
Dobrý den,
posílám Vám svou práci na téma Nesmrtelnost. Zpracovala jsem toto téma formou scénáře.
Nesmrtelnost
Postava č. 1
Postava č. 2
Pánský salonek se dvěma křesly. Oba muži kouří doutníky a jen spolu tráví volnou chvilku.
POSTAVA č. 1
S elánem a nadšením.
Povězte mi, co si myslíte o nesmrtelnosti? Nebylo by skvělé, kdybychom měli nepřeberné množství času a nemuseli se hnát strachem, že něco stihneme, něco na druhou stranu zase ne? Ta těžkost rozhodnutí, co budu moct stihnout a co ne. Nebylo by to pak jednodušší a svobodnější?
POSTAVA č. 2
S lehkým úsměvem se obrátí ke svému kolegovi.
Příteli, nesmrtelností se zabývalo již tolik lidí a myslitelů před námi a jak vidím, ta touha je v současnosti stále přítomná.
POSTAVA č. 1
Podpořen pokračuje s nadšením.
Něco na tom tedy musí být, nemyslíte?
POSTAVA č. 2
Rozvážně odpovídá.
Něco určitě, ale záleží z jakého úhlu pohledu se na to díváte. Jen jako první, jsem si vzpomněl na nám známého Gilgameše a jeho osobní boj za nesmrtelností. Na jeho příkladu si můžeme uvědomovat jak silně tato touha hýbe světem a námi samými. Nezapomeňme ale, na co Gilgameš přišel. On sám se honil za nesmrtelností, jako mnozí z nás, ale na své cestě přišel na jeden z důležitých faktorů. Nesmrtelnost nemusí spočívat jen ve fyzické podobě naší osoby, ale v našich slovech a činech, které děláme a tvoříme jimi náš život. To, jak ovlivňujeme naše okolí a jak se necháváme ovlivňovat i my sami.
POSTAVA č. 1
Chvíli přemýšlí a dál rozvíjí svou myšlenku.
No ano, ale co kdybychom k těmto činům, které po nás zůstávají a zanechávají po nás nesmrtelný odkaz, měli ještě více času. Více času něco vytvořit. Více času působení na společnost a lidi v ní?
POSTAVA č. 2
Takhle to zní lákavě, chápu vás, příteli. Avšak mám takový dojem, že i kdybychom měli nekonečno času, tak bychom akorát vše odkládali a říkali si, že máme spoustu času k tomu něco vytvořit a udělat. Nežili bychom naplno přítomností a začali bychom být otrávení z toho nepřeberného množství času před námi.
Chvíle pauzy a prostoru k zamyšlení.
Znám několik lidí a řekl bych, že to nejsou ojedinělé případy, kteří stáli blízko smrti a byli tímto způsobem i blízko okamžiku, kdy jejich smrtelnost měla pominout. Písek v přesýpacích hodinách se měl dosypat. A právě v tomto okamžiku se natolik vzchopili a právě realita a uvědomění smrtelnosti je hnalo kupředu, aby si vážili svého života, jelikož každý život je darem, aby začali žít přítomností a nečekali na nějaký moment, který jim má odstartovat jejich plnohodnotný život. Paradoxně uvědomění smrti jim pomohlo uvědomit si jejich vlastní život.
POSTAVA č. 1
Zamyšleně přikyvuje
Je pravda, že spoustakrát i dnes, když víme, že nejsme nesmrtelní si smrt jen zřídkakdy uvědomujeme a odkládáme vše kolem nás na dobu neurčitou, i když nemůžeme vědět, kdy nastane ten náš okamžik, kdy se písek dosype.
POSTAVA č. 2
Přikyvuje.
Přesně tak, a proto bych se v případě možnosti nesmrtelnosti bál, že naše životy nebudeme už vůbec žít naplno, budeme brát život jako samozřejmost a vše budeme jen odkládat a odkládat.
POSTAVA č. 1
Přesto.
Zamyšleně přechází sem a tam.
Kdyby takový okamžik přece jen nastal, a upřímně si řekněme, že je to více než možné, myslíte si, že by se nesmrtelnost mohla být zneužívána jako spousty jiných věcí? Že by ji chtěli dosáhnout lidé bohatí a mocní, jen, aby si své bohatství a moc udrželi? Že by chtěli vytvořit novou skupinu dokonalých a nesmrtelných lidí?
POSTAVA č. 2
Navazuje a přitom odpovídá už trochu rozrušeně
Určitě. Skvělá poznámka, příteli. Bohatí a mocní lidé, kteří hýbou světem budou vždy mezi námi a kdyby zde byla možnost být nesmrtelným, věřím, že by mnoho lidí této možnosti chtěla využít, ať už k dobrému, nebo ne.
POSTAVA č.1
S lehkým úsměvem, ale zároveň trochu posmutněle
Ano, vždyť já sám jsem byl hned zlákán touto vyhlídkou nekonečného žití.
