Tvůrčí psaní

Přání studentů:

V tvůrčím psaní bych se ráda soustředila hlavně na psaní, třeba nabízená videa by mě moc nelákala. Baví mě psát povídky, klidně na náhodně zadané téma, ke kterému se už nic víc neřekne. A pokud by to šlo, moc ráda bych se zlepšila ve psaní poezie. Trochu se s ní točím v kruhu, vlastně nedokážu říct kde začít a a zda je to, co vyplodím, dobré. A vůbec by mi nevadilo mít například na měsíc zadanou nějakou knihu k přečtení a následně si o ní v jednom semináři udělat velkou diskusi. Napadá mě, že by každý mohl mít vždy zadaný okruh k němuž by si připravil výklad. Abychom to stíhali, mohli bychom udělat třeba třetí týden v měsíci tuto prezentační hodinu a poslední týden v měsíci velkou diskusi. Ty výklady by mohly být například na téma autorův život, historický kontext, někde se jistě najdou i zajímavé filmové a divadelní adaptace, seznámení s daným žánrem a další. Mohl by to být funkční systém, každý by mohl automaticky už  vědět co jest jeho úkolem. Vůbec by mi nevadilo v takových chvílích vykročit z komfortní zóny a sáhnout po knize, která by mě jinak vůbec nenapadla.  Ale i bych se moc ráda dozvěděla co čtou moji spolužáci a jaká témata je v knihách baví. 

Jolanka Perničková

Na hodinách tvůrčího psaní bych si chtěla vyzkoušet různé literární žánry a naučit se, jak s nimi pracovat. Ráda bych psala příběhy, kde vypravěčem nejsem já, ale vymyšlená postava. Zajímá mě taky poezie a chtěla bych si zkusit napsat vlastní báseň. Bavilo by mě porozumět tomu, jak se tvoří zápletky a jak zaujmout čtenáře. Nejvíce bych se ráda naučila umět psát na čas, aby mi to pomohlo soustředit se a nezasekávat se.

S pozdravem

Tereza Náhlovská

Mám v tom nějaký chaos. Každopádně se ale ráda přizpůsobím tomu co se nakonec vybere. 

Chci jenom zmínit, že výuka formy sledování filmů je pro mě hodně těžká.

Nepamatuji si vše co bylo k vybraní, ale jak už jsem psala, přizpůsobím se.

Děkuji moc.

Daniela Codlová

V předmětu tvůrčí psaní a literatura, bych se rád zaměřil na poznávání odlišných kultur ( v literatuře), ale hlavně na rozbor různých knižních děl, které byly zfilmované a následné diskuzi, například jak se mi kniha líbila, jestli byla lepší než daný film apod. Rád bych si rozšířil obzory v knihách či filmech, ke kterým bych se normálně nedostal. Jelikož rád analyzuji filmovou hudbu, myslím si, že by se to skvěle propojilo.

Děkuji za přečtení

Samuel Sedláček

Chci tvorit divadelni hry. Mam rad drama a komedie. Chci aby se lidi smaly.  Divadelny hra je  dulezita. Hry muzou vypravet o nejakou pravdu.

Marek Mendl

já bych měl rád rétoriku protože bych chtěl dobře mluvit a zajímá mě literatura protože rád čtu a zajímá mě básně  

Nicolaus

Dobrý den, 

posílám Vám sepsané mé preference v tvůrčím psaní.

Od mala jsem milovala psaní slohů, básní a recitaci. Moc ráda jsem si psala všemožné příběhy, tudíž by mi právě tahle témata byla asi nejbližší. Nesmím ale opomenout divadlo nebo film, psaní scénářů i vymýšlení námětů pro dané inscenace bych určitě také velmi ráda uvítala. S tím se úzce pojí také rétorika.

Hodiny bych ráda brala jako takový čas pro sebe, kdy mám možnost se zastavit a vrátit se k věcem, které mě vždy nějak naplňovaly, jen na ně postupem let ubýval čas. Věřím, že právě tahle hodina a půl týdně, vyhrazená přesně na veškerá tyto konkrétní témata, by mohla být krásným návratem.

Mimo tyto mé favority jsem však otevřená úplně všemu, s výjimkou častého zapojování umělé inteligence. O to raději bych byla moc vděčná za prostor a čas ke psaní a vymýšlení vlastních, možná ojedinělých příběhů, básní a veškerých textů.

