Jan Werich patří mezi nejznámější a vážené divadelní a filmové osobnosti.
Narodil se 6. 2. 1905, v Praze. Od roku 1916 do roku 1924 studoval na “reálném gymnáziu”, které také navštěvoval jeho budoucí kolega Jiří Voskovec. Jan Werich vystudoval právnickou fakultu na Univerzitě Karlově mezi lety 1924 až 1927. Z univerzity odešel předčasně, aby mohl zahájit svou uměleckou kariéru.
Více než 10 let spolupracoval s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem. Společně založili a účinkovali v Osvobozeném divadle, kde divadelně a satiristicky zpracovávali tehdejší společenské a politické otázky a problémy.
Před druhou světovou válkou, kdy se uzavírala československá divadla, byli Werich, Voskovec a Ježek roku 1938 nuceni odejít do exilu do Spojených států, kde Voskovec a Ježek zůstali po zbytek života. Jan Werich se však po pěti letech vrátil do Československa a navázal spolupráci s Miroslavem Horníčkem. Společně nastudovali hry, které Werich napsal s Voskovcem a snažili se je zasadit do politického kontextu jejich doby.
Jan Werich také spolupracoval s loutkářem Jiřím Trnkou psát moderní pohádky. Spolu s ním také vydal v roce 1960 knihu Fimfárum.
Jan Werich zemřel 31.10. 1980.
Fimfárum
Fimfárum je kniha devatenácti humoristických pohádek, kterou napsal Jan Werich a ilustracemi doplnil Jiří Trnka.
Příběhy stojí na přelomu mezi pohádkou a lidovým vyprávěním. Některé z nich mají rozsah anekdoty. Například: Líná pohádka, Splněný sen, Tři sestry a jeden prsten.
V jiných případech Werich upravil původní pohádky české (Královna Koloběžka První, František Nebojsa), anglické (Moře, strýčku, proč je slané?), arabské (O třech hrbáčích z Damašku) a ruské (O rybáři a jeho ženě).
Většina pohádek se vysmívá lidským nešvarům (lakota, chamtivost, nevěra, lenost…). V těchto příbězích se také vyskytují nadpřirozené bytosti a symbolika.
Příběhy z této knihy byly i filmově zpracovány, jak samostatně, tak i ve sbírce Fimfárum z roku 2002, 2006, tak i 2011.
Recenze
Fimfárum jako soubor dospělých pohádek považuji za skvost, co se týče Werichova strhujícího přednesu, překvapivých dějů, velké moudrosti, vtipu i kritiky a bohaté češtiny. Strašidelné loutky umocňují to, že se jedná o skutečný život a rozhodně to nejsou obyčejné pohádky na dobrou noc.
Z recenzí na ČSFD vyplývá, že pro některé diváky jsou zfilmované Werichovy příběhy oblíbené pořád jen díky tomu, jak je Werich vypráví, mnoho z nich však oceňuje strohé loutky a minimalismus jako dobře zvolené a vhodně rozvíjející původní vyprávění. Abych uzavřela problém se vzhledem loutek – mně osobně děsí, ale to skoro všechny loutky. Vzhledem k tomu, že příběhy míří na dospělé posluchače, zdá se mi logické, že film je pojat v tomto duchu také – tolik k loutkovým protagonistům.
Ačkoliv už ty příběhy znám pomalu slovo od slova nazpaměť, pokaždé, když je znovu slyším, musím o nich dál přemýšlet.
Hodnocení z internetu:
5/5 Databáze knih
4,6/5 4,6/5CBDB.cz
3/5 Pohádkozem