POSTAVA č. 2
Pokračuje v předešlém toku myšlenek. Lehce rozhořčeně.
Zároveň je dost možné, že by se člověk stavěl do pozice toho, který má právo rozhodovat o životech ostatních. Ale kde by to právo vzal? Co by ho přimělo myslet si, že je víc než ostatní, aby o nich rozhodoval? To přece není nic víc, než povyšování se nad ostatní!
POSTAVA č. 1
S povzdechem.
Ano, to bude další z důvodů, domnívám se. Nezbývá nám tedy nic jiného, než trpělivě čekat, co nám budoucnost přinese a snažit se změnit přístup k životu u sebe samých. Nečekat a žít naplno už teď. Protože kdo ví, kdy jindy budu mít tu příležitost.
Přeji hezký den,
Magdaléna Kokaislová
_______________________________

Svět, který na mě zapomněl
Nevím přesně, kdy jsem přestala stárnout. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Člověk si přece každý den nestoupne před zrcadlo a nezkoumá, jestli se náhodou nezměnil. Jenže potom uběhlo deset let, dvacet, padesát. Lidé kolem mě měli vrásky, šedivé vlasy a děti, které byly najednou starší než oni sami, když jsem je poznala. Já vypadala pořád stejně.
Zpočátku mi to připadalo jako docela dobrá věc. Nemusela jsem přemýšlet nad tím, co nestihnu. Říkala jsem si, že mám čas na všechno. Můžu se naučit další jazyk, procestovat svět nebo se konečně pustit do věcí, které jsem pořád odkládala. Když mi někdo řekl, že život je krátký, skoro jsem se tomu smála.
Začala jsem si psát deník. Nejdřív jen tak, abych měla nějakou zábavu. Zapisovala jsem si, co se ten den stalo, kam jsem šla a s kým jsem mluvila. Později jsem si začala schovávat i obyčejné věci. Účtenky, staré fotografie, dopisy. Věci, které by ostatní dávno vyhodili.
Jednou jsem si přečetla zápis starý skoro sto let. Psala jsem v něm o malém knihkupectví na rohu ulice, kam jsem chodila každé úterý. Pamatuju si, že tam vždycky voněla káva a starý papír. Majitel znal moje jméno a jednou mi dokonce půjčil knihu, i když jsem u sebe neměla peníze.
Knihkupectví už dávno neexistovalo. Na jeho místě stála skleněná budova a lidé kolem mě chodili se sluchátky v uších, aniž by se rozhlédli. Zvláštní bylo, že jsem si dokázala vybavit tu vůni, ale už jsem si nemohla vzpomenout na obličej člověka, který tam pracoval.
To se začalo stávat častěji.
Po několika staletích už svět vypadal úplně jinak. Změnila se města, jazyky i způsob, jakým lidé žili. Některá místa, která jsem kdysi znala nazpaměť, zmizela. Jiná zůstala, ale připadala mi cizí. Občas jsem potkala někoho, kdo mi někoho připomínal, a na chvíli jsem měla pocit, že jsem zase doma. Pak ten člověk promluvil a já pochopila, že jsem se spletla.
Jednoho večera jsem si sedla ke stolu a otevřela nejstarší deník, který jsem měla. Chtěla jsem si přečíst o svém dětství. Našla jsem zápis o narozeninách, které jsem kdysi slavila s rodinou. Věděla jsem, že ti lidé pro mě museli hodně znamenat. Psala jsem o nich s takovou láskou, že mě překvapilo, jak málo si z nich pamatuju.
Znala jsem jejich jména. Věděla jsem, kde jsme bydleli. Dokonce jsem měla fotografii, na které jsme stáli všichni vedle sebe. Ale nedokázala jsem si vybavit jejich hlasy. Nevěděla jsem, jak se smáli, jak se tvářili, když byli naštvaní, ani jaké to bylo, když mě někdo z nich objal.
Zavřela jsem deník a dlouho seděla potmě.
Druhý den jsem začala číst další zápisy. Potom další. Doufala jsem, že se mi vzpomínky vrátí, když si všechno připomenu. Místo toho jsem měla pocit, jako bych četla cizí život. Jako by někdo našel moje zápisníky a rozhodl se napsat příběh o člověku, kterého nikdy nepoznal.
Tehdy jsem poprvé dostala strach.
Ne ze smrti. Tu jsem vlastně nikdy pořádně nepoznala. Bála jsem se, že jednoho dne zapomenu úplně všechno. Že už nebudu vědět, odkud pocházím, co jsem měla ráda a proč jsem se kdysi rozhodla zůstat na světě.
Začala jsem si psát nové zápisy. Každý den jsem zaznamenávala, co jsem dělala, co mě potěšilo a co mě naštvalo. Psala jsem si jména lidí, které jsem potkala, a snažila se zachytit i maličkosti, které mi připadaly důležité. Doufala jsem, že tentokrát si všechno uchovám.
