní psala písně známá umělecká dvojice Suchý a Šlitr. A pak přišel další zlomový moment její kariéry, a to hostování v Olympii v Paříži. S písněmi z pera Petra Hapky a Michala Horáčka, které jí psali přímo na tělo, i interpretací cizích šansonů dosáhla velkých úspěchů, a mezi pařížskými kritiky si vysloužila přezdívku Édith Piaf z Prahy. Za svůj život koncertovala celkem v sedmnácti zemích, včetně Světové výstavy v Montrealu, její desky se prodávaly i v Německu a pravidelně se umísťovala v první desítce Zlatého slavíka, byť ho nikdy nevyhrála. Byla po všech stránkách uznávanou umělkyní.
V roce 1979 ale došlo k velkému omylu. Banka jí totiž zaslala honorář, který patřil Karlu Gottovi. Hana si myslela, že jde o její honorář z Německa, a tak si jej ponechala. Karel Gott se tehdy nezachoval zrovna jako džentleman, za kterého se považoval, a s Hanou vůbec nekomunikoval. Peníze “Velká dáma šansónu” samozřejmě vrátila, ale soud jí uložil roční nepodmíněný trest za zpronevěru. Mohlo to nějak souviset s tím, že v té době odmítla podepsat Antichartu, tedy podpisovou kampaň iniciovanou komunistickou stranou v odpověď na Chartu 77? To se asi nedozvíme, ale pokud si mohu dovolit trochu konspirovat, přijde mi velice zvláštní, že Gott, který Antichartu podepsal, vůbec nereagoval na její vzkazy a prosby o schůzku…
Prezident Gustáv Husák Haně nakonec udělil milost, takže Hegerová strávila ve vězení jen půl roku. „Šansoniérka se slovanskou duší“ poté koncertovala až do roku 2011, kdy se odebrala na odpočinek. Byla neuvěřitelně talentovaná, a když zpívala, celý sál byl jejím hlasem jako uhranutý. Měla obrovské charisma a vždy na sto procent musela věřit tomu, co zpívala. Ve mně její skladby před lety probudily lásku pro šanson, která přetrvává do dnes. Hana Hegerová zemřela v roce 2021, a její život byl samozřejmě mnohem víc než tyto řádky. Přišlo mi ale zajímavé poukázat na její život jako na život jednoho z mnoha umělců, které se komunistická strana snažila umlčet, ale nepovedlo se jí to.
Na závěr posílám písničku, která předává jasné poselství, že ať si o nás myslí kdo chce co chce, vždy bychom měli žít naplno. Sama Hegerová takto žila, a možná proto je Potměšilý host dle mého názoru její nejlepší písničkou…
Jolan, opět nádherný článek! Myslím, že tvoje texty mají na to dostat se mnohem dál, než do školního časopisu. Jsem ráda, že jsem si o tak skvělé umělkyni mohla přečíst spoustu zajímavých informací, které by mě jinak ani nenapadlo hledat. Děkuji za Potměšilého hosta – je to i má oblíbená písnička, ačkoli Hanu Hegerovou moc neposlouchám, tahle je prostě úchvatná.
Moc děkuji za tak krásný komentář, Claudi! Potměšilý host se nikdy neomrzí, ráda jsem ti jej připomněla. 🙂