Počátky amerického hudebního stylu country sahají až do konce osmnáctého století, ale populárním se stal teprve ve dvacátých letech dvacátého století. Nejčastěji v něm můžeme slyšet kytary, bicí, housle a další strunné nástroje jako jsou banjo nebo pedal steel. První country zpěváci pocházeli z jihu nebo amerického středozápadu, takže se do country propsaly i jižanské tóny. Pro zpěváky country jsou typické nakřáplé hlasy, což je jedním z bodů, v nichž se country odlišuje například od popové hudby. Country písně obvykle vyprávějí o lásce, milostných zklamáních, tvrdé práci, životních zkouškách a osobní hrdosti. Značná část z nich jsou balady, což jsou písně, které přímo vyprávějí nějaký příběh. K úspěchu country hudby pak přispěl i vznik rozhlasových stanic, které často cílily právě na venkovské posluchače, mezi nimiž bylo country jeden čas nejoblíbenější.
Mezi jedny z nejvýznamnějších a zároveň prvních country umělců patří Jimmie Rodgers. V roce 1928 ho proslavila píseň „Blue Yodel N. 1 (T for Texas)“ a jódlování v ní, které se pro něj stalo charakteristické. Zemřel brzy poté, v roce 1933 a pouhých pětatřiceti letech, ale zanechal velký odkaz. Ne nadarmo se mu přezdívá Otec country a několikrát byl uveden do Síně slávy country hudby, což je nejvyšší ocenění, jakého může country zpěvák dosáhnout.
Dalším velice populárním umělcem tohoto žánru byl Johnny Cash. Jeho písně jako „Cocaine Blues“, „Big River“, „Cry, Cry, Cry“ nebo „I Walk the Line“ se stali legendárními, stejně jako jeho vlastní romantický příběh s June Carterovou, zpěvačkou z country kapely Carter Family, který byl ovlivněný i jeho nespoutaným rockerským životem (na toto téma mohu doporučit životopisný film Walk the Line z roku 2005). Johnny je dodnes nejmladším hudebníkem uvedeným do Síně slávy country hudby.
Z dám musím kromě June Carterové určitě zmínit i Dolly Parton, které se přezdívá Královna country. Její kariéra začala až v druhé polovině dvacátého století a trvá dodnes. Jejími nejznámější hity, které jistě znají i ti, kteří o country jinak ani nezavadí, jsou skladby „Jolene“, „9 To 5“ nebo „Here You Come Again“. Letos je jí sedmdesát devět let.
Dollyinou současnicí byla i Lorette Lynn se svou řadou hitů „Hey Loretta“, „Blue Kentucky Girl“ a „I’m Honky Tonky girl“. Osmnáctkrát byla nominovaná na cenu Grammy, třikrát ji vyhrála a zaznamenala ještě spoustu dalších úspěchů. Zemřela před třemi lety.
Country mám opravdu ráda, takže vybrat jen pár umělců je těžké, ale nad další zpěvačkou jsem nemusela váhat ani chvilku. Je jí Tracy Chapman, dnes šedesáti jedna letá dáma, která svými texty dokázala chytit za srdce nespočet posluchačů. Neprožila zrovna ukázkové dětství, vyrůstala v chudobě, čelila rasovému napadání a i kytaru si musela půjčovat ve škole, protože si nemohla dovolit vlastní. I to se podepsalo do jejích písní, z nichž nejznámější (a má nejoblíbenější) je „Fast Car“. Vždy vystupovala jen s kytarou, v džínách, košili a svým neuvěřitelným hlasem, a přesto dokázala odzpívat jedinečný a nezapomenutelný koncert. Potvrdilo se to i minulý rok, když si ji zpěvák Luke Combs, který nazpíval coverovou verzi jejích „Fast Car“, pozval na své vystoupení na udílení cen Grammy v roce 2024. Celý sál zpíval s nimi a na Tracy bylo vidět, jak si uvědomuje, že se na ni ani po letech v ústraní nezapomnělo.
V country jsou zkrátka příběhy, které nikdy nezemřou a lidé se s nimi dokáží ztotožnit i po desítkách let. Mám na něm nejradši právě prostotu (ano, například u Dolly Parton je to diskutabilní, ale přesto si myslím, že v porovnání s mnohými dnešními zpěváky není zase tak extravagantní), s jakou se zpěváci a kapely prezentují, a za níž se skrývají obrovské emoce a um.