Jednoho rána jsem otevřela deník a našla na první stránce větu, kterou jsem si tam napsala už dávno.
Jestli někdy zapomenu, kdo jsem, ať mi tyhle stránky připomenou, že jsem tu opravdu žila.
Dlouho jsem na tu větu koukala. Poznala jsem svůj rukopis, ale nepamatovala jsem si, že bych ji někdy napsala. Venku začínalo svítat. Za oknem se probouzel další den a někde v dálce někdo zavolal na druhého člověka. Ten zvuk mi byl povědomý, i když jsem nedokázala říct proč.
Otevřela jsem čistou stránku a vzala do ruky pero. Chvíli jsem přemýšlela, co bych měla napsat. Pak jsem se rozhodla, že začnu jednoduše. Dnes ráno jsem se probudila. Venku pršelo. Měla jsem hlad a chtěla jsem si uvařit kávu. Zastavila jsem se. Připadalo mi to směšné. Po tolika letech, po všem, co jsem viděla a zažila, jsem měla na stránce jen pár obyčejných vět.
Přesto jsem je tam nechala.
Možná jsem si už nepamatovala, kým jsem bývala. Možná jsem jednou zapomněla i na všechno, co jsem napsala. Ale v tu chvíli jsem seděla u stolu, cítila vůni kávy a slyšela déšť za oknem.
A alespoň v tu chvíli jsem věděla, že jsem tady.
Viki
________________________________

Úvod
Pro starověké Egypťany nebyla smrt definitivním koncem lidské existence, ale přechodem do jiné podoby bytí. Cílem pohřebních rituálů bylo zajistit, aby zesnulý mohl pokračovat v existenci i po smrti. Posmrtný život si Egypťané nepředstavovali jako nehmotný ráj. V mnoha jejich představách šlo o pokračování života, který člověk znal ze světa živých. Ideální posmrtný svět byl však dokonalejší, bez nemocí, hladu a dalších nedostatků pozemského života.
Aby člověk mohl v této existenci pokračovat, bylo důležité zachovat jeho tělo, pečovat o jeho hrob a zajišťovat pohřební oběti. Významnou úlohu měly také rituály, které měly zesnulého chránit a pomoci mu překonat nástrahy posmrtného světa. Podoba těchto představ se však během více než tří tisíc let egyptských dějin výrazně proměňovala.
Složky lidské bytosti
Egypťané rozlišovali několik různých aspektů lidské existence. Mezi nejdůležitější patřily následující:
- Fyzické tělo (Khat): Hmotné tělo člověka. Jeho zachování bylo považováno za důležité pro pokračování existence po smrti.
- Životní princip (Ka): Životní síla či podstata člověka. Po smrti zůstává spojena s hrobkou a přijímala obětiny, které mu měly zajišťovat další existenci.
- Osobní aspekt (Ba): Jeden z hlavních aspektů člověka, úzce spojený s jeho individualitou. Ba mohl podle egyptských představ opouštět hrob a pohybovat se mezi světem živých a mrtvých. Často byl zobrazován jako pták s lidskou hlavou.
- Srdce (Ib): Považováno za centrum myšlení, emocí, paměti a morálního charakteru. Při posmrtném soudu hraje zásadní roli.
- Jméno (Ren): Důležitá součást identity člověka. Zachování jména pomáhalo udržovat jeho existenci a památku i po smrti.
- Stín (Šut): Další neoddělitelný aspekt člověka, spojený s jeho osobností a přítomností.
- Proměněný duch (Akh): Proměněný zesnulý, který úspěšně dosáhl posmrtné existence a mohl působit ve světě mrtvých i bohů.
Evoluce náboženských textů o posmrtném životě
Představy o posmrtném světě a způsoby, jimiž měl člověk dosáhnout existence po smrti, se během více než tří tisíc let staroegyptských dějin postupně vyvíjely. Starší pohřební texty byly zapisovány, upravovány a doplňovány novými představami.
1. Texty pyramid (Stará říše)
Texty pyramid představují nejstarší rozsáhlý (dochovaný) soubor egyptských pohřebních textů. Objevují se na stěnách vnitřních prostor pyramid na konci Staré říše. Nejstarší známý soubor se nachází v pyramidě faraona Unase v Sakkáře.
Původně byly tyto texty spojeny především s královskými pohřby. Jejich cílem bylo pomoci zesnulému panovníkovi překonat smrt a dosáhnout posmrtné existence mezi bohy. Texty obsahují několik různých představ o osudu mrtvého. Například jeho spojení s bohem Usirem (bohem podsvětí), cestu do nebeské říše nebo spojení s bohem Re (bohem slunce). Další z významných motivů je také cesta ke hvězdám, včetně takzvaných Nezničitelných hvězd, které z egyptského pohledu nikdy nezapadají pod obzor.
2. Texty rakví (Střední říše)
Na konci Staré říše a zejména během Střední říše se pohřební texty začaly objevovat také na hrobech nekrálovských elit. Z této tradice vznikly Texty rakví, které byly nejčastěji zapisovány na vnitřní stranu rakve.
Texty rakví obsahovaly návody týkající se ochrany, potravy, proměn zesnulého a jeho bezpečného průchodu posmrtným světem. Některé rakve obsahují také Knihu dvou cest, jednu z nejstarších známých představ o cestách vedoucích podsvětím.
V tomto období zároveň výrazně narůstá význam boha Usira jako vládce podsvětí a mrtvých. Zesnulý se s ním symbolicky ztotožňoval a doufal, že podobně jako Usir překoná smrt a bude znovu žít.
3. Kniha mrtvých (Nová říše)
To, co dnes označujeme jako Knihu mrtvých, nebyla jediná pevně stanovená kniha. Šlo o rozsáhlý soubor pohřebních rituálů, z nichž si jednotliví lidé nechávali vytvořit vlastní výběr. Egypťané tento soubor označovali jako „Knihu vycházení ve dne“.
Texty byly často zapisovány na papyrus a ukládány do hrobek společně s mumií. Mohly být také napsány na rubáše, rakve a další součásti pohřební výbavy.
Kniha mrtvých obsahuje asi 200 známých rituálů, jejichž počet a výběr se u jednotlivých rukopisů lišil. Měly zesnulému pomoci překonat nástrahy podsvětí, získat ochranu, vyhnout se různým hrozbám a úspěšně projít jednotlivými etapami posmrtné cesty.
Pohřební rituály a mumifikace
Zachování těla bylo jedním z nejdůležitějších prvků egyptských pohřebních praktik. Tělo nebylo považováno pouze za prázdnou schránku, ale za důležitou součást člověka i po smrti. Mumifikace měla zabránit jeho rozkladu a umožnit zesnulému pokračovat v posmrtné existenci.
Mumifikace
Tradiční způsob mumifikace trval asi 70 dní, i když se konkrétní postupy během staroegyptských dějin měnily.
- Odstranění některých orgánů: Z těla byly obvykle vyjmuty vnitřní orgány, především játra, plíce, žaludek a střeva. Ty byly ukládány do nádob, které byly tradičně spojovány se čtyřmi syny boha Hóra. Mozek byl často odstraňován přes nosní dutiny. Egypťané přikládali mnohem větší význam srdci než mozku a srdce považovali za centrum myšlení a osobnosti. Zmínka o tom, že je mozek sídlo lidského myšlení se objevila poprvé v antickém Řecku kolem 5. století př. n. l.
- Ponechání srdce: Srdce bylo zpravidla ponecháno uvnitř těla. Považovalo se za centrum myšlení, emocí, paměti a charakteru a mělo hrát důležitou úlohu při posmrtném soudu.
- Vysušení: Tělo bylo vysušeno pomocí natronu a přírodní směsi solí. Tato fáze trvala přibližně čtyřicet dní a měla z těla odstranit vlhkost, která by jinak urychlila jeho rozklad.
- Zabalení a amulety: Po vysušení bylo tělo zabaleno do mnoha vrstev lněných obinadel. Mezi jednotlivé vrstvy byly vkládány ochranné amulety, které měly zesnulého chránit a pomáhat mu na cestě do posmrtného světa.
- Srdeční skarabeus: Speciální amulet ve tvaru brouka Vrubouna posvátného, byl často umisťován na hrudník. Měl zabránit tomu, aby srdce při posmrtném soudu svědčilo proti svému majiteli.
Rituál Otevírání úst
Před uložením zemřelého do hrobky se mohl vykonávat významný pohřební obřad známý jako Rituál Otevírání úst.
Kněz při něm pomocí speciálních nástrojů prováděl symbolické úkony u úst, očí, nosu a dalších částí těla nebo pohřební sochy. Smyslem rituálu bylo obnovit schopnosti zesnulého, především možnost dýchat, mluvit, vidět, slyšet a přijímat potravu.
Cesta podsvětím a Posmrtný soud
V mnoha egyptských představách nebyla cesta do posmrtného života jednoduchá. Zesnulý musel projít Duatem, říší mrtvých, kde se mohl setkat s božstvy, strážci, démonickými bytostmi, branami a dalšími nebezpečími.
Podoba Duatu se v jednotlivých pohřebních textech lišila. Některé texty popisují množství bran, strážců a nebezpečných tvorů. Znalost jejich jmen a správných magických formulí mohla zesnulému umožnit bezpečný průchod. Kniha mrtvých například obsahuje návody určené k překonání konkrétních bran a jejich strážců.
Jedním z nejvýznamnějších okamžiků posmrtné cesty bylo tzv. “Vážení srdce“, při němž se rozhodovalo, zda zesnulý může pokračovat v blažené posmrtné existenci.
