Čtvrtletní písemka

Zadání

Vyberte ze dvou možností a napište vyprávění:

1. Představte si, že jste byli pozváni do nebeské cukrárny na setkání s J. A. Komenským, K. J. Erbenem a K. Čapkem. Na setkání máte jeden pozemský den. Vyprávějte, co jste zažili.
nebo

2. Představte si, že na vycházce potkáte J. A. Komenského, K. J. Erbena a K. Čapka. Přišli Vám sdělit, co máte v životě udělat pro český jazyk a náš národ. Budou s Vámi dvanáct hodin. Vyprávějte, co jste zažili. 

Jessica Bürgerová

Už když jsem viděla, jak vedle sebe sedí, bylo mi podivné, že zrovna oni spolu sedí u jednoho stolu. Musela jsem se k nim přidat a poslouchat jejich rozpravy a jiné poutavé myšlenky, které si sdělovali.

   Sedla jsem si mezi ně a poslouchala, nad čím zrovna přemýšlejí: „Budoucnost vidím v těch nejmladších. Máme je co učit. S dobrou pílí nás dokáží jen překvapit,“ řekl jako první Učitel národů a podíval se na štíhlého Karla Jaromíra Erbena, který si zrovna upravoval brýle na nose. „Velmi s vámi souhlasím,“ přikývl a ihned pokračoval: „Jako sběratel české slovesnosti jsem objevil plno příběhů, kde se děti staly obětmi a nedával se jim správný prostor. Taková polednice je toho myslím příznačným důkazem.“ Karel Čapek horlivě přikývl a bylo vidět, že má do debaty, taky co přihodit.  Napjal se a okamžitě započal. „Bez lásky nejde život žít. Rozpadne se jako domeček z karet. Přesně takto jsem přemýšlel v R.U.R.“ jen jsem přikyvovala a byla uchvácena, jak moc společného tito muži mají, jenže láskou a dětmi to zajisté nekončilo.

   Po nějaké době se Erben ozval a přinesl do debaty nové téma: „Myslím si, že ale nejlépe se všichni můžeme pobavit o našem národě. Jene, ty jsi to z nás měl rozhodně nejsložitější, ale myslím si, že i Karel do toho má, co říct.“ Těkala jsem očima z jednoho na druhého a bedlivě je poslouchala. „Máš pravdu, zažil jsem příkoří, ale i tak tento národ ze srdce miluji, vždy jsem dělal vše pro Čechy,“ odvětil Jan Ámos a jemně se pousmál, pak se podíval na Karla Čapka a pobídl ho, aby mluvil, jemným pohybem hlavou. „Rád jsem psal v našem krásném jazyce. Miloval jsem jakýkoliv rozhovor s mým přítelem Masarykem, nebo vymýšlení slov s mým bratrem. Jen ta válka mne velice zarmoutila. Josef skončil v koncentračním táboře a já, kdybych nezemřel, též.“ Odvětil skoro až smutně Čapek. Zbylí dva muži jen přikývli a po chvíli se Erben rozhodl, že má ještě taky, co říct. „Zasvětil jsem život lidem českého národa, překládal jsem příběhy mých dobrých přátel bratří Grimmů do českého jazyka a byl jedním z obrozenců. Tento národ nám všem hodně dal a nepřestane nikdy darovat tolik zkušeností. Myslím, že nám to dalo jako poznání sebe sama, nejen jako národu, ale hlavně jako lidí.“ „Ano! Přesně to jsem chtěl říct!“ Vyjekl radostí Komenský. „Můj Labyrint světa a ráj srdce není sice češství, ale rozhodně o poznání, ale řekl bych, že tohle máme společné všichni pánové. Rádi poznáváme!“   Byla jsem u vytržení z těch velkolepých debat, které tito muži mezi sebou bedlivě vedli. Zjistila jsem, jak moc jsou si podobní a jak moc velicí je každý z nich.

Nebeská cukrárna

Za chvíli začne den. Slunce začne svítat, tma šednout a měsíc se ztrácet z dohledu. Tuto krásu jsem si nikdy nedokázala plně užít. Každé ráno jsem přemýšlela, co mě čeká. Dnes jsem věděla jenom to, že jsem pořádně pozadu se vším, co potřebuji do Vánoc udělat. Slíbila jsem si, že ze dřeva vyřežu svícen, což je práce na dlouhou dobu. Potom potřebuju dodělat asi tak milion věcí, ale jediná věc, kterou jsem potřebovala, byl odpočinek, bohužel na ten mi už moc času nezbývalo. Únava mě pohlcovala. Přála jsem si dostat jenom jediný den, kdy po mě nikdo nebude nic chtít. Přišlo mi to nemožné. Z ničeho nic mě zasáhla nemoc. Myslela jsem si, že to nezvládnu, ale najednou jsem se objevila v říši snů.

   Ocitla jsem se na oblacích. Nohy jsem zabořila do příjemného mraku. Užívala jsem si klid. Necítila jsem bolest a tíhu toho balvanu starostí. Konečně jsem se podívala kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla. Po chvíli jsem si všimla papírku, který mi ležel u nohou. Bylo tam napsáno moje jméno. Pomalu jsem si ho zvadla a otevřela. Bylo tam napsáno:”Srdečně vás zveme do nebeské cukrárny u Komenského, Erbena a Čapka.” Byla jsem překvapená a do hlavy se mi vetřela otázka:”Kdo mě zve?” Rozhodla jsem se, že tam zajdu a zjistím to. V ten moment jsem si řekla:”Kde to vlastně je? Kolem mě je jenom nekonečné množství mraků.” Zkusila jsem zavolat:”Haló, je tu někdo?” Chvíli jsem čekala na odpověď, ale ta nepřišla. Nevěděla jsem, jak se tam dostat. Přemýšlela jsem, ale na nic jsem nepřišla. Znova jsem se podívala na tu pozvánku a nahlas jsem přečetla text, který byl v ní uveden:”Srdečně vás zveme do nebeské cukrárny u Komenského, Erbena a Čapka.”

   Slyšela jsem jemnou hudbu, která hladila mé uši. Otočila jsem se, abych zjistila odkud tato hudba vychází. Viděla jsem krásnou cukrárnu a užasle jsem koukala na toto klidné místo. Pomalu jsem došla ke dveřím. Nikoho jsem neviděla. Takovým tišším hlasem jsem zavolala:”Haló?” Nikdo se neozval a tak jsem to zkusila znovu trošičku hlasitěji:”Haló?” Nikdo, pořád nikdo, zoufale jsem zavolala po třetí a tentokrát pořádně nahlas:”Haló?” Uslyšela jsem jemný hlas a pomalu vešla dovnitř. Ze začátku jsem nikoho neviděla, ale pak jsem v koutku cukrárny zahlédla dvě postavy. Šla jsem k nim a při tom na ně zavolala:”Dobrý den, mohla bych se vás na něco zeptat?” Konečně došlo k nějaké reakci. Jedna z těchto postav se zvedla a otočila ke mně. Zahlédla jsem tuto postavu z blízka a poznal, že se jedná o muže a předpokládala jsem, že i tato druhá postava je muž. Podle mého odhadu tu však byl ještě někdo. Uslyšela jsem kroky a otočila jsem se, abych viděla odkud tyto kroky pochází. Viděla jsem třetího muže. 

   Než jsem se vzpamatoval a stihla se na něco zeptat, první muž promluvil: ”Já jsem Jan Ámos Komenský.” Udiveně jsem se na něj koukala. Do toho začal mluvit druhý muž: ”To je toho, já jsem Karel Čapek.” Zmateně jsem se koukala na všechny tři muže, ale poslední muž promluvil:” Nechte toho, máme zde návštěvu.” Najednou promluvil ke mně: ”Já jsem Karel Jaromír Erben.” Byla jsem překvapená, protože jsem si je představovala úplně jinak. Než jsem se stihla na cokoliv zeptat, Čapek promluvil: ”Pozvali jsem tě sem, protože jsme v tobě viděli potenciál. Na tomto světě je málo lidí, jako jsi ty. Z většiny lidí se stali roboti. Samozřejmě tak nevypadají, ale chovají se tak. Každý den poslouchají rozkazy šéfů, dělají věci, které je nebaví, ale ty sis přes to všechno udržela nějakou tu lidskost. Já jsem se narodil v roce 1890 a v této době jsme na tom nebyli dobře, ale oproti životu teď jsme se drželi docela dobře. Chtěl bych, aby jsi moje názory pokusila předat všem lidem na zemi a rozšířila moji hru R.U.R do světa.” Cítila jsem se smutně, když mi říkal, jak špatně na tom byli a jak špatně na tom jsme my. Zeptala jsem se, jestli mohu šířit i jiné jeho díla a on odpověděl: ”Samozřejmě, že můžeš a budu rád, když je rozšíříš. Například může rozšířit moje dílo jménem Bílá nemoc a určitě i další. Vím, že uspěješ. ” 

   Potom na to navázal Komenský: ”Souhlasím s Čapkem. Jsi výjimečná. Zjistil jsem o tobě, že nemáš ráda školu a taky vím, že to není kvůli učení, ale kvůli přístupu učitelů a dětí. Pozoroval jsem tě delší dobu. Co ti dělali bylo příšerné, ale dlouho jsi to vydržela. Chuť k učení tě držela, ale pak se toho na tebe sesypalo moc najednou. Učila jsi se o mně a víš, že mi říkají Učitel národa, ale moje techniky učení nechápou. Vím, že se ti líbil název mojí jazykové příručky Svět v obrazech a našla jsi si o tom nějaké informace. Pochopila jsi můj způsob výuky. A taky to, že škola hrou neznamená se pořád bavit. Takže tě chci poprosit, aby jsi tento způsob výuky zkusila prosadit do světa.” Hned mě přepadla myšlenka, že nevím, jak to udělat, ale měla jsem tu chuť a potřebu splnit jeho přání. 