Bížová Sabina

Moc ráda bych se naučila psát knihy a básně. Ke knihám mám hodně blízko a ráda bych jednou napsala něco, co by lidem přineslo takovou radost, jakou mám já, když čtu nějakou krásnou knihu nebo báseň. Literatuře bych se chtěla věnovat více proto, že v ní mohu najít hodně inspirace. Také je to z mého pohledu velmi zajímavé.  

Přeji hezký den,

Eliška Kameníčková

Moc neumím psát slohy. Většinou píšu jen kratší jednodušší věty. Vzhledem k maturitě bych se rád zdokonalil v rétorice (abych uměl dobře mluvit). Také abych dokázal psát lepší a delší slohové práce. Rád bych psal povídky nebo vymyšlené příběhy. Četl jsem pár knih, ale potřeboval bych pomoct najít cestu k většímu čtení, a také umět knihu rozebrat.

Děkuji
Kuba Hložka

Když bych si měl vybrat tak asi by mě z možností nejvíc zajímalo drama. Doted jsem se o nic podobného nestaral takže úplně nevím co z toho mě ve výsledku bude bavit nejvíc.

hezký den 

Jan Jírovec

Psaní příběhu. Chtěl bych se na to nejvíce soustředit. Já mám strašně moc příběhu a napadu ktere jenom potřebuju naučit je napsat. Rád bych aby se hodne hodiny soustředili na společnou konzultaci nasich projektu, ale toto přání je pro mě vedlejší. Hodně rad bych měl možnost hlave psát při hodině nikoliv jakožto úkol, protože já se zatím jednoduše zaseknu v myšlenkách a ocenil bych mít možnost se rovnou zeptat o radu.

Jonáš Opletal

Z literatury nemám zatím žádného oblíbeného autora. Nejraději mám  filmy, protože je to zabavný způsob vzdělávání. 

Tadeáš Markovec

V tvůrčím psaní bych se ráda soustředila hlavně na psaní a strukturu psaní uměleckých textů, hlavně poezii nebo čistou literaturu. Ráda bych se i věnovala analýze tvůrčích textů a porozumění nebo své interpretace daného umění. 

Eva Večeřová

Ve tvůrčím psaní mám velký zájem o analýzu a porozumění textu. Co bych se moc rád naučil, je sestavení příběhu – např. když kreslím mangu, musím už znát předem linku příběhu. 

Jakub Janeček

Výklad prvního obrázku

Daniela Codlová

13:28

Ruce rostoucí ze stromu snažící se chytit ptáčka díky kterému se dozví svůj osud. Budou-li svobodné nebo se jich strom nepustí.

Marek Mendl

13:29

radost

Jakub Hložka

13:30

Je mi líto ptáků, kteří si chtějí odpočinout na stromě, ale ruce tohoto stromu je na sebe nepustí. Zároveň je mi ale líto těch rukou, protože je vidět, že jen chtějí nějaké živiny, ale i od tak velkých kořenů dostávají jen tolik, aby přežili. Přijde mi taky nefér, že některé ruce mají pouze 2 prsty a jiné zase až 7, což hezky ukazuje jak je život nefér.

Nicolas Daniel Berky

13:31

tento strom je uplně sam a opusten, ale presto se nezda svych snu, vzdale se snazi chopit svuj stale se menici osud

Christian Mário Tyle

13:31

Z kořenů země vyrůstá dlaň, v koruně stromu dotek je chrán. Listy jak prsty k nebi se zdvihají, ptáci v letu tichounce zahájí. Strom rukou zpívá o blízkosti, o síle lásky a lidskosti.

Marek Mendl

13:31

Obrazek ve mne vyvolává radost.

Lucie Reslová

13:31

Z krásného urostlého stromu, který je mnoho let starý a tyčí se uprostřed louky, ptáci sbírají velkou moudrost, trpělivost a klid. Každý z nich odlétá obohacený o životní moudrost.

Jan Jírovec

13:32

Tak, ten obrázek mi přijde jako že se máte otevřít vědění. Jakoby by ti ptáci stromu přinášeli nové věci a informace a ty ruce je přijímaly.