Negativní zpověď
Jedním z nejznámějších textů spojených s posmrtným soudem je kapitola 125 v Knize mrtvých. Zesnulý v ní před skupinou božských soudců prohlašuje, že se nedopustil různých provinění. Tradičně se zde hovoří o 42 božských soudcích či posuzovatelů. Nešlo však o jeden univerzální seznam přesně 42 hříchů, který by musel každý Egypťan odříkávat ve stejné podobě. Dochované texty se liší a představují především rituální součást posmrtného soudu.
Vážení srdce
V další části soudu bylo srdce zesnulého váženo proti symbolu Maat. Maat představovala pravdu, spravedlnost, řád a harmonii. Anubis, bůh spojený s balzamováním a pohřebními rituály, dohlížel na vážení. Thovt, bůh písma a moudrosti, zaznamenával výsledek. Nad soudem předsedal Usir. Pokud zesnulý obstál a jeho srdce bylo v souladu s Maat, byl zesnulý označen jako maa-kheru, tedy „pravdivý hlasem“. Mohl být přijat do společnosti Usira a pokračovat ve své posmrtné existenci. Pokud zesnulý neobstál, u vah čekala Ammut, bytost známá jako „Požíračka mrtvých“. Její podoba spojovala prvky krokodýla, lva a hrocha. Pokud srdce neobstálo, Ammut je mohla pozřít a zesnulý tak ztratil možnost pokračovat v posmrtném životě.
Věčný život v Aaru
Pokud zesnulý úspěšně prošel posmrtným soudem, mohl vstoupit do blaženého světa známého jako Aaru.
Tento svět v mnoha egyptských představách připomínal dokonalou verzi Egypta. Byly zde řeky, pole, lodě, úroda a další věci známé ze života. Zesnulý zde mohl obdělávat půdu, přijímat obětiny, plavit se po vodě a žít v blízkosti bohů.
Součástí této představy však byla i práce. A právě zde přicházely na řadu malé pohřební sošky známé jako shabti.
Ty měly pomoct převzít práci, kterou by jinak musel zesnulý vykonávat sám. Mohly být vybaveny zemědělskými nástroji a měly v posmrtném světě pracovat místo svého majitele.
Tak se v egyptských představách uzavíral celý cyklus. Člověk zemřel, jeho tělo bylo rituálně připraveno, bylo postaráno, aby zesnulý mohl projít nebezpečnou cestou Duatem a posmrtným soudem a pokračovat v existenci v dokonalejším světě (pokud obstál).
Samuel Sedláček
__________________

Úvaha
Nesmrtelnost je stav, kdy něco nebo někdo neumírá přirozenou smrtí. Odmala mě tato představa děsila. Žít pořád dál a dál a nevidět konce. Myslím, že mě to děsí, protože potřebuji mít nějaký cíl a náplň života. A cílem mého života je smrt.
Ve chvíli, kdy bych o tuto jistotu přišla, neměla bych už za čím jít, k čemu směřovat. Stihnout ,,naplno žít“, ať už to znamená cokoliv, by bez té hranice určené smrtí možná pozbylo smysl a byla by to nuda. Byl by ještě důvod se snažit, důvod vážit si života?
Setkala jsem se s lidmi, kteří v osmdesáti devadesáti letech čekali v domově důchodců na to, až umřou, protože už neměli žádnou náplň života. Bez cíle, za nímž by šli, upadli do takového zvláštního stavu vzduchoprázdna. Byli oddělení od rodiny, jejich životní partneři, známí a příbuzní odešli, jejich domov obydlel někdo jiný, nebo byl zbořený…
Myslím, že my lidé nejsme na nesmrtelnost stavění. Vůbec se mi zdá, že lidé mnohem častěji dělají něco pro to, aby si život zkrátili, než prodloužili. Ale je možné, že se pletu. Možná má nesmrtelnost své výhody. Já na žádnou nepřišla. I kdybych určovala podmínky, např. že nesmrtelní jsou všichni a všechno, nemohlo by to podle mě dopadnout dobře.
Hezký den
Claudie
____________________

Nesmrtelnost jako koncept je moc zajímavý, ale pokud se lidé doopravdy pokusí dosáhnout nesmrtelnosti, tak myslím, že je to trochu směšné či nepochopitelné. Chápu strach co se smrtí pojí, ale všichni víme, že to nevyhnutelně přijde, tak proč se tím stresovat? Jde to proti řádu naší přírody a tento zánik je obtisklý ve všem kolem nás. Kdyby se něco pokusilo jít proti gravitaci také to nepůjde a lidé se tomuto řádu stále snaží vyhnout či předejít, namísto tomu, aby sami ztělesňovali náš růst a přijmout to jako požehnání – být součástí jen plynující chvíle, nekonečnosti přírody a dýchat s ní. Jako lidé zapomínáme žít v momentu a být vděčný za tady, právě teď. Například květiny – nám připomínají, že máme žít v momentu, a že ani ony, nevydrží navždy ať už se snažíte je udržet na živu co nejdéle. Nic v našem světě a přírodě nepřežívá a není v jednom stavu navždy. Každý rok květiny a stromy vyrostou a zase se expandují, každý rok, i když přijde zima a svět je cítit jako kdyby se pozastavil – stále roste. Každou chvíli se věci mění, jsou v pohybu, rostou a sice mikroskopicky na naše holé oko, ale stále jsou v aktivním rozvoji, i když to není vidět ani cítit, protože když se do toho doopravdy položíte, ucítíte jak se pomalu pohybujete s časem. Růst a změna, často není instantní. Ani smrt – umíráme pomalu a už teď je to v procesu. I naše smrt dokončuje a začíná svůj vlastní cyklus života.