   Erben povídal: ”Komenský i Čapek mají pravdu a ty jsi skvělá, ale vidím, že toho máš moc. Po přečtení básniček, kde jsi našla ponaučení, jsi cítila touhu zachovat se vždy správně, ale i když jsi zkoušela neříkat ošklivé věci nebo nedělat zoufalé věci, tak ti občas z únavy, vzteku a dalších emocí toto chování vylezlo na povrch. Moje básničky však byly psány jenom, abychom si na tyto věci dávali pozor. Nebylo to myšleno, aby jsi se potom psychicky trestala za to, že ti to ne vždy jde. Je dobré se nad tím zamyslet, ale určitě ti to nepůjde hned. Vytrvej a zvládneš to.” Než jsem stihla otevřít pusu a odpovědět, všichni tři byli rázem pryč. 

   Byla jsem zmatená a měla jsem spoustu otázek. Zkusila jsem zavolat, i když jsem tušila, že žádnou odpověď nedostanu: ”Haló?” Jak jsem si myslela, žádnou odpověď jsem nedostala. Opatrně jsem se odešla ven z cukrárny, uslyšela jsem takovou nepříjemnou hudbu. Došlo mi, že je to budík a probudila jsem se. Všechny poznatky, prosby jsem si zapsala a řekla si, že vše zkusím splnit a začnu s tím hned teď. 

Krásný den

Barbora Tabulková

Filip Franěk

Jednoho dne když jsem byl na vycházce v Praze, jsem uviděl dav a šel se podívat, co se děje.

Zjistil jsem, že dav tam byl protože J. A. Komenský, K. J. Erben a K. Čapek přednášeli co by lidé měli pro český národ dělat.

Nejdříve J. A. Komenský přednášel o školství.

Poté K. J. Erben mluvil o českém jazyce.
Pak mluvil K. Čapek o Technologii.

Tak hovor pokračoval ty dvě hodiny, co jsem přednes poslouchal.

Příští den jsem slyšel, že tak přednášeli asi 12 hodin než zmizeli a už znovu nebyli spatřeni.

Nikdy bych si nepomyslela, že dostanu takovou pozvánku. Jednoho večera jsem objevila zvláštní dopis na svém stole, psaný nádherným, starodávným písmem: „Zveme vás do nebeské cukrárny na jedinečné setkání s těmi, kteří obohatili českou literaturu i vzdělání – J. A. Komenský, K. J. Erben a K. Čapek.“ Dopis se zdál být snem, ale něco mi říkalo, že tohle není obyčejné pozvání. Rozhodla jsem se, že tam půjdu.

   Když jsem dorazila na místo, ocitla jsem se v nádherné cukrárně, která vypadala, jako by byla vytržená z pohádky. Vzduchem se linula vůně vanilky a čerstvého pečiva, a stoly byly pokryty těmi nejrozmanitějšími zákusky, jaké si jen dokážete představit. S obavami i vzrušením jsem se rozhlížela, až jsem uviděla tři známé tváře, které mě srdečně zvaly k jejich stolu.

   První, kdo se se mnou pustil do hovoru, byl Jan Amos Komenský. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představovala – jeho pohled byl plný moudrosti, a přitom z něj vyzařoval laskavý klid. Když promluvil, měl v hlase zvláštní sílu, jako by v každém slovu nesl staletí zkušeností. Vyprávěl mi o své touze po tom, aby se lidé učili celý život, a o své vizi školy, kde by vzdělání nebylo jen nudnou povinností, ale cestou k rozvoji každého jednotlivce.

   „Vzdělání je jako otevřená cesta,“ řekl mi, „každý na ní může najít svůj směr. Mým snem bylo, aby lidé pochopili, že se učíme nejen pro sebe, ale pro celou společnost.“

   Jeho slova mě zasáhla. Dívala jsem se na něj a přemýšlela, kolik odvahy musel mít, když se snažil změnit způsob vzdělávání. Bylo to, jako by mi radil, abych v životě nikdy nepřestala hledat nové vědomosti a vždy se dívala na učení jako na dobrodružství.

   Když Jan Amos Komenský domluvil, obrátila jsem se na Karla Jaromíra Erbena, který mě sledoval s lehkým, zasněným úsměvem. Jeho oči, jakoby viděly příběhy daleko za hranicí tohoto světa, působily laskavě, a přitom tajemně. Už když promluvil, cítila jsem, že jeho slova mají sílu vtáhnout mě do světa českých pověstí a lidových mýtů.

   „Příběhy jsou naším dědictvím,“ začal a jeho hlas zněl jako vzdálená ozvěna. „Sbíral jsem je, abych uchoval naši kulturu a zvyky. Každý z nich nese kousek našeho národa, kousek tajemna a lidské zkušenosti.“

   Mluvili jsme o jeho nejznámějším díle, Kytice , které pro mě odjakživa mělo zvláštní kouzlo. Erben mi vyprávěl, jak moc mu záleželo na zachování českých lidových příběhů a pohádek, protože věřil, že právě v nich se skrývá duše národa. Povzbuzoval mě, abych nezapomínala na své kořeny, abych si vždy pamatovala příběhy, které nás spojují s minulostí, a abych si vážila tradic, které nám zanechali naši předkové.

   Jeho slova ve mně zanechala hluboký pocit klidu a pokory. Vzpomněla jsem si na pohádky, které mi kdysi vyprávěla babička, a pochopila jsem, jakou sílu v sobě má naše lidová kultura.

   Nakonec se ke mně přisunul Karel Čapek, muž s jiskřivýma očima a širokým úsměvem. Na rozdíl od předchozích dvou autorů, jeho styl byl živý a uvolněný, jako by byl připraven kdykoliv zavtipkovat nebo se pustit do vášnivé diskuze.

   „Vidím, že miluješ dobrodružství,“ řekl s úsměvem a já jsem přikývla. Čapek mi začal vyprávět o své práci, o tom, jak se snažil přinášet lidem pohled na moderní svět, ale také varovat před jeho nebezpečími. Bavili jsme se o jeho hře R.U.R. a o jeho představách robotů, které se staly předzvěstí technických změn, které nyní prožíváme.

   „Neboj se přemýšlet o budoucnosti,“ poradil mi. „A neboj se klást otázky. Když se budeš ptát, najdeš v sobě odvahu hledat pravdu, i když bude nepohodlná.“

   Jeho slova mě inspirovala. Čapek mi ukázal, že psaní není jen o vyprávění příběhů, ale i o tom, že máme moc ovlivňovat společnost, přinášet nové myšlenky a klást otázky, které nás vedou k zamyšlení.

   Když náš čas v nebeské cukrárně skončil, s pocitem vděčnosti jsem se loučila s každým z nich. Bylo to setkání, které mě hluboce inspirovalo a dodalo mi nový pohled na českou literaturu a její význam. Každý z těchto velikánů mi dal část své moudrosti – Komenský mě povzbudil, abych se vždy učila, Erben mě přiměl vážit si tradic a Čapek mi ukázal sílu kladení otázek.

   S jejich slovy v srdci jsem opustila cukrárnu, obohacená o zážitek, který mi připomněl, že literatura není jen něco z minulosti – je živá a neustále se proměňuje s každým, kdo ji čte a vytváří.

Nováková Kateřina

   Šla jsem na procházku do starého parku a ptala se, co může každý udělat pro český jazyk, co může každý udělat prospěšného českému národu.

Připojil se ke mně jeden vážně vyhlížející pán. Šli jsme mlčky ve stínu vzrostlých lip.

Po chvíli se k nám připojil další muž. V očích měl odhodlání, ale ani on nepromluvil.

O kus dál vstal z lavičky pán, kterého jako by něco trápilo a už jsme šli ve třech.

   ,,Přemýšlíš?“ prolomil ticho první pán.

   ,,Ano,” odpověděli jsme všichni tři, já i dva zbývající pánové. 

Pán, který se zeptal, se usmál: ,, To je dobře. Bez přemýšlení se člověk nikam nedostane.”

   Zase ticho.

,,Zrovna dnes jsem přemýšlela nad tím, že ze všech knih, které jste napsal, bych si chtěla prohlédnout tu která shořela, ten obsáhlý slovník,” pronesla jsem směrem k prvnímu pánovi, k Janu Komenskému, neb nikdo jiný to být nemohl.

,,A proč zrovna tuto knihu bys chtěla vidět?” vlídně mě oslovil ten velký učitel.

,,Prý ten slovník obsahoval i hovorové výrazy a nářečí,” vysvětlovala jsem, ,,Myslím si, že je třeba uchovávat a hlavně žít a mluvit jazykem v plném jeho rozsahu a velikosti,” snažila jsem se vyjádřit svůj pocit, že je třeba celistvost. Obrátila jsem se na druhého muže, na Karla Erbena – vždyť on shromažďoval právě tu živou, nespoutanou formu češtiny, když chodil po vsích a sbíral tu ryzí podstatu jazyka: po generace předávanou řeč.

   Ten utrápeně vypadající pán, Karel Čapek, se na mě usmál.

,,Co byste poradil mně, nebo obecně dnešním lidem, co dělat, aby čeština neupadala? Přebíráme tolik anglosaských výrazů a zjednodušujeme náš krásný jazyk,” pohlédla jsem zase na pana Erbena. ,,Někdy mi připadá, že nemáme dost hrdosti. Mluvila jsem se staršími lidmi, okolo osmdesáti – devadesáti let a je to něco docela jiného než dnešní lidé. Oni opravdu znají svou vlast, mají ji rádi takovou, jaká je a chtějí pro ni to nejlepší, chtějí abychom my to zlepšili. A stejně jako češtinu znají lidi a jak to v životě chodí – dokonce mají velmi dobrý přehled o současných událostech, ale zároveň znají minulost. Jenže je nikdo neposlouchá, nikoho nezajímají… Ale to jsem odbočila. Zdá se mi, že se my Češi dobrovolně ponižujeme a snažíme se vměstnat do takové pozice, aby se to líbilo někomu jinému, nějakému cizímu státu.”

  ,,Určitě sama tušíš, že to nejde jinak, než začít sama u sebe. Myslím, že jinou radu nepotřebuješ. Pojďme si chvíli sednout a porozprávíme si třeba přímo o tobě,” zamířil pan Komenský k malému stavení pokrytému psím vínem.

   Seděli jsme v útulném altánku na lavicích kolem stolku.

U stolu vedle sebe seděli tři pacifisté, muži, kteří žili pro druhé a každý z nich ztělesňoval něco velkého. Učitel Komenský toužil po míru a vzdělání, navrhoval způsob vzdělání, aby lidé dosáhli díky tomu takového stavu, že nepáchají násilí a nevedou válečné spory, místo toho se vzdělávají a míří jen k větší a větší dokonalosti. Karel Erben byl součástí krutého násilí, kdy byla snaha zabít český jazyk –  a on se proti tomu postavil s láskou a vírou v češtinu a opravdu se mu podařilo spolu s dalšími češtinu udržet naživu. Karel Čapek se snažil lidi varovat a trpěl kvůli lidské touze po válce a násilí. 

   Dívala jsem se na ty tři velké osobnosti, které se zdály tak obyčejné, a přemýšlela, jestli se lidstvo někam posunulo od dob sedmnáctého století a jestli ano – pak jakým směrem?

Nevěděla jsem.

Ale věděla jsem, že člověk nemusí být neobyčejný a mít nadschopnosti hrdinů, aby dokázal něco velikého.

  ,,Myslíš si, že ty sama toho děláš málo?” vytrhl mě z úvah pan Čapek a zadíval se mi do očí, nebo spíš až do hloubi duše.

,,Myslíte, že někdy člověk může udělat dost?” odpověděl mu pan Komenský, jehož vlastní život byl tak naplněn skutky, obzvlášť v oblasti vzdělávání, školství a výchově, že těžko si představit lepší využití lidského života.

,,Snažím se,” špitla jsem zamyšleně.

,,Nic víc člověk udělat nemůže, ale neměl by se nikdy snažit o nic menšího,” rázně pronesl pan Čapek, který obětoval svůj život v pokusu sdělit naléhavé myšlenky skrz svou tvorbu a nakonec se utrápil, protože na sobě cítil tíhu trápení příliš mnoha lidí, celého národa.

  Zbytek setkání si vybavuji jako v mlze, ale od tohoto okamžiku vím, že jsme toho probrali ještě spoustu zajímavého. A důležitého. Ale to záleží na tom, co je důležité…?

   Ti muži toho tolik vykonali, ale vezmeme si my z toho něco? Vždyť přešli tolik překážek a úskalí – posměch, smrt blízkých, výhružky, ztrátu svých děl, vyhnanství, nepochopení a tak dále – A proč vlastně? Stojí za to, abychom se nad jejich myšlenkami, nad jejich odkazem zastavili a zamysleli. 

Krásný den

Claudi

Vycházka, kde jsem potkala J. A. Komenského, K. J. Erbena a K. Čapka.

Jednoho krásného dne jsem se rozhodla projít po Šimkových sadech. Poprvé za podzim začalo svítit sluníčko a krásně hřát. Tento pocit si budu pamatovat do konce života, protože jsem potkala tři české velikány. Podívala jsem se a nemohla jsem uvěřit vlastním očím: „Je to opravdu J. A. Komenský, K. J. Erben a K. Čapek“? Přiběhla jsem za nimi a s velkou ctí jsem řekla: „Dobrý den, je mi potěšení vás potkat v mém rodném městě.“ Trojice se usmála a Karel Čapek řekl: „My jsme přijeli navštívit Karla sem do Hradce, chceš se připojit a popovídat si s námi? Zajímá nás jak to máte vy mladí s českým jazykem a naším národem, třeba něco zjistíš.“ Souhlasila jsem a šli jsme se všichni projít.

Jan Amos Komenský se mě ptal, jak jsem byla vychovávána a jakým způsobem se teď ve školách učí. Řekla jsem mu detaily a on mi dal radu, ať se děje cokoliv, tak se mám snažit furt žít v kráse českého jazyka. Říkal mi, že to jako mladý neměl vůbec jednoduché. Studoval v Přerově a poté byl vysvěcen na kněze. Velmi dbal na výchovu dětí, jak doma, tak ve škole. Nelíbilo se mu, jak byly nastavené školy a velmi usiloval o to, aby se školní systém změnil. Byl jeden z největších pedagogů, spisovatelů, filozofů a myslitelů. Poté byl vyhnán a umřela mu celá rodina. Teď žije klidný život v Amsterdamu a přijel se sem jenom podívat. Karel Jaromír Erben mi říkal, že studoval v Miletíně a nad tím jsme se pozasmáli, protože to je asi 10 minut od mého bydliště. Řekl mi, že byl jeden z národních obrozenců, kterým se podařilo vybojovat český jazyk tím, že sbíral konverzace, písničky, básničky a příběhy starších lidí a snažil se a povedlo se mu zachránit náš český jazyk. Napsal hodně knih a hlavně moji oblíbenou Kytici. Já jsem s údivem poslouchala příběhy pánů a hodně jsem se zamýšlela a uschovávala si vše do paměti. Byl to velký spisovatel, básník, archivář a pohyboval se i v právnické oblasti. Řekla jsem: „Jste opravdu i teď velká osobnost“. Karel Čapek řekl: „To opravdu byl“. Čapek začal vyprávět svůj životní příběh. Jako malý chodil do základní školy v Úpici, na gymnázium v Hradci Králové a jako univerzitu měl vystudovanou Filozofickou fakultu v Praze. Měl bratra Josefa. Karel byl novinář, spisovatel, filozof a Josef byl spíš malíř a byl více graficky založený, ale také psal knihy a byl to velký spisovatel. Karel Čapek v novinách byl proti politice v jeho době a začali mu chodit výhružné zprávy. Jeho bratr byl zavřený v koncentračním táboře, kde také umřel a Karel se teď trápí a nevypadá to s ním vůbec dobře. Bojím se, že se i utrápí k smrti.

Byla jsem s pány 12 hodin a do konce života na to nezapomenu. Dozvěděla jsem se mnoho věcí, které si s sebou ponesu do konce života.

S pozdravem, 

Terka Náhlovská

Dominik Král 

   Bylo to neuvěřitelné setkání, které se mi navždy vrylo do paměti. Jako bych cestoval přes bránu času nebo lucidně snil a ocitl se ve společnosti tří velikánů české historie.

   Společně jsme vyrazili na dvanáctihodinovou procházku, během které mi každý z nich sdělil své vize a rady pro budoucnost českého jazyka a národa. 

   Začal pan Komenský, který měl hluboký, klidný hlas a v očích mu hořelo nadšení a vášeň pro vzdělání.

   „Naučit se jazyk a předávat jej s láskou je klíč k pokroku národa,“ řekl. Upozornil mě na důležitost metody výuky, a nejen pro děti, ale pro všechny, kteří touží pochopit a porozumět světu a vzájemně si rozumět. 

   Podle něj měl každý Čech, bez ohledu na věk, právo na kvalitní vzdělání, protože právě to je cesta k národnímu obrození. Představil mi svou vizi školy, která není jen o předávání informací, ale o rozvoji lidskosti.

  Pak přišel na řadu Erben, který vyzařoval auru plnou tajemství a vážnosti. 

   Zeptel jsem se ho: „Co pro Vás znamená Český jazyk“ 

  „Jazyk je nejen nástrojem komunikace, ale také nositelem historie a kultury.“ Odpověděl s klidným hlasem.

   Když mi začal vyprávět o tom, jak jeho sbírka Kytice zrcadlí hluboké kořeny české tradice a jak je důležité, abychom nezapomínali na mýty, pohádky a legendy, které jsou součástí naší identity, pochopil jsem, jak pozitivně ovlivňuje vývoj našeho jazyka, kultury, naší vlast a naše duše. Povzbuzoval mě, abych se snažil hledat krásu v českých slovech, a přitom nezapomněl na jejich sílu.

   A nakonec Karel Čapek, s jeho jasným a otevřeným pohledem na svět, nám ukázal, jak se jazyk musí vyvíjet.

   „Jazyk není jen nástroj minulosti, ale také nástrojem budoucnosti. Musíme ho přizpůsobovat, ale nikdy nesmí neztratit to, co je v něm podstatné,“ říkal s vážností Karel. 

   Vysvětloval mi, jak se jazyk odráží ve vědě, technologiích, politice a každodenním životě, a jak je důležité, abychom se nebáli nových výrazů. Doporučoval mi, abych se soustředil na to, jak zachovávat jazyk ve své čistotě, ale zároveň jej neuzavíral do minulosti, ale i přizpůsobil modernímu světu.

   Prochazka se chýlila ke konci a z nás se stali skuteční přátelé, kteří sdíleli své názory a inspirovali se navzájem. Každý z těchto velikánů mi ukázal, jak důležité je zachovávat a rozvíjet český jazyk, ale také aktivně přemýšlet o tom, jak ho můžeme chránit a předávat budoucím generacím.

   Z této procházky mi zůstala v srdci jeden moc důležitá a silná myšlenka.

Český jazyk není jen soubor slov, je to lávka mezi naší minulostí a budoucností. Je na nás jak ji budeme udržovat, budovat a chránit.

Literární slina – Jolana Perničková

   „Neuvěříš, co ten pes zase provedl!“ vykřikla jsem, jakmile jsem vstoupila do domu. Byla jsem udýchaná, protože jsem celou cestu domů běžela za svým psem. Můj pes Percyval je francouzský buldok. Sice je považován za malé plemeno, ale sílu má jako býk. Když se zapře do vodítka, připadám si jako tažená parním válcem a nezbývá mi než se snažit mu stačit.

   Když jsem Percyho odpoutala z vodítka, stáhl uši a radostně odběhl pozdravit mou maminku. Ta ho pohladila a zeptala se mě: „Copak se zase stalo?“

  Sesunula jsem se na sezení v chodbě a začala si sundávat boty a bundu. Ještě ke všemu jsem na sobě měla zašpiněné tepláky, taková ostuda!

   „Kde bych měla začít?“ zamyslela jsem se. „Myslím, že to začalo tak, že mě Percyval zatáhl až do parku u jezera. Je pěkně podlý, většinou ho sotva donutíme, aby se zvedl z gauče, ale když se mi náhodou nechce ven, protože je tam zima a prší, pak ožije a šel by klidně i na túru! Když jsem ho pustila z vodítka, uviděl v mlze nějaké osoby a hned se za nimi rozeběhl. Byla jsem pomalejší, takže jsem je neochránila od jeho zablácených pacek a slin.“

„Ale ne,“ bědovala maminka. Náš pes nejenže hodně slintá, on navíc vždy udělá to nejhorší, co může v danou chvíli udělat. Nespočítala bych, kolikrát už na někoho samou radostí skočil, otřel si do něj packy a chudák člověk byl po příchodu domů zralý na zalezení si do pračky. „Budeme někomu platit čistírnu?“

   „To ne, ale možná je to dokonce horší,“ povzdechla jsem si. Maminka vykulila oči. „Víš, kdo to byl? Ti lidé? Tak za prvé Jan Ámos Komenský. Ano, ten Komenský. Já se hned začala omlouvat a chystala se Percyho odtáhnout, ale jim se Percýk nejspíš zalíbil, takže ho porůznu drbali, zatímco diskutovali. Postávala jsem opodál, když tu se na mě Komenský z ničeho nic otočil a řekl: „Děvenko, kolik je vám let? Myslíte, že by se vám lépe studovalo, kdyby bylo v roce období, kdy byste si mohla dát pauzu od vyučování a vše, co jste se naučila, mohla nechat uležet?“

   Řekla jsem, že ano, že by to bylo fajn a Komenský se otočil na pána po své pravici.

   „Vidíš, Karle, já ti to říkal. Myslím, že to zavedu,“ prohlásil. Tehdy jsem si poprvé všimla, že tím druhým pánem je Karel Čapek!

   „Ale Jene, společnost takto upadne! Školství je jedno z míst, kde nesmíme dělat ústupky. Vzdělání je to nejdůležitější v životě každého člověka,“ protestoval Karel Čapek.

   „Myslím, Karle,“ řekl Komenský, „že máš pravdu. Společnost nejspíš jednou opravdu upadne, ale bude to ještě horší, pokud nezkvalitníme výuku. Škola je dílna lidskosti, kdež lidé mladí a suroví bývají ku přijetí plných pravých obrysů vzdělávání, aby nezůstali pařezy, nýbrž stali se živými obrazy Boha, tvory Tvůrci nejpodobnějšími.“

   Čapek se zamyslel, pokrčil rameny a nakonec prohlásil: „Stejně si to uděláš podle sebe.“

   „Možná to bude podle mě, ale pro můj užitek to nebude, bude to pro naše děti. Naši budoucnost,“ usmál se Komenský.

   „Slzička mi téměř ukápla, Jene,“ ozvala se třetí postava, která si doteď opřená o vrbu něco rychlými tahy zapisovala do notesu.

   „Už to máš, Karle?“ opáčil Komenský a ignoroval předchozí poznámku. I druhému muži říkal Karel, což mi někoho připomnělo. A představ si, maminko, skutečně to byl on! Karel Jaromír Erben, jehož pohádky jsi nám čítávala každý večer!

   „Ano,“ odpověděl Komenskému spokojeně Erben. Z kapsy vyndal pišingr a nabídl jej Percyvalovi. Ten po něm hned skočil a oslintal Karlu Jaromíru Erbenovi nohavici. Erben si z toho ale nic nedělal.

   „Atmosféru k první části básně už mám načerpanou, takže se můžeme přesunout do hospody a prodiskutovat, jaké pomůcky pro vraždu popravením může vlastnit takový vodník,“ pokračoval.

   Karel Čapek mírně zaúpěl. „Proč jsou kolem mě samí takoví blázni? Tenhle si bude zkoušet vraždu, aby věděl, jak ji popsat, Komenský si bude místo výuky hrát a můj bratr si ještě ke všemu pořídil neposedného psa, který mě neustále otravuje. Prý aby načerpal literární inspiraci – Josef, ne ten pes. Ach ach, vážně se potřebuji napít,“ postěžoval si.

   „Tak jdeme, je nejvyšší čas,“ kývl hlavou Erben. „Mějte se hezky, slečno.“

   „Čas je největší síla života,“ pronesl Čapek a také mi pokynul na rozloučenou.

   Poslední zbyl Komenský. „Mějte se krásně, slečinko. Užije si procházku. Tělo nechť každodenní své hýbání má!“

   Nevěděla jsem, co říct, tak jsem vykoktala jen rozloučení a přání hezké dne. A právě tehdy když tato trojice mizela v mlze, jsem si toho všimla: Percýk se v průběhu jejich rozhovoru musel otřepat…“

   „Ne,“ vyhrkla moje maminka. Teď už dobře věděla, co se přihodilo, protože našeho psa znala.

   „Ale ano,“ kývla jsem smutně hlavou. „Percyval se otřepal, sliny mu odletěly na všechny světové strany a všichni tři schytali přímý zásah. Jan Ámos Komenský, Karel Jaromír Erben a Karel Čapek teď chodí po městě s Percyvalovými slinami na kabátech!“

Hezký den,

Jolanka

Příběh o setkání s významnými autory

Když jsem byl malý kluk, tak jsem chodíval s maminkou k rybníku nedaleko našeho domova krmit kachny. Jednoho letního dne o několik let později jsem šel k tomuto rybníku se svými dětmi. Když jsme přišli, posadil jsem se na lavičku a řekl jsem dětem ať si jdou hrát. Jak jsem tam tak seděl a rozhlížel jsem se po okolí, všiml jsem si o kousek dál tří mužů. 

   Zeptal jsem se sám sebe: „Odkud je jenom znám?“ A pak jsem si uvědomil, že to jsou naši významní autoři Jan Amos Komenský přezdívaný „Učitel národů,“ Karel Jaromír Erben a Karel Čapek. Hned jsem se k nim rozeběhl, ale když jsem k nim doběhl a chtěl jsem je oslovit, zarazili mě. Jan Amos Komenský se na mně podíval a řekl mi: „Maxmiliáne, tak jsme tě přeci jen našli.“ Podivil jsem se, jak je možné, že mě znají. Karel Jaromír Erben mi začal vysvětlovat, proč mě znají a proč zrovna mě hledali. Když mi to pověděl, tak jsem si myslel, že si ze mě dělají srandu. Řekl jsem jim: „To jste si nemohli najít někoho jiného?“ Jakmile jsem tedy pochopil, že si mě vybrali za nějakým účelem, tak jsem tedy poslouchal, co mám udělat. Karel Čapek mi řekl: „Musíš se stát učitelem, aby jsi vzdělával naše budoucí mladé generace, aby náš národ byl, co nejlepší.“ 

   A tedy začal jsem studovat a dělal jsem vše proto, abych byl dobrý učitel. Když jsem nastoupil do své první práce, říkal jsem si, jestli jsem udělal dobře. Ale teď vím, že to byla skvělá volba. Vyprávím dětem o těchto třech skvělých autorech a o mém setkání s nimi. Kytice, Bílá nemoc a Labyrint světa a Ráj srdce jsou nezapomenutelnými díly a často probíraná ve škole. Takže nebýt setkaní s těmito autory, nikdy bych nezačal dělat to, co mě teď baví. 

S přáním hezkého dne

Filip Dolejš

   Byla jsem pozvána do nebeské cukrárny s J. A. Komenským, K. J. Erbenem a K. Čapkem. Povídali jsme si všech různých věcech, s Karlem Čapkem a Karlem Jaromírem Erbenem jsem probírala, jak zlepšit moje básně a psaní. K. Čapek říkal, že za jeho mládí nastoupil do tajného studentského debatního spolku, kvůli čemu ho vyhodili ze školy. Jak byl spolu s jeho bratrem Josefem byli redaktoři Národních listů a jak po asi třech letech kvůli neshodám s šéfredaktorem. Říkal, jak se pravidelně vídal s prezidentem Masarykem a jak navštívil i E. Beneše.  K. J. Erbena jsem se ptala o jeho procesech při psaní Kytice. Povídal i o svém životě, nikdy jsem nevěděla, že se narodil jako jedno z dvojčat. Říkal, že neměl moc silné zdraví. Pak se na chvíli tak pozastavil a byl ticho, vypadal zamyšleně, tak jsem se ho zeptala nad čím přemýšlí, odpověděl: “No to víš, skoro všichni moji sourozenci zemřeli velmi mladí.” Tak jsem mu odpověděla: “To nevím, já to nezažila. To je mi moc líto.” A nějak jsme nadále pokračovali v konverzaci o tom jak studoval práva a jak ho seznámení s Františkem Palackým posunulo k zaměstnáním co byla blíže k jeho zájmům. “Pracoval jsem jako sekretář Českého muzea a od roku 1851 jako archivář města Prahy a byl jsem pomocníkem Františka Palackého,” v tom mu skočil do řeči Jan Amos Komenský a začal vyprávět něco úplně od tématu. Vyprávěl o tom, jak musel se svou ženou a dětmi opustit jejich bydliště v roce 1621, což pro mě bylo šílené, protože to bylo tak dávno. Vzpomínala jsem na rok 2021 a ta myšlenka, že to je 400 let od sebe mě i trošku vyděsila. 

   Vyprávěl nám o svojí manželce a pak o její smrti na mor, a že byl vlastně ženatý třikrát. Po této části konverzace jsme se shodli, že se budeme bavit spíše o pozitivních věcech, co zažili než o těch tragických nebo nějakým způsobem špatných. Najednou K. Čapek a J. A. Komenský spustili o jejich cestování do různých zemí. K. Čapek řekl: “Napsal jsem i cestopis jménem Cesta na sever. Byl jsem v Dánsku, Švédsku a dokonce jsem navštívil i Norsko.” Hned jak to dořekl J. A. Komenský začal: “Já jsem byl i v Polsku! V Anglii i v Nizozemsku, v Amsterdamu, tam jsem pak i do konce života zůstal. Chtěl jsem se vrátit zpět, ale pak už se nějak naděje ztratila.”  K. J. Erben říkal, že nikam moc necestoval, jen po České republice, ale že mu to nevadilo. 

   K. Čapek ještě spustil o svém bratrovi a jak spolu psali povídky a dramata, jako např. Zářivé hlubiny, Devatero pohádek a dramata jako Ze života hmyzu a Lásky hra osudná. Byl to moc krásný den a dozvěděla jsem se spoustu věcí o nich a jejich životech.

Ať se Vám líbí,

Eva Večeřová

   Dnes Vám budu vyprávět něco naprosto neuvěřitelného. S největší pravděpodobností se i stane, že mému vyprávění nebudete věřit. Naprosto Vás chápu a nebudu Vám to mít za zlé, jelikož jsem já sama tomu nemohla uvěřit. Budu Vám vyprávět, jak jsem strávila čas s J. A. Komenským, Karlem Čapkem a Karlem Jaromírem Erbenem.

   Jako obvykle jsem šla do mé oblíbené kavárny. Jako obvykle jsem si objednala svůj oblíbený nápoj. A jako každou jinou návštěvu, jsem se chystala usadit na mém obvyklém místě. Ale co jsem v tu chvíli viděla! To bylo naprosto neobvyklé! U stolu kde pravidelně sedívám, už jak se patří se vší elegancí seděli tři muži. Jan Amos Komenský, Karel Jaromír Erben a Karel Čapek. Vedle nich bylo poslední volné křeslo, a tak jsem si řekla, že takové věci se nestávají každý den a že to půjdu využít.

   “Dobrý den.” Pozdravila jsem nesměle. Koukli na mě a Jan Amos Komenský mi s úsměvem odpověděl: “Nu dobrý den milá slečno. Jen se k nám posaďte.” S radostí jsem se tedy posadila a hned jsem se pokračovala dál: “Můžu se Vás zeptat? Jak to, že jste tady? Každý z jiné doby a společně v době, ve které nežil ani jeden z Vás.” Vzájemně se na sebe usmáli a s lehkostí mi vysvětlili, že se takhle čas od času scházívají a společně diskutují nad svými poznatky a myšlenkami. 

  “V tuto konkrétní chvíli jsme se zabývali tím, jak je na tom svět teď, jestli mě chápete.” Dodal Karel J. Erben. Souhlasem jsem mu odpověděla: “Ano, samozřejmě, chápu. Určitě to musí být pro Vás pro všechny velice zajímavé. Dívat se jak svět kráčel dál bez Vás, ale svým způsobem stále s Vámi.”

   “Přesně tak. To například já. Já jsem nakonec i spokojen s tím co jsem zvládl. Sice jsem toho chtěl dosáhnout víc, ale i tak toho bylo dost. I bez znovu dokončení mého latinsko – českého slovníku. Teď to vidím. Co jsem pochopil ze svých poznatků, tak se ve školách učí dle mých metod a knih. Učitelé učí své žáky na příkladech, tak aby to pochopili. Přesně jak jsem se snažil já. Dokonce tu je i svoboda náboženství. Já Vám povídám, je to radost.”  Odpověděl mi s úsměvem Jan Amos Komenský.

   “No máte pravdu. Je to hezké.” Přitakal mu Karel J. Erben a pokračoval: “Já bych řekl, že jsem se svými snahami během Českého národního obrození taky uspěl. Pamatuji si, jak jsem chodíval po domech a ptal se lidí ohledně starých tradic a příběhů, které si vyprávěli. Všechno bylo mezi lidmi přenášeno napříč generacemi ústně a já to sepisoval. Teď už jsou ty tradice hezky sepsány a dokonce různorodě umělecky zpracovávány. Lidé je znají jako své boty. Existuje již i spousty nových českých slov. To dělá radost zase mně. ”

   Hned na to se do diskuze přidal Karel Čapek: “To když je řeč o nových slovech, tak to já mám radost, jak hezky se uchytilo to moje, které jsme vymysleli s bratrem. Robot.” To jsem se přidala: “Ano, to je pravda. Slovo robot je používáno celosvětově.” Vzápětí ještě Karel dodal: “Jen si myslím, že by si teď lidé měli stále dávat čím dál tím větší pozor na to, jak s nimi naloží. To už jsem však zmiňoval za svého života. To mě také překvapilo, jak rychle se to vyvíjí. Je to opravdu pozoruhodné.” “Máte pravdu. Jde to rychle. Opravdu důležité je, aby jsme s novými vynálezy nakládali se zodpovědností.” Odpověděla jsem mu na to. 

   Tímto duchem jsme vedli i zbytek našich konverzací. Přiznávám se, že všechny myšlenky, které jsme si vzájemně vyměňovali, byly vážně obohacující a vedly nás k dalším úvahám a otázkám. Bylo moc hezké, že i napříč jiných dob, jsme si v rozhovoru všichni rozuměli a bylo to jako bychom mezi sebou ten rozdíl neměli. Ovšem až na různé míry znalostí.

Ať se Vám líbí

Magdaléna Kokaislová

V parku s Komenským, Erbenem a Čapkem

Bylo to jedno z těch jarních odpolední, kdy je vzduch čerstvý a všechno voní. Šel jsem se projít do parku, ale ani ve snu by mě nenapadlo, co tam zažiju. Jak jsem si tak kráčel mezi stromy, uviděl jsem tři muže, kteří mi připadali nějak povědomí. Když jsem se podíval blíž, došlo mi, že přede mnou stojí Jan Amos Komenský, Karel Jaromír Erben a Karel Čapek! Vypadal jsem asi dost překvapeně, protože se usmáli a hned mi vysvětlili, že se mnou chtějí mluvit o českém jazyce a co pro něj můžu udělat.

Komenský promluvil jako první. „Jazyk je základ našeho národa,“ řekl. „Pamatuj, že čeština je naše spojení s minulostí a že vzdělání je brána k moudrosti.“ Řekl mi, jak důležité je mít úctu k jazyku a učit se, protože vzdělání je něco, co nám nikdo nevezme.

Pak se slova ujal Erben. „Naše příběhy a pohádky jsou naše dědictví,“ řekl. „Jsou to příběhy, které si máme předávat dál.“ Zdůraznil, že i když se možná někomu staré příběhy zdají nudné nebo nepotřebné, právě v nich je skryta moudrost našich předků. „Neboj se číst, a nejen moderní věci,“ řekl. „Najdeš tam mnohem víc, než čekáš.“

Nakonec promluvil Čapek, který se na mě díval trochu jinak – jako kdyby chtěl vědět, jestli jeho slova opravdu pochopím. „Laskavost a pravda,“ řekl, „to jsou věci, které udržují svět pohromadě. Jazyk může být zbraní, ale může být i nástrojem, jak pochopit ostatní a najít s nimi společnou řeč.“

Celý den jsem s nimi strávil v parku a naslouchal tomu, co mi říkali. Když se loučili, poděkoval jsem jim za jejich rady. Cestou domů jsem přemýšlel o tom, co mi každý z nich řekl. Pochopil jsem, že čeština není jen jazyk, kterým mluvím, ale že v sobě nese historii, kulturu a hodnoty, které bych měl dál předávat.

S přáním hezkého večera

Jakub Šrotýř 

Eliška Kameníčková

To byl dneska ale den! Všechno začalo docela nevinně. Ráno jsem se jako obvykle vzbudila při zazvonění budíku. Jenže jsem si neuvědomila, že dnešní vyučování začíná vyjímečně dřív. Jsou totiž dušičky a tak jsme si jako třída odhlasovali, že bychom raději vstali brzy a skončili dřív. Mně to vlastně bylo docela jedno. Dušičky jsou pro mě stejné jako každý jiný den. Upřímně dávám přednost tomu, zavzpomínat si na své zesnulé blízké kdykoli během roku a ne na jeden určitý den.

   Měla jsem co dělat, abych vůbec stihla začátek vyučování. A v tomto duchu pokračoval celý zbytek dne. Když mi v hlavě konečně zazvonil imaginární zvoneček značící konec vyučování, byla jsem už úplně zničená. Nelíbila se mi představa hory úkolů, kterou se budu muset prokousávat celé odpoledne. Doufala jsem, že budu mít volno, ale tohle bude další studijní maraton.

   Řekla jsem si, že bude lepší tvrdnout nad úkoly v mé oblíbené cukrárně s šálkem čaje a lahodným dortíkem, než se s tím mořit doma mezi neustále houkajícím morčetem a dupajícím králíkem.

   Sbalila jsem si batoh, hodila na sebe bundu a vyrazila.

   Počasí skvěle odráželo mojí náladu. Temné mraky na nebi hrozily, že se každou chvíli roztrhnou a pustí na zemi nepříjemný a hlavně ledový liják. Fučel studený vítr a neustále mi shazoval kapuci z hlavy. Už jsem se nemohla dočkat, až budu konečně v teple voňavé cukrárny.

   Došla jsem na nároží a srdce se mi na chvíli zastavilo. Vzpomněla jsem si, že se majitelka cukrárny paní Karamelková minule mezi řečí zmínila, že na dušičky bude asi zavřeno. Byla už jsem tak blízko, že nemělo cenu se otáčet. Třeba se můj dnešní řetězec smůly konečně přetrhne.

   A opravdu. Když jsem přišla na náměstí hned mou pozornost upoutala rozsvícená okna cukrárny. Radostí jsem si poskočila a spěchala dovnitř.

   Za pultem stála neznámá žena, ale mile se na mě usmívala. Byla to starší buclatá paní s vlasy staženými do úhledného drdolu. Byly úplně sněhobílé, až se skoro zdálo že jakoby září. Trochu to připomínalo svatozář, kterou mívají svatí na obrazech v kostele. Na nose ji seděly brýle se zlatými obroučkami. Sálala z ní laskavost a klid. Nikam nespěchala a já si mohla dát s výběrem na čas a u toho se začít rozmrazovat.

   Všechno vypadalo nádherně, až se mi v puse začaly sbírat sliny. Nemohla jsem se rozhodnout. Mám si dát křehký jablečný závit posypaný moučkovým cukrem a vonící vanilkou nebo malé borůvkové koláčky s nadýchaným krémem? Koneckonců je přece podzim. Dám si štrůdl a velký hrnek teplého čaje s medem a citronem.

   Objednala jsem si a posadila se k jedinému volnému stolku, který byl zrovna u okna. Když jsem se podívala ven, zjistila jsem, že jsem to stihla právě včas. Venku se ženili všichni čerti. Není divu, že je tu tak narváno.

   Paní s milým úsměvem mi brzy přinesla na tácku štrůdl a čaj. Stejně byl ještě horký, tak jsem si vytáhla úkol z českého jazyka na téma “ Život J. A. Komenského, K. Čapka a K. J. Erbena”.

   “ Jako by se k tomu dalo napsat něco nového a neotřelého.” Pomyslela jsem si mrzutě.

   Aby toho nebylo málo, oslovil mě nečekaně neznámý hluboký klidný hlas: “ Dobré odpoledne mladá dámo, nerad Vás vyrušuji. Smím se zeptat, zda na někoho čekáte a pokud nikoli, mohu si se svými přáteli přisednout? “

   Vzhlédla jsem a uviděla vysokou štíhlou postavu postaršího muže s nemoderním sestřihem a podivným vousem ve tvaru kozí bradky. A to co měl na sobě zrovna také nevypadlo z časopisu o nejnovějších trendech. Jakási černá kutna podobná mnišské a legrační malá čepička na hlavě. Vzdáleně mi někoho připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout koho.

   Chvíli jsem na něj užasle zírala a pak neschopna slov jemně přikývla na souhlas.

   Muž pokynul někam do nitra cukrárny a přisedl si. Jeho přátelé se objevili brzy poté. Jako první se šel šedovlasý muž s přísným výrazem a s mrožím knírem. Na nose měl drobné brýle ladící se staromódní broží ve tvaru kytice na klopě saka. Následoval jej mnohem mladší muž elegantně oblečený opírající se o hůlku. Asi měl potíže s chůzí. Všichni trochu vypadali jako herci, kteří si jen tak mimochodem odskočili z jeviště uprostřed divadelní hry pojednávající o dávné minulosti.

   Snažila jsem se jich nevšímat. Měla jsem ještě spoustu práce a civět na ně by bylo dosti neslušné. Ale klid, který jsem tak doufala, že tu najdu, mi nebyl dopřán. Muž v čepičce se ke mně otočil a zeptal se: “ Copak to píšete, mé dítě?”

   Už jsem slyšela o opuštěných starých lidech a jejich potřebě si s každým povídat. No, brzy bude advent, udělám alespoň dobrý skutek.

   “ Píši domácí úkol z literatury o J. A. Komenském, K. J. Erbenovi a K. Čapkovi a vůbec nevím, kde mám začít.”

   Muž se usmál a podíval se na své přátelé. Ten nejmladší s melancholickým výrazem a hůlčičkou se zhluboka nadechl a začal vyprávět:

    “ Shodou okolností se já a mí přátelé o tyto osobnosti zajímáme. Mohli bychom si společně o nich popovídat, aby jsi zjistila, že to není až taková nuda.”

    S radostí jsem souhlasila. Třeba mě to někam posune. Začal muž s čepičkou.

   “ Bylo to už docela dávno v království Českém. Doby byly velmi neklidné. 16. století nebylo nic pro citlivé povahy. O tom by ti mohl Jan Amos Komenský vyprávět. Když dostudoval školu v Přerově, odešel se dále vzdělávat do ciziny. Byl silně věřící s stal se knězem Jednoty Bratrské. Cítil, že jeho posláním je předávat vědění těm nejmladším, tedy dětem. Stal se pedagogem a začal se zasazovat o to, aby do školy mohly chodit i dívky a vůbec všechny děti bez ohledu na původ. Také chtěl, aby tam chodily rády a to se neslučovalo s tehdejšími praktikami bití a tělesných trestů. A když už tam děti chodily, aby věcem, které se učí porozuměli. Po bitvě na Bílé hoře musel kvůli své víře uprchnout z království Koruny české. Uchýlil se do polského Lešna. Zde naneštěstí shořelo mnoho jeho knih. Sklonek svého života strávil v holandském Amsterdamu, kde trávil dny výčitkami, že nedokázal udělat víc. Také doufal, že se jednou vrátí do Čech. To se mu však nepovedlo. Navzdory svým výčitkám po něm nakonec zůstala díla, která jsou i dnes obdivována. Napadá mě zmínit Labyrint světa a ráj srdce nebo Svět v obrazech.”

   Odmlčel se a upil doušek mátového čaje. Slova se ujal muž v brýlích:

   “ Já bych ti mohl vyprávět něco o Karlu Jaromíru Erbenovi. Ani za jeho života nebyla doba lehká. 19. století vládla snaha o obrození a podporu českého jazyka a národa. A Erben se do tohoto boje pustil s velkým zapálením. Vyskytoval se ve společnosti mnoha významných a inspirativních tvůrců, například Boženy Němcové, K. H. Máchy nebo F. Palatského. Jeho vášní se staly lidové básně, písně a pohádky. Jejich sbíráním strávil celý život. Určitě jsi už zaslechla o sbírce jeho básní nazvané Kytice. Nejznámější je asi Polednice či Vodník. Na to, že jsou tyto díla tak stará, pořád si zachovala své kouzlo a oblibu mezi čtenáři.”

   Do řeči mu skočil nejmladší muž.

   “ Je mi líto, pane kolego, ale čas kvapí a rád bych něco pověděl i já. Zbývá nám již jen Karel Čapek. Ani ten nežil v pokojné době, ač to tak z počátku vypadalo. Narodil se sice ještě za monarchie, brzy se však dočkal převratných změn. Kvůli svému zdravotnímu stavu se vyhnul službě v první světové válce. Krátce se radoval ze vzniku samostatné Československé republiky, mračna se však začala stahovat s nástupem A. Hitlera k moci. Po smrti jeho přítele a prezidenta T. G. Masaryka začal být národem pronásledován za šíření svých protinacistickým a pro mírových myšlenek. Národ však nebyl jeho jediným pronásledovatelem. Znelíbil se také gestapu a ani jeho zdraví mu nepřálo. Zemřel mlád na zápal plic několik měsíců před tím, než si pro něj přišlo gestapo. Jinak by asi skončil stejně jako jeho bratr Josef, který zemřel při pochodu smrti. S bratrem si byl velmi blízký a prvotní tvorba bylo společná. Zanechal však i mnoho svých děl. Možná jsi viděla některou z jeho divadelních her, například R.U.R., Matka či Ze života hmyzu.”

   Začalo se stmívat. Dopila jsem již vychladlý čaj, poděkovala za příjemnou společnost a šla domů konečně napsat úkoly.

   Když jsem si otevřela učebnici literatury, abych si dohledala nějaké detaily, ustrnula jsem. Z fotografie na mě shlížel muž s čepičkou z dnešního odpoledne. Pod ní byl nápis Jan Amos Komenský- učitel národů. Rychle jsme si nalistovala i zbylé dva spisovatele a mé podezření se potvrdilo. Setkala jsem se i s nimi. Jak je to možné?

   Dodnes nevím, asi to souviselo s tajemnem a kouzlem dušiček. Kdo ví, koho potkám příští rok.

Bížová Sabina

V sobotu brzy ráno mi před oknem přistála sněhově bílá sova. V zobáčku svírala zlatou obálku se třpytivým lemováním. Ani na okamžik jsem nezaváhala a pustila sovu z mrazivého podzimního rána ke mně do pokoje. Po otevření obálky na mě vykoukl zdobený, krasopisně napsaný dopis. Jen co jsem začala číst úhledné řádky, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. V tomto tajemném dopise se totiž ukrývala pozvánka do nebeské cukrárny, kde mě měla čekat zvláštní návštěva. Honem jsem se chtěla jít nachystat, když v tom se dopis celý rozzářil a jako kouzlem mě přenesl na ono tajuplné místo. Najednou jsem stála v bílých střevíčkách a světle růžových šatech na měkkých obláčcích. Připadala jsem si jako ve snu, a to jsem ani jsem netušila, co vše mě ještě čeká.

 Nervózně jsem otevřela honosné křišťálové dveře, které vedly do provoněné cukrárny. Promnula jsem si několikrát své ospalé oči, protože se mi zdálo, jako bych u stolu zahlédla J. A. Komenského, K. J. Erbena a K. Čapka. A to by přece nebylo možné! Jako omráčená jsem přistoupila blíž a ke svému obrovskému údivu zjistila, že se mé oči nemílý. J. A. Komenský mě zdvořile pozdravil a pobídl mě, abych si k nim přisedla. Hned za ním se mi chtěli představit i zbylí dva pánové, já je ale zastavila: “Vždyť já přece vím, kdo jste!” Jen se usmáli a dodali, že mě rádi vidí. Konverzace plynula a já se dozvěděla, že na tohle kouzelné setkání mám jeden celý pozemský den. V hlavě se mi začali hromadit nejrůznější dotazy, ale ke stolu přistoupila milá dáma s andělskými křídly, která nám nabídla jídelní lístek. Ptáte se, co asi nabízejí v nebeské cukrárně? No, mají tu sněhové vločky s cukrovou polevou, nadýchané obláčky s kokosovou, jahodovou nebo meruňkovou náplní, zlaté dešťové kapky se šlehačkou, ovocné košíčky s duhovým kořením, mlhové věnečky a spoustu dalšího! Já se rozhodla začít právě s ovocnými košíčky, duhové koření jsem koneckonců ještě nikdy neměla. Postupně jsme se všichni dali do jídla a já začala našim třem významným pánům klást všemožné otázky. J. A. Komenského jsem se nejprve zeptala, co říká na naše české školství a zda je stále podle jeho představ. K. J. Erbena, zda ještě píše poezii a jestli by mi něco nového nepřečetl. A K. Čapka jaké to je psát tolik nadčasová díla a poté vidět, jak moc se promítají do současnosti.

 Zatímco dobrot v nebeské cukrárně stále ubývalo, mých otázek ani přinejmenším. Kdykoliv jsem dostala další odpověď už se mi hlavou honilo stovky nových otázek. Bohužel slunce pomalu zapadalo a přicházel čas se rozloučit. Vyjádřila jsem své obrovské díky všem třem pánům. Byl to jeden nejkrásnějších dnů, které jsem kdy zažila. Dostala jsem tolik odpovědí, ale snad ještě více otázek. Avšak duhové koření a sněhové vločky už mi tekly i ušima, takže bylo opravdu načase vyrazit zpět domů. Zamávala jsem ještě naposledy na rozloučenou a s velkým úsměvem a slzami v očích se opět ocitla ve svém pokoji. Tohle byl opravdu neuvěřitelný zážitek! 

Lukáš Kössl

Jak jsem potkal Karla Jaromíra Erbena, Jana Amose Komenského a Karla Čapka

Jednou tak jdu na procházku, když potkám nějakého člověka, který vypadá úplně jako Jan Amos Komenský. Pozdravím a on odpoví: „Dobrý den, já jsem Jan Amos Komenský“. Já odpovídám, že skutečně vypadá jako Komenský. On však trvá na tom, že skutečně je sám Komenský. Když se ho zeptám jak to možné, když Komenský žil již v šestnáctém století. On však odpověděl, že smrtí život nekončí. Smrt znamená pouze přechod z říše lidí do říše pohádek. Možná, že by se čtenář divil, proč do říše pohádek. Je to proto, že tento Komenský nebyl duchem skutečného Komenského, nýbrž fiktivní postavou podle něho vytvořenou. Byl to Komenský z učebnic dějepisu a českého jazyka a literatury. Prozradil mi, že vlastní kouzelný plášť, kterým může cestovat mezi říší pohádek a říší lidí. Odpověděl jsem, že nejspíš viděl pohádku Arabela a ať přestane říkat nesmysly. On však zareagoval, že k interakci mezi říší pohádek a říší lidí dochází při každém dobrovolném činu, protože to, co existovalo pouze ve fantazii se stává skutečností, a že mi ukáže říši pohádek. Někoho možná napadne, že všechno, co se učí ve škole, přece není lež. Lži se skutečně ve škole nevyučují, ale čím je minulost dávnější, tím jsou informace méně přesné. Souhlasil jsem tedy a on mě vzal pod svůj plášť, zapnul knoflík a už jsme byli v říši pohádek. Ta se dělila na říši pohádek pro děti, kde sídlily bytosti z dětských pohádek, a říši pohádek pro dospělé, kde se odehrávaly všechny fiktivní příběhy, ještě neuskutečněné záměry, nezdařilé plány i lži. Tu jdeme po louce a potkáme Karla Čapka, rovněž toho fiktivního. Zeptali jsme se, jestli bychom mohli navštívit některé postavy z jeho děl. On odpovídá, že zde v říši pohádek můžeme vidět skutečně funkční utopii, kterou za svého života kritizoval. Navštívili jsme například stát s fungujícím komunismem, rasistickou společnost, v níž jsou všichni šťastní a nižší rasy ochotně slouží vyšším a podobné systémy, které kdy kdo vymyslel. Erbena jsme ale dlouho nepotkali, a tak jsem si už myslel, že zadání nesplním. Jak jsem, tak nad tím přemýšlel, moje představa se v říši pohádek stala skutečností, takže jsem zadání nakonec přece jen splnil.

Milá paní učitelko,

zasílám vám čtvrtletní písemnou práci.

Setkání s velikány české kultury: Co mám udělat pro český jazyk a národ?

Když jsem vyšela na svou každodenní procházku, netušila jsem, že se stanu svědkem něčeho, co by člověk čekal spíš v hádce nebo v nějakém tajemném snu. Na jednom z příkrých zalesněných svahů jsem náhle potkala tři muže, kteří na první pohled vypadali jako obyčejní poutníci, ale jakmile jsem oslovil, ucítil jsem, že tito lidé jsou zcela výjimeční. Byli to Jan Amos Komenský, Karel Jaromír Erben a Karel Čapek, tři velikáni české kultury, kteří přišli, aby mi sdělili, co mám v životě udělat pro náš jazyk a národ.

Úvod do setkání

Komenský, oblečený v tradičním dlouhém kabátě a klobouku, na mě pohlédl laskavým, ale zároveň soustředěným pohledem. Karel Erben, se svou zádumčivou tváří, držel v rukou knihu, která mi připomínala nějakou starou sbírku pohádek či básní. A Karel Čapek, v elegantním obleku, měl ve tváři zamyšlený výraz, jako by už věděl, co se bude dít. Z jejich pohledů bylo jasné, že přišly z jiného časového období, ale jejich poselství bylo věčné. Chvíli jsme stáli mlčky, jakoby čekali, kdo začne mluvit jako první.

Komenský

Komenský promluvil jako první. „Vždyť český jazyk je klíčem k tomu, aby národ přežil a vzkvétal,“ řekl. „Bez vzdělání, bez soustavného učení a předávání moudrosti nemůže národ rozšířit svou kulturu ani svou identitu. Učitelé, školy, knihy – to je to, na čem záleží. Musíte se zasazovat o to, aby i v těch nejvzdálenějších koutech země mělo dítě možnost se učit česky a poznávat svou vlast. Vzdělání není luxus, ale základní právo každého člověka.“

Z jeho slov jsem vnímala respekt k práci učitelů a roli, kterou vzdělání hraje ve formování národa. Můj úkol tedy byl jasný – podporovat vzdělávací systémy a využívat o to, aby každý měl přístup k jazyku.

Erben

Poté promluvil Karel Jaromír Erben. Jeho hlas zněl, jako by vyprávěl nějakou temnou pohádku. „Jazyk je nejen nástroj komunikace, ale i nositel tradic a příběhů,“ řekl. „Český jazyk je plný krásy a tajemství, ale je také ohrožený. Musíte chránit jeho krásu a čistotu. Zachovávejte lidové písně, pohádky a verše, které jsou srdcem národa. Nebojte se jazyka, který dává hlas těm, kteří byli vždy mlčícími pozorovateli. Pište, zpívejte, mluvte česky.

Čapek

Nakonec promluvil Karel Čapek, který měl v očích kombinaci optimismu a hlubokých obav. „Jazyk je obrazem společnosti,“ řekl. „Pokud se jazyk stává chudým a zjednodušujícím, je to znak toho, že se společnost uzavírá do sebe. Musíte se zasazovat o to, aby jazyk byl živý, bohatý a schopný reflektovat všechny složitosti světa, ve kterém žijem

„Ne

Čapkova slova tím, jak důrazně zaujal mě o vztahu jazyka a moderní doby Ukázal mi, že jazyk není jen záznamem minulosti, ale živým nástrojem pro vyjádření současného světa. „Využívejte jazyk k vyjadřování nejen krásy a poezie, ale ik vyjádření kritiků, rozumových argumentů, i protestů proti nespravedlnosti,“ nabádal. „Jazyk, který se přizpůsobuje novým podmínkám.

Jeho slova ve mně zanechala hluboký dojem – jazyk je totiž nástrojem, který má nejen krásu, ale i moc. A je na nás, abychom ho využívali s vědomím, že slova mají sílu nejen tvořit, ale i ničit. Moje úkoly tedy zahrnovaly nejen uchovávání a předávání jazyka jako kulturního dědictví, ale i jeho rozvoj tak, aby byl schopen reagovat na změny a výzvy současnosti.

Závěr

Po hodinách, během kterých jsme diskutovali, naslouchali si navzájem a sdíleli naše názory, pochopila jsem, jak důležitý je český jazyk pro naši národní identitu. Komenský mi ukázal, jak vzdělání spojuje národ, Erben mě upozornil na potřebu chránit tradici a jazykovou krásu, Čapek mě povzbudil k tomu, abychom udržovali jazyk živý a relevantní pro současnost. Každý z těchto velikánů mi jiný, ale důležitý úkol – a to pečovat o jazyk, o jeho bohatství, o jeho schopnosti reagovat na moderní svět, ale také o jeho hlubokém spojení s naší historií a národní duší.

Od tohoto setkání jsem si uvědomila, že moje odpovědnost vůči českému jazyku a národu není pouze teoretická, ale praktická. Měla bych se podílet na šíření vědomostí, podporovat jazykové bohatství a chránit kulturní dědictví, abychom neztratili to, co nás dělají výjimečnými.

S úctou,  

Ami Feyer