Narozena jako Emilie Paulina Jindřiška Kittlová roku 26. února 1878 v Praze na Novém městě.
Byla dcera důlního podnikatelem, majitele realit a mecenáše českého umění, Emanuela Kittla.
Dětství a studium
Ema byla velmi nadaná, malovala, psala, učila se hře na housle a v osmi letech měla svůj první houslový koncert. Její hudební nadání pravděpodobně zdědila po své matce, která se profesionálně věnovala zpěvu. Zdálo se, že se Emilie stane nadanou houslistkou, ale později v jejích čtrnácti letech ji rodiče nechali učit zpěvu i manželů Thomase Loewa a Marie Loewe-Destinn. Ema ze začátku nebyla ve zpěvu nejlepší, ale postupem času, díky trpělivosti jejích učitelů se zlepšila a zpěv si oblíbila.
Jméno své učitelky si později zvolila jako umělecký pseudonym.
Později začala studovat na dramatické škole Národního divadla a její učitelka, herečka Otýlie Sklenářová-Malá, v ní objevila neobyčejný dramatický talent. Kromě toho projevovala Ema i nevšední talent literární, v době dospívání napsala řadu básní a divadelních her, z nichž tři byly uvedeny v pražských divadlech. Zpočátku nebylo jasné pro jakou dráhu umění se rozhodne, ale nakonec zvítězila láska ke zpěvu.
Ema a opera
Cesta na operní jeviště nebyla tak snadná. V roce 1897 se ucházela o angažmá v Národním divadle, byla však odmítnuta, stejně jako později ve dvou německých divadlech. V jednom ji dokonce doporučili, aby se opeře vůbec nevěnovala – prý nemá žádný hlas a je ošklivá. Naštěstí se Ema nevzdala, požádala o přijetí přímo v berlínské Dvorní opeře a roli dostala. Její první role byla v roce 1898 Santutzza Mascagniho Sedláku kavalírovi. Úspěch jejího vystoupení byl obrovský a pro ni po jejích předchozích nezdarech velice nečekaný. Berlínské obecenstvo a pruský královský si zcela získala v titulní roli Bitzetově Carmen. Díky tomu později působila v Paříži a v Londýně. V roce 1901 však vystoupila jako Carmen i v Praze a pro své neobvyklé pojetí Carmen byla přijata kritikou dost chladně. Přesto na Čechy nezanevřela, ke svému původu se hrdě hlásila a v rodné zemi trávila každou volnou chvíli. To ji však v Německu škodilo, proto využila angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde v roce 1908 vystoupila poprvé v opeře Verdiho Aidě. Téhož roku byla konečně doceněna i doma u příležitosti 500. představení Prodané nevěsty se stala čestnou členkou Národního divadla.
První světová válka a Ema Destinová
Válka zastihla i Emu Destinovu v Americe. Na jaře 1916 se rozhodla vrátit zpět do vlasti a učinila tak přes varování přátel, že by mohla být persekvována. Jako vlastenka byla jistě zapojena do protirakouského odboje. O její činnosti však chybí přesnější zprávy, neboli jsou zamlženy a zkresleny mnoha romantickými historkami a některým událostem z toho období existuje více verzí.
Byl ji odebrán cestovní pas a nemohla vycestovat, takže neměla možnost účinkovat v zahraničí, což způsobilo její problém s penězi. V průběhu války pořádala dobročinné koncerty, kde budil a neobyčejné nadšení nejen svým hlasem, ale i proto, že vystupovala opásána stuhou v národních barvách. Značný ohlas, který přerostl téměř do protirakouské demonstrace, mělo také její vystoupení ve Smetanově Libuši v Národním divadle roku 1917 a 1918. Po válce se Destinnová na čas vrátila do zámoří. Svět se však změnil, uznával jiné hodnoty a idoly, a tak, přestože její hlas byl i nadále stejně krásný a silná, nedosahovala zdaleka takových úspěchů.
Po roce 1921 se proto natrvalo vrátila do vlasti. Pohostinsky vystupovala v Národním divadle a zejména pořádala koncerty v Praze a na venkově. To způsobilo její finanční tíseň, díky závisti se pro ni nenašla možnost získat místo profesorky zpěvu na pražské konzervatoři, proto se nějaký
čas věnovala literatuře. Psala libreta k operám, hry pro loutkové divadlo, pokoušela se o poezii a napsala také dva romány. Úspěch nebyl bohužel nijak oslnivý, později se věnovala překladu, také bez odezvy. Jejím překladům se dostalo ocenění až mnohem později. V této době, kdy byla dost osamělá a značně zklamaná, se seznámila s mladým letcem Josefem Halsbachem a po krátké známosti se za něj provdala. Podobně jako její předchozí vztahy, ani tento nebyl moc šťastný. V manželství se objevily rozpory hlavně díky věkovému rozdílu, který činil dvacet let. Dále také byl problém odlišnosti povah, zájmů a vkusu. I když se manželé nikdy nerozvedli, stali se úplnými cizinci. Díky tomu Ema zatrpkla a byla často na svém zámku.
Umrtí
Zemřela po záchvatu mrtvice večer 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích. Teprve po jejím úmrtí byla konečně oceněna veřejností. V Praze jí uspořádali honosný pohřeb a pochovali ji po boku jiných slavných osobností na pražském Slavíně.