Ať se líbí!
Eva Večeřová
____________________

Co je nesmrtelnost?
Když se řekne nesmrtelnost, většina lidí si asi představí život, který nikdy neskončí. Já ji ale vnímám trochu jinak. Podle mě člověk nemusí žít navždy fyzicky, aby se stal určitým způsobem nesmrtelným. Každý z nás totiž může během svého života zanechat nějaký odkaz, díky kterému tady bude přítomný i po své smrti.
Dobrým příkladem je pro mě Karel Čapek. Přestože už dávno nežije, stále čteme jeho knihy, mluvíme o jeho názorech, učíme se o něm ve škole a jeho myšlenky ovlivňují další generace. V tomto smyslu vlastně stále žije mezi námi. Podobně mohou svůj odkaz zanechat umělci, spisovatelé, vědci, ale podle mě i úplně obyčejní lidé, například tím, co předají svým dětem, rodině nebo lidem kolem sebe.
Nesmrtelnost pro mě tedy neznamená žít věčně, ale zanechat po sobě něco, co bude žít dál. Mohou to být knihy, umění, myšlenky, vzpomínky nebo třeba jen to, jak jsme ovlivnili život někoho jiného. Člověk jednou odejde, ale část toho, co vytvořil a předal ostatním, může zůstat.
Klára Stichová
_________________________

Když se řekne nesmrtelnost, přeběhne mi mráz po zádech. Jako malá jsem vždy milovala divadelní hru Drákula, a právě na ni si pokaždé vzpomenu, když slyším slovo nesmrtelnost. V tomto dramatu je podle mě daň, kterou člověk zaplatí za nekonečný život, perfektně vyobrazená.
Prvních pár let si Drákula svou nadlidskou schopnost poměrně užívá. Byla mu udělena jako trest a on ji vnímá jako něco skvělého. Později přijde o lásku svého života Adrianu, najednou nesmrtelnost přestane být něčím tak úžasným a je z ní spíš nekonečná povinnost. Po pár staletích je Drákula úplně ztrápený a jediné, co si přeje je smrt. Nakonec je však přijat na milost a odchází na věčný odpočinek ke své milované Adrianě.
Podle mě to krásně sedí i jako ukázka toho, jak se často honíme za něčím “větším”, více penězi, větší kariérou, větším smyslem našeho bytí. A najednou se z života stane závod po něčem nedosažitelném, když toho třeba jednou dosáhneme, pohltí nás místo pocitu naplnění spíš pocit prázdna.
Já na nesmrtelnost vždy pohlížela se strachem, pokaždé jsem se snažila pochopit, proč po ní různé postavy v knihách a pohádkách tolik touží. Protože jediné čeho nakonec s touto schopnosti můžeme dosáhnout je to, že zůstaneme úplně sami. A člověk jakožto velmi společenský tvor, nedokáže přežít bez lásky.
Bížová Sabina
________________________

Jako menší jsem pokaždé sledovala filmy o upírech a jejich nesmrtelnost mě vždycky fascinovala. Ne proto, že bych nesmrtelná chtěla být, ale vždycky jsem si představovala, jaké by to asi mohlo být. Když je člověk nesmrtelný, naprosto přestane znát slovo „strach“. Nebojíte se jít po tmě sám, nebojíte se skákat z velikých výšek, aby se ti něco náhodou nestalo, nebojíš se pít z pití, které ti nabízí cizí, zkrátka pojem o strachu úplně zanikne. To by se v tomto zlém světě hodilo. Už žádné omezování od druhých, abys byl opatrný a nechodil tam a tam. Jenže má nesmrtelnost i nějaké mínusy? Co když vám řeknu, že jste náhle nesmrtelný a už budete navždy zaseklý ve vašich 20 letech. Byli byste rádi? Nebo by tam byla ta myšlenka – co bude s mými blízkými? Chci opravdu být nesmrtelný sám? Jaké to musí být po několika stoletích neustále sledovat stárnout a umírat lidi, na kterých vám záleží, a nemoct s tím nic udělat? Na jednu stranu máte několik životů v jednom. Jste pořád někdo nový. Učíte se novým stoletím, módě, návykům a jste neustále v obklopení nových lidí. Ale člověk, který nestárne, je poněkud zvláštní, nemyslíte? Proto pokud by se o nesmrtelnosti nevědělo, museli byste se každých pár let stěhovat do jiných zemí a měst, protože by si lidé začali všímat, že je s vámi něco špatně – že nestárnete. Kdyby se o tom ale vědělo, spoustu lidí by vás napadalo, aby zjistili, jak na nesmrtelnost, a ano, sice by vám to nic neudělalo, ale ta bolest a trápení by za to stála? Z mého hlediska si myslím, že nesmrtelnost není ani dobrá, či zlá, ale záleží, do čích rukou by se dostala. Vezměme si války. Co když ta nejbohatší mocnost má možnost utvořit své vojáky nesmrtelné? Nebyl by nakonec konec světa? Jejich vojska by byla nezlomná, a tak by mohli dobýt celý svět. A zničilo by to život ne jednomu člověku. Nemusím tu ani zmiňovat různé techniky, mučení a testování na nesmrtelných lidech. Tedy hodně záleží na tom, kdo by o tom věděl a či by to bylo vzácné, či nikoliv. Ale přejdeme k něčemu hezčímu. Co kdyby všichni byli nesmrtelní? Z mého hlediska by ten život omrzel časem všechny. Vezměte si, jak je život těžký už teď, kolik bolesti, trápení a zkoušek si musí každý z nás projít. Opravdu byste to chtěli zažívat po dalších tisíc let? Záleží ale od člověka. Někdo po ničem netouží víc, někdo by to v životě nechtěl. Z mého pohledu je to něco, co v budoucnosti může vzniknout, určitě se dřív nebo později něco odhalí, ale záleží, jestli nám k tomu pomůže třeba mutace? Byli bychom stále lidé?
Z mého pohledu bych to já osobně nechtěla. Ale opravdu by záleželo, do jakých rukou by nesmrtelnost padla. Například kdyby byl nesmrtelný jeden z nejlepších doktorů, mohl by po tisíc let zachraňovat životy.
Natálie
__________________

Cena za věčnost
Říkalo se, že na konci lesa stojí dům, který se objeví jen těm, kteří ho opravdu hledají.
Nikdy jsem tomu nevěřila.
Až do dne, kdy mi zemřela babička.
Byla to první smrt, které jsem opravdu rozuměla. Do té doby pro mě smrt znamenala hlavně slovo. Něco, co se objevovalo v pohádkách a ve zprávách. Něco, co se stávalo ostatním lidem. Jenže potom najednou nebyla babička v kuchyni. Nebyl tam její hrnek, její hlas ani její ruce, které mě vždycky pohladily po vlasech.
Zůstala po ní jen fotografie na poličce.
A vzpomínky.
Jednou večer jsem seděla sama v jejím pokoji a prohlížela si staré album. Na jedné fotografii jsme byly spolu. Byla jsem malá a držela ji za ruku. Obě jsme se smály.
A tehdy mě poprvé napadlo:
Co kdybych mohla žít navždy?
Nemusela bych už nikdy nikoho ztratit.
O několik dní později jsem se vydala do lesa.
Nevím proč. Možná jsem jen chtěla být sama. Možná jsem doufala, že někde mezi stromy najdu odpověď na otázku, kterou jsem si nedokázala položit nahlas.
A potom jsem ho uviděla.
Malý dům uprostřed lesa. Vypadal starý, ale přesto dokonale zachovalý. V oknech svítilo teplé světlo.
Zaklepala jsem.
Dveře se otevřely samy.
Uvnitř seděl muž. Nedokázala jsem odhadnout jeho věk. Mohl mít třicet, ale stejně tak tři sta.
„Přišla sis pro věčnost?“ zeptal se.
Zamrazilo mě.
„Jak to víte?“
Usmál se.
„Všichni přicházejí ze stejného důvodu.“
Položil přede mě malou skleněnou lahvičku.
„Toto ti dá nesmrtelnost. Nebudeš stárnout. Nebudeš nemocná. Tvůj život bude pokračovat tak dlouho, jak budeš chtít.“
Vzala jsem lahvičku do ruky.
„A co za to?“
Mužův úsměv zmizel.
„Jednu vzpomínku.“
„Jakou?“
„Tu nejkrásnější.“
Zasmála jsem se.
„To je všechno?“
„Ne,“ odpověděl. „Musíš se jí vzdát úplně. Nebudeš vědět, že se kdy stala. Nebudeš ji postrádat, protože nebudeš vědět, že ti chybí.“
Podívala jsem se na lahvičku.
Bylo to zvláštní. V tu chvíli mi připadalo, že jedna vzpomínka je malá cena za celý věčný život.
Napila jsem se.
A svět se na chvíli zastavil.
Když jsem otevřela oči, muž už tam nebyl.
Vrátila jsem se domů.
Čas plynul.
Roky.
Desítky let.
Lidé kolem mě stárli, zatímco já zůstávala stejná. Přátelé odcházeli. Rodina mizela. Města se měnila. Domy, ve kterých jsem žila, byly několikrát zbourány a znovu postaveny.
Zpočátku jsem byla šťastná.
Mohla jsem cestovat, poznávat svět a dělat všechno, na co ostatním nestačil jeden život.
Jenže postupně jsem pochopila něco, na co jsem tehdy v lese nepomyslela.
Nesmrtelnost neznamenala, že už nikdy nikoho neztratím.
Znamenala, že budu ztrácet pořád.
Po sto letech jsem si už nedokázala vybavit tvář své matky.
Po dvou stech letech jsem si nepamatovala hlas svého nejlepšího přítele.
Po pěti stech letech jsem zapomněla, jak voněl můj první domov.
A potom přišel den, kdy jsem našla staré album.
Byla v něm fotografie mě a babičky.
Dívala jsem se na ni dlouho.
Něco ve mně bolelo, ale nevěděla jsem proč.
Nevěděla jsem, kdo ta žena je.
Nevěděla jsem, proč se na fotografii držím její ruky.
A hlavně jsem nevěděla, proč mám najednou slzy v očích.
Tehdy jsem pochopila cenu, kterou jsem zaplatila.
Nevzala jsem si nesmrtelnost.
Vzala jsem si zapomnění.
A poprvé po stovkách let jsem si přála jediné.
Být zase smrtelná.
Protože život není krásný proto, že trvá věčně.
Je krásný právě proto, že jednou skončí.
A některé chvíle jsou vzácné jen proto, že víme, že už se nikdy nevrátí.
Kateřina Nováková
______________________


Úžasné, je tu spousta zajímavých prací. Hodně se mi líbila práce Viki a úplně souhlasím. Často se například v knihách nebo filmech setkávám s tím, že si lidé přejí nesmrtelnost, ale nepřemýšlejí o tom, co se potom stane. Že jednou všichni, na kterých jim záleželo, zemřou a oni zůstanou sami a postupně zapomenou, co dělali, když byli ještě smrtelní. Já bych nesmrtelná být nechtěla, protože mi to přijde spíš jako prokletí než požehnání. Taky mě zaujala práce Magdy, moc se mi líbí, že to pojala formou scénáře, a taky práce Samuela o starém Egyptě byla fascinující. I ostatní se mi moc líbily, ale kdybych je tady měla vypsat všechny, bylo by to nadlouho. Ještě jednou před všemi smekám a děkuji.
Moc se mi líbily všechny práce, ale ráda bych vyzdvihla práci Viki, do jejíhož příběhu se člověk hned začte a jak se společně s postavou posouváme dál. Dále se mi také moc líbila práce Claudi, Kláry a Káti. Všechna tato zpracování jemně ukazují autorův názor na téma nesmrtelnosti a jak k němu došli. V práci Káti se mi taky líbí, jak člověk při čtení má prostor k jeho vlastnímu zamyšlení a má prostor k vydechnutí, kde se mu můžou urovnat myšlenky. Skvělá práce všichni!
Líbí se mi, jak rozmanité práce jsou a přesto z nich vychází stejná myšlenka. Moc se mi líbí pojetí Klárky, která nesmrtelnost vnímá jako nějaký náš odkaz. Texty Viki a Kačí jsou opravdu překrásné a čtivé. Nebo třeba Magdy scénář je také nádherně propracovaný. Každá práce je něčím osobitá a všechny spolu tvoří úžasný celek.
Všechny práce jsou pěkné, ale vyzdvihla bych práci Viki a Káti, které obě napsaly dojemný příběh s varováním před samotou nesmrtelnosti a nabízejí podněty k zamyšlení. Žánrově vyniká práce Magdy, která své úvahy mistrně přenesla do scénáře. Osobně jsou mi velmi blízké úvahy Sabinky a Evy, jedna mluví o podobném strachu z nesmrtelnosti, jaký od dětství právě kvůli hře Dracula mám také, a druhá o přirozenosti smrti a o tom, že smrt je už teď v procesu. 🙂
Je vidět, že nad tématem všichni přemýšleli a líbí se mi, že to každý pojal jiným způsobem.
Líbí se mi, že každý má na nesmrtelnost jiný názor a nutí nás to přemýšlet, jestli by bylo dobré žít věčně.
Všechny práce jsou moc krásné a musím říct, že se opravdu povedly. Ráda bych vyzdvihla především práce Magdalénky, Viky a Káti, které se mi líbí nejvíce. U všech tří je vidět osobitý pohled na dané téma a vlastní názor. Na textu od Viky se mi líbí především celý příběh, který nás vede k hlubšímu zamyšlení nad daným tématem.