Josef Mánes se narodil12. května 1820 ve Starém Městě a zemřel 9. prosince 1871 v Novém Městě. Byl to český malíř, ilustrátor, grafik, designér a jeden z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. Je považován za mistra české figurální malby i krajinomalby v období romantismu a realismu. Za svůj život vytvořil 130 olejomaleb, kolem 150 akvarelů, studií a kreseb. Jeho otcem byl malíř Antonín Mánes, profesor krajinomalby na pražské Akademii výtvarných umění. Jeho strýc Václav Mánes byl na této škole dvakrát prozatímním ředitelem. Josef přibližně od roku 1866 trpěl duševní chorobou a 9. prosince 1871 ji podlehl. Předpokládá se, že se jednalo o progresivní paralýzu, nebo tuberkulózu mozkových blan. Lékařská zpráva o jeho úmrtí určuje nejasnou diagnózu, ochrnutí mozku. Zemřel po několika letech utrpení ve věku padesátijedna let.
Od patnácti let Josef studoval na Akademii u profesora Františka Tkadlíka. V roce 1844 studoval umění v Mnichově, kde žil sám tři roky bez jakéhokoliv hmotného zajištění ze svého domova. Později podnikl i několik studijních cest do Drážďan, Polska či Slezska. Josefův osobní život byl nicméně velmi nešťastný, nebyl to úplně praktický muž a byl velmi plachý, rodina ho tak donutila opustit jeho jedinou lásku služku Františku Šťovíčkovou, z čehož se již nikdy zcela nevzpamatoval.
Kolem roku 1855 vytvořil Josef obraz jménem Josefina. Na veřejnost se dostal až po jeho smrti a bylo jasné, že se nejednalo o zakázku. Nejprve se objevovaly spekulace zda nejde o jakousi italskou herečku projíždějící Prahou, později se mnoho lidí domnívalo, že jde o Josefovu lásku Fanynku, ta se ale portrétu ani zdaleka nepodobala. Nakonec tedy vyšlo na povrch, že se nejspíš jedná právě o Josefovu dceru Josefinu. Jedno léto totiž Františka s Josefem otěhotněla, když se o tom dozvěděla Josefova starší sestra Amelie, nechala Františku na hodinu propustit a Josefovi zakázala se k ní i dítěti jakkoli hlásit. Josef se však se svou dcerou nejednou viděl, blíže se začali vídat až v její dospělosti. Byla však velmi dobře vychovávaná svou matkou a dědečkem. Ke svému otci vždy chovala úctu, po jeho pohřbu si do svého deníku dokonce napsala báseň, která končila těmito verši: „Každé poupě z tvého hrobu, které až k rozpuku dospěje,
nechť se na tě, otče milý, místo smutné dcery usměje.“
Dalším obrazem se záhadnou ženou je Červené paraplíčko. Na tomto obraze se však s největší pravděpodobností skutečně nachází Františka, jeho životní láska a matka jeho dcery Josefiny.
Krom mnoha cenných Mánesových obrazů nám po něm zde zůstala také Mánesova galerie v Praze. V letech 1928-1930 se spolek Mánes rozhodl postavit na místě bývalých Šítkovských mlýnů svou vlastní budovu s galerií. Stavbu a výzdobu financovali členové spolku z vlastních zdrojů i z darů mecenášů, mezi které patřil také prezident T. G. Masaryk nebo třeba bankéř Louise Rothschild. Návrh budovy byl svěřen architektovi Otakarovi Novotnému, který stavbu navrhl v duchu funkcionalismu jako nízký bílý kvádr, jehož hlavní prostor tvoří velkolepý výstavní sál s prosklenou sedlovou střechou, jež propouští dostatek denního světla na vystavená díla.
Já osobně mám galerii samotnou a její okolí velmi ráda, sálá z ní překrásná energie a klid. A podle zdrojů mám pocit, že i sám Josef Mánes byl takový. I přesto, že jej skolila vážná nemoc, zanechal nám zde překrásná díla plná čistoty a lidskosti. Vždy jsem si pohrávala s myšlenkou, zda by se dnes dožil vyššího věku, zda by poslední roky svého života tolik netrpěl, kdyby se mu dostalo pomoci, kterou tolik potřeboval. Josef sám podstoupil jedno léčení v Římě bohužel pro neznalost jazyka a následné vykradení jeho pokoje pro něj pobyt v Itálii byl spíše kontraproduktivní. Nakonec si pro něj dojela Amelie a odvezla ho domů v mnohem horším stavu, než na léčení odjížděl. Nakonec možná právě proto na mě jeho tvorba působí tak silně, je tichou připomínka toho, že i z těžkého života může vzniknout něco krásného a trvalého.