Jakub Hložka

13:33

Je mi líto ptáků, kteří si chtějí odpočinout na stromě, ale ruce tohoto stromu je na sebe nepustí. Zároveň je mi ale líto těch rukou, protože je vidět, že jen chtějí nějaké živiny, ale i od tak velkých kořenů dostávají jen tolik, aby přežily. Přijde mi taky nefér, že některé ruce mají pouze 2 prsty a jiné zase až 7, což hezky ukazuje jak je život nefér.

_______________________________________________________________________________________________________-

Jakub Janeček

Když si představíme strom jako uskupení lidského těla, jak by tak asi mohl vypadat? Byl by jeho kmen jako naše břicho? Měly by místo kořenů naše nohy které se protahují několik metrů do země? K čemu by jim přesně byly když s nimi neudělají jediný krok? A co kdyby byla každá větev v koruně jako naše ruce? Ptáčkům by se sedalo asi snadněji do rozevřených dlaní než na úzké křehké větvičky. A co teprve strom s listím? Byly by to ekvivalent našich chlupů? Nebo snad vlasy? Čím víc se nad tím zamýšlím, tím divnější se mi to jeví.

Strom naděje

„Naděje“ slovo nesoucí tisíce přání.
Nevyřčené, však silné.
Tiché, však slyšitelné.
Křehké, však nezlomné.

A komu patří? 

Kdo je stále bere za svá vlastní?

A kdo se je již dávno rozhodl pustit.

Nechal v řece utopit.

Jsou přání věčná?

Nic není věčné.

A přesto ty nejsilnější touhy.

Ty neústupné, nenechavé.

Touha jež přetrvává.

Žít v naději, žít pro naději.

Doufat v žití, doufat pro život.

Síla i strach, očekávání i zklamání. 

Kořeny přání, kořeny touhy.

Kořeny naděje napořád sílící. 

Bížová Sabina

Na první pohled to vypadá jen jako strom, ale když se na něj dívám déle, začínám v něm vidět lidi. Ty ruce, které vyrůstají z větví, mi připomínají sny a touhy, které si každý nosíme v sobě. Strom je pevný, zakořeněný v zemi, a to je jako naše jistota, naše zázemí. Přesto ruce sahají vzhůru a chtějí se natáhnout pryč, jako by chtěly překročit svoje vlastní hranice, limity a strachy a ukázat, že dokážeme víc, než si myslíme. Je v tom odvaha, ale i strach, protože posunout se dál nikdy není jednoduché. Ptáci, kteří mezi rukama létají, mi připadají jako symbol, který vyjadřuje svobodu a lehkost, která přijde, když se odvážíme pustit to, co nás drží při zemi. Najednou to vypadá, že nic není nemožné, pokud věříme a jdeme si za svým. Každá ruka může znamenat jiný příběh, jiný sen jiného člověka. A přesto všechny vyrůstají z jednoho kmene, možná proto, že nás spojuje stejné lidství. Ten obraz mi připomíná, že i já mám svoje kořeny, ale zároveň se můžu natahovat výš a výš, pokud překročím svůj vlastní strach.

Viktorie

Sednutí na strom ptáků, může mít dva konce, ruce je nechají jít, nebo je mohou rozmačkat, je to nepředvídatelné, stejně jako zbytek celé naší přírody. Tento strom je symbolem lidí propojených s přírodou, vrátili jsme se zpět odkud jsme přišli, zakořenili jsme zpět tam odkud pocházíme a nikdy jsme nebyli blíž k míru než jsme teď. 

Eva

Kdysi dávno, na jedné louce, rostl Strom Nestrom. Nebyl jako obyčejné stromy – byl jiný. Toužil po tom, aby mohl létat. Kolem něj vždy poletovalo mnoho ptáků a ti štěbetali:
„Píp, píp! Strome Nestrome, my ti rádi pomůžeme vzlétnout, jen se chyť.“

A Strom Nestrom se opravdu poctivě snažil, ale nešlo to. Postupem času se však jeho listy a větve proměnily v ruce s prsty. Strom zajásal, protože se konečně mohl chytit křídel ptáků – a tak se také stalo. Ptáci se snesli k němu a když se jich chytil, začali mávat křídly.

Strom Nestrom zalapal po dechu, když ucítil, jak se pomalu odpoutává od země. Jeho kořeny povolily a přestaly obepínat půdu, ve které roky rostl. On to však necítil – plnila ho bujná radost. Postupně stoupal spolu s ptáky až nad mraky. A tam se stalo něco úžasného: začal se měnit, a nakonec se i on stal ptákem.

Od té doby létá v oblacích, ale často se vrací i na zem – na místa, kde kdysi rostl. Rád vzpomíná na časy, kdy býval stromem, a je šťasten, že je nyní volný.

Eliška

Obrázek mi přijde jako ze snu. Když se na něj dívám, cítím něco jako svobodu, kterou by člověk jako já zažil asi jen ve snu, který mám ve své režii. Možná něco, čeho se jednou dočkám. Život bez problémů, bez bolesti, plný zdraví a radosti. Jakoby mi někdo řekl: “Jdi, jsi volný“.

Samuel

Chňapající strom 

Strom z rukami místo větví, zní je to absurdita, ale já jeden viděl. Nebyla to se nějaká halucinace, byla to absurdita sama v realitě. Místo tohoto stromu jsem dávno zapomněl. Nehledal jsem ho znova a nikdy se snažit nebudu, ale můžu vám ho popsat, jestli ho někdo uvidí stejný jaký jsem viděl já, nejste blázen. Já taky viděl strom chňapat po ptácích v poli kde jste nic většího, než kytka ke stromu nepřiblížilo jen ptáci, kteří se rukou nemuseli bát, nebo si to alespoň mysleli. Já ale viděl par zmizet nevím kam nevím jak. Věc kterou taky nevím je, jak jsem věděl, je že to nenávidí, že to hladoví ne pro maso ne pro jakékoliv jídlo jen pro smrt.

Jonáš

 Měla jsem představu fantasy světa, kde existuje krutá vláda a stromové vězení jako je na obrázku. A tohle jsem napsala:

   Tolik jsem se snažila, aby mě nechytili. Tolik jsem toho obětovala. Ale stalo se. A teď budu žít svou noční můru. 

   Pobyt ve Stromě je přesně takový, jak se mezi lidmi říkalo. Kolem kotníků mám okovy, ale ty vlastně nejsou potřeba, protože mi nohy stejně pomalu zarůstají do země. Již po pár dnech cítím, jak se mi prodlužují prsty a stávají se z nich kořeny. Nejprve se mi kůstky v prstech prodraly kůží, to byla bolest jakou jsem ještě nezažila, a pak už přešly v dřevinu. Necítím teď skrze ně bolest, cítím slast. Cítím vodu a živiny proudící mi do ztuhlého těla. 

   Přísahala jsem si, že nebudu jako ti ostatní chudáci, kteří se snaží dostat z obrovského kmene představující naše temné vězení, a zoufale vystrkují ruce ven. Asi doufají, že je za ně někdo chytí a vytáhne. Přitom si neuvědomují, že už zakořenili a jsou zde uvěznění navždy. Za zločiny, o nichž si náš vůdce myslí, že jsme je spáchali. A někteří jsme to i udělali.

   Přísahala jsem si, že nebudu jako ti ostatní chudáci. A už jsem jednou z nich. Z rukou mám pařáty, i tyto kosti mi pomalu dřevění, a já je chci vystrčit ven. Toužím po vzduchu, slunečním světle! Po prostoru, který bych vyplnila svými větvemi. Tlačím se na další těla, abych mohla ochutnat co největší kus svobody. A úpím, stejně jako oni, zatímco mě kořeny tlačí zpět na mé místo. 

   Tam, kde budu už po celý zbytek života. Byla jsem zločinec na útěku. Teď je ze mě Strom.

Jolanka

Když se dívám na tento strom, mám pocit, že je to vlastně obraz lidí samotných. Všichni jsme zakořenění v jedné půdě, ale každý směřujeme trochu jinak. Ty ruce připomínají, že všichni něco hledáme – světlo, dotek, kousek volnosti. A ti ptáci kolem? Možná jsou to naše myšlenky, které si lítají, kam chtějí, zatímco tělo zůstává pevně na místě. Je to zvláštní směs klidu a touhy, a právě proto se mi tento obraz tolik líbí. 

Kateřina Nováková